(1985 - dodnes) Teplice
Snad už se konečně podařilo rozbít onen mezi hudebními publicisty rozšířený mýtus, že Míra Wanek skončil s F.P.B. proto, že si založil nový soubor Už jsme doma. UJD totiž v době Wanekova hraní se „čtvrtou cenovou“ již několik měsíců existovali (Vznikli z kapely A.S.P., která fungovala zhruba v letech 1984-85). Zato se ale málo ví, že spoluzakladatelem souboru byl společně s Jindřichem Dolanským jiný člen F.P.B., bubeník Milan Nový, zde ovšem na postě saxofonisty. Asi k prvnímu hudebnímu kontaktu Waneka a UJD došlo na punkovém parníku na Vltavě v létě 1985, kdy skupina absolvovala svoji koncertní premiéru. Poté zorganizovala v Teplicích ilegální "Koncert straněných skupin" a její členové Mírovi nabídli, aby s nimi zpíval.
Wanek to vzal jakožto přátelskou výpomoc kamarádům, s tím, že se jim do skládání hudby nebude vůbec plést, a že pokud budou chtít, přispěje pouze několika texty. "Asi za dva týdny zkoušení odešli čtyři členové původní sestavy kvůli tomu, že jsem kritizoval způsob vedení zkoušky (pozdní příchody, necvičení, rozprávění místo zkoušení atd.). Zůstali jenom Jindra Dolanský a Jula Horváth. Sešel jsem se tedy s Romkem Hanzlíkem a požádal ho, jestli by nechtěl hrát na kytaru (oba jsme tehdy hráli ještě s F.P.B.). Tato čtveřice (během pár měsíců jsme pak oba odešli od F.P.B.) se stala první stálou sestavou na mnoho let." (M. Wanek v Rinsing Stage, 1996). Nicméně ještě před tímto personálním přesunem si spolu obě kapely párkrát zajamovaly ve společné zkušebně. A Waneka při těchto jam sessionech začal fascinovat saxofon, pozoun, prostě nástroje, které hudbu dokázaly více obarvit.
„Vzorem pro dechovou sekci byly Krásné nové stroje,“ říká Wanek v seriálu Bigbít. „Přemejšlel jsem o rozšíření F.P.B. a nakonec to dopadlo tak, že jsem asi půl roku koexistoval ve dvou kapelách a pak přešel k Už jsme doma.“ Manažér F.P.B. Petr Růžička k tomu dodává: „´Efpébéčka´ se rozešly, protože Míra Wanek začal hrát s Už jsme doma. To dost risknul, protože F.P.B. byla zaběhlá parta, která měla třeba třicet koncertů za rok a Už jsme doma mohli mít tak jeden nebo dva. Šel prostě za hlasem svýho srdce a stalo se, že jeho bokovka ho začala bavit víc.“
První "opravdovou" sestavou tedy byla ona již Waneke zmíněná - M. Wanek (bg, voc), Jindřich Dolanský (sax, voc), Julek Horváth (ds) a Romek Hanzlík (g, voc), nicméně ve skupině se vystřídalo dost velké množství muzikantů, neboť Míra (autor většiny hudby a textů), jakožto samozvaný vedoucí zavedl docela tvrdý režim: „V kapele moc demokracie nemáme, to je fakt,“ tvrdí v Melodii (1990), „ale při stylu hudby, který hrajeme se s tím nedá nic dělat. Záleží na každém tónu, na kázni kapely. Jedeme podle partitury. Podobně jako v symfonickém orchestru spočívá svoboda jednotlivých hudebníků pouze v interpretaci. Stejně jako u Standy Diviše v Krásných nových strojích nebo u Martina Dohnala v Pro pocit jistoty. Tam je to ještě tvrdší. To víš, že to muzikanty štve…“
Soubor samozřejmě zpočátku vycházel z punku, ale vzal si z něj pouze jeho agresivitu a divokost. Skladby měly neuvěřitelné tempo, byly prodchnuté množstvím zvratů a neočekávaných změn. Však se také prvními posluchači a návštěvníky Už jsme doma stali příznivci drsné hudby, kteří podivný styl skupiny označovali jako experimentální hardcore s dechy, což může znít dost divně, ale docela to vystihuje náladu ranných koncertů.
Hudební publicistka Jana Šeblová napsala v Gramorevue (1988) o UJD asi toto: „Hudba, kterou dnes hrají, svou syrovostí a naléhavostí punkové prakořeny nezapře; na ty ukazují i některé stylově rozeřvané pasáže, i když právě ty působí poněkud naroubovaně. Většinou však hudba vrší kontrast na kontrast. Už jsme doma se nebojí postavit vedle sebe kovově surovou baskytaru a křehké tóny vibrafonu, náhle ztlumit rockový nářez až k čistému klidu. Dominantní je zvuk saxofonu, na hlavu postavený a naprosto neromantický…“ Vystihovalo to prostě přesně to, co nazval hudební publicista Vladimír Vlasák „mísením ohně a vody“.
Míra Wanek v Melodii (1990) také přiznává důležitost dravosti a divokosti vytáhnuté z punku. Zároveň přikládá i význam hravosti, přičemž určitou analogii vidí u amerických The Residents: „Písničky jsou spíše intuitivní, nesourodé, nemají jednotný styl.“ A možná, že to je právě ono - vytvořit svůj vlastní styl z něčeho, co nejde dohromady a na první pohled nemá ani hlavu ani patu. Už jsme doma se to ale dokonale povedlo. Byli a jsou totiž kapelou, kterou poznáte po prvních zahraných tónech - tak jako oni u nás prostě nikdo nehraje. Samozřejmě že to není hudba určená pro masové publikum, ale její originalita a snaha pracovat s novými hudebními obrazy, posunuly hranice českého rocku zase o kus dál.
„Jsou to takové zvukové příběhy, hodně členité“, řekl Wanek v Melodii. „Pořád mám v hlavě symfonický orchestr, jeho zvukové možnosti. Můžeš vytvořit tutti celého orchestru i jen křehčí dialogy mezi jednotlivými sekcemi. V tom je velká inspirace, vzor mého chápání hudební členitosti… Pro mě je plynulost žádoucí, ale v životě ne, jen v čase. Já dávám přednost kaleidoskopičnosti, tříšti, pocitu neukončenosti… ale pozor, když říkám, že jde o tříšť témat, neznamená to, že by mezi tím nebyla jednotící linka, vazebná nitka, myšlenka, která se vine kompozicí.“ Wanek tak přirovnává hudbu UJD k současnému životu, který se neskládá z plynulých proměn, ale je kaleidoskopem, v němž žádné události na sebe nenavazují.
Jak již bylo řečeno, první koncert UJD se odehrál na punk parníku v létě 1985 a od té doby se kapela stala velkou atrakcí jak pražské (a tam kde to šlo, i venkovské) klubové scény, tak i různých rockových festivalů (kupříkladu Rockfest, Valašský špalíček).
Již bylo také předznamenáno, že v souboru se vystřídalo hodně muzikantů. Kromě Dolanského (sax, cl, voc) a Waneka (voc, bg, xyl, p, g) UJD v předlistopadových letech tvořili ještě Milan Nový (v prvním období sax a od roku 1988 ještě ds), Julek Horváth (ds, v roce 1988 odešel k punkové skupině Šanov), Romek Hanzlík (g, voc). Osmaosmdesátý byl pro formaci rokem personálních změn a v UJD se objevily i dvě dívky - Alice Kalousková (sax) a Martina Fialová (ex-Laura a její tygři, sax, ob, fl, voc). Druhá jmenovaná ale v kapele vydržela jen jednu sezónu a odešla do jazz-funku Večerní společnost. V roce 1989 Nového (emigrace) za bubny vystřídal Pavel Pavlíček a o pár měsíců později definitivně vysvobodil Waneka od baskytary Pavel Keřka (zároveň člen bandu Veselé plavkyně).
Důležitými členy celého tvůrčího teamu byli též manažér a organizační vedoucí František Wanke a výtvarník (a zároveň tvůrce obalů alb Už jsme doma) Martin Velíšek.
Už jsme doma patřili a dodnes patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na naší alternativní rockové scéně vidět a přestože asi těžko můžou svojí experimentální hudbou oslovit širší publikum, jsou paradoxně kromě PPU asi nejznámější českou rockovou kapelou za velkou louží. Na počátku 90. let totiž skupina navázala kontakty s americkou alternativou a od té doby pravidelně zajíždí na koncertní turné do USA a prodává tam také většinu svých desek.
Co se zachovalo do r. 1989:
- Video:
videozáběry z Rockfestu (1988, vlastní T. Kočiš), TV-klip „Výlov rybníka“ (1989)
- Audio:
„Czechoslovak Amateur Rock Scene 80´ Volume 4. (STCV 1987, UJD 2 písně)
Už jsme doma: „Už jsme doma“ (1988)
Už jsme doma: „Live 1988“ (1988)
Už jsme doma: „Best Of Vol. 1“ (1988, STCV)
Už jsme doma: „Koncert 89“ (1989, live)
„Koncert“ (1989, live v Lucerně, UJD koncert)
Už jsme doma: „Výlov rybníka“ (1989, EP, Panton)
- V seriálu BIGBÍT písně:
„Mu je ha“ (1988)
„Nemilovaný svět“ (1990)
„Juleček“ (1990)
