(1985 - dodnes) Valašské Meziříčí
Rodilý Opavan a v Praze vystudovaný vysokoškolák Jan Šoltis se ve Valmezu octl díky své známosti s básnířkou Hanou Kocourkovou. A protože byl i schopný hudebník netrvalo dlouho a valmezké máničky ho mohly spatřit na postu baskytaristy tancovačkové kapely Tacet.
V roce 1985 však založil společně s klávesistou Vladimírem Kudělkou soubor Betula Pendula (latinský výraz pro břízu bělokorou), který měl být vyjádřením jeho snah o to dělat trochu jinou hudbu než s Tacetem. První sestava vypadala takto: Jan Šoltis (voc, acg, bg, tp, cit), Vladimír Kudělka (ks, voc), Dalibor Pyš (vln), František Nejedlý (g), Petr Schönweitz (ds -Šoltis ovšem někdy používal i automatického bubeníka), přičemž šestým nehrajícím členem byla Hana Kocourková, jejíž zhudebněné básně tvořily skoro tři čtvrtiny repertoáru.
Šoltis a další tři hudebníci „betuly“ se zúčastnili ještě jeho dalšího projektu, který se jmenoval Minimální orchestr, a na kterém se podíleli i členové právě rozpadlého Slepého střeva. Jednalo se o provedení Šoltisovy dvacetiminutové minimalistické skladby. MO vydržel asi tři čtvrtě roku, zahrál si na prvním Rockfestu v roce 1986, ale poté ho jeho vedoucí rozpustil a začal se naplno věnovat Betule Pendule.
V tvorbě skupiny se mísily prvky folku, art rocku a minimalismu a i stavba jednotlivých skladeb se lišila od klasického klišé sloka - refrén - sloka - refrén. Zpěv se většinou objevoval pouze nad akustickou kytarou a poté následovaly dlouhé instrumentální pasáže, složené většinou z jednoho neustále se opakujícího motivu, v kterých už naplno zaznívaly i ostatní nástroje. Šoltis texty ale spíše deklamoval než zpíval, byla zde cítit určitá inspirace takovým tím "janotovským" vyprávěním.
Hudební publicista Vladimír Hanzel v Profilech Rockfestu (1988) představuje Betulu Pendulu jako protipól skupiny Z kopce: "…Proti hutnému, strhujícímu rhythm&bluesovému spodku Z kopce a Vášově procítěné bluesové kytaře zase stručné, odsekávající tóny trubky, převážně jemný, minimalistický pozvolna se měnící akustický doprovod, pouze v závěrech některých písní (´Tygr´) graduje v hřmotnější rockové finále. Na rozdíl od Vášovy generační, nesmlouvavě ostré výpovědi jsou tu mlhavé, introvertní, snové, jakoby odtažité texty Hany Kocourkové. Avšak podobně jako u koncertů Z kopce, kde vedle zjevné naléhavosti a prožitku pluje vzduchem jistý těžko definovatelný opar humoru a nadhledu, cítíme u Betuly přes zdánlivě chladné, téměř až strojové aranžmá, strohý vokální projev a éterické texty vespod ukryté nespoutané živly a kdesi hluboko vevnitř zakódovaný pohled člověka, žijícího právě teď a právě tady a současně jindy a jinde."
Je docela zajímavé, kde Šoltis psal onu průzračnou hudbu k textům Hany Kocourkové. V časopise Rock & Pop (1991) odpovídá: „Dalo by se říct - v samém lůně přírody. Hanka dostala od babičky pozemek na samotě v horách. Dotáhli jsme tam maringotku a trávíme v ní každou volnou chvilku. Většina mých písní vznikla tam.“ Ještě co se týče textů - Šoltis nezhudebňoval jenom poezii kmenové básnířky, ale předkládal českému publiku hudbu s básněmi takových veličin jakými třeba byli W. Blake, K. Balmont, Lao´c nebo V. Holan.
Skupina si svou neobvyklou hudbou rychle vydobyla věhlas a vystupovala na všech nejvýznamnějších akcích té doby - na Rockfestu (tam s písní „Návrat“ zvítězila v autorské soutěži), na festivalech Vysočina, Valašský špalíček a v Lipnici nad Sázavou. Dokonce natočila několik hudebních klipů a objevila se v televizi. Panton jí v roce 1988 vydal v edici Rock debut 4-písňové EP.
Pak následovala postupná redukce souboru a v roce 1989 už zbylo jen zakladatelské duo Šoltis-Kudělka. Sám vedoucí kapely k této změně řekl, že jen málokdo je ochoten se maximálně podřídit potřebám kapely. V devadesátých letech se pak nezřídka stalo, že se Šoltis doprovázel na akustickou kytaru už zcela sám. V Rock & Popu (1994) k tomu řekl: „Pro mě nikdy nebyla důležitá forma. Většina písniček prošla různými aranžmá a líbilo se mi to tak i onak. Kdybych měl k dispozici symfonický orchestr, klidně bych to pro něj rozepsal.“
Betula Pendula byla typickým příkladem intelektuální kapely, která se díky své hudbě ale zčásti také díky přízni hudebního tisku na konci osmdesátých let dostala hodně vysoko, ale která se do komerčních devadesátých let, kdy u nás začal „vládnout kapitalismus“, už jaksi nehodila.
Co se zachovalo do r. 1989:
- Video:
video z koncertu v Lipnici nad Sázavou (1987, písně „Verše“ a „Tygr“, vlastní František Štibor), hudební klipy „Strach“ (1987), „Návrat“ (1988, TV pořad „Aréna“)
- Audio:
Minimální orchestr & Betula Pendula: „Minimální orchestr & Betula Pendula“ (1986, STCV)
Betula Pendula: „Live 1986“ (1986, STCV)
„Lipnice 87 - vol. 1 a 2“ (1987, záznam z festivalu v Lipnici n.S., Betula Pendula celý koncert, STCV)
Betula Pendula: „Tygr…“ (1988, EP, Panton)
- V seriálu BIGBÍT písně:
„Strach“ (1987)
„Navzájem“ (1987)
