Proč je důležité mít stabilní financování veřejnoprávních médií?

Začnu u mistrovství světa v hokeji nebo u třináctého ročníku Star Dance, který nás letos taky čeká. Předpoklad, že mají média veřejné služby divákům nabízet jen to, co je pro komerční média nezajímavé, protože to zajímá jen malou skupinu lidí a tudíž je to nevýnosné, je falešný od samého počátku. Ten, kdo ho pronáší buďto sám profituje z komerční audiovize nebo se mu nepodařilo o smyslu a systému fungování veřejnoprávních médií trochu déle přemýšlet. Pomiňme fakt, že sport a výslovně právě světové šampionáty a zápasy národních reprezentací jsou dány České televizi za úkol v platné právní úpravě stejně jako zábava. Podstatnější je ale to, co je za tím. Totiž fakt, že strategická role veřejných médií nemůže být naplňována bez toho, aby obsah těchto médií oslovoval všechny společenské vrstvy, aby si u nich veřejná média udržovala dobré jméno nebo pocit, že i oni si právě v těchto médiích najdou něco pro sebe. Sport a zábava k takovým spojujícím programovým prvkům jednoznačně patří. A proto nepochybně patří do programové skladby České televize. Jinak by nemohla plnit svoji integrační společenskou roli.

Předhazování sedmimiliardového ročního rozpočtu České televize veřejnosti je mediálně efektní zejména proto, že žádná běžná rodina v Česku s takovým rozpočtem nehospodaří a rozhodně nemá představu, za kolik se dá pořídit třeba úspěšná štědrovečerní pohádka, na kterou český divák každý rok netrpělivě čeká. Realita je (pro názornost) taková, že služba šesti kanálů ČT vyjde českou rodinu i po plánovaném navýšení o 15 korun na hodnotu zhruba dvou rohlíků na den (konkrétně 4,93 korun). A zatímco průměrný starobní důchod se v naší zemi od roku 2008 zvýšil o 114 %, příjmová stránka státního rozpočtu vzrostla o 104 % a průměrná mzda o téměř 90 %, televizní poplatek má být poprvé za tu dobu zvýšen – považte – o 11 %, tedy o oněch 15 korun. Vzduchem také létají argumenty o tom, že komerční televize v Česku za menší rozpočty dokáží vytvářet stejný nebo i vyšší počet kanálů, a to má být důkazem nehospodárnosti České televize. Porovnáváno je ale neporovnatelné. Počet talířků na stole ještě nic neříká o tom, čím jsem strávníky nakrmil a v jaké kvalitě. Česká televize dlouhodobě nabízí svým divákům přes 2/3 původního obsahu, zatímco komerční televize mají poměr původní tvorby přesně opačný. A tak zatímco výroba jednoho nového dílu oblíbeného seriálu vyjde v Česku i na 10 milionů korun, nákup zahraničního seriálového dílu stojí většinou méně než dvacetinu této částky. Nikdo v Česku kromě ČT také například nedrží stálé reportéry na jedenácti postech v zahraničí. V nejtěžších momentech společnosti, když jsme drceni smrtelnou pandemií nebo když dojde k brutálnímu masovému vraždění v centru metropole, celý národ sáhne neomylně po veřejnoprávním zpravodajství jako první volbě. Když se zeptáte sportovních fanoušků, kde by chtěli sledovat své oblíbené mače, odpověď je jednoznačná – na ČT. To není náhoda. Je to výsledek více než 70 let budované tradice a vysoké profesionality. Náhoda není ani veleúspěšná zábava na obrazovkách ČT1 – v poslední době reprezentovaná například „StarDance“ nebo „Peče celá země“. Fakt, že poutají zájem někdy až ke dvěma milionům diváků najednou, je výsledkem dobré producentské volby a také mnoha let hýčkání si těchto formátů. Tytéž formáty jsou vysílány i v zahraničí. Oba vznikly ve veřejnoprávní britské BBC, ale vysílají je i komerční televize (třeba na Slovensku). Sáhnout po nich mohl v Česku kdokoliv, licence se prodávají na volném mezinárodním trhu. Naši kolegové z komerčních televizí sáhli po jiných pořadech čistě na základě svobodné volby. Vyčítat nám, že jsme si vypiplali špičkový pořad by bylo farizejské. Obchodní výnosy spojené s vysíláním těchto pořadů pak pokryjí jen část nákladů na licenci a výrobu. Toto je ale právě ta naše cesta, jak si udržet zájem lidí napříč všemi společenskými skupinami a neztratit hodnotu veřejnoprávní televize pro lidi v naší zemi.

Četl jsem také, že budeme mít dražší média než Švýcaři, že je to skrytá daň a ne poplatek a spoustu dalších nepravd nebo manipulací. Tak především: daň vybírá stát a může si s ní dělat, co chce. Třeba ze spotřební daně, kterou platíme u benzínu, může platit příspěvek na bydlení nebo třeba kompenzaci za zmrzlé ovoce. Poplatek je ale z definice vždy vázaný na poskytnutí nějaké konkrétní veřejné služby. Za poplatek za psa obce vyvážejí odpadkové koše, sekají trávu a rozmisťují pytlíky. Za televizní poplatek dostáváme sdílenou službu, garanci, že na českém televizním trhu existuje etalon profesionality, kvality, nezávislosti, nestrannosti, spolehlivosti. Není to předplatné, tedy platba založená na modelu „dívám se, tedy platím.“ Je to svého druhu pojistka, že i když se zrovna nedívám, kdykoliv se dívat můžu a ten pomyslný strážce výše zmíněných vlastností televizního trhu tam někde pořád funguje. To je i vysvětlení, proč se na platbě televizních poplatků v Česku mají i nadále podílet i podnikatelé, firmy. Nezáleží na tom, jestli se jejich zaměstnanci nebo zákazníci v jejich provozovnách na televizi opravdu dívají. Z nezávislého, objektivního zpravodajství a svobodné a férové politické soutěže, kterou veřejná média kontrolují a usměrňují, těžíme všichni.

A závěrem mi dovolte ještě pár čísel. Pokud jde o ty Švýcary a údajnou drahotu českých veřejnoprávních médií: Švýcarská televize a rozhlas (SRG-SSR) ročně hospodaří s rozpočtem 1,538 mld eur, tedy 38,5 miliardy korun. Pokud dojde k ohlášenému zvýšení poplatků v Česku, bude televize a rozhlas hospodařit v součtu s 11,5 miliardami korun. Řada nákladů je přitom pro nás i pro Švýcary stejná – zejména těch technologických. Švýcarský mediální trh navíc ale těží z faktu, že sdílí jazyk hned se třemi sousedními zeměmi. Švýcarská veřejná televize tedy operuje ve zcela jiném prostředí a tlak na investice do původní a tudíž velmi drahé tvorby je úplně jiný, než v Česku. Hlavní německy mluvící kanál švýcarské veřejnoprávní televize vysílá průměrně každý rok 65 % akvizičních pořadů, tedy těch, kde jsou náklady až dvacetinové oproti původní tvorbě. Kanál ČT1 takových pořadů vysílá 18 %. V podílu původní tvorby totiž patříme k evropské špičce – vedle takových legend jako je německá ARD nebo britská BBC. V porovnání se zbytkem Evropy budou naše poplatky i po plánovaném zvýšení stále výrazně podprůměrné. V přepočtu na eura budou (v součtu s rozhlasem) činit 98,4 eur za rok. Průměr EU je přitom 123,5 eur. Tedy o celou čtvrtinu vyšší.