1968–1969
Televize u nás, narozdíl od ostatních sdělovacích prostředků, neměla v minulém století žádnou demokratickou tradici. Ostatně rok jejího založení 1953 je více než výmluvný – pouhých pět let po uchopení moci Komunistickou stranou Československa a jejím násilném upevňování. Proto, když začátek roku 1968 přinesl první náznaky možné změny politického kursu, se televize zařadila k prvním sdělovacím prostředkům, které tento trend začaly podporovat.
Československá televize pod vedením svého tehdejšího ústředního ředitele Jiřího Pelikána sehrála při podpoře demokratizačního hnutí, zvaného Pražské jaro, podstatnou roli.
Československá televize jako médium i jako instituce se na několik měsíců roku 1968 stala respektovaným partnerem občanů, a k velké nelibosti sovětského vedení a jeho československých přisluhovačů, svým vysíláním dění ve společnosti i na politické scéně až do příchodu okupačních vojsk významně posouvala kupředu.
V srpnu 1968 se proto jednoznačně postavila proti okupaci a i po obsazení televizních studií sovětskými vojáky vysílala dál z improvizovaných, narychlo vybudovaných pracovišť. Stejně jako Československý rozhlas plnila svým vysíláním velmi důležitou informační roli, burcovala proti okupaci a zároveň zklidňovala vášně a rozjitřené emoce.
Po návratu internovaných politiků z Moskvy, i přes přibrzďování předsrpnové politiky a počínající zásahy do svobody slova, stála za reformním politickým kurzem a jeho představiteli.
V lednu 1969 pak Čs. televize ještě svobodně zprostředkovala pohnuté chvíle národa po sebeobětování Jana Palacha a v březnu euforii z vítězství našeho hokejového mužstva nad sovětskou sbornou na Mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu.
A pak už přišly zákazy, příkazy a doporučení – normalizace…
Daniel Růžička