(1972 – s přestávkami do roku 1996)
Když v září roku 1971 koncertovali v Jihlavě Plastic People, pro pár místních vlasatých teenagerů to znamenalo životní zážitek a také velkou inspiraci pro založení vlastního tělesa. To přišlo na svět někdy v roce 1972 a v jeho prvotní sestavě se objevili nejenom dva návštěvníci onoho koncertu – tedy Roman Grič (g, voc) a Jiří Šperlík (g) - ale dokonce i jeho organizátor Milan Hamršmíd, který v kapele obsluhoval baskytaru. Přibližně dva roky mladíci trénovali doma po koupelnách, zatím pouze převzatý repertoár. K prvnímu vystoupení došlo v roce 1973 na jednom maškarním bále v Jihlavě, když jim svou hrou na bubny vypomohl Hamršmídův bratranec stejného jména - Milan Hamršmíd. Název WC Band pak vznikl při močení na záchodku pražské pivnice U Glaubiců, do které Grič zajížděl popíjet s pražskými maňuchami.
V roce 1974 konečně kapela sehnala místo na zkoušení – v hospodském sále v Pávově. A také bubeníka – bohužel V. Černý se blýskl pouze svojí novou soupravou Amati (což bylo v té době nevídané), ale schopnost na ni hrát víceméně postrádal. Proto se za ní posadil dosavadní frontman R. Grič a vida – šlo mu to. Nicméně trio bylo z Pávova rychle vypakováno, neboť si okolí stěžovalo na rušení klidu a bordel.
V roce 1975 se skupina přesunula do klubovny spolku neslyšících v centru Jihlavy. Tehdy také došlo k vytvoření několika vlastních skladeb, které se nesly v duchu psychedelic music, respektive v něčem, co mělo psychedelic music připomínat. Mezitím kapela odehrála několik vystoupení v oné klubovně, samozřejmě na černo. Koncem roku pak odešel M. Hamršmíd a na jeho místo přišel baskytarista Venca Kůs. A od té doby – tedy přibližně od ledna 1976 - byl pak WC Band po celou svoji existenci víceméně spojován s třemi základními jmény: R. Grič (ds, voc), J. Šperlík (g) a V. Kůs (bg). Veselé hudební večírky v klubu neslyšících ale nemohly dlouho vydržet. Po několika mohutných máničkovských pařbách, které byly dokonce zachyceny na 8mm filmu (bohužel, film se údajně nedochoval), přišly stížnosti a zákaz s obligátním zdůvodněním – rušení klidu s tím, že se do prostor klubovny navíc sjíždí tzv. závadová mládež. Stalož se v prosinci 1976.
Rok charty byl pro členy WC Bandu časem odvodů na vojnu, takže se všichni mohutně snažili, jak tomu zabránit. Stejně jako všichni tuzemští vlasatci tak i jihlavští androši nahrávali různé psychické poruchy a deprese (někdy to ani nebylo třeba moc hrát, dobový marasmus konal své) se spásnou vyhlídkou pobytů v blázincích a podobných oddechových zařízeních. Úspěšné pobyty se pak promítly do podoby získání „papírů na hlavu“, vedoucích pak k tzv. modrým knížkám, tedy vyškrtnutí z vojenské evidence.
V roce 1978 se trio podruhé přesunulo do blízkého Pávova, kde v místní restauraci ukecalo hospodského, aby kapelu v sále nechal zkoušet. „V té době se podařilo odehrát několik koncertů, kde se sjela opět spousta lidí,“ píše v pamětech skupiny (2003) Roman Grič. „Koncerty byly samozřejmě načerno a několikrát nás vybrali policajti. Také se začala hrát kopaná mezi městy (máničkovské turnaje ve fotbale – pozn. autora) a po fotbale se vždycky sehnal nějaký sál načerno, kde se opět hrálo k naší spokojenosti i nespokojenosti druhých. Začali jsme jezdit na pozvání do různých krajů (svatby, narozeniny apod.), kde jsme většinou zahráli a nebo nás rozehnali (Nová Víska u Chomutova, Ušák, Prostějov, Zlaté hory, Pardubice, Sušice, Olomouc, Znojmo, Studená atd.). Všechno bylo utajený a těžko se tam dostávalo.“
WC Band se také zúčastnil legendárního Silvestra 1978 v Nové Vísce u Chomutova na Skalákově baráku, který byl hlavním mimopražským centrem českého undergroundu, tedy lidí okolo Jirouse a Plastic People. Bohužel v té době proti kapele zesílil tlak mocenských struktur, představovaných StB – členové bandu byli právě kvůli svým mimo-regionálním stykům často zváni na výslechy a činnost skupiny tak násilně tlumena. Nicméně trio k sobě přijalo na čas nového člena – hráče na saxofon, konzervatoristu Víta Kameníka. Období s ním je charakteristické silným důrazem na vlastní tvorbu, která byla kolektivním dílem. Texty WC Bandu dodával buď kamarád členů kapely Horymír Vohlídal, nebo je psal sám Grič. V devětasedmdesátém se skupina naivně pokusila získat papíry k hraní, přičemž jí bylo sděleno, že šanci bude mít leda v případě pokud změní vizáž, texty, hudbu…
V roce 1980 odešel kytarista J. Šperlík, který se rozhodl hrát reggae. Kapela se pak asi na tři čtvrtě roku přeskupila a fungovala v obsazení: R. Grič (g, voc), V. Kůs (bg), Vít Holata (sax), přičemž bicí obsluhovala havlíčkobrodská mánička, které se říkalo „Ovčák“ (někdy také „Slunce“). Posléze se Šperlík zase vrátil. V následujícím roce skupina sehnala další zkušebnu v budově Průmyslových staveb a začala tvořit další vlastní písničky. V tomto období toho moc nenahrála, zúčastnila se ale např. undergroundového festiválku v Plačkově, který uváděl sám velký Magor.
Do roku 1982 vstoupila opět ve staronové sestavě – posty kytary a baskytary (Šperlík a Kůs) zůstaly nezměněny, ale Grič se vrátil na své místo zpívajícího bubeníka, a do kapely se vrátil V. Kameník, který u sága vystřídal Holatu. WC Band pak konečně absolvoval úspěšně přehrávky, takže mohl hrát i oficiálně – v té době si zahrál kupříkladu na open air festivalech v Žabčicích ´82 a v Lipnici nad Sázavou. Přesto se zúčastňoval i akcí čistě podzemních (např. Střítež u Dobronína).
V roce 1983 se soubor dočkal i úspěchu v celostátním Beatsalonu, když skončil třetí za Společenstvím Bédy Foltýna a Mopedem. Pod krycím názvem The Park a se změněnou sestavou (Vokalista Grič zpět ke kytaře, na bicí R. Grunt, na saxofon R. Kučera) se pak začal věnovat nové vlně, což byl v jeho podání velmi zajímavý mix soundu takzvaně „pražsko-výběrovského“ s funkem a prvky latiny, přičemž důraz byl hodně kladen na hru saxofonu. Byl to názvuk něčeho, co později proslavila Laura a její tygři ovšem s daleko mohutnějším zvukem a četnějším obsazením.
WC Band pak určitou dobu fungoval jako koncertní i zábavová skupina, pro své undergroundové kamarády si však místo našel – občasné hospodské hraní pak evokovalo staré dobré máničkovské mejdany ze sedmdesátých let. Z tohoto období existuje také spousta nahrávek. V roce 1986 odešel bubeník R. Grunt a také Roman Grič se na delší čas odstěhoval do Prahy a tak skupina v té době působila v sestavě: Šperlík (g, voc), Kůs (bg), Karel Linha (g) a Pavel Štěpán (ds, zároveň HNF). V této době band opět přijal krycí název, jehož tématický obsah lze pod povrchem dešifrovat jako naprostý výsměch – z porcelánové mísy na sraní se totiž staly Modré oči.
Do devadesátých let ale WC Band opět vstoupil v osvědčeném triu Grič, Šperlík a Kůs a se starým názvem WC Band – už nebylo zapotřebí se krýt a konspirovat. Grič ovšem stále pendloval mezi Jihlavou a Prahou a protože se mezitím stal štamgastem v hospodě U zpěváčků, založil s dalšími opilci této knajpy kytarový band Jean Marais. Samotný WC Band pak s určitými přestávkami proputoval celými 90. léty.
Pozn.: Baskytarista a zakládající člen WC Bandu Milan Hamršmíd spáchal v roce 1992 sebevraždu.
Co se zachovalo do roku 1989 (včetně)
Audio:
WC Band: „Live In Jihlava“ (1978? + Hever&Vaselina Band)
WC Band: „The Park ´83 - ´84“ (1983-84)
WC Band: „The Park 1985“ (1985)
