Úvod » Svět » 90. léta » Soul & Funk » Články

Nu, a nyní se dostáváme k superhvězdným MTV-skotačilům, kteří s rockem mnohdy neměli příliš mnoho společného, ba naopak, někdy stáli úplně na druhém břehu. Ač i mezi nimi existovaly výjimky mající výrazný punc kvality, rockovým fandům tak nějak všichni splývali v jedné lajně. Byli typickými produkty vyprázdněných osmdesátek a jejich hudební výplody nám onu dobu dodnes vcelku věrně symbolizují. Jelikož se o nich psalo vrchovatě a o některých se stále ještě vrchovatě píše, tak snad o každém z nich jen ve zkratce.

V tomto směru začneme hudbou, která se postupně vyvinula z černého rhythm&blues a soulu, byť sami někteří černošští umělci nebo producenti přiznávají, že výraz „soul“ se z ní v 80. letech prakticky vytratil. Naleštěné songy o lásce měly sice za úkol to, co za Gordyho Motownu – tedy vydělávat, avšak svoji uniformitou a absencí nápadů (a tedy kvalitou) až na výjimky za šedesátými léty silně pokulhávaly. Ono se v podstatě příliš mnoho nezměnilo – melodie byly prakticky tytéž, novem byly pouze stále vymakanější technologie nahrávání a aby to v době diskoték mělo nějaký ten komerční efekt, hodil se pod muziku disco rytmus. A vymalováno, hotovo.

To byla jedna z mnoha příčin „ztráty duše“, ale ta další vyplývá přímo ze sociálně-politické situace, která tehdy v USA nastala. Hnutí za občanská práva z 60. let ve své době a v sedmé dekádě dokázalo prosadit pro černošskou komunitu mnoho sociálních výdobytků (mj. rovnoprávnost ve vzdělání, stejné šance při podnikání, tolerance k menšinám), což se pro mnohé stalo dobrým odrazovým můstkem. Za reaganomiky se ze spousty Afroameričanů stala střední třída (v tomto ohledu byl takovým určitým symbolem TV-sitcom „Bill Cosby Show“ o středněvrstvé černošské rodině) a někteří černošští umělci a sportovci se stali dokonce tou nejbohatší smetánkou a celebritami (např. Michael Jackson, Whitney Houston, Oprah Winfrey, Michael Jordan). Ve většině uměleckých disciplín a v hudbě obzvláště, ale pořád přetrvávala snaha „zbělování“, tzn. vytváření produktů, které by kupovala nejen černošská, ale i mnohonásobně početnější bělošská komunita. Černá muzika té doby tak zněla sladce, nablýskaně – tento efektní model do světa uvedli Michael Jackson, Whitney Houston, Lionel Richie, Janet Jackson, Anita Baker atd. A měl úspěch, protože nejenže vydělal spoustu škváry, ale snažili se ho využít a aplikovat i někteří bělošští interpreti (nejzářivějšími příklady jsou Madonna nebo Mariah Carey).

Druhou tváří reaganomiky bylo markantnější rozevírání ekonomických nůžek – střednětřídních Afroameričanů sice přibylo, ale ještě mnohonásobně víc přibylo lidí chudých a žijících prakticky na ulici. Ghetta se rozrůstala a kriminalita rostla. Tento bezútěšný život pak dokumentovala ve svých písních nová generace street culture, kterou představovali černošští rappeři a hip-hoppeři. Ale ty teď rozebírat nebudeme (možné to je v textu o Rapu a hiphopové kultuře).

Na tomto místě si představíme umělce onoho nablýskaného rhythm&blues (a disko-funku a popu), a jelikož se jedná v podstatě o jednu sortu celebrit i muziky, nebudeme rozlišovat mezi černošskými a bělošskými zpěváky. Obé patří do jednoho kotce.

Na úvod si proberme téměř zosobnění osmdesátek, bizarního zpěváka Michaela Jacksona, údajně objev tamly-motownovské pěvy Diany Ross. Úspěch sourozenecké skupiny Jackson Five ho na konci sedmdesátých let katapultoval k samostatné hvězdné kariéře, v níž ho provázel neustálý obdiv k božské Dianě. A to i přesto, že se stal ještě mnohem větší hvězdou než ona. Začal totiž spolupracovat s producentem a aranžérem Quincy Jonesem a společně zplodili (a ještě se skladatelem Rodem Tempertonem) první zásadní Jacksonovo album „Off The Wall“ (1978/1979, hity „Don´t Stop ´Till You Get Enough“, „Off The Wall“, „Rock With You“, „Burn This Disco Out“). Skloubili na něm tehdy oblíbený styl disco s tepajícím funkem, přidali špetku soulu a vytvořili tak základní sound černého popu pro příští desetiletí – osmdesátky. A ty Jacksonovi skutečně patřily. Album „Thriller“ se stalo nejprodávanější deskou všech dob (1982, hity „Beat It“, „Billie Jean“, „Thriller“, „P.Y.T.“, „Wanna Be Startin´ Somethin´“ a „The Girl Is Mine“ s P. McCartneyem). Na něm navíc vydělala i MTV, pro níž se klip „Thriller“ stal odrazovým můstkem pro její vítězný pochod osmou dekádou. V roce 1987 vydal Jackson své nejrockovější, ale zároveň nejchemičtější LP „Bad“ (1985-1987, hity „Bad“, „I Just Can´t Stop Loving You“, „The Way You Make Me Feel“, „Dirty Diana“, „Man In The Mirror“, „Leave Me Alone“, „Liberian Girl“), kterým úspěšnou albovou trilogii jako by zakončil. Zároveň skončila i spolupráce s producentem Quincym Jonesem. Závěrečné hodnocení? Jsem dalek toho tvrdit, že Michael Jackson změnil hudební dějiny. To ani náhodou. Ale rozhodně změnil dějiny hudebního showbyznysu.

Disco-funkový Michael se vyznačoval srandovními ohozy, vynikající pohybovou stránkou (jeho proslulý tanec „moonwalk“ už je součástí historie) a tenkým, pronikavým, jakoby dětským hlasem. Přerostlým dítětem nakonec zůstal podnes. Údajně je to proto, že despotický otec ho (a všechny jeho bratry) tvrdě driloval od útlého věku, a tak Michael vlastně o dětství přišel. Navíc přes všechny své úspěchy se z něj stal maník neustále sžíraný komplexem černého kluka žijícího v bílém světě. A tak se stalo, že během osmé a deváté dekády, rámované výše a níže jmenovanými úspěšnými alby, byla Majklova kůže (vliv nemoci? vliv plastik?) neustále bělejší, bělejší, až se stala bělejší než bílá. Krom toho Jackson pomocí desítek plastických operací tvaroval svůj obličej do podoby svého idolu Diany Ross. Ale na druhé straně - kdo z nás není také tak trochu mimoň, že?

V první polovině nineties však tato megastar tvrdě narazila. Její producentský team (nakonec stejně jako všichni kapitáni popu z LA) totiž podcenil nástup grunge a crossoverových tvrdých kapel. Svou roli tu jistě sehrála i exponenciálně narůstající popularita v černá prsa se bijícího černého (byť komerčního) hip hopu. Vybílený Michael se najednou dostal do určitého vzduchoprázdna – běloši měli tvrdej bigboš a černoši rapovali o sto šest. Jacksonovy další „obrovské“ desky „Dangerous“ (1989-1991, hity „Black Or White“, „Remember The Time“, dále např. „Give In To Me“, „Jam“, „Who Is It“) se sice ještě prodalo dost, ale dalšího cédéčka „HIStory“ (1994/1995, hity „You Are Not Alone“, „Scream“, dále např. „They Don´t Care About Us“, „Earth Song“) přes bombastickou reklamu (např. takové ty megalomanské sochy) sotva polovic. A pak už to šlo se zpěvákem z kopce - další obličejové plastiky, dluhy, „přátelství“ s dětmi a následné soudy. A věřte, že jsem nikdy neviděl Wednesday, dcerku Addamsovic horrorově gotické famílie, tak vyděšenou, jako v okamžiku, kdy pohlédla na plakát Michaela Jacksona.

Ani výše zmíněný producent, aranžér, skladatel a multiinstrumentalista Quincy Jones nepohlížel po letech na Michaela Jacksona nějak moc nadšeně, a v sedmaosmdesátém se po albu „Bad“ se zpěvákem rozloučil. Smlouva byla jen na tři desky, a Jackson se jí rozhodl neprodloužit. Quincy věděl, že se v práci se zpěvákem začaly objevovat trhliny související jak s Michaelovým egem, tak i jeho odlišným pohledem na produkci (kupříkladu tvrdil, že rap je mrtvý, kdežto Jones mu říkal, že rap zatím ještě ani pořádně nezačal). Po odchodu od krále popu si pak Quincy zajistil spoustu hostů – mj. Raye Charlese, Chaku Khan, Barryho Whiteho, Siedah Garrett či Jamese Ingrama – na své LP „Back On The Block“, které mu zajistilo platinu a několik cen Grammy (1988/1989, hit „The Secret Garden /Sweet Seduction Suite“ plus cover-hity „I´ll Be Good To You“ a „Tomorrow /A Better You, A Better Me/“, oba původně od Brothers Johnson, dále např. „I Don´t Go For That“, „Wee B. Dooinit“). Platinu bralo i další Quincyho album se spoustou hostů „Q´s Jook Joint“ (1995, např. „Rock With You“, „Stomp“, „Slow Jams“ plus cover „You Put A Move On My Heart“, pův. od Mici Paris)

Naopak lovec Grammy, černošský knírkatý (a dlužno dodat, že výborný) pěvec sladkých soulových balad Lionel Richie na Jacksona pohlížel radostně. Aby ne, když spolu v roce 1985 vytvořili proslulý charitativní cajdák „We Are The World“ (a produkoval ho, jak jinak, Quincy Jones). Richie se ale prosazoval i před tímto rokem. Ještě za dob svého působení v Commodores měl sólový hit  – „Endless Love“ (duet s Dianou Ross). Po odchodu ze zmíněné vokální skupiny (1982) bodoval písněmi „Truly“, „All Night Long“ a „Hello“, přičemž obě poslední pocházejí z Liova nejprodávanějšího alba „Can´t Slow Down“ (1983, dále např. „Stuck On You“, „Penny Lover“). Nu, a v polovině dekády Richie vyvrhl do éteru absolutní hity „Say You Say Me“ a „Dancing On The Ceiling“, které se blýskaly na elpíčku „Dancing On The Ceiling“ (1986, dále např. „Se La“, „Don´t Stop“, „Love Will Conquer All“). Uuh! Na začátku devadesátek nasadil singlový ploužák „Do It To Me“, který propagoval jeho kompilačku „Back To Front“ (1992), v půli dekády zase vylezl s řadovým albem „Louder Than Words“ (1996, např. „Change“, „Can´t Get Over You“, „Still In Love“), poté přišel s lepším „Time“ (1998, např. „Time“, „The Closest Thing To Heaven“, „Touch“, „Zoomin´“, „Lady“). 

Richieho kmenová parta Commodores ještě s pěvcem na palubě bodovala na začátku eighties nejprve s jakžtakž dobrým nafunklým albem „Heroes“ (1980, např. „Heroes“, „Got To Be Together“ „Old-Fashion Love“, „Mighty Spirit“) a poté se dvěma singly - diskoškou „Lady“ a ploužákem „Oh No“, oběma z průměrného LP „In The Pocket“ (1981, dále např. „Lucy“). Bez Richiehio se komodorům vcelku zadařilo až v roce 1985, kdy jim vyšla ucházející deska „Nightshift“ s velkým hitem „Nightshift“ (dále např. „Lay Back“, „Slip Of The Tongue“, „I Keep Running“). Přesto ale proti úspěšné druhé půli seventies už to taková sláva nebyla.

Aj Trinidadčan žijící v Británii, zpěvák a skladatel Billy Ocean (vl. jm. Leslie S. Charles) měl úspěchy v sedmdesátých letech – zejména se skladbou „Love Really Hurts Without You“. Ovšem těžiště jeho slávy ale leží v elektro-eighties, kdy se tento velmi slušný vokalista (majitel naléhavého, ale zároveň hladivého tenoru) předvedl fúzí diska, soulu, funku a pop-rocku, přičemž dobře zvládal i pomalé balady. Bodoval se singlovkou „Nights (Feel Like Getting Down)“, a s platinou ověnčenými elpíčky „Suddenly“ (1983/1984, hity „Loverboy“, „Carribean Queen /No More Love On The Run“, „Suddenly“, dále např. „Mystery Lady“ plus cover „Long Winding Road“, pův. od Beatles), „Love Zone“ (1985/1986, hity „When The Going Gets Tough /The Tough Get Going/“, „There´ll Be Sad Songs“, dále např. „Love Zone“, „Love Is Forever“, „Without You“) a „Tear Down These Walls“ (1988, hit „Get Outta My Dreams Get Into My Car“, dále např. „Calypso Crazy“, „The Colour Of Love“, „Stand And Deliver“, „Tear Down These Walls“). Jeho „greatest-hitsku“ pak propagoval singl „Licence To Chill“ (1990). Poté to celé tak nějak zevšednělo – za zmínku stojí snad jen pop-rocková balada „Rose“ (1993). 

Z Karibiku buď do Londýna anebo – do New Yorku. Přes celou osmou dekádu se rozkročila vysoká, nohatá, zubatá, krychlovitá Grace Jones, původem z Jamajky. Burácela anebo promlouvala sytým kontraaltem, a dokázala vyjet až do sopránu – však měla rozsah 4 oktávy. S jejím zjevem to celé působilo velmi sexy, ale až téměř strašidelně. Osmdesátky Grace zahájila disco-reggae-funk-rockovou deskou s covery „Warm Leatherette“ (1980, např. covery „Private Life“, pův. od Pretenders, a „Breakdown“, pův. od Toma Pettyho, dále např.„Warm Leatherette“, „Bullshit“, ) a vzápětí následovalo v podobném duchu se nesoucí elpí „Nightclubbing“ (1981, např. cover „Walking In The Rain“, pův. od Flash And The Pan, dále např. „Use Me“, „I´ve Seen That Face Before“, „I´ve Done It Again“, „Pull Up To The Bumper“).

V roce 1985 natočila své asi nejlepší, ponuré a znervózňující album „Slave To The Rhythm“ (hit „Slave To The Rhythm“, dále např. „Jones The Rhythm“, „The Frog & The Princess“, „Ladies And Gentleman: Miss Grace Jones“). O rok později vyšlo ucházející LP „Inside Story“ (hit „I´m Not Perfect /But I´m Perfect For You/“, dále např. „Crush“, „Hollywood Liar“, „White Collar Crime“). Na konci eighties bodovala „bazénovou“ písničkou „Love On Top Of Love“ (1989), v devadesátých letech vypustila vcelku zajímavé singly jako třeba Sex Drive“ (1993), Love Bites“ (1996) a „Storm“ (1998), který zní téměř jak z Jamese Bonda.  A jestli vám ta její krychle někoho připomíná, tak vězte, že jest i poměrně hodně obsazovanou herečkou – například příznivci fantasy ji určitě znají coby Zulu z filmu „Conan – The Destroyer“ (1984), milovníci bondovek ji zase pamatují jako vražedkyni May Day  z epizody nazvané „A View To A Kill“ (1985). Z dalších filmů, v nichž se představila, lze uvést „Vamp“ (1986, režie Richard Wenk) nebo „Boomerang“ (1992, režie Reginald Hudlin).

Newyorští Chic se v čele Nile Rodgersem (g, voc) a Bernardem Edwardsem (bg, voc) byli také reliktem sedmé dekády. A proto když se vrátili na začátku devadesátek, všimli si, že se na ně tak nějak pozapomnělo. Natočili tedy jedno, lehce nadprůměrné album „Chic-Ism“ (1992, např. „Chic Mystique“, „Your Love“, „Only And Only One“, „Take My Love) a činnost ukončili.  Filmový Jidáš ze snímku „Jesus Christ Superstar“, zpěvák Carl Anderson svá samostatná alba začal vydávat až v 80. letech. Hvězdou se ale nikdy nestal, přestože měl v roce 1985 jedničku americké hitparády v songu„Friends & Lovers“ (duet se zpěvačkou Glorií Loring) z elpí „Carl Anderson“ (1986, dále např. „You Are My Shining Star“). Debutoval v roce 1982 albem „Absence Without Love“ (např. „Buttercup“, „Folled Myself Again“, „Got To Find A Way To Get To You“), o dva roky vyšlo LP „On & On“ (1984, např. „Keep It Alive“, „Magic“, „On & On“). V roce 1991 vešla ve známost deska „Pieces Of A Heart“ (např. „Hot Coffee“, „Pieces Of A Heart“, „How Deep Does It Go?). Klasika - takový disko-funk, proložený r&b ploužáky.

 

Cosi podobného představoval zpěvák a bubeník Jeffrey Osborne z Rhode Islandu, i on měl v muzice dost funku. Namátkou několik hitů –„On The Wings Of Love“, „I Really Don´t Need No Light“, „The Borderlines“, „Don´t Stop“ a „Love Power“ (s Dionne Warwick). Newyorský zpěvák a skladatel Luther Vandross představoval také slušnou položku disco-funku. A navíc na rozdíl od tří posledně uvedených jmen, měl velký komerční úspěch – v podstatě každá řadovka, která mu kdy vyšla, získala minimálně platinu až dvě. Pojďme si udělat takový výběr: určitě bych uvedl albový debut „Never Too Much“, už jen kvůli tomu, že mu tam slappoval Marcus Miller (1981, hit „Never Too Much“, dále např. „Don´t You Know That?“, „She´s A Super Lady“, „I´ve Been Working“), zmínil bych i zamilované LP „The Night I Fell In Love“ (1985, hit „It´s Over Now“, dále např. „Wait For Love“, „If Only For One Night“ plus cover „Creepin´“, pův. od Stevie Wondera) a také nejprodávanější „Give Me The Reason“ (1986, hity „Stop To Love“ a „There´s Nothing Better Than Love“ – duet s Gregory Hinesem dále např. „Give Me The Reason“, „So Amazing“). Z dalších Vandrossových songů bych uvedl „She Loves Me Back“, „How Many Times Can We Say Goodbye“ (duet s Dionne Warwick), „Any Love“, „She Second Time Around“. Z 90.let je možno vyslechnout třeba elpí „Power Of Love“ (1991, hity „Power Of Love/Love Power“, „Don´t Want To Be A Fool“, dále např. „The Rush“, „She Doesn´t Mind“, „I Want The Night To Stay“).

Produktem newyorského disco-funku konce 70.let byla také skupina Atlantic Starr. Po typických písních tohoto žánru na začátku osmé dekády („When Love Calls“, „Circles“, „Love Me Down“. „Touch A Four Leaf Clover“) se od její poloviny band rozhodl pro balady, s nimiž se postupně umísťoval vysoko v hitparádách („Secret Lovers“, „Always“, „Masterpiece“). Jedna z tisíce průměrných kapel stylu. Newyorská elektro-funková (a občas rapující) skupina Cameo také vznikla někdy v polovině seventies, ale největší úspěchy si připsala až v polovině 80.let, kdy vydala desky „She´s Strange“ (1984, hit „She´s Strange“, dále např. „Talkin´ Out The Side Of Your Neck“), „Single Life“ (1985, hit „Single Life“, dále např. „Attack Me With Your Love“, ) a „Word Up“ (1986, „Word Up“, dále např. „Candy“, „Back And Forth“).

Řekli jsme si, že to pěkně promícháme, protože bílá i černá jsou v hudebním schématu MTV 80´s všechno jedny prachy.

Z popové zbrojnice tak tedy po Jacksonovi a Richiem nyní vytáhneme jiný těžký kalibr období osmdesátých let. Zářným příkladem toho, jak si lze v určitém oboru vydělat spoustu škváry, aniž byste v něm byli nějak výjimeční, je bílá americká zpěvačka Madonna. Prodávat bezcenné cetky tak fascinujícím způsobem se jako jí zatím ještě nikomu nepodařilo. Ctižádostivá a pracovitá detroitská Italka totiž všem zcela přesně ukázala, jak funguje showbyznys. Hudba jí vlastně posloužila jen jako berlička k vyšplhání se na nejvyšší vrchol popové high-society a tudíž k zisku titulu novodobé ikony pop music č. 1. A díky vynikající taktice, zahrnující stálou přítomnost v MTV a částečnou v Hollywoodu, spolupráci s hvězdnými hudebníky a producenty, promyšlené skandály (sex, nahota, bulvární storky), osvědčené bowieovské chameleónství a dokonalý merchandising, jí nakonec vše perfektně vyšlo. Navíc zpívala holčičkovským hláskem sexuálně zkušené patnáctky, což v popu zabírá už od dob Ronnie Bennett a Helen Shapiro.

Nu, abychom to nepřemadonnizovali, snad jen na závěr – jejími nejpopulárnějšími deskami byly v eighties „Like A Virgin“ (1984, hity „Material Girl“, „Like A Virgin“, dále např. „Love Don´t Live Here Anymore“, „Stay“), „True Blue“ (1986, hity „Papa Don´t Preach“, „True Blue“, „Live To Tell“,  „Open Your Heart“, „La Isla Bonita“) a „Like A Prayer“ (1989, hity „Like A Prayer“, „Express Yourself“, dále např. „Promise To Try“, „Oh Father“, „Dear Jessie“), z dalších hitů jmenujme „Crazy For You“, „Into The Groove“, „Who´s That Girl“, „Yourself“, „Love Song“ (s Princem), a „Vogue“. A v nineties se stalo populárním prakticky všechno, na co sáhla. Na druhou stranu je třeba přiznat, že i hudebně se to trochu zlepšilo. Madonnators doporučují zejména solidní, na zpěvačku vcelku experimentální desku „Ray Of Light“ (1998, hity „Frozen“, „Ray Of Light“, dále např. „The Power Of Good-Bye“, „Drowned World/Substitute For Love“ „Candy Perfume Girl“), poslouchatelné je ještě klidné album „Bedtime Stories“ (1994, hity „Secret“, „Take A Bow“, dále např. „Bedtime Story“, „Survival“, „Forbidden Love“, „Love Tried To Welcome Me“). Známy jsou pak hity „Justiny My Love“, „This Used To Be My Playground“, „Erotica“, „Rain“, „You´ll See“, „Don´t Cry For Me, Argentina“, „Beautiful Stranger“. Madonna si zahrála i v několika filmech (většinou propadácích, ale dokázala toho využít, viz výše), vyberme třeba: „Desperately Seeking Susan“ (1985, režie Susan Seidelman), „Who´s That Girl“ (1987, James Foley), „Madonna: Truth Of Dare“ (1991, Alek Keshishian), „A League Of Their Own“ (1992, Penny Marshall), „Dangerous Games – Snake Eyes“ (1993, Abel Ferrara) či muzikál „Evita“ (1996, Alan Parker).

Z bílé šaltpákou zpět na černou.

Zcela jinou hudební, ale textově podobnou kategorii představoval minneapoliský zpěvák Prince Rogers Nelson, multiinstrumentalista a skladatel, který si podle svého prvního jména nechával říkat Prince. Ve svých skladbách míchal funk a soul v jakoby motownovském duchu a v textech (kromě občasných politických témat) ještě více zdůraznil sexuální složku stylu, což tomuto „malému velkému muži“ vyneslo nebývalou popularitu a zároveň tu čest býti na černé listině cenzurní organizace Parent´s Music Resource Center (Hudební informační centrum pro rodiče). Určitě k tomu dopomohlo i jeho vystupování na podiu – podivné modely ne-oblečků, obepnuté kalhoty, flitry, tanga, občas hrál dopůl těla, každý jeho pohyb měl v sobě cosi sexuálního nebo aspoň erotického. V ranném období ještě jacksonovsky fistulil a pop-souloval, později ale zjistil, že jeho přirozená barva hlasu je mnohem více sexy. Navíc také začal včleňovat do své muziky prvky nové vlny a elektroniky.

Přestože Princovou doménou byly hlavně funk a soul, inspirován Jimi Hendrixem dokázal skládat a hrát i dosti ostře, což vycházelo z faktu, že vládl vynikajícím způsobem hře na kytaru (ale třeba i na bicí, basu, klávesy a všechno možné). Velmi dobře ho také podporovala kvalitní kapela, kterou bombasticky nazval The Revolution. Tu pak na začátku devadesátek přejmenoval na The New Power Generation a sebe později na The Symbol. Princův vliv na soudobý pop a rock v této dekádě vyvrcholil, když funkový černošský styl začaly do své tvorby včleňovat i bílé rockové skupiny jako např. Red Hot Chili Peppers, Infectious Grooves, Heads Up a Scat Opera nebo metalisté typu Electric Boys a Mordred. Svojí otevřeností k tématům sexu ovlivnil i rapové skupiny jako např. N.W.A.. A pochopitelně se Prince stal i miláčkem MTV – přes svou malou výšku měl velké osobní charisma, skladatelský talent, byl vynikající showman a také instrumentalista, což jsou komodity, které se dají v Americe velmi dobře prodat.

Za nejlepší alba jsou považována „Dirty Mind“ (1980, hit „Uptown“, dále např. „Dirty Mind“, „When You Were Mine“, „Head“), double „1999“ (1982, hity „1999“, „Little Red Corvette“, dále např. „D.M.S.R.“, „Let´s Pretend We´re Married“), slavný soundtrack k filmu „Purple Rain“ (1984, hity „Purple Rain“, „When Doves Cry“, „Let´s Go Crazy“, „Take Me With You“, dále např. „Computer Blue“, „Darling Nikki“) a potom další dvoj-elpí „Sign O´The Times“ (1987, hit „Sign O´The Times“, „I Could Never Take The Place Of Your Man“, duet „U Got The Look“ s Sheenou Easton, dále např. „Strange Relationship“, „Cross“, „It´s Gonna Be A Beautiful Night“). V deváté dekádě jsou důležité desky „Diamonds And Pearls“ (1991, hity „Get Off“, „Cream“, „Diamonds And Pearls“,, dále např. „Thunder“, „Push“) a zejména moje oblíbená „Love Symbol“ (1992, hity „My Name Is Prince“, „Sexy M.F.“, „7“, dále např. „The Continental“, „The Flow“). Dobrou deskou je i „symbolí“ „The Gold Experience“ (1995, např. „Endorphinmachine“, „Now“, „Gold“, „I Hate You“, „The Most Beautiful Girl In The World“).

Rockery by možná mohlo zajímat hard-rock-funkové album „Chaos And Disorder“ (1996, např. „Dinner With Delores“, „Chaos And Disorder“, „I Like It There“, „Zannalee“, „Same December“). Z dalších zajímavých skladeb obou desetiletí je možné připomenout např. „Controversy“, „Raspberry Beret“, „Kiss“, „I Wonder U“, „Alphabet Street“, „Glam Slam“, „Batdance“, „Electric Chair“, „Vicki Waiting“, „Thieves In The Temple“, „Peach“, „Face Down“, „One Of Us“ či pikantní kytarová soulož „Orgasm“ atd. Bohužel Prince trpěl (a trpí dodnes) silnou nadprodukcí a měl snahu všechno naflákat na desky, takže některá elpí jsou vcelku průměrná a navíc se občas mezi hudbymilovnými fanoušky objevilo cosi jako „zahlcení Princem“. I přesto je ale tento maník s uhrančivým pohledem velký formát. 

Někdy v polovině osmdesátek odešly z Princovy skupiny The Revolution dvě členky, Wendy Melvoin (voc, g, bg, ds) a Lisa Coleman (voc, ks), a začaly pracovat jako duo pod vcelku jednoduchým názvem Wendy & Lisa. Hodně si ze spolupráce s Princem vzaly: jejich songy byly sice pop-rockové, ale silně obalené ve funkovém kabátě. Pojďme si duo poslechnout na albech „Wendy And Lisa“ (1987, hit „Waterfall“, dále např. „Blues Away“, „Chance To Grow“, „Honeymoon Express“, „Slideshow“, „The Life“), „Fruit At The Bottom (1988/89, hit „Are You My Baby?“, dále např. „Always In My Dreams“, „Lolly Lolly“, „I Think It Was December“) a „Eroica“ (1990, např. „Don´t Try To Tell Me“, „Strung Out“, „Rainbow Lake“, „Why Wait For Heaven“, „Mother Of Pearl“). 

Pokud se mluvilo o tom, kdo by měl vlastně být onou světovou pop-ikonou č. 1, většina odborníků uváděla jméno Whitney Houston, smavé pop-soulové zpěvačky z New Jersey, zvané „The Voice“. Na rozdíl od Madonny k tomu měla všechny předpoklady – muziku v genech (její matka Cissy byla zpěvačkou), vynikající hlas, vzhled modelky, dobré autorské zázemí. A bělošský producent - to byl jasný útok nejen na pozice hlavní představitelky soulu pro černošskou střední třídu, ale také na získání co nejširšího bělošského publika (za tuto přílišnou snahu ji pak spousta černošských umělců odsuzovalo). Hlavním kreditem byl úspěch a ten Whitney měla obrovský. Na „titul“ pop-ikony č. 1 to nicméně nestačilo. Přestože se její desky a písničky umísťovaly na vrcholech hitparád a cenami Grammy by mohla zaplnit spižírnu, proti starší ale mnohem chytřejší, odolnější a dravější Madonně neměla šanci. Jestliže křehké Houstonové různé skandály (drogy, pití, nevyrovnaná psychika i vztahy) spíše uškozovaly, Madonna, u níž byly součástí velice promyšleného image a marketingu, po nich stoupala nahoru. A Whitney ani role ve slavném filmu „Bodyguard“ (1992, režie Mick Jackson) k „number one“ nepomohla, navzdory faktu, že soundtrack se prodával víc než cokoli, co kdy Madonna vydala. Navíc k jejím specialitám patřily pomalé soulové balady a jelikož diskotéková doba upřednostňovala rychlejší duc duc muziku, připadaly mladší generaci její songy dosti usedlé. Přesto - i když samozřejmě měla nějaké výkyvy - její desky a písničky z 80. let kvalitativně ční vysoko nad tím, s čím vylezla Madonna.

Jako příklad uveďme alba „Whitney Houston“ (1985, hity „Saving All My Love For You“, „The Greatest Love Of All“, „You Give Good Love“, „How Will I Know“, dále např. „All At Once“) a „Whitney“ (1987, hity „I Wanna Dance With Somebody /Who Loves Me/“,„Didn´t We Almost Have It All“, „So Emotional“, „Where Do Broken Hearts Go“, dále např. „For The Love Of You“). Poté podpořila olympiádu v Soulu úspěšným singlem „One Moment In Time“ (1988). Do devadesátých let vstoupila průměrnější deskou „I´m Your Baby Tonight“ (1990, hity „All The Man That I Need“, „I´m Your Baby Tonight“, dále např. „After We Make Love“, „Anymore“). Poté přišel zmiňovaný soundtrack „The Bodyguard“ s nejslavnějším cajdákem světa „I Will Always Love You“, (1992, ještě disco-hit „I´m Every Woman“, dále např. „Queen Of The Night“ /cože? hard rock?!!/, „I Have Nothing“, „Run To You“). Poté hrála v několika dalších filmech a zpívala průměrné písničky do jejich soundtracků (i když „Hold On, Help Is On The Way“ má vskutku soulovou kvalitu). V roce 1998 vzniklo jakž takž album „My Love Is Your Love“ s ústředním hitem „When You Believe“, což byl duet s Mariah Carey, který se mj. objevil v animovaném filmu „The Prince Of Egypt“ (další hity „Heartbreak Hotel“, „My Love Is Your Love“, „I Learned From The Best“, „I Bow Out“). Bohužel, dneska o Whitney téměř nikdo nemluví, zatímco Madonna se stále drží na vrcholu.

Určitou inspirací byla pro Whitney (a třeba i pro Toni Braxton, viz. níže) zpěvačka z Ohia, Anita Baker. Podobný model písniček (láska, láska, vztahy), pochopitelně výborný „vážný“ hlas, prostě vše uděláno tak, aby to fungovalo na obě strany – pro černochy i pro bělochy. Typická představitelka líbivého soulu. Anita se chytla v roce 1986 deskou „Rapture“ (hity „Sweet Love“, „Caught Up In The Rapture“, dále např. „Watch Your Step“, „You Bring Me Joy“, „Same Ole Love /365 Days A Week/“), úspešné bylo i album „Giving You The Best That I Got“ (1988, hity „Giving You The Best That I Got“, „Just Because“, dále např. „Rules“). V následující dekádě se docela prodávalo i elpí „Rhythm Of Love“ (1994, např. „Body And Soul“, „Rhythm Of Love“, „Baby“, „Plenty Of Room“, „Wrong Man“, „My Funny Valentine“).

Do pop high-society se na přelomu 80. a 90. let dostala i Mariah Carey, bílá newyorčanka zpívající s téměř černošským feelingem, repertoárově (zas ty balady!) příbuzná Whitney Houston. Mohlo za to pět bombasticky se prodávajících desek - superúspěšný debut „Mariah Carey“ (1989/1990, dvě ceny Grammy), samozřejmě dvojka „Emotions“ (1991), trojka „Music Box““ (1992/1993), pak „Daydream“ (1994/1995) a last but not least „Butterfly“ (1997), které obsahovaly hity a songy jako „Vision Of Love“, „Love Takes Time“, „Someday“, „I Don´t Wanna Cry“, „All In Your Mind“,  „Emotions“, „Can´t Let Go“, „So Blessed“, „Till The End Of Time“, „And You Don´t Rememeber“, „Dreamlover“, „Hero“, „Anytime You Need A Friend“, „Never Forget You“, „Without You“ (cover, pův. od Badfinger), „Always Be My Baby“, „Fantasy“, „One Sweet Day (společně s Boyz II Men), „Forever“, „Open Arms“ (cover, pův. od Journey), „Honey“, „Butterfly“, „My All“ či  „Whenever You Call“..

V roce 1999 si Mariah dala duet s Whitney Houston ve „When You Believe“, titulní písní animovaného filmu „Princ Egyptský“ a úspěch měla i skladba „Heartbreaker“ v duetu tentokrát s rapperem Jay-Zetem, takto předznamenávačka dalšího úspěšného elpí „Rainbow“ (1999, dále např. „Thank God I Found You“, „Can´t Take That Away /Mariah´s Theme/“, „Petals“, „After Tonight“). Všechno ji prostě hrálo do not – skvěle zpívala (rozsah 4 oktávy, ovládala takové ty hlasové kudrlinky, což je sice sexy, ale nesmí se to moc přehánět), na většině písní se podílela jako skladatelka a aranžérka,spolupracovala s výborným producentským teamem a manželem se jí stal šéf gramolabelu. To se to pak proráží…

Svým způsobem by někam sem zapadla také zpěvačka Toni Braxton, tedy až na to manželství. Hezký sytý hlas, ale soul-pop-rockové písničky tak trochu na jedno kopyto – většinou samé balady s tématickým vzorcem „láska“, „srdce“, „opuštění lásky“, „smutek“, „nová láska“. Jest ku slyšení třeba na albech „Toni Braxton“ (1992/1993, hit „Breathe Again“, dále např. „Another Sad Love Song“, „You Mean The World To Me“, „Seven Whole Days“, „I Belong To You“) a „Secrets“ (1995/1996, hity „Un-Break My Heart“ a „You´re Makin´ Me High“, dále např „There´s No Me Without You“, „Let It Flow“, „I Don´t Want To“). Samozřejmě, že prodeje byly mnohaplatinové. Se soulovým pop-rockem se vrátila na konci eighties i Natalie Cole – první půle dekády nestála za nic, v jejím konci však přišly hity „Pink Cadillac“ a „Miss You Like Crazy“, na začátku nineties pak multiplatinové album, plné swingových standardů s názvem „Unforgetable … With Love (1991, hit „Unforgettable… With Love“ s domixovaným vokálem jejího otce, zpěváka a skladatele Nat King Colea, dále např. „Mona Lisa“, „Straighten Up Fly Right“, „Avalon“). Na konci deváté dekády se líbily i další Natálčiny songy „A Smile Like Yours“ a „Snowfall In Sahara“.

Z dalších MTV-hvězd konce 80. let lze jmenovat například disko-soulovou zpěvačku Janet Jackson, takto ségru slavného Michaela, která se představovala s vlastně vcelku obdobnou muzikou - známa a velmi dobře prodávaná jsou alba „Control“ (1986, hity „What Have You Done For Me Lately“, „Nasty“, „When I Think Of You“, „Control“, dále např. „You Can Be Mine“) či mnohem lepší „Rhythm Nation 1814“ (1989, hity „Miss You Much“, „Rhythm Nation“, „Escapade“, dále např. „Black Cat“, „Alright“, „Come Back To Me“). Největší úspěch zažila Janet s podprůměrným albem „Janet.“, kterého se ovšem prodalo okolo dvaceti melounů výlisku (1993, hity „If“, „Again“, „That´s The Way Love Goes“, dále např. „Any Time, Any Place“). Další elpí „The Velvet Rope“ kritici hodnotili vcelku dobře, ale prodeje klesly o polovinu (1997, hit „Together Again“, dále např. „What About“ /rockeři aspoň trochu zajásají/, „I Get Lonely“, „Velvet Rope“, „You“, „Free Xone“). Tak to chodí. Jestliže prodeje Janetiných alb byly v dobách její slávy nebetyčně vysoké, její starší sestra La Toya Jackson v tomto ohledu poněkud ostrouhala – v 80.letech se chytlo pár jejích disko-funkových singlů jako např. „If You Feel The Funk“, „Heart Don´t Lie“ plus ostřejší „You´re Gonna Get Rocked“. Krátké období slávy (zájmu?) si zažila s LP „Bad Girl“ (1991, např. „Bad Girl“, „You And Me“, „Be My Lover“, „He´s My Brother“, „Sexual Feeling“). Většinou velká chabota.

Ale pojďme k dalším.

Newyorčanka Vanessa L. Williams byla první African-American misskou v USA. Ale byla i velmi úspěšnou zpěvačkou ve stylu takového toho electro rhythm & blues, často podávaného v baladách. Měla přirozeně příjemnou barvu hlasu, přičemž se zbytečně nepouštěla do žádných vokálních ekvilibristik. Prostě to nepotřebovala. Chytla se hned prvním LP „The Right Stuff“ (1988, hity „Dreamin´“, „The Right Stuff“, dále např. „Darlin´I“, „The Look“, „Can This Be Real?“), platiny se sypaly zejména na alba „The Comfort Zone“ (1991, hity „Save The Best For Last“, „Running Back To You“, dále např. „Just For Tonight“, „The Comfort Zone“, „Work To Do“) a „The Sweetest Days“ (1993/1994, hit „The Sweetest Days“, dále např. „The Way That You Love“, „You Can´r Run“, „Higher Ground“, „Constantly“). Bodovalo i její vánoční album „Star Bright“ (1995/1996, např. „Do You Hear What I Hear“/„The Little Drummer Boy“, „I Wonder As I Wander“, „The First Noel“ plus duet s Bobby Caldwellem v songu „Baby, It´s Cold Outside“, a pak „What Child Is This“, což je vlastně zjazzovaný britský traditional „Greensleves“). V tom čase měla hity i v písních „Love Is“ (duet s Brianem McKnightem, 1993, soundtrack k „Beverly Hills 90210“) a „Colors Of The Wind“ (1995, soundtrack k filmu „Pocahontas“).

Z Chicaga pocházela zpěvačka a pianistka Jody Watley, která v showbyznysu začínala ve čtrnácti. Na přelomu sedmdesátek a osmdesátek si prošla kalifornskou disco-funkovou skupinou Shalamar, poté se osamostatnila. Šlo v podstatě o totéž, jen se strojovým chemickým zvukem bicích, běžným standardem té doby – dum-čvach byl pro zvýraznění sexuálního podtextu občas doprovázen takovými těmi chlapskými výkřiky uah-uho, což dnes působí jako kouzlo nechtěné komiky. Už debut „Jody Watley“ byl úspěšný (1986/1987, hit „Looking For A New Love“, dále např. „Don´t You Want Me“, „Still A Thrill“, „Some Kind Of Lover“), dvojka „Larger Than Life“ v čele s hitem „Real Love“ ho ještě  stíhala (1989, dále např. „Friends“, „Everything“, „Precious Love“), ale pak to šlo celé strmě dolů. Nic, co by si člověk zapamatoval, stovky, aj tisíce takových bylo. Nyní kupříkladu pojďme za mladičkou dievčicou z Pittsburghu, vystupující pod jménem Shanice, která svůj první hit „(Baby Tell Me) Can You Dance“ (1987) natočila – jak jinak - už ve čtrnácti letech. V podstatě byla jakousi ženskou kopií Michaela Jacksona se vším všudy – podobný hlas, podobná muzika. Později se prosadila s albem „Inner Child“ (1991, hit „I Love Your Smile“, dále např. duet s Johnny Gillem „Silver Prayer“ či song „I´m Cryin´“) a písní „Saving Forever For You“ ze soundtracku k TV-seriálu „Beverly Hills, 90210“ (1992).

S holou jacksonovštinou přišel i mečivý Babyface. Posléze se snažil tak nějak být sám sebou, což vyjádřil tím, že vstoupil do balad. Disko-boys a disko-girls by nejspíš vybrali elpí „Tender Lover“ (1989, např. „It´s No Crime“, „Whip Appeal“, „Tender Lover“), SP „Love Makes Things Happen“ (1990) či album „For The Cool In You“ (1993, např. „When Can I See You“, „Never Keeping Secrets“). Já pravděpodobně nic. Nyní podvakráte huh!. Když se vrátíme zpátky do osmdesátek, nalezneme zde dvě plakátové formace pro prohlížeče Bravíček. Bostonští New Edition byli takovými hezkými čokoládovými zajíčky pro naše nejmenší. Dětský rap a r&b-soul. Pedofilové určitě museli mít pré, když zaslechli hit „Candy Girl“ (1983) či desku „New Edition“ (1984, hit „Cool It Now“, dále např. „Mr. Telephone Man“). V roce 1988 měli New Edition ještě hit „If It Isn´t Love“. Něco mezi Michaelem Jacksonem, když mu bylo jedenáct, a New Kids On The Block. Huh! K úspěchu se „probaladovali“ i černošští „baladičtí“ teenageři z Filadelfie Boyz ll Men a to s hity „It´s Hard To Say Goodbye“ (1991), „End Of The Road“(1992), „I´ll Make Love To You“ (1993). Pozor na ně! Stejně jako Bolton nebo Dionová byli schopni vás „ubaladovat“ k smrti. Huh! Ex-zpěváček New Edition Bobby Brown se po odchodu z kapely stal hlavním představitelem tzv. „new jack swingu“. To se napsaly písničky ve stylu jacksonovského diskotékového r&b soulu (většinu z nich dělal Babyface), Bobby se oblékl do prvotřídního kvádra a v klipech (i životě) se pak honosil šperky s diamanty, proháněl v drahých fárech a chodil pařit na party pro boháče, kde střídal luxusní prostitutky s šampáněm. Ani není divu, že na ten lesk a přepych uhnal i divu Whitney Houston, jíž si vzal za ženu na začátku 90.let. Jak dopadla, je známo. Známo je i Brownovo slavné, děsné album „Don´t Be Cruel“ (1988, hity „My Prerogative“, „Don´t Be Cruel“, dále např. „Roni“, „Every Little Step“), song „On Our Own“, dělaný pro soundtrack „Ghostbusters ll“ (1989), a pak další Bobbyho deska „Bobby“ (1992, např. „Humpin´ Around“, „Good Enough“, „Pretty Little Girl“). No, diskofilové asi pár „bobbků“ mezi tou nudou najdou, ale jinak srágora.

Na konci devadesátek učinily v rámci showbyznysu své první krůčky na vysokých podpatcích černošské kočičky z Texasu, které se dramaticky nazvaly Destiny´s Child. No, spíše byly nazvány (rodiči, producenty), neboť spolu zpívaly a vystupovaly už od dětských let. Hlavní postavou u nich byla zpěvačka s roztřeseným hlasem Beyoncé Knowles. V podstatě se jednalo o běžný diskotékový pop, kterému se u nás navyklo říkat „árenbíčko“. Občas ochuceno zvuky a fintami dance-flooru (breakbeat) a hip hopu s určitou snahou navázat na tvorbu Mary J. Blige. Mhmmm… Do doby millenia stačily Destiny´s Child natočit dvě alba: „Destiny´s Child“ (1998, hity „No, No, No“, „With Me“, dále např. „Second Nature“, „Tell Me“, „Killing Time“) a úspěšnější „The Writing´s On The Wall“ (1999, hity „Bills, Bills, Bills“, „Say My Name“, dále např. „Jumpin´, Jumpin´“, „Bug A Boo“, „Hey Ladies“). 

Ještě před DCh se ale prosazoval dívčí vokální kvartet En Vogue z Oaklandu, který tvořily Terry Ellis, Cindy Herron, Maxine Jones a Dawn Robinson. Pokud bychom chtěli srovnávat, kvalita byla rozhodně na straně kalifornské čtveřice. První deska „Born To Sing“ byla víceméně průměrná (1990, hit „Hold On“, dále např. „Lies“, „You Don´t Have To Worry“, „Just Can´t Stay Away“), nejlepším a nejúspěšnějším se stalo album „Funky Divas“ (1992, hity „My Lovin´ /You´re Never Gonna Get It/“, „Free Your Mind“, dále např. „This Is Your Life“, „Desire“, „It´s Ain´t Over Till  The Fat Lady Sings“), už v trojici vzniklo CD s příznačným názvem „EV3“ (1997, hit „Don´t Let Go“, dále např. „Too Gone Too Long“, „Whatever“). Na všech LP se jednalo o skloubení funku a hip hopu a do toho jely soulové vokály – a je fakt, že to tyhle divoženky uměly někdy pořádně rozpálit. Pokud by skalní rockeři vyslechli například song „Free Your Mind“, zakrkali by udiveně blahem.

Z některých výše zmíněných jmen vyplývá, že i mezi MTV-skotačily se občas našla kvalita.

Inspirován Princem například vstoupil na scénu mladý soulový zpěvák D´Angelo z Richmondu (Virginie). Své první album pojal jako jakési jazz-soulové retro v hip-hopovém kabátě – každopádně znamenalo platinové prodeje. A jak se na správné retro sluší, D´Angelo ho nazval „Brown Sugar“ (1995, např. „Lady“, „Brown Sugar“, „Shit, Damn, Motherfucker“ plus cover „Crusin´“, pův. od Smokey Robinsona). Zpěvák Ginuwine z Washingtonu D.C. se svým sladkým „jacksonovským“ hlasem využíval pomalých hip hopových rytmů a jeho prvního alba se prodalo mega a půl. Jmenovalo se „Ginuwine…The Bachelor“ a obsahovalo hit „Pony“ (1996, dále např. „Tell Me Do U Wanna“, „Lonely Daze“, „When Doves Cry“). V roce 1999 měl hit v songu „What´s So Different“. Mladý newyorský dredař Maxwell zněl sice občas sladce jak ranní pišingr, ale pokud nejste nějaký superortodoxní rocker, určitě mu dokážete přiznat určitý talent. Jednalo se většinou o pomalé soulové r&b s kvákavou nafunklou kytarou a co se týče zpěvákova projevu, jako v předchozím případě se nabízí ovlivnění Princem (a možná Lenny Kravitzem?). Velký ohlas vzbudil už Maxwellův debut „Maxwell´s Urban Hang Suite“ (1996, hit „Ascension“, dále např. „Whenever, Wherever, Whatever“, „Suitelady“, „Welcome“, „Urban Theme“). Dvojka „Embrya“ byla debutu podobná jak vejce vejci, byť se zdá poněkud experimentálnější (1998, např. „Luxury: Cococure“, „I´m You: You Are Me And We Are You“, „Gestation: Mythos/Everwanting: To Want You To Want“, „Drowndeep:Hula“, „Gravity: Pushing To Pull“). V roce 1999 slavil Maxwell úspěch s cajdákem „Fortunate“.

Velký hlas – ten dostala do vínku newyorská zpěvačka Lisa Fischer. Snažila se prosadit už v osmdesátých letech, ale povedlo se jí to až na začátku nineties s Grammy oceněným hitem „How Can I Ease The Pain“ z jediného alba, které vydala – „So Intense“ (1991, ještě hit „Save Me“, dále např. „Wildflower“, „So Tender“, So Intense“, „Last Goodbye“). Pak měla ještě hit v ploužáku „Colors Of Love“ ze soundtracku k filmu „Made In America“ a šlus. Škoda, Lisa měla v hlase podobné kouzlo jako hore Whitney. Místo toho se na sólovou dráhu vyflákla a od poloviny devadesátek jezdila se Stouny jako back-up vokalistka. Talentovaná byla i o generaci mladší newyorsko-detroitská zpěvačka Aaliyah, která jest taktéž cpána do škatule „new jack swingu“. Ale její věci se na rozdíl od Bobbyho alespoň dají poslouchat – měla příjemný zastřený hlas a pomalé r&b míchala s hip hopem, osvěžující byly jemné vstřiky jazzu. První album natočila už v patnácti letech, šlo o desku „Age Ain´t Nothing But A Numer“ (1994, hit „Back & Forth“, dále např. „Age Ain´t Nothing But A Numer“, „At Your Best You Are Love“, „Throw Your Hands Up“). Stejně úspěšná byla i dvojka „One In A Million“ (1996, hit „The One I gave My Heart To“, dále např. „If Your Girl Only Knew“, „One In A Million“, „4 Page Letter“). Bohužel Aaliyah v roce 2001 zahynula při letecké katastrofě.

Manželka zastřeleného rappera Notoriouse B.I.G.a, soulová zpěvačka a skladatelka Faith Evans stačila přispět do rodinného rozpočtu pouze jedním platinovým albem „Faith“ (1995, hity „You Used To Love Me“, „Soon As I Get Home“, dále např. „Come Over“, „No Other Love“), odměny za to další „Keep The Faith“ už odebírala jako vdova (1998, hity „Love Like This“, „All Night Long“ společně s Puffem Daddym, dále např. „Never Gonna Let You Go“, „No Way“). Hm, průměrný soulový repertoár (většinou cajdáky) a standardní r&b vokál. Velmi uspávající. Mezi ty kvalitnější interpretky patří také ohijská černošská zpěvačka Macy Gray se svým bluesově zpívaným r&b-soulem s občasným hip-hopovým podkladem. Do konce 90.let stačila vydat pouze debutové a velmi úspěšné album „On How Life Is“ (1999, hit „I Try“, dále např. „Why Didn´t You Call Me“, „Do Something“, „Still“). 

Někde mezi r&b, soulem, hip hopem a new jack swingem stála atlantská dívčí trojka TLC s největší anti-hvězdou, divokou rapperkou Lisou „Left Eye“ Lopes (chlast, kriminál). Nejstarší Tionne „T-Boz“ Watkins se starala o hlavní vokály, které pěla zastřeným nakřáplým hlasem, třetí Rozonda „Chilli“ Thomas byla zase nejlepší v soulovém zpěvu. Trio se chytalo už se svým debutem „Ooooooohhh… On The TLC Tip“ (1991/1992, hity „Ain´t 2 Proud 2 Beg“, „Baby-Baby-Baby“, „What About Your Friends“). Poté dobylo velkého úspěchu s albem „CrazySexyCool“ (1993/1994, hity „Creep“, „Waterfalls“, „Diggin´ On You“ dále např. „Red Light Special“ a cover „If I Was Your Girlfriend“, pův. od Prince). Velmi dobře se prodávala i následná deska „FanMail“ (1998/1999, hity „No Scrubs“, „Unpretty“, dále např. „Dear Lie“, „I´m Good At Being Bad“, „I Miss You So Much“). Stejně jako Aaliyah se nevyhnula tragedie ani TLC – v roce 2002 Lisa Lopes zahynula při autonehodě.

Nyní se vrátíme zase do 80.let (a do přelomu 80.-90.let) a probereme několik bělošských interpretek a interpretů.

Bílá newyorská zpěvačka Cyndi Lauper se zaklínala svatou trojicí new wave-pop-disco (a s trošičkou hen teho rocku, např. „Money Changes Everything“). Na rozdíl třeba od Whitney a jejího HLASU kníkala takovým tím americkým normalizovaným holčičkovským hláskem, který obyčejné americké chlapy rozvášňuje a jejich americké manželky inspiruje. A jelikož Cyndi žila v době MTV, svou kariéru postavila hlavně na videu, které podpořilo úspěšná platinová alba „She´s So Unusual“ (1983, hity „Girls Just Want To Have Fun“, „Time After Time“, dále např. „Money Changes Everything“, „She Bop“, „All Through The Night“) a „True Colors“ (1986, hity „True Colors“, „Change Of Heart“, dále např. „What´s Going On“, „Boy Blue“, „One Mind“). V roce 1989 měla hit v songu „I Drove All Night“ z alba „A Night To Remember“ (dále např. „My First Night Without You“, „A Night To Remember“, „Unconditional Love“).

S další newyorčankou Laurou Branigan to bylo těžké. Disponovala vcelku solidním hlasem, ale bohužel první, co ji proslavilo, byla převzatá italská diskotéková srágora, zvaná „Gloria“ (1982). Také další „hit“ „Solitaire“ byl téhož pochybného zaměření, až teprve v ploužáku „How Am I Supposed To Live Without You“ ukázala, že umí dobře procítěně pět (oba 1983). Což se ji nakonec povedlo i v songu „Will You Love Me Tomorrow“, dávném to coveru od Shirelles, který se ocitl na jejím jediném platinovém disco-rockovém albu „Self Control“ (1984, hit „Self Control“, dále např. „With Every Beat Of My Heart“, „The Lucky One“, „Heart“). Huh! Pojďme ale raději jinam. Newyorské zpěvačce Taylor Dayne (vl. jm. Leslie Wunderman) patřil konec 80.let. Ctitelka Hendrixe, Joni Mitchell a The Cult na scénu vyrazila s osmdesátkovým disko-rockem míchaným s rhythm&blues, který ji přinesl dvě platinová alba: „Tell It To My Heart“ (1987, hity „Don´t Rush Me“, „I´ll Always Love You“, „Prove Your Love“, „Tell It To My Heart“  dále např. „Carry Your Heart“) a „Can´t Fight Fate“ (1989, hity „Love Will Lead You Back“, „I´ll Be Your Shelter“ dále např. „Heart Of Stone“, „You Can´t Fight Fate“, „Ain´t No Good“). Asi takhle: hlas opět kvalitní, ale matroš, do nějž pěl, byl až na výjimky povětšinou běžný, nepříliš invenční.

Zpěvačka, multiinstrumentalistka a skladatelka z LA Teena Marie pěla úžasně – pokud ji někdo zaslechl v rádiu, dal by krk za to, že se jedná o černošského interpreta. A krk by pochopitelně ztratil. Byla tak dobrá, že se ji na přelomu 80.-90.let dokonce říkalo Queen Of Soul. A právem: její soul-funková muzika měla šťávu a tah na bránu. Na začátku eighties měla několik menších hitů, jako třeba „Behind The Groove“, „Now That I Have You“, „I Need Your Lovin´“, „First Class Love“, „Square Biz“, „Portugese Love“, „Fix It“. Ale ten pravý průlom přišel až s hitem „Lovegirl“, který se objevil na platinové desce „Starchild“ (1984, dále např. „Jammin“, „Out On Limb“, „Starchild“, „Hey Youngblood Get To The Freaky Party“). Pak se její hudba v duchu doby (osmdesátky) poněkud chemizovala a trochu primitivizovala (no, řekněme, že song „You So Heavy“ docela jde). Kritici nicméně hledí pozitivně na desky „Naked To The World“ (1988, hit „Ooo la La La“, dále např. „Work It“, „Surrealistic Pillow“, „Naked To The World“) a „Ivory“ (1990, např. „If I Were A Bell“, „How Can You Resist It“, „Since Day One“, „Miracles Need Wings To Fly“). A v tomto roce bych Teenu Marii opustil, už jen kvůli tomu pěknému oslímu můstku, který jsme si vytvořili.

V roce 1990 totiž debutovala singlem „Where Does My Heart Beat Now“ zpěvačka Celine Dion, Kanaďanka s procítěným bělošským vokálem – kvalitním, o tom žádná. Podklad jejích písní většinou obstarával pomalý osmyčcovaný pop-rock s dominujícím klavírem a elektro zvukem bicích. Byla jakousi devadesátkovou kombinací Jennifer Rush a Barbry Streisand - však také od jedné přebrala hit („The Power Of Love“) a s druhou si zpívla („Tell Him“). Výše zmíněný singl byl ústřední písní jejího prvního víceplatinového alba „Unsion“ (1989/1990, dále např. „/If There Was/ Any Other Way“, „The Last To Know“, „Unison“). Ještě větší úspěch ji přinesla alba „Celine Dion“ (1991/1992, hit „Beauty & The Beast“ v duetu s Peabo Brysonem, dále „Love Can Move Mountains“, „Nothing Broken But My Heart“, „Water From The Moon“), „The Colour (1993, kromě zmíněného „The Power Of Love“ ještě např. „Think Twice“, „Misted“, „Next Plane Out“) a „Falling Into You“ (1995/1996, hity „Because You Loved Me“, „All By Myself“,  „It´s All Coming Back To Me Now“ /cover, pův. od Jima Steinmana & Pandora´s Box/, dále např. „Falling Into You“). V roce 1997 nazpívala ústřední ubulenou píseň velkofilmu Titanic – „My Heart Will Go On“. Z dalších songů jmenujme např. „Think Twice“, „Refuse To Dance“, „To Love You More“, „Let´s Talk About Love“ či „That´s The Way It Is“. Jak již bylo řečeno - Celinina pěvecká kvalita jest jistě nesporná, pro rockové publikum však představovala cosi obdobného, co v mužské podobě Michael Bolton.

Na přelomu 80. a 90.let se prosadila také „diskotéková princezna“, Australanka Kylie Minogue (hudebně někde mezi Madonnou a Olivii Newton-John). Byla úspěšná spíše v Británii, k čemuž ji dopomohly hity „Locomotion“ (cover staré soulovky), „I Should Be Lucky“, obě z desky „Kylie“ (1988), „Especially For You“ (duet s Jasonem Donovanem), „Hand On Your Heart“, „Tears On My Pillow“, „Better The Devil You Know“. Až na výjimky byla většina songů normální levnou diskotékovou produkcí, přičemž kritici Kylie přiřkli hanlivou přezdívku „singing budgie“ (zpívající andulka). O to víc všechny - včetně Kylie - překvapilo, když ji alternativní intoš Nick Cave nabídl duet v nádherné písničce „Where The Wild Roses Grow“. Možná, že to bylo z toho důvodu, že chodila s Michaelem Hutchencem z INXS, a díky jeho vlivu těsně před onou nabídkou natočila vcelku solidní, moderní desku „Kylie Minogue“ s kvalitním hitem „Confide In Me“ (1994, dále např. „Put Yourself In My Place“, „Where Is The Feeling“, „Automatic Love“, „Where Has The Love Come“, „Surrender“). A následující potemnělé LP „Impossible Princess“ je částečně zase její reakcí na rock i taneční elektroniku a - opět má svou kvalitu (1997, např. „Some Kind Of Bliss“, „Did It Again“, „Breathe“, „Cowboy Style“, „Drunk“, „I Don´t Need Anyone“). Těmito dvěma alby (a zmíněným duetem) Kylie zcela smazala ony komerční srágory, jimiž se prezentovala na počátku své kariéry. Je pěkné, když někdo takhle hezky vyspěje.

Zpět na americký kontinent. 

MTV-hvězdička z LA, zpěvačka Paula Abdul se představila s komerčně výhodnou směsicí – z hrdla se jí linul cukrkandlový hlásek (model Lauper) a v hudebním podkladu občas hrálo disco, občas pop rock TV-seriálového charakteru. Jo, přesně, takovej ten nablblej. Nejlépe se prodávaly singly (postupně vrážené na trh) „Knocked Out“, „Straight Up“, „Forever Your Girl“, „Cold Hearted“, „Opposites Attract“ , všechny z mnohaplatinového alba „Forever Your Girl“ (1988). Druhá deska „Spellbound“ měla také úspěch (1991, hity „Rush Rush“, „The Promise Of A New Day“, dále např. „Will You Marry Me?“, „Blowing Kisses In The Wind“). Při poslechu většiny těchto songů docela chápu grungery, že se jim otvírala kudla v kapse, když se na ně něco takového valilo z éteru. V půli devadesátek, kdy už v podstatě o Paulu nebyl zájem, překvapila orientálním singlem „My Love Is For Real“, v němž zpívá také známá Ofra Haza (1995). Zpěvačka, pianistka a skladatelka Debbie Gibson svým teenagerským electro-pop-rockem prorazila na konci 80.let. Tehdy vyšla její platinová alba „Out Of The Blue“ (1987, hit „Foolish Beat“, dále např. „Only In My Dreams“, „Out Of The Blue“, „Between The Lines“) a „Electric Youth“ (1989, hit „Lost In Your Eyes“, dále např. „Electric Youth“, „No More Rhyme“, „We Could Be Together“). Víc není co dodat. S hitem „Anything Is Possible“ dovršila dvacítku a zájem o ní opadl.

V té době se v Jižní Kalifornii objevilo i nadějné mladé vokální trio Wild Orchid neboli Renee „Sands“ Sandström, Stefanie Ridel a Stacy „Fergie“ Ferguson. Ač bělošky, snažily se celkem úspěšně o černošský r&b-soul s prvky hip-hopu. Jejich eponymní debut „Wild Orchid“ vyvolal vcelku velký – platinový - ohlas (1997, hity „At Night I Pray“, „Talk To Me“, dále např. „Supernatural“, „I Won´t Play The Fool“, „You Don´t Own Me“), v roce 1998 pak následovala mnohem méně prodávaná deska „Oxygen“ (hitík „Be Mine“, mj. bigbítový ploužák „In My Room“ a dále např. „Come As You Are“, „Holding On“, plus cover „You´re No Good“, pův. interpret Betty Everett). No, o něco lepší než hen hore MTV-Paula. Z Wild Orchid se později prosadila zejména Fergie, když začala zpívat s hip-hopovou formací The Black Eyed Peas. S touhou být uznávanou zpěvačkou se do  L. A. přestěhovala původem chicagská, a později v NYC žijící tanečnice Anastacia (vl.jm. Anastacia Lyn Newkirk). Zdravotními problémy pronásledovaná brýlatá dívka byla dlouhá léta neúspěšná, až se jí nakonec s jejím dokonale černošským hlasem podařilo prorazit na přelomu tisíciletí, když jí bylo přes třicet. Tedy - všude ve světe, jen ne v USA. Připomeňme její vcelku dobrý soul-funkový albový debut „Not That Kind“, natáčený na konci devadesátek a vydaný v roce millenia (hity „Not That Kind“, „I´m Outta Love“, „Cowboys & Kisses“, dále např. „Made For Lovin´ You“, „Love Is Alive“, „Who´s Gonna Stop The Rain“).  

Nejslavnější představitelkou Tejano music neboli Tex-Mex asi byla mladá zpěvačka Selena (vl. jm Selena Quintanilla), mexická Američanka z Texasu, která vlastně ani moc španělsky neuměla: všechny songy musela ve španělštině nadrtit. Přesto byly prodeje jejích desek mezi latino Američany, a také na druhé straně hranic, v Mexiku, enormní. Na začátku devadesátek zaujala duetem „Buenos Amigos“ s Alvaro Torresem, poté vlastním singlem „Como La Flor“, a pak ceněným živým albem „Selena Live!“ (1993). Ve čtyřiadevadesátém vyšlo její album „Amor Prohibido“ (1994, hity „Amor Prohibido“, „Bidi Bidi Bom Bom“, „No Me Queda Más“ „Fotos y Recuerdos“), které bralo platinu, a natáčet se začala deska, kde si konečně mohla v některých kusech zazpívat v rodné angličtině. Bohužel v průběhu natáčení byla zastřelena manažerkou svých butiků a zároveň předsedkyní svého fan-clubu, která čelila obvinění ze zpronevěry. Seleně bylo v době její smrti necelých čtyřiadvacet. Album „Dreaming Of You“ tak obsahuje čtyři nové songy a je doplněno o dříve vydané či nevydané písně ve španělštině i v angličtině (1995, hit „Dreaming Of You“, dále např. „I Could Fall In Love“, „I´m Getting Used To You“, „Techno Cumbia“ plus duet s Davidem Byrnem v „God´s Child). A jelikož vyšlo posmrtně, posbíralo několik platin. Tak to chodí. 

Americká zpěvačka kubánského původu Gloria Estefan naopak mastila takový ten disco-latino-pop-rock, do nějž míchala samozřejmě i balady. Bez těch to prostě nejde. Od poloviny eighties měla hity v písničkách „Conga“, „Bad Boy“ „Words Get In The Way“ (všechny 1986) nebo „Rhythm Is Gonna Get You“ (1987) a „Anything For You“ (1988). Kupodivu poslouchatelné bylo klidnější LP „Cuts Both Ways“ (1988/1989) se songy jako „Here We Are“, „Don´t Wanna Lose You“, „Cuts Both Ways“ a „Oye Mi Canto“. V době jejího návratu po těžké autonehodě bodovaly songy „Coming Out Of The Dark“,, „I See Your Smile“, „Reach“. Z té doby pochází i ceněné latino album „Mi Tierra“ (1993, „Mi Tierra“, „Con los Años Que Me Quedan“, „Tradición“, „Volveras“, „Montuno“), míchající styly latino-pop, tropical a bolero. 

Na konci devadesátek něco podobného jako Gloria představoval v mužském podání Portoričan Ricky Martin. Co by omelírovaná mánička zabodoval singlem „Maria“ (1995), později - jako již vylepaný „hodný hoch“ - se prosadil latino-popovou hymnou fotbalového MS ve Francii, jež se pateticky jmenovala „The Cup Of Life“ a pocházela z desky „Vuelve“ (1998, dále např. „La Bomba“, „Vuelve“, „Lola Lola“). Nejúspěšnějším hitem byla ovšem píseň „Livin´ La Vida Loca“ z jeho finančního majstrštyku, alba „Ricky Martin“ (1999, další hity „She´s All I Ever Had/Bella“, „Spanish Eyes“, a duet „Private Emotion“ se zpěvačkou Mejou). Portorický původ měla i herečka a zpěvačka Jennifer Lopez z New Yorku. Začínala jako sboristka a tanečnice, poté se prosadila ve filmu, přičemž v tomto ohledu pro ni byl důležitým rok 1997. Tehdy se objevila v hlavních nebo výrazných rolích ve filmech „U-Turn“ (režie Oliver Stone), „Selena“ (Gregory Nava) a v blockbusteru „Anaconda“ (Luis Llosa), poté ještě v „Out Of Sight“ (1998, Steven Soderbergh). A jelikož tak jako osoba vešla ve všeobecnou známost, vrátila se k hudbě a natočila svoje debutové, latino-pop-dance album „Ion The 6“, které získalo několik platin (1998/1999, hity „If You Had My Love“, „Waiting For Tonight“, „Let´s Get Loud“, dále ještě „Feelin´ So Good“ s v duetu s rapperem Fat Joem). Soudobá diskoška, nic víc… Po miléniu se Lopezová prosazovala ve filmu i v hudbě nadále.

A do třetice Latinská Amerika, tentokráte více směrem na jih, kde nachází se Kolumbie. Tam se narodila Shakira (vl. jm. Shakira Isabel Mebarak Ripoll), zpěvačka a skladatelka libanonsko-kolumbijského původu, která se do showbyznysu dostala coby čtrnáctiletá. Po dvou neúspěšných elpíčkách ji polovině devadesátek vyšlo konečně úspěšné album, které dostalo název „Pies Descalzos (1994/1995, např. „Vuelve“, „Estoy Aqui“, „Antologia“, „Pies Descalzos, Sueňos Blancos“, „Se Quiere, Se Mata“), jež získalo v USA zlatou desku. Vizáž i roztřesený hlas trochu jako  Alanis, ale hudebně až na folk-rockové výjimky hozené trošku někam jinam – takový rock-pop-dance s prvky world music, všechno zpívané ve španělštině. Druhé album „Dónde Están Ios Ladrones“ už získalo ve Spojených státech platinu (1998, hity „Inevitable“, „Ojos Asi“, „Tú“, „Ciega, Sordomuda“, dále např. „Sie Te Vas“, „Octavo Dia“, „No Creo“). V roce 1999 natočila v rámci všeobecné módy „unpluggedů“ kritikou kupodivu vcelku přijatý živák „MTV Unplugged“, který vyšel o rok později, a jenž se stal veleúspěšným. Okolo milénia byla Shakira prostě jednou z největších hvězd tehdejšího popu…

Opusťme nyní onu nablýskanou dobu, pojďme pár let nazpátek a přesuňme se na okamžik na ostrovy.

Tam se cca v polovině 80. let do sebe zamíchalo několik faktorů: samozřejmě nelichotivá sociální situace, dále neustále se zvyšující obliba MTV, a pak doznívající novovlnné směry new romanticism a futuristic rock s jejich propagací syntetického zvuku a touhou umělců nějak se proslavit. Své sehrála i nová móda a nový design interpretů a jejich příznivců. Doba jak zralá pro chemické experimenty. Z této míchanice vylezlo cosi, čemu někteří začali říkat new pop. Najednou (ale jako mnohokrát v minulosti) se zde zase objevili supr sympa kuci z dýz, kteří supr vypadali, měli supr vohozy, prostě nový supr-rebelové, ale tak nějak jako supr kladný (a možná že pili i tu colu). Supr zalovili u New Order, Thompson Twins, Depeche Mode a Duran Duran (a to přece byli taky supr sympa kuci) a vytvořili supr-elektro-chemo-pop-rock, založený na synťácích a jejich supr hlasech. A my začněme tím nejslavnějším.

Londýnský zarostlý krasaveček George Michael dobyl značných úspěchů už v diskopopovém duu Wham!, které bylo… jak to říci, abych neurazil… prostě dokonale příšerné (songy „Young Guns /Go For It/“, „Wake Me Up Before You Go-Go“, „Freedom“ „Club Tropicana“, „Last Christmas“, „Everything She Wants“, „I´m Your Man“, „Take On Me“). Snad i proto se ony záležitosti tak dobře prodávaly – nejlépe LP „Make It Big“ (1984). Po osamostatnění patřila George Michaelovi celá druhá polovina osmdesátek – viz. hojně prodávané album „Faith“ (1987, hity „I Want Your Sex“, „Faith“, „Father Figure“, One More Try“, „Monkey“, dále např. „Look At Your Hands“), o něco méně prodávané „Listen Without Prejudice“ (1990, hit „Praying For Time“, dále např. „Freedom! 90“, „Cowboys And Angels“, „Waiting For That Day“) a další známé songy a hity té doby „Careless Whisper“, „A Different Corner“, „I Knew You Were Waiting For Me“ (duet s Arethou Franklin) a „Praying For Time“. Časem se překvapivě zjistilo, že na rozdíl třeba od Madonny je George dost výborný zpěvák - měl vysoko položený „mercuryovský“ hlas a v 90. letech se v souvislosti s ním často hovořilo jako o potenciální náhradě za zesnulého Freddieho v kapele Queen. K čemuž nedošlo. Michael pak nakrútil další platňu až v roce 1996, velmi průměrnou „Older“ (1996, např. „Jesus To A Child“, You Have Been Loved“, „Older“).

Z dalších jmen bych uvedl třeba zpěváka a klávesistu Howarda Jonese, jenž okupoval hitparády věcmi jako „New Song“, „What Is Love“, „Like To Get Know You Well“, „Things Can Only Get Better“, „Life In One Day“, „No One Is To Blame“, „Hunger For The Flash“, „You Know I Love You…Don´t You?“, včetně elpíčka „Dream Into Action“ (1985), dále zpěváka, klávesistu a kytaristu Nika Kershawa se songy „Wouldn´t It Be Good“, „Dancing Girls“, „I Won´t Let The Sun Go Down On Me“, z jeho alba „Human Racing“ (1983/1984), a „The Riddle“, „Wide Boy“ a „Don Quixote“, „Save The Whale“ z elpíčka „The Riddle (1984). „Nejtvrdší“ ze sympa kuků byl zpěvák a kytarista Paul Young s LP „No Parlez“ (1982/1983, hity „Come Back And Stay, dále např. „Love Of The Common People“, plus cover „Wherever I Lay My Hat“, pův. od Marvina Gayeho) a „The Secret Of Association“ (1985, např. „Everything Must Change“, „I´m Gonna Tear Your Playhouse Down“, plus cover „Everytime You Go Away“, pův. od Hall & Oates). Pitomě vypadali a přiměřeně tomu zněli zase přesladcí Kajagoogoo, které vedl kvalitní baskytarista a vokalista Nick Beggs. Měli hity v synth-popových cukrkandlech „Too Shy“, „Ooh To Be Ah“, „Hang On Now“, jež pěl hlavní zpěvák Limahl. Po nuceném odchodu tohoto (pro jeho sebestřednost s ním prý nešlo pracovat) převzal post frontmana Beggs – zde je možno uvést funkovější songy jako „Big Apple“, „The Lion´s Mouth“, „Turn Your Back On Me“, „Shouldn´t Do That“ – ty se vcelku blížily soundu Duran Duran. Vyhozený zpěvák Limahl se osamostatnil, přičemž bodoval s „moroderovskou“ filmovkou „Never Ending Story“ a „kriminalistickým“ klipem k písni „Only For Love“. Poslední, co od něj kohokoliv zajímalo, byl snad singl „Love In Your Eyes“.

Rick Astley měl sice vcelku ucházející hlas, ale když si dnes poslechneme songy, které mu vydělaly tehdá balík, znuděně zívneme. Jeho soul-pop-disko-sláva se promítla cca do tří let. Mohly za ní alba „Whenever You Need Somebody“ (1987, hity „Never Gonna Give You Up“, „Together Forever“, „Whenever You Need Somebody“ a cover „When I Fall In Love“, pův. od Nat King Colea), „Hold Me In Your Arms“ (1988, hity „She Wants To Dance With Me“, „Take Me To Your Heart“) a „Free“ (1991, např. „Cry For Help“, „Move Right Out“). Slušný hlas měl i Richard Darbyshire, zpěvák a kytarista sheffieldského tria Living In The Box, které se taktéž snažilo prosadit na konci 80.let. V podstatě bych zde mohl zopáknout větu z o pár řádků výše –  „jeho soul-pop-disko-sláva se promítla cca do tří let“, a to zejména díky albům „Living In The Box“ (1987, hit „Living In the Box“, dále např. „So The Story Goes“, „Scales Of Justice“) a „Gatecrashing“ (1989, např. „Room In Your Heart“, „Blow The House Down“, „Gatecrashing“). Mhmm, dupárna na jedno kopyto, navíc při refrénu největšího hitu skupiny se jeden musí uculovat, když si vzpomene na monytpythonského Michaela Palina – protože nikdo neumí vyslovit výraz „box“ tak jako on.

Když se vrhneme na ženy, jako první je třeba připomenout londýnské pěvecké trio Bananarama, které tvořily zpěvačky Sara Dallin, Siobhan Fahey a Keren Woodward. Jednalo se o úspěšný mix elektronické nové vlny, pop rocku, funku a diska, tak skvěle klapající v pozlátkových eighties. Do toho sametový sborový zpěv. Holky se prosazovaly už v první polovině dekády (hity „Cruel Summer“, „Shy Boy“, „Robert De Niro´s Waiting…“ či cover „Na Na Hey Hey Kiss Him Goodbye“, pův. od Steam), největší úspěch měly v roce 1986 s cover-hitem „Venus“ (původně od Shocking Blue), který se vyskytoval na elpí „True Confessions“ (dále ještě písně „Trick Of The Night“, „Do Not Disturb“, „Perfect World“, „Ready Or Not“). Poté ještě několikrát „zahitily“ (např. „I Heard A Rumour“, „Love In The First Degrese“, „Love, Truth & Honesty), ale to už byla Siobhan Fahey, kterou ty dýzy začínaly pěkně štvát, na odchodu – následně založila temné duo Shakespear´s Sister (viz. text Mezi rockem a popem). Zbylé dvě členky Bananaramy tedy přijaly jinou zpěvačku Jacquii O´Sullivan, jenže ta se v podstatě stala jen pátým (třetím) kolem u vozu. Skupina pak měla hit v beatlesovském coveru Help“ , ale po dalších pár jakžtakž umístivších se písních (mj. „Preacher Man“, „Only Your Love“)  se v první polovině další dekády ze scény vytratila…

Keď už volá hen ten Londýn, spomeňme aj vyvinutú hruď speváčky Samanthy Fox. Lebo na nič iné si z jej speváckého umenie naozaj nespomenieme. Hity z konce 80.let: „Touch Me (I Want Your Body)“, „Do Ya Do Ya (Wanna Please Me)“, „Hold On Tight“ – ty pocházejí z debutového LP „Touch Me“, 1985/1986, dále „Nothing´s Gonna Stop Me Now“, „Naughty Girls (Need Love Too)“, „I Wanna Have Some Fun“, plus limonádo-disko verze hitu „I Only To Be With You“, pův. od Dusty Springfield. A co na tom, že kámošila s rockery typu Lemmyho nebo Paula Stanleyho. Nic. Bílá Angličanka Lisa Stansfield představovala cosi jako… no, dnes bychom řekli „árenbísoul“ - prostě elektro-dýza se šmytci jak ze sedmdesátek a řádně procítěným vokálem, snažícím se nabrat co nejvíce té černošské barvy. Úspěšnými se stala alba „Affection“ (1989, hity „This Is The Right Time“, „All Around The World“, „Live Together“ „You Can´t Deny It“) a „Real Love“ (1991, hity„Change“, „All Women“, „Real Love“). Slaboduchost a uplácanost byly cítit z diska britského rozčepýřeného dua Mel & Kim, dívek jamajského původu. Měly hity v nudných záležitostech „Showing Out“ , „F.L.M.“ a „Respectable“. V roce 1990 zemřela Mel na rakovinu. Krátkodeché synth duo Climie Fisher také působilo na britských ostrovech - bodovalo se svým sirupovým albem „Everything“ (1988, hity „Rise To The Occasion“ , „Love Changes /Everything/“, dále např. „This Is Me“) a SP „Love Like River“. 

Pokud sáhneme do černého britského R&B a soulu, a přesuneme se do devadesátek, napadne nás mladá zpěvačka z Wolverhamptonu Beverley Knight. Přes svou matku se s hudbou seznamovala zejména v kostele, kam s ní chodila zpívat, posléze hrála na piano i na kytaru, od svých třinácti skládala. Albový debut „The B-Funk“ ji sice moc ohlasů ani prodejů nepřinesl, nicméně se v souvislosti s ní začalo hovořit o velkém soulovém talentu (1995, např. „Flavour Of The Old School“, „In Time“, „Moving On Up /On The Right Side/“, „Mutual Feeling“, „Down For The One“). Dvojku „Prodigal Sista“ kritici hodně oceňovali, ale navíc byla v Británii i dost úspěšná (1997/1998, hity „Sista Sista“, „Made It Back“, „Greatest Day“, dále např. „Rewind /Find A Way/“, „A.W.O.L.“, „The Need Of You“). Ač měla zpěvačka dispozice prorazit i za oceánem v U.S.A., nestalo se tak: prostě zůstala „pouze“ hvězdou na ostrovech…

 

Belgický tuc-tuc projekt Technotronic se zaměřoval na klubové diskotéky a dokonce občas pracoval i s rapem. Pro tento typ hudby se vžilo označení euro-dance nebo new beat, ale nic ze šedesátek nečekejte. Technotronic se prosadil songem „Pump Up The Jam“ ze stejnojmenného alba „Pump The Jam – The Album“ (1989, dále např. „Get Up! /Before The Night Is Over/“). Ač je to k nevíře, v produkci této tucky existuje alespoň jedna vcelku zajímavá skladba - „Tough“. Ale tím to hasne. Další belgická pumpovací tucka 2Unlimited se proslavila deskou „No Limits“, obsahující jednoduché halekačky, prakticky s jedním neměnným rytmem (1993, mj. „No Limit“, „Tribal Dance“). Někdy se to chtělo podobat Madonně, což ale tedy také není dvakrát žádné doporučení (song „Faces“).

Twenty 4 Seven byl projekt holandského disco-popu s občasným rapem. V roce 1993 slavil úspěch s hity „Slave To The Music“, „Is It Love“ a „Take Me Away“. Huh, dechovková disco-srágora s odbarveným černouškem a blonckou. Nezajímavosti plodil i švédský Nigerijec, vystupující pod pseudonymem Dr. Alban (hity „It´s My Life“, „One Love“). Uvedené záležitosti slavily úspěch hlavně na kontinentě, ale ta další (a lepší) parta zažila úspěch celosvětový. Přesto se toho po hudební stránce o švédských Ace Of Base také mnoho nedá říci. Fungovali v sestavě Ulf „Buddha“ Ekberg (ks, voc), Jonas „Joker“ Berggren (g, ks, voc), Linn Berggren (voc) a Jenny Berggren (voc) a jednalo se o kopírku skupiny ABBA, převedenou do „nové doby“ (elektro-pop často v rytmu reggae). Ovšem byli poněkud průhlední – nejenže jim chyběla elegance a jiskra, ale také hudební nápady. Samozřejmě, že byli brutálně slavní a měli pochopitelně hity jako např. „All That She Wants“, „The Sign“ (No. 1 v USA), „Don´t Turn Around“, „Wheel Of Furtune“, „Happy Nation“  všechno z multiplatinového alba „Happy Nation“, jehož vydání v Severní Americe se jmenovalo „Sign“ (1993, dále např. Young And Proud“). Dvojka „The Bridge“ byla jistěže také úspěšná (1995, hity „Lucky Love“, dále např. „Edge Of Heaven“, „Experience Pearls“, „Ravine“, „Angel Eyes“). Pozdějšími známějšími songy jsou třeba  „Cruel Summer“ nebo „Everytime It Rains“.

Pojďme do Německa.

Jelikož ve druhé půli osmdesátek z moci producenta Franka Fariana momentálně neexistovala německo-jamajská vokální disco-skupina Boney M, zkusili ji tři její bývalí členové oživit v rámci turné a následného natočení LP. Jenomže nakonec zbyly jen Mitchellová a „otvíračka pusy na playback“ Williamsová, a s týmto materiálom neurobíte nič. Tak zpěvačka Liz Mitchell natočila nové songy sama za sebe, ale bylo problematické desku někde vydat. Nakonec se to postupně v některých evropských státech podařilo. Album dostalo název „No One Will Force You“ a znělo tak nějak uťáple, možná se až příliš drželo „při zdi“ (1988, např. „It´s All In Your Eyes“, „Time Is A River“, „Mandela“, „Reggae People“, „No One Will Force You“). O deset let později zpěvačce vyšla druhá deska „Share The World“ (1997/1998/1999, např. „Sunshine“, „Share The World“, „My Love´s A Ship“, „Grandmother´s Song“, „Sayamanda“). Ten samý případ…   

V Německu usazený americký jazzový pianista a zpěvák, známý pod přezdívkou Scatman John, se v podstatě proslavil až po padesátce a nikoli jazzem, ale koktavým singlem „Scatman /Ski Ba Bop Ba Dop Bop/“ z alba „Scatman´s World“ (1995, dále např. „Scatman´s World“, „Time“, „Mambo Jambo“, „Quiet Desperation“), na němž eurodance skřížil s rapem (a scatem samozřejmě). V podobném duchu pokračoval i na o něco lepší a temnější dvojce „Everybody Jam!“ (1996, např. „Everybody Jam!“, „Let It Go“, „Message To You“, „Lebanon“, „Shut Your Mouth And Open Your Mind“). Slávy si ale scatující John už pak moc neužil – zemřel v roce 1999 na rakovinu. Němečtí Culture Beat občas syntili v duchu tradic domácího rock-impresionismu a je pravda, že v určitých chvílích z nich vylezlo i něco ucházejícího (song „Serenity“), ale podstata zůstávala stejná – rozjuchané disko (např. hit „Mr.Vain“). Bohužel z něčeho podobného se později vyvinuly primitivní steroidové techno-hrůzy typu Scooter („Move Your Ass“, „Back In The U.K.“, „Hyper Hyper“, „Fire“, „How Much Is The Fun?“).

Nyní na chvilku tuc-tuc-projekty opustíme, abychom se k nim po pár interpretech zase vrátili. A věru, nebude tu vůbec nic pěkného.

Pojďme do románského světa, ale nic co potěší rockerovu znechucenou mysl nečekejte. Snad jen - na rozdíl od Germánů - absenci kokainově-militantních póz. Dance kapela Kaoma vzniklá v Paříži a tvořená převážně latinsko-americkými hudebníky, zpěváky a tanečníky, vydělala prašulky (tedy spíš její producent) také na jednom jediném letním sexy hitu „Lambada“. Když se přesuneme do Itálie, tam se výrobcem jednoho velkého hitu (a jednoho menšího) stal projekt Baltimora. V něm se spojili italský skladatel a zpěvák Maurizio Bassi a v Taliansku žijící občané z anglo-amerického světa: severní Ir Jimmy McShane (voc, g), a Newyorčanka Naimy Hackett (bvoc, lyrics). Celosvětově projekt uspěl v polovině eighties synth-disco halekačkou „Tarzan Boy“ z dusavého alba „Living In The Background“ (1985, dále hitík „Woody Boogie“, a pak „Living In The Background“, „Up With Baltimora“, „Juke Box Boy“). Po neúspěchu singlu „Key Key Karimba“ (1987) ovšem projekt Baltimora skončil. Pozn.: vokální rif z „Tarzana boye“ je jistě znám sparťanským fotbalovým fanouškům, kteří jím oslavují vstřelený goal. Italsko-americká zpěvačka Naimy Hackett měla též snahu se prosadit, ale zbyl po ní jen jeden, byť zajímavý singl („Sleepwalk, Sleeptalk“/„Don´t Touch My Fingernails“, 1985).  Jinak ale Apeninském poloostrově vítězila tradice - na přelomu 80. a 90. let se tam po Drupim objevil další bourač dívčích srdcí, zpěvák Eros Ramazzotti. Důsledně pokračoval v linii italských pomalých baladiků a úspěšně mučil rockery a hicoval evropské fanynky svým mečivým hlasem. Pokud jste ale byli důslední, přece jen bylo možné uniknout před jeho hity jako např. „Adreso tu“, „Una Storia Importante“, „Se Bastasse Una Canzone“, „Piu Bella Cosa“. Píseň „Cose Della Vita“ se dokonce chytila i v USA, ovšem pod názvem „Can´t Stop Thinking About You“ (1997).

Rodinným výtvorem pantáty Dana Kellyho, původem z USA, byli The Kelly Family. Dan se ještě během hippie éry s manželkou a dětmi dostal do Evropy, kde v karavanu průběžně harcoval po Španělsku a později i po Německu. Jak tak žil svým kočovným životem, dětí přibývalo a tak z nich už někdy na přelomu 70. a 80.let postavil hudební soubor. Ten se proslavil až v deváté dekádě. Starý hippík Dan, vědom si svých irských kořenů, dětem vymyslel image jakýchsi dlouhovlasých irských elfích vagabundů. V jejich písních v pop-folk-rockovém nálevu se to jen hemžilo láskou, anděly a hvězdami; v letech 1995-99 tyto songy zněly takřka po celé Evropě a nejmladší teenageři se z nich mohli zbláznit. Budu škodolibý a několik jich připomenu – „An Angel“, „Why Why Why“, „First Time“, „I Can´t Help Myself“, „Every Baby“, „Nanana“, „Fell In Love With An Alien“, „Because It´s Love“, „Rock´n´Roll Stole My Soul“, „Oh It Hurts“ nebo „I Will Your Bride“. Ale jak již bylo řečeno - jednalo se o čistě kontinentální evropskou záležitost, v USA nebo Británii o nich nikdo nevěděl.

Vizážově bez těch dlouhých pačesů, hudebně však cosi podobného pouštěla do světa australská dvojice Savage Garden, kterou tvořili Darren Hayes (voc) a Daniel Jones (ks, g, programming). Hayes se snažil ve zpěvu napodobovat Michaela Jacksona (občas ale zněl jako Geddy Lee z Rush) a někdy byl až vtíravě sladký, Jones pod něj házel r&b-disco-funkový jindy pop-rockový hudební podklad. Občas nějaká ta balada. Tuctové spotřební zboží, které se taky hodně dobře prodávalo - na těch dvou albech, co SG vydali, museli trhnout fakt slušnej majlant. Šlo o desky „Savage Garden“ (1997, hity „Truly Madly Deeply“, „To The Moon And Back“, „I Want You“  dále např. „Carry On Dancing“, „Violet“, „Break Me Shake Me“) a „Affirmation“ (1999, hity „I Knew I Loved You“, „The Animal Song“, dále např. „Hold Me“, „Crash And Burn“). Ještě před SG ale Austrálie představila světu showbyznysu (společně s Kylie Minogue) Jasona Donovana, diskotékového zpěváčka a herce. Ten se – stejně jako Kylie – chytil zejména v Británii. A ještě ono mizerné album, kterým zabodoval: jmenovalo se dost nepravděpodobně „The Good Reasons“, přestože si to kromě producentů alba a několika set tisíc upištěných čtrnáctek vůbec nikdo nemyslel (1989, cover hit „Sealed With A Kiss“, pův. interpretace Brian Hyland, dále hity „Especially For You“- duet s Kylie Minogue, „Too Many Broken Hearts“, „Every Day /I Love You More/“). Huh!

Děcka v popu vždycky táhla, tohle věděl Gordy, když coby šéf Motownu podepsal smlouvy s mladým Wonderem a Jackson Five, u nichž zpíval 11letý Michael Jackson. Věděli to i producenti kapel Osmonds, německých Teens a po milleniu taktéž německých Tokyo Hotel. A věděl to nakonec i hore pantáta Kelly. V americké Oklahomě se ve druhé polovině devadesátých let objevila pop-rocková partička Hanson, kterou tvořili muzikálně nadaní bratři Isaac (voc, g, bg, ks), Taylor (voc, ks, perc, g, bg)  a Zachary (voc, ds) Hansonové, všechno samozřejmě teenageři ve věku od 17 do 12. Prorazili v roce 1997 s albem „Middle Of Nowhere“ (hit „MMMBop“, dále např. „Weird“, „Speechless“, „Yearbook“, „Where´s The Love“, „Thinking Of You“). V průběhu roku 1999 vznikla další (lepší) deska, která slavila úspěch v roce millenia – „This Time Around“ (např. „If Only“, „This Time Around“, „You Never Know“, „Hand In Hand“, „In The City“, „Runaway Run“). Všechny songy si bratři skládali sami (alespoň tak se to píše v různých encyklopediích) a je třeba přiznat, že až na ty občasné sladké dětské vokálky to hudebně kupodivu nebylo špatné. No, ale zase… když to srovnáme s přibližně stejně starými Silverchair, že…

Jestli si myslíte, že po vcelku přijatelných Hanson bude dobře, hluboce se mýlíte. Naopak.

I v pop hudbě lze nalézti absolutní dno, takto tvůrce - vyslance debilismu, jejichž produkce je něčím tak příšerným, že při jejím náhodném poslechu, vás začně svírat nepříjemný pocit trapnosti, zda-li je toto ještě vůbec možné. Navíc se přistihnete, že ač pacifista, začínáte neodkladně přemýšlet nad obnovením trestu smrti. Ale vy za to nemůžete. To ten hudební smog. Ba ne, to už nebyl ani smog, to byl přímo chrchel, hlen, nebo to mokré zelené, co vyjde z nosu, když kýchnete.

Jako u nás existoval jistý Dr. Janeček a jeho klika, tak i v Německu se našli velice schopní výrobci pitomostí pro potřeby toho nejprostšího publika. Jedněmi z nich byli třeba Modern Talking, tvoření duem Thomas Anders (jenž pěl) a Dieter Bohlen (jenž okupoval samohrajky, a byl producentem). Jejich primitivní disko-kolovrátky „You´re My Heart You´re My Soul“, „You Can Win If You Want“, „Cherry Cherry Lady“, „Brother Louie“, „Atlantis Is Calling (S.O.S. For Love)“ v sobě měly asi tolik sexu-appealu jako knírek Bernda Posselta lesknoucí se tukem z bratwurstu. Duo se naštěstí rozhádalo a rozpadlo, i tak vydělalo na svých srágorách majlant. Producent MT Dieter Bohlen měl v záloze něco songů, a tak založil nový projekt Blue System kam je nacpal. A které coby nezpěvák uchrchlaným hlasem odrecitoval: jako třeba „Sorry, Little Sarah“, „Under My Skin“, „Silent Water“ (grüsse nochmal an Komissar Schimanski), „Magic Symphony“ atd. Ani slizký německý producent Frank Farian se nemínil vzdát výroby podobných hudebních sraček, jimiž zásoboval éter v době Boney M. Jeho dalším produktem se pak stalo loutkové disco-rapové duo Milli Vanilli, kterému v letech 1988 a 1989 připsal hity „Girl You Know It´s True“, „Baby Don´t Forget My Number“, „Blame It On The Rain“ a „Girl I´m Gonna Miss You“. Asi takhle – duo se stalo ksichtem oněch songů, jejich skuteční zpěváci měli dle Fariana málo prodejné image. Duo nicméně za své otvírání hub na playback získalo v USA platiny za prodeje a dokonce dostalo cenu Grammy (pak jim byla zase odebrána). Tomu se říká šoubyznys. 

Frank Farian je nezničitelnou figurou tvůrce nezměrného německého vkusu – zkusil to i s euro-diskem stříknutým housem, a ve Frankfurtu vygeneroval americké duo La Bouche (zpěvačka Melanie Thornton, rapper Lane McCray), které mu s umca-deskou „Sweet Dreams“ vydělalo majlant (1994/1995, hity „Sweet Dreams“, „Be My Lover“, „Fallin´ In Love“, „I Love To Love“). No, na rozdíl od „milli vanillů“ ta Melanie aspoň uměla zpívat. Bohužel, v roce 2001 zahynula při leteckém neštěstí.     

Ale nebušme jen do Germánů, i Velká Británie dokázala občas vyprodukovat pěkně slizkej blivajz. 

Wet Wet Wet bylo soul-pop-disco nagelovaných hochů v kvádrech z Glasgowa s určitou snahou frázovat jako Jackson. Debutovali albem „Popped In Souled Out“ (1987, hit „Wishing I Was Lucky“, dále např. „Sweet Little Mystery“, „Angel Eyes /Home And Away/“), v tom samém roce nakrútili singl s covery Beatles „With A Little Help From My Friend / She´s Leaving Home“. Následovalo SP „Sweet Surrender“, na začátku deváté dekády další SP „Stay with Me Heartache (Can´t Stand The Night)“, a snad v rámci možností jakžtakž deska „High On The Happy Side“ s hitem Goodnight Girl“ (1991, dále např. „More Than Love“, „Lip Service“). Na pobytí evropských hitparád si pak museli vypůjčit song „Love Is All Around“ od The Troggs (1994). Pro rockera přesto zcela neposlouchatelné. Něco podobného představovalo i britské duo Bros, z něhož hudební a vizážová chemie přímo tryskala. Vypadali a pěli, jako by byli výtvorem nějakého nevydařeného laboratorního pokusu, přičemž hudební podklad jim nejspíš zkomponoval nepříliš invenční počítačový mechanik. Celá jejich sláva se vešla do desky „Push“ (1988, hity „When Will I Be Famous“, „I Own You Nothing“) a pak zcela zaslouženě zhasla. Děs a běs!! Jiný druh odpornosti představovala trojka Big Fun – už dle názvu je jasné, že to opravdu byla legrace s mnoha kilogramy trapna navrch. Hoši načesali vlas, nahodili retro-model diska přelomu 70.-80.let a do teho pěli svými telecími hlasy. Vyhýbat byste se měli zejména skladbám „Blame It On The Boogie“(cover, pův. Mick Jackson) a „Can´t Shake The Feeling“.

A na závěr trošku muhehe - v té době jel nahoru i americký boy band New Kids On The Block, tak snad jen jednu připomínku: také se vám tehdy zamlouval kreslený vtip s dvěma chlapíky, obrovským kamenným kvádrem, kaluží krve, vytékající zpoza něj, a popiskou „Hele, New Kids Under The Block!“? Mě moc. A to i přesto, že v songu „Games“ je docela dobrá basa… No nic – NKOTB postavil v Bostonu producent Maurice Starr nikoli pro pedofily, jak by se mohlo zdát, ale pro sebe a vydělali mu zejména v obobí let 1986-1991 opravdu pěkný balík. Co se týče prodejů, hlavně se jednalo o desky „Hangin´ Tough“ (1988, hity „You´ve Got It“, „I´ll Be Loving You Forever“, „Hangin´ Tough“) a „Step By Step“ (1990, hity „Step By Step“, „Tonight“). Následně ale v Americe přicházel čas grunge a tvrdého rocku a o sympa kuky s jejich chemickou dýzou nějak přestal být zájem.

No a pak byli prefíkanými producenty sestaveni ti(y) Take That (GB), Spice Girls (GB), Backstreet Boys (USA), ´N Sync (USA)… A muhehe si užívali hlavně oni.

Dle vzoru „nových kidů z bloku“, sestavil v Manchesteru manažér Nigel-Martin Smith také něco pro britské gay-publikum a pubertální kočičky. Výtvor dostal název Take That a hlavním zpěvákem v této „chlapecké“ vokální skupině byl jistý Robbie Williams. Sladilo se převážně v letech 1993-96 (pouze v Británii a Evropě) a to písněmi jako „Pray“, „Babe“, „Sure“, „Back For Good“ „Never Forget“ či bídžísárnou „How Deep Is Your Love“. Poté se talentovaný Williams odtrhl a sláva Take That prakticky skončila. Určitou konkurencí tétéčkům byla podobná parta chlapíků s telecími hlasy zvaná East 17, soustředěná okolo mladého skladatele Tony Mortimera. Většinou vytvářela sladkobolný pudink do něhož občas něco rappla. Měli hity jako např. „House Of Love“, „It´s All Right“, „Stay Another Day“ či „Around The World“.

Oproti Smithovi byl londýnský producent Simon Fuller jinačí formát – chtěl dobýt nejen Británii, ale přímo celý svět, a k tomuto účelu vybral pro boj za své konto baby. A je třeba říci, že dívčí kvintet Spice Girls se mu vyplatil bohatě – alba „Spice“ se prodalo okolo dvaceti miliónů (1996, hity „Wannabe“, „Say You´ll Be There“, „2 Become 1“, „Mama“). Dvojka už šla dolů, což se dalo čekat, ale stejně – pořád to bylo nad deset miliónů prodaných nosičů pro desku „Spiceworld“ (1997, např. „Spice Up Your Life“, „Too Much“, „Move Over“, „Viva Forever“). Ani nemusím vysvětlovat o co šlo hudebně – byl to prostě normalizovaný ušeptaný cukrkandl s občasnými křečovitými záchvěvy alespoň nějakých hudebních nápadů. SP snášely Fullerovi zlatá vejce přibližně do doby millenia, pak už to ale marketingově vyhaslo a lidi přestalo zajímat. No, v podstatě je zajímala už jen jedna z nich – Victoria, protože si vzala fotbalistu Beckhama.

Jako jakási alternativa ke Spice Girls byla ve Velké Británii na trh uváděna anglicko-kanadská dívčí vokální skupina All Saints. Dobře, holky zpívaly líp, bylo tam víc toho árenbí a hip hopu, občas se jakoby „rapplo“, ale jinak… Rozhodně prodeje eponymního debutu „All Saints“ byly velmi dobré, byť ne tak jako u SG (1997, hity „Never Ever“, „Under The Bridge“/„Lady Marmelade“, „I Know Where It´s At“, dále např. „War Of Nerves“). V roce 1999 byl natočen song „Pure Shores“, hlavní singl dalšího alba, které vyšlo v době millenia.  

Americký producent Lou Pearlman na Floridě postavil hned dva sugar-boy-bandy Backstreet Boys a ´N Sync. Napřed to byla BéBéčka, hezcí bílí chlapci jako z reklam na prací prášky a zubní pasty, jejichž sladkobolnosti pomohly v letech 1997-1999 dvěma marketingově důležitým albům k prodejím okolo dvaceti miliónů nosičů. Jo, a ještě názvy několika písní – „Quit Playing Games“, „Everybody“, „All I Have To Give“, „I Want It That Way“ a „Show Me The Meaning Of Being Lonely“, „Larger Than Life“. Hlavní gró kariéry en-synků, u nichž se stal známou osobností Justin Timberlake, přišlo až po milleniu, tak snad jen uveďme album „´NSYNC“ (1998, např. „I Want You Back“, „Tearin´ Up My Heart“, „Here We Go“). Sirup z něj tekl hustý jak…

Konec. Konééééc!!!!!!

Ó nikoliv, hudebního mučeníčka je třeba vyžrati si až do růžového konce!

Na konci tisíciletí MTV a bulvár vypustily do arény showbyznysu dvě blonďaté americké teenagerky, které nás pak pronásledovaly celý ten problematický nultý rok. Z východního pobřeží přijela Christina Aguilera, vcelku obstojná zpěvačka ovšem s dosti tradičním a fádním r&b-disco repertoárem. Její debutové album „Christina Aguilera“ (1999) obsahovalo hity jako např. „Genie In A Bottle“, „What A Girl Wants“ či ploužák „Obvious“. Z mississippských nížin zas na canoe vypádlovala do světa „odvážná školačka“ Britney Spears s nesnesitelně užvatlaným cukrkandlovým hláskem, ale za zády s velmi dobrým marketingovým týmem. Její výhodou oproti soupeřce bylo také to, že její nahrávky a videa se objevily v médiích a na trhu o něco dřív. Proto se také debut Spearsové „…Baby Once More Time“ (1999, hity „…Baby One More Time“, „/You Drive Me/ Crazy“, „Sometimes“, „Soda Pop“ nebo song „Thinkin´ About You“) prodával mnohem víc. Jak to s oběma aktérkami dopadlo, už asi víte sami.

Takže teď už fakt šlus!