(1988 – s přestávkami dodnes)
Počátky této skupiny nejmladší punkové generace 80. let bychom asi mohli najít v novovlnném souboru Megawatt, ve kterém někdy okolo pětaosmdesátého roku působili kytarista Zdeněk Růžička a bubeník Vilda Rainer. Kapela do lidí hustila většinou převzaté fláky od Jasné Páky, Mopedu a dalších podobných skupin. Pak se v Megawattu objevil baskytarista a kytarista Jiří Šebek, ale oba s Růžičkou vzápětí odešli, neb se jim stávající repertoir souboru zdál měkký.
Pro svůj v myšlenkách mnohem tvrdší band se jim podařilo zlanařit bubeníka metalového Defektu Karla Zelenku (dokonce ho donutili ostříhat si háro). Kytarista Defektu Petr Kuba o této akci prohlásil v Rock & Popu (1991): „Vlezli k nám do zkušebny, poblili ji a ještě odvedli Karla. Jaký ten měl krásný dlouhý vlasy… dva roky jsem je nenáviděl.“ Nu a posledním do party nového pražského punku se stal ex-člen gothic formace Modrý tanky, baskytarista Lukáš „Brouk“ Brouček.
Vznik S.P.S. (Snížená pracovní schopnost) lze datovat do září 1988, kdy v jistém pražském agitačním středisku začala formace zkoušet a to v sestavě: Růžička (voc, g), Šebek (voc, g), Brouk (bg) a Zelenka (ds). Předpremiérou se stalo právě vystoupení v onom agitačním středisku pro pár kamarádů a dva sudy piva, přičemž po koncertě už místnost agitační středisko zdaleka nepřipomínala. Skutečně první koncert proběhl v listopadu toho roku v jedné liberecké hospodě (za asistence VB). Poté SPS odehráli ještě několik koncertů a to převážně s příbramskými punkery z E!E.
Na jaře 1989 kapela absolvovala obvodní kolo Rockfestu, ale do hlavní soutěže nepostoupila, což bylo odůvodněno nepřípustnými texty písní. Nicméně přítomným holandským novinářům se skupina asi líbila nejvíc, neboť vzápětí vyšel v zemi tulipánů článek o S.P.S. s názvem „Terror-punk“.
Poté musel odejít na základní vojenskou službu kytarista Jiří Šebek a protože skončil i Brouk, bylo nutné najít náhradní hráče. Navíc si Zdeněk Růžička ošklivě zlámal ruku na motorce a během léčení a krátce po něm mohl obsluhovat jenom basovou kytaru. Přizval tedy k spolupráci již jmenovaného kytaristu skupiny Defekt Petra Kubu a skupina jistý čas hrála jen ve trojici. Bohužel Kuba si z metalu přinesl manýru sólování, čímž naštval svého bývalého „defektního“ spoluhráče K. Zelenku, který to v listopadu 1989 už „psychicky nevydržel“ a z bandu odešel. A místo něj se v kapele objevil bubeník Vilda Reiner, Růžičkův dávný kolega ještě z dob Megawattu. Na začátku 90. let se vrátil z vojny Šebek, jenž začal „drtit“ basovku, a Růžička se tedy mohl vrátit zpět ke kytaře.
Skupina samotná nazývala svůj rock jako „bigbít punk“. Její tvorba vycházela z klasického melodického punkového modelu „styl 77“, nakonec mezi své oblíbené soubory řadila mj. i britské klasiky Clash, ale třeba také polskou skupinu Moskwa. Celkové punkové pojetí pak do „bigbítu“ házela Kubova metalová sóla. Výhradním autorem celého repertoáru byl Zdeněk Růžička.
Na rozdíl od českých pivních punkových part vycházely texty S.P.S. z podobného myšlenkového tyglíku jako texty jejich vzorů Clash, a také – a v případě slovního vyjádření hlavně - Dead Kennedy´s. Tedy „žádné popěvky o hospodách, alkoholu, kundách, ale zpravidla politicky angažovaná slova. Prostě jim připadá normální zpívat o závažných věcech a problémech než o slastech a kratochvílích života. Chtějí zůstat u ´politiky´i teď, když už se časy změnily (psáno v roce 1990 – pozn. autora). Ono se prý vždycky něco najde a… ´svinstva bude pořád dost´“ (E. Svítivý, Punk not dead). Do jaké míry to kapela myslela upřímně a do jaké míry se jednalo o pózu, toť otázka.
Nicméně v devadesátých letech se soubor S.P.S. zařadil mezi naši punkovou elitu a jeho skladby jako „Svoboda“, „Držet hubu – držet krok“, „Mafie“ či „Ruská“ patří dodnes k punkové klasice.
Co se zachovalo do r. 1989:
- Audio:
SPS: „Odplata“ (1989, Black Hand)
„Stále stejné oběti – All The Same Victims“ (1989-90, sampler, SPS skladby „Vraťte nám“, „Mafie“)
