Úvod » Články

Zlaté období jazzrocku nastalo v první polovině 70. let, která všeobecně přála muzice s kvalitní instrumentací – vzpomeňme na hardrockové skupiny Led Zeppelin nebo Deep Purple, art-rockové soubory Yes, Genesis, EL&P, Jethro Tull či King Crimson. Tehdy se ve světě (i u nás) začaly jazzrockové bandy rodit jak houby po dešti. A je celkem pochopitelné, že ponejvíce tento styl začaly produkovat party tvořené jazzovými hudebníky, neboť ti vlastně objevili nový prostor pro své vyjádření a navíc věděli, že budou mít mnohem větší odbytiště i pro své desky. Jméno trumpetisty Miles Davise jsme už uvedli, pojďme si představit některé další interprety a soubory jazzrocku. Možná že není bez zajímavosti, že většina těch, které budeme jmenovat, s Davisem hrála nebo alespoň u něj hostovala.

Zásadní kapely jazzrocku a fusion music jsou tyto tři: Weather Report, Return To Forever a The Mahavishnu Orchestra.

V „internacionálním“ souboru Weather Report působili bývalí Davisovi spoluhráči - vynikající klávesista Joe Zawinul a saxofonista Wayne Shorter. „Pepíček“ Zawinul se o spojení jazzu a rocku jemně pokoušel už v polovině 60.let (skladba „Mercy, Mercy, Mercy“), ale proslulost v tomto konání mu získala až „zpráva o počasí“. V kapele se postupně objevovali výborní muzikanti jako Al Mouzon (ds), Airto Moreira (perc), Manolo Badrena (perc, ds), Alejandro Acuna (ds, perc), Peter Erskine (ds). Vystřídala se tu také tři baskytarová (basová) esa: spoluzakladatelem WR byl např. Čech Miroslav Vitouš, později tento post postupně obsadili Alphonso Johnson a po něm inovátor Jaco Pastorius. O Jacovi v seriálu Bigbít mluví i baskytarista Fedor Frešo: „Přišel Pastorius a vymyslel bezpražcovou basu. A to jednoduchým způsobem, prostě povytrhával pražce. A haldy muzikantů potom následovaly jeho příklad a rozběhla se celá jedna nová basová škola – fretless. Takže každý má mít doma nějakou ´fretlesku´, aby mohl dělat Pastoria.“

Kapela proslula hlavně tím, že přimíchávala do svého jazz rocku ještě další ingredience, např. východní hudbu, latinu, vstřebala i podněty disco-funkové. Ohlas vzbudily desky „Weather Report“ (1971, např. „Milky Way“, „Orange Lady“, „Tears“, Umbrellas“, „Seventh Arrow“), „Mysterious Traveller“ (1974, např. „Nubian Sundance“, „Mysterious Traveller“, „Blackthorn Rose“, „American Tango“, „Jungle Book“), „Black Market“ (1976, např. „Black Market“, „Elegant People“, „Barbary Coast“, „Three Clowns“), živák „8:30“ (1979) a zejména „Heavy Weather“ (1977, s nejznámější skladbou „Birdland“, Pastoriovou baskytarovou parádou „Teen Town“, dále např. „A Remark You Made“, „Harlequin“, „Palladium“). Z dalších známých skladeb uveďme např. „Second Sunday In August“, „Will“, „Boogie Woogie Waltz“, „Man In The Green Shirt“, „Freezing Fire“, „The Pursuit Of The Woman With Feathered Hat“. Jinak Joe Zawinul samostatně vydával desky už od konce 50. let, ale já bych vybral z jeho sólových počinů až desku z roku 1971, tedy již z doby existence „zprávy o počasí". LP se jmenovalo prostě „Zawinul“ (skladby jako např. „Doctor Honoris Causa“, „In A Silent Way“). 

A jak dopadly sólové počiny baskytaristů kapely? Vcelku solidně, asi jako počasí. Kupříkladu basák WR Alphonso Johnson se spíše věnoval propagaci zvláštního typu baskytary s deseti strunami, zvané „stick“, než nahrávání. Chváleno je funk-jazzové LP „Moonshadows“ (1976, např. „Stump“, „Cosmoba Place“, „Up From The Cellar), u nás od něj známe skladbu „Bahama Mama“, kterou hrálo Etc… a která pochází z alba „Spellbound“ (1977, dále např. „Earthtales Suite“, „Follow Your Heart“, „Face Blaster“). Pokusy dalšího baskytaristy WR Jaco Pastoriuse vyzněly vcelku sympaticky. Už deska z roku 1976 „Jaco Pastorius“ je odvázanou fúzí jazzu, rocku a hudby karibské oblasti (např. „Portrait Of Tracy“, „Continuum“, „Come On Come Over“, „Oknokole Y Tromba, „Forgotten Love“). Sám Jaco styl, který na albu zní, označil jako „punk jazz“. Ještě před budoucími členy WR Johnsonem a Pastoriem se uvedl fantastickou deskou Miroslav Vitouš. Měla název „Infinite Search“ (1969, např. „Freedom Jazz Dance“, „Mountain In The Clouds“, „I Will Tel Him On You“) a je jedním ze základních kánonů hry na kontrabas v rámci jazz-rockového žánru. Později vhodil do placu lehce nadprůměrné LP „Magical Sheperd (1975, např. „Synthesizers Dance“, „Aim Your Eye“, „Magical Sheperd“). 

I saxofonista, pianista a skladatel Wayne Shorter natočil několik zajímavých alb. V době před Weather Report mezi ně patří například post-bopová „Schizophrenia“ (1967/1969, např. „Tom Thumb“, „Schizophrenia“ plus cover „Kryptonite“, pův. od Jamese Spauldinga) nebo absolutně jazzové LP „Super Nova“, kde měl co hosty třeba McLaughlina, Coreu, Vitouše nebo DeJohnetteho (1969, např. „Super Nova“, „Walter Babies“, „More Than Human“ plus cover „Dindi“, pův. od Antonia C. Jobima). V době působení ve WR to bylo LP s Brazilcem Miltonem Nascimento, kritikou ceněné „Native Dancer“ (1974, např. „Beauty And The Beast“, „Miracle Of The Fishes“, „Tarde“, „Ana Maria“ plus „Joanna´s Theme“, pův. od Herbie Hancocka). A na dalších deset let ho pak vtáhl zmíněný Weather Report. 

Newyorský Return To Forever (cosi jako „návrat k nekonečnu“) tvořili další hvězdní jazzoví hráči: vedoucí kapely, klávesista Chick Corea před založením souboru taktéž hrával s M. Davisem, G. Burtonem nebo se Stanem Getzem, u posledně jmenovaného působil i basák RTF, brilantní instrumentalista Stanley Clarke. V kapele hrál nějaký čas i jeden z nejznámějších kytaristů stylu Al DiMeola, před ním kytarista Bill Connors, dále černošský bubeník Lenny White a zpočátku v ní působili bubeník Airto Moreira a zpěvačka Flora Purim. Soubor byl pojmenován podle alba Chicka Corey „Return To Forever“ (1972, skladby jako „Return To Forever“, Sometime Ago – La Fiesta“, „What Game Stall We Play Today“), a jelikož touto deskou se jakoby zrodil, bývá tato často zařazována do diskografie RTF jako první. Return To Forever zpočátku prožíval jemnější latinsko-americké období (viz. Moreira-Purim), reprezentované jak již zmiňovaným prvním elpíčkem, tak dalším albem „Light Is A Feather“ (1972, např. „Captain Marvel“, „Light As A Feather“, „500 Miles High“, „Spain“).

Následně se ovšem prezentoval vcelku dynamickou „galaktickou“ směsí jazzrocku a latiny s občasnými názvuky na jedné straně hard rocku a na straně druhé třeba funku. Zkuste alba „Hymn Of The Seventh Galaxy“ (1973, např. „Hymn Of The 7th Galaxy“, „After The Cosmic Rain“, „Captain Seňor Mouse“, „Theme To The Mothership“) „Where Have I Known You Before“ (1974, např. „Vulcan Worlds“, „The Shadow Of Lo“, „Beyond The Seventh Galaxy“, „Where Have I Known You Before“), „No Mystery“ (1975, např. „Daydride“, „Jungle Waterfall“, „Sofistifunk“, „Except From The First Movement Of Heavy Metal“, „No Mystery“) a „The Romantic Warrior“ (1976, např. „Majestic Dance““, „Sorceress“, „Romantic Warrior“, „Magician“, „Medieval Overture“). Pak se do toho ale zamíchala bývalá „mahavishna“ a Coreova manželka, zpěvačka a klávesistka Gayle Moran, a přestože pěla pěkně (song „Do You Ever“), celé se to pohnulo trochu jinam.  Kapela se rozešla v roce 1978.

Ze samostatných počinů členů RTF lze určitě vzpomenout na desky Chicka Corey. Nejprve bych uvedl jedno pěkné album z jeho „předdavisovského“ období, které natočil v triu s Miroslavem Vitoušem (b) a Roy Haynesem (ds) – jedná se o LP „Now He Sings, Now He Sobs“ (1968, např. „Steps-What Was“, „Matrix“, „Now He Sings, Now He Sobs“, v reedici ještě „Samba Yantra“ a „Windows“).  A pak v období před „nekonečnem“, kde bych vypíchl jeho společnou práci s vibrafonistou Gary Burtonem na albu „Crystal Silence“ (1972, např. „Senor Mouse“, „Crystal Silence“, „Desert Air“, „Arise, Her Eyes“, „Falling Grace“), které sem sice tématicky nepasuje, ale je tak „krystalické“ a dobré, že ho snad jazzrockoví puristé skousnou. V době fungování RTF a krátce po rozpadu pak Corea natočil samostatně alba jako třeba 2LP „My Spanish Heart“ (1976, např. „Love Castle“, „Wind Danse“, „The Gardens“, „Day Dense“, „My Spanish Heart“, „La Fiesta“) a zejména velmi dobré „Friends“ (1978, např. „The One Step“, „Friends“, „Samba Song“, „Waltse For Dave“, „Sicily“, „Cappucino“).

Kalifornský ex-kytarista RTF Bill Connors natočil po odchodu z kapely kvalitní album akustického jazzu s názvem „Theme To The Gaurdian“ (1974/1975, např. „Theme To The Gaurdian“, „Folk Song“, „Sad Hero“, „Sea Song“, „The Highest Mountain“), o dva roky později vzniklo již s dalšími muzikanty (Jan Garbarek, Gary Peacock, Jack DeJohnette) další album „Of Mist And Melting“ (1977/1978, např. „Melting“, „Cafe Vue“, „Not Forgetting“). Nu, a abychom výčet Billových alb ze sedmdesátých let ukončili, uveďme ještě další jeho akustické elpí, které nahrál sám – „Swiming With A Hole In My Body“ (1979/1980, např. „Feet First“, „Surrender To The Water“, „Breath“). 

Nesmíme zapomenout ani na fantastického kytaristu Al DiMeolu z New Jersey. Jestli lze o někom říci, že je mistrem fúzí, je to právě on: dokázal skloubit možné i nemožné styly a podstyly (jazz, hard rock, folk, latinu, orient, flamenco, klasiku) a namíchat amalgám tak fascinující muziky, až to bere dech. Připomeňme si jemně „santanovský“ debut „Land Of The Midnight Sun“ (1976 např. „The Wizard“, „Land Of The Midnight Sun“, „Suite – Golden Dawn“, „Love Theme From ´Pictures Of The Sea´“), vymakané, etnickými vlivy prosáklé „Casino“ (1977-78, např. „Egyptian Danza“, „Chasin´ The Voodoo“, „Dark Exe Tabgo“, „Fantasia Suite For Two Guitars“, „Casino“) a dále výborné LP „Elegant Gypsy“ (1977, mj. „Flight Over Rio“, „Midnight Tango“, „Mediterranean Sundance“, „Race With Devil On Spanish Highway“, „Elegant Gypsy Suite“), na kterém DiMeolovi hostuje význačný kytarista stylu flamenco Paco De Lucía.

Trojice DiMeola, De Lucía a J. McLaughlin se sešla coby „prstohoničské“ Trio, a natočila pod svými jmény výborné koncertní album „Friday Night In San Francisco“ (1980/1981, mj. „Mediterranean Sundance/Rio Archo“, „Fantasia Suite“, „Guardian Angel“).

Jelikož zde narážíme na jméno španělského kytaristy, vystupujícího pod pseudonymem Paco de Lucía (vl. jm. Francisco Sánchez Gómez), pojďme tedy udělat malou odbočku na Pyrenejský poloostrov, a pak se zase k RTF vrátíme. De Lucía  je dodnes opěvován jako virtuoz a gigant andaluského stylu zvaného flamenco. Zároveň byl propagátorem tzv. „nového flamenka“, což byla v 70.letech fúze původního žánru s jazzem, rockem, klasickou hudbou a podobně. Vynikal famózní virtuozitou a smyslem pro kompoziční a interpretační kontrast. Už od poloviny 60.let natáčel desky a vystupoval buď ve dvojici (s Richardem Modregem, a hlavně s Ramónem de Algeciras, občas se svým bratrem, zpěvákem Pepe De Lucíou) nebo samostatně. Z počátku 70. let bych uvedl Pakova alba „El Mundo Del Flamengo“ (1971, např. „El Impetu“, „Con El Pensamiento“, „El Tempul“, „Callecita Que Subes“, „El Rinconcillo“), „Recital de Guitarra“ (1971, např. „Malagueňa De Lecuona“, „El Vito“, „Andalucia De Lecuona“, „Rumba Improvisada“), „El Duende“ (1972, např. „Farruca De Lucia“, „Cuando Canta El Gallo“, „Punta Del Faro“, „Canastera“) a nejznámější „Fuente Y Caudal“ (1973, „hity“ „Entrée Dos Aguas“,  „Cepa Andaluza“, dále např. „Solera“, „Reflejo De Luna“). Později, z jeho období fúzí, bych vybral ceněné LP „Almoraima“ (1976, hit „Rio Ancho“, dále např. „Almoraima“, „El Cobre“, „Cueva Del Gato“, A La Perla De Cadiz“) a desku „Interpreto a Manuel de Falla“, na níž De Lucía interpretuje songy Manuela de Fally (1978, např. „Danza Ritual Del Fuego“, „El Pano Moruno“, „Cancion Del Fuego Fatua“, „Danza De Los Vecinos“).

Nyní již zpět k samostatným projektům členů Return To Forever. 

Baskytarista RTF Stanley Clarke se zapsal zejména prvními čtyřmi deskami - „Children Of Forever“ (1973, např. „Children Of Forever“, „Bass Folk Song“, „Sea Journey“), „Stanley Clarke“ (1974, např. „Vulcan Princess“, „Lopsy Lu“, „Yesterday Princess“), „Journey To Love“ (1975, např. „Silly Putty“, „Journey To Love“, „Hello Jeff“) a „School Days“ (1976, např. „School Days“, „The Dancer“, „Life Is Just A Game“), přesto se kritici shodovali že z nich přes jejich preciznost poněkud překvapivě čišel chlad. Nu, a bicman Lenny White se po odchodu ze skupiny specializoval na sci-fistický P-funk „parlamentního“ a „funkadelického“ typu (např. LP „Lenny White Presents Adventures Of Astral Pirates“, 1978, např. „Theme For Astral Pirates“, „Mandarín Warriors“, „Revelation“, „Remembering“).

Dvojice Airto Moreira (perc, ds, voc) a Flora Purim (voc) se spojila v kapele Airto, která patřila společně se Santanou k nejinvenčnějším souborům, věnujícím se fúzi jazz-rocku a latinsko-americké hudby. Na jejich deskách se objevovali jak Corea, tak Clarke, nebo třeba George Duke. Zkuste studiovky jako „Seeds On The Ground“ (1971, např. „The Branches Of The Rose Tree“, „Wind“, „I Walked“, „Moon Dreams“, „Jive Talking“), „Free“ (1972, např. „Return To Forever“, „Flora´s Song“, „Creek /Ariolo/“, „Lucky Southern“) „Fingers“ (1973, např. „San Francisco River“, „Romance Of Death“, „Parana“, „Tombo in 7/4“) či „Virgin Land“ (1974, např. „Hot Sand“, „Musikana“, „Stanley´s Tune“, „Lydian Riff“, „Virgin Land“) nebo desku „Deodato/Airto In Concert“ (1974). Flora Purim v té době vydala několik slušných alb jako např. „Butterfly Dreams“ (1973, např. „Dr. Jive“, „Love Reborn“, „Light As A Feather“) nebo „Stories To Tell“ (1974, např. „Search For Peace“, „Silver Sword“, „Insensatez“). 

Dalším z Davisovy družiny „čubčího lektvaru“ byl bubeník Tony Williams, který založil svojí partu The Tony Williams Lifetime. V ní hrál ještě před „mahavišnovcami“ rychloprstý kytarista John McLaughlin, klávesy drtil Larry Young a objevil se tu i creamovský mistr basů Jack Bruce. Jako jedna z mála jazzrockáren se skupina nebránila zpěvu. Za poslech rozhodně stojí desky „Emergency!“ a „Turn It Over“, plné hlasitého soundu, míchajícího rock, jazz a blues, obě z období 1969-1970. Ze známých skladeb tohoto období uveďme např. „Emergency“, „Beyond Games“, „Vashkar“, „Spectrum“, „To Whom It May Concern-Us“, „Right On“, „Vuelta Abajo“ či „Allah Be Praised“. Poté se různě měnily sestavy, až se chytla ta s Allanem Holdsworthem (g, ex-Tempest, ex-Soft Machine), Alanem Pasquou (ks) a Tony Newtonem (bg), která pod markou The New Tony Williams Lifetime natočila velmi dobré album „Believe It“ (1975, např. „Snake Oil“, „Fred“, „Proto-Cosmos“, „Red Alert“, „Mr.Spock“). Posléze se to kromě kapelníka Williamse zase celé vyměnilo, přičemž nejvýraznější posilou byl Jan Hammer Jr. (ks), a vzniklo kvalitní LP „The Joy Of Flying“ (1978, např. „Open Fire“, „Going Far“, „Tony“, „Hittin On 6“, „Coming Back Home“).. 

Klávesista Larry Young se pohyboval na scéně od začátku šedesátých let – tehdy točil čistě jazzová alba. Po zkušenosti s Davisem a jeho „čubčím lektvarem“, a po klávesení u Tonyho Williamse, i on vydával během sedmdesátek jazz-rocková a  jazz-fusion alba. Jako třeba „Lawrence Of Newark“ (1973, např. „Sunshine Fly Away“, „Khalid Of Space, Pt. 2: Welcome“, „Hello Your Quietness /Islands/)“), „Fuel“ (1975, např. „Fuel For The Fire“, „I Ching /Book Of Changes/“, „Turn Off The Lights“, „H + J = B /Hustle + Jan  = Bread/“) a odlehčenější „Spaceball“, (1976, např. „Message From Mars“, Startripper“, „Sticky Wicket“, „Flytime“). Všestranný kytarista Allan Holdsworth pak v rámci jazz-rocku fusion natočil v seventies své jediné autorské album „Velvet Darkness“ (1976, např. „Wish“, „Velvet Darkness“, „Karzie Kay“, „Good Clean Filth“).

Dalším britským excelentním hráčem byl free-jazzový saxofonista John Surman. Ten mohl s kýmkoli cokoli. V roce 1970 natočil album plné divokých instrumentací s názvem „How Many Clouds Can You See?” (např. „Event”, „How Many Clouds Can You See?“, „Galata Bridge“, „Premonition“). Kytarista John McLaughlin na konci sixties debutoval výbornou deskou „Extrapolation“, na níž s ním jako host vystoupil právě saxofonista John Surman (1969, např. „Extrapolation“, „Pete The Poet“, „It´s Funny“, „Arjen´s Bag“, „This Is For Us To Share“), přičemž spolupráce pokračovala i na poněkud méně ceněné dvojce „Where Fortune Smiles“ (1970, např. „Glancing Backwards“, „New Place, Old Place“). V tom samém roce ovšem natočil s některými muzikanty (Cobham, Goodman) svého budoucího stěžejního tělesa (kdo neuhodne, bude uškrcen strunou E) další kvalitní album prodchnuté indickými vlivy „My Goal´s Beyond“ (1970, mj. „Hearts And Flowers“, „Peace One“, „Peace Two“, „Follow Your Heart“). No, a pak už…

Asi nejproslulejší jazz rockovou skupinou 70. let (a je to tady) se stali The Mahavishnu Orchestra. Soubor tvořila opět slavná jména z celého světa: vedoucím byl výše zmíněný „nejrychlejší“ jazz-rockový kytarista, Angličan John McLaughlin, prošlý školou třeba u Grahama Bonda nebo M. Davise, dále v ní působili ďábelský bubeník Billy Cobham, Američan narozený v Panamě, český klávesista Jan Hammer Jr., americký houslista Jerry Goodman (ex-The Flock) a irský baskytarista Rick Laird (ex-Brian Auger Trinity). Hudba mahavišnovcov v sobě spojovala fascinující instrumentální vybroušenost s kompoziční složitostí a měla téměř meditativní charakter. Však také název kapely pochází od indického mystika Sri Chimnoye u něhož McLaughlin studoval indickou filosofii.

Jmenovaná první sestava natočila vynikající alba „The Inner Mounting Flame“ (1971, např. skladby „Vital Transformation“, „Meeting Of The Spirits“, „Dawn“, „The Dance Of Maya“, „A Lotus On Irish Streams“), „Birds Of Fire“ (1972/1973, např. „Birds Of Fire“, „Hope“, „Resolution“, „One Word“, „Miles Beyond“) a živák z roku 1973 „Between Nothingness and Eternity“ (1974). Na něm kapela předvádí věci z nové studiovky, která ovšem ve své době nevyšla – hudebníci byli totiž v tom čase ve při. McLaughlinovo ego po celou existenci MA mocně nabobtnávalo: cítil se být bohem vyvoleným hudebníkem, jenž píše dějiny – a kdyby to holt nevyšlo, tak se pro jistotu podepisoval pod skladby, které v podstatě dělali všichni dohromady. Došlo k zákonitému rozchodu. Deska pod názvem „The Lost Trident Sessions“ vyšla až v době millenia a pod skladbami jsou podepsáni už jednotliví hudebníci (skladby jako „I Wonder“, „Trilogy“, „Sister Andrea“).

McLaughlin po rozpadu prvního obsazení TMO jemně změnil styl, když začal míchat jazz-rock s prvky vážné hudby a rock-impresionismu. Některé ze skladeb by klidně mohly sloužit jako filmová muzika. V tomto duchu natočil dvě patetické (a opět výborné) desky s druhou sestavou, v níž figuroval zappovský houslista Jean-Luc Ponty, a dalšími v základu byli Ralphe Armstrong (bg), Narada Michael Walden (ds) a Gayle Moran (voc). Zkuste tedy alba „Apocalypse“ (1974 s ponurou „Vision Is A Naked Sword“, dále např. „Power Of Love“, „Smile Of The Beyond“, „Hymn To Him“) a „Vision Of Emerald Beyond“ (1974/1975, např. „Lila´s Dance“, „Faith“, „Be Happy“, „Eternity´s Breath“, „Cosmic Strut“). Poté John zúžil sestavu MO na čtyři členy (byl v ní mj. také mladý klávesista Stu Goldberg) a natočil v podstatě art-rockovou desku s prvky funku, nazvanou „Inner Worlds“ (1975/1976, např. „Miles Out“, „In My Life“, „Gita“, „The Way Of The Pilgrim“, „Lotus Feet“).

Když se rozešla i třetí sestava The Mahavishnu Orchestra, McLaughlin opět začal nahlížet směrem na Východ. Soustředil se na svůj další jazz-rockově meditativní projekt Shakti, v němž se zaměřoval na fúzi evropské a indické hudby. Kapela světu představila výborného houslistu Lakhsmi Shankara a také tablistu Zakira Hussaina. Jako takový orientační bod dobře poslouží koncertní deska „Shakti With John McLaughlin“ (1975/1976, tři skladby „Joy“, „Lotus Feet“, „What Need Have I For This…“), eventuálně studiovka „Natural Elements“ (1977, např. „Mind Ecology“, „Get Down And Sruti“, „Face To Face“, „Peace Of Mind“) . Poté John McLaughlin opět kejtru zapojil do elektriky, přibral k hostování skoro všechny hudebníky, o nichž v této kapitole byla nebo bude řeč, a vzniklo LP „Electric Guitarist“, klasický příklad klasického jazz-rocku-fusion (1978, např. „New York On My Heart“, „Friendsship“, „Are You The One? Are You The One?“, „Phenomen Compulsion“). „Elektrický kytarista“ měl ovšem své sny, které zvěčnil na desce „Electric Dreams“ (1979, např. „Miles Davis“, „Guardian Angels“, „Love And Understanding“, „The Unknown Dissident“). No, a nelze nezmínit ani McLaughlinovo úspěšné spojení s kytaristy A. DiMeolou a P. De Lucíou v projektu Trio („Friday Night In San Francisco“, 1980/1981, viz výše).

Ve druhé fázi Mahavishnu Orchestra v tělese bubnoval i další stoupenec Sri Chimnoye, jistý Narada Michael Walden, jenž uměl i na klávesy a baskytaru a dokázal i pět. Po rozpadu MO (ale i před) se věnoval práci studiového muzikanta, a měl též čas natočit si své autorské sólovky, kde mu na oplátku zahostovali i věhlasní instrumentalisté – na kvalitním, hudebně rozmanitém debutu „Garden Of Love Light“ se tak různě objevili třeba Carlos Santana nebo Jeff Beck (1976, např. „White Night“, „You Are Love“, „The Sun Is Dancing“, „Garden Of Love Light“, „Saint And The Rascal“, „First Love“). Waldenova dvojka „I Cry, I Smile“ už jasně směřovala do funku a soulu (1977, např. „I Need Your Love“, „Soul Bird“, „Mango Bop“, „Oneness-Cry“), no, a pak už to celé disco-funkovalo a snažilo se dostat do hitparád – např. singly „I Don´t Want Nobody (To Dance With You)“ nebo „I Shoulda Loved Ya“.

I ostatní muzikanti z The Mahavishnu Orchestra se dobře uplatňovali v samostatných projektech – patří mezi ně například společné desky Jeffa Becka a Jana Hammera, Hammera & Goodmana jakož i alba Billyho Cobhama a Jeana-Luca Pontyho. Brilantní francouzský houslista Jean-Luc Ponty natáčel už na konci sixties s Frankem Zappou, později s George Dukem (viz. LP „Jean-Luc Ponty Experience With The George Duke Trio“, 1969). Často při hře na své modré housle využíval různých elektronických efektů (například zvukové zkreslovače, delaye a echa), takže výsledek mnohdy zněl opravdu velmi… kosmicky. Samotné skladby stály někde na hranici mezi jazz a progressive rockem. Po rozpadu Mahavishnu Orchestra nahrál několik desek, z nichž za nejlepší bývají považovány „Upon The Wings Of Music“ (1975, např. „Upon The Wings Of Music“, „Echoes Of The Future“, „Fight For Life“), „Imaginary Voyage“ (1976, mj. 20minutová skladba „Imaginary Voyage Suite“, dále např. „The Gardens Of Babylon“, „Wandering On The Milky Way“, „Tarantula“), „Enigmatic Ocean“ (1977, např. suita „Enigmatic Ocean“, dále mj. „Mirage“, „Nostalgic Lady“) a „Cosmic Messenger“ (1978, např. „Cosmic Messenger“, „Ethereal Mood“, „Egocentric Molecules“ „I Only Feel Good With You“, „Fake Paradise“). 

Barbarský bubeník Billy Cobham zažil nejlepší období v letech 1974 - 76, kdy natočil svoje nejfantastičtější věci (jazz-rock, funk, africká hudba), které můžeme slyšet na albech Spectrum“ (1973, např. „Stratus“, „To The Women In My Life/Le Lis“, „Red Baron“, „Quadrant 4“), „Crosswinds“ (1974, např. „Spanish Moss“, „Savannah The Serene“, „Flash Food“, „The Pleasant Pheasant“, „Crosswind“), „Total Eclipse“ (1974, např. „Solarization“, „Sea Of Tranquillity“, „Lunarputians“, „Total Eclipse“) a živáku „Shabazz“ (1975, „Shabazz“, „Red Baron“).  Vyloženě funková deska „A Funky Thide Of Sings“, byť ji kritika nemusela („náběh ke komerci“ atd.), šlape opravdu velmi dobře (1975, např. „A Funky Thide Of Sings“, „Light At The End Of The Tunnel“, „Panhandler“, „Sorcery“). A funk (a rock) mají v sobě i alba „Magic“ (1977, např. „On A Magic Carpet Ride“, „Leaward Winds“, „Magic – Reflection In The Clouds – Magic Recapitulation“)  a „Inner Conflicts“ (1978, např. „Muffin Talks Back“, „Nickels And Dimes“, „El Barrio“). Výborná je i Cobhamova live deska společně se zappovským klávesistou a vokalistou George Dukem „Live On Tour In Europe“ (1976).

S bubeníkem Cobhamem je spojen i newyorsko-bostonský kytarista (též skvělý hráč na dvanácti-strunku) a pianista John Abercrombie, jenž vyznával spíše zasněné, melancholické jazzové plochy. Nahrál výbornou LP „Timeless“ (1975, , např. „Lungs“, „Timeless“, „Love Song“, „Red And Orange“), pak v duu s „oregonským“ kytaristou Ralphem Townerem LP „Sargasso Sea“ (1976, např. „Sargasso Sea“, „Fable“, „Over And Gone“, „Parasol“), známé je i album „Arcade“ (1978, např. „Arcade“, „Nightlake“ „Paramour“, „Neptune“), které natočil v rámci John Abercrombie Quartetu, kde s ním hráli George Mraz (b), Richie Beirach (p) a Peter Donald (ds). V dvaaosmdesátém se John opět spojil s Townerem a vzniklo album „Five Years Later“ (1981/1982, např. „Isla“, „Bumabia“, „Late Night Passenger“).

Díky desce „Timeless“, na níž hrál i klávesista Jan Hammer, se opět ocitáme zpět u „mahavišnovcov“. Honza se podílel na několika velmi zajímavých albech: s Jerry Goodmanem natočil odpichovou desku „Like Children“ (1974, mj. „Earth /Still Our Only Home/“, „No Fear“, „Full Moon Boogie“), na níž uplatnil prvky vážné hudby a středoevropské folklórní vlivy (skladba „Country And Eastern Music“). Tuto fúzi připomněl Hammer i na samostatném albu „The First Seven Days“ (1975, např. „Darkness / Earth In Search Of A Sun“, „Oceans And Continents“, „The Seventh Day“) a její vlivy se objevují i na další desce „Oh Yeah?“ (1976, např. „Magical Dog“, „Bambu Forest“, „Red And Orange“, „Evolve“). Na výborném LP „Melodies“ se Hammer vnořuje do jakéhosi divného nafunklého pop-rocku (1977, např. „Too Much To Love“, „Peaceful Sundown“, „Window Of Love“, „Just For Fun“, „Who Are They?“, „Your Love“). Hodně rockově zato zní „Jeff Beck With The Jan Hammer Group Live“ (1977, např. „Freeway Jam“, „Earth /Still Our Only Home“/, „Full Moon Boogie“, „Darkness/Earth In Search Of A Sun“, „Blue Wind“) s proslaveným „osamělým rváčem sólové kytary“ Jeffem Beckem (viz. Yardbirds, Jeff Beck Group). Naopak dost synteticky s výraznou rytmikou „vyzerá“ společná deska Hammera s perkusistou Davidem Earle Johnsonem („Time Is Free“, 1978, např. „Grandma´s House“, „Time Is Free“, „Ramtide“, „Juice Harp“).

S Abercrombiem a Hammerem (a samozřejmě s M. Davisem – jak jinak) je spojen i bubeník, klávesista a vibrafonista Jack DeJohnette. Ten po působení v „post-davisovském“ jazz-rocku Compost (LP „Compost /Take Off Your Body/“, 1971, skladby „Sweet Berry Wine“, „Funky Feet“, „Take Off Your Body“, „Thinkin´“) vymyslel projekt Directions, ve kterém působil i John Abercrombie (g), a s nímž vydal alba „Cosmic Chicken“ (1975. např. Stratcruiser“, „Cosmic Chicken“, „Eiderdown“), „Untitled“ (1976, např. „Flying Spirits“, „Morning Star“, „The Vikings Are Coming“) a „New Rags“ (1977, „Minya´s The Moloch“, „New Rags“), přičemž projekt pak změnil v New Directions (J.DeJohnette-J.Abercrombie-L.Bowie-E.Gomez) a s ním natočil LP… „New Directions“ (1978, např. „Bayou Fever“, „One Handed Woman“, „Dream Stalker“). Klávesista, pianista a skladatel Ramsey Lewis z Chicaga hrával a vydával LP už od konce 50.let a v půli sixties měl valivý hitík „In ´The´ Crowd“ (1965). Protože šel s dobou, načmuchal samozřejmě na přelomu 60. a 70.let  i novou jazz-rockovou fúzi, kterou se rozhodl pojmout k publiku poněkud vstřícnější formou – tzn. že ji hodně házel do funku a občas ve skladbách zazněl i zpěv. Obecně se tvrdí, že jeho nejlepším albem je v tomto ohledu „Sun Goddess“ (1974, např. „Sun Goddess“, „Jungle Strut“, „Hot Dawgit“, Gemini Rising“ plus cover „Living For The City“, pův. od Stevie Wondera), na němž spolupracoval s bratry Verdinem a Mauricem Whiteovými nebo s Philipem Baileym, takto členy EW&F. Ještě pár skladeb z té doby: „Kuranta Mapenzi“, „What It Is!“, „Juaacklyn“, „Can´t Function“, „Aufu Oodu“, „Salongo“.

Výborný bělošský saxofonista, pianista a flétnista David Sanborn ze Saint Louis byl v podstatě nájemným hráčem, v průběhu 60. a 70. let muzicíroval prakticky s kdekým, kdo něco znamenal (na konci sixties s Paul Butterfield Blues Bandem, později se Steve Wonderem, s bratry Breckerovými, Bowiem, McLaughlinem, Pastoriem), a samostatně se prosadil až v 80. letech. Přesto i v seventies natočil několik desek ve stylu jazz rock-fusion-soul-funk-latina, přičemž nejznámější z nich je eponymní album „David Sandborn“ na němž mu zahrál mj. i kytarista Hiram Bullock (1976, např skladby „Indio“, „7th Ave.“, Herbs“ plus cover „Smile“, původně od Paula Simona). Z dalších LP bych uvedl ještě komerčněji pojaté „Promise Me The Moon“ (1977, např. „We Fool Ourselves“, „The Legend Of Cheops“, „The Rev.“, „Promise Me The Moon“), dále „Heart To Heart“ (1978, např. „Theme From Love Is Not Enough“, „Heba“, „Lotus Blossom“, Solo“) a song  „Hideaway“ (1979), nejspíš ovlivněný weather-reportovským „birdlandem“.

Nu, a vraťme se zase ke Cobhamovi – v jeho doprovodné kapele působili Randy a Michael Breckerové, oba hráči na dechové nástroje (Randy trubka a klávesy, Mike saxofon a flétna). V polovině dekády se osamostatnili a pod hlavičkou Brecker Brothers vydali několik alb, v nichž míchali jazz-rock a funk s prvky hard rocku. V kapele měli výše zmíněného Sanborna nebo baskytaristy Willa Leeho a později Neila Jasona. Za ty nářezy, co BB předváděli, by klidně mohli být i ve škatuli p-funku. Doporučují se alba „Brecker Bros.“ (1975, např. „Some Skunk Funk“, „Sponge“, „A Creature Of Many Faces“, „Twilight“, „Sneakin´ Up Behind You“, „Rocks“), „Back To Back“ (1976, např. „Night Flight“, „If You Wanna Boogie…Forget It“, „Slick Stuff“, „Dig A Little Deeper“), snad i taneční a Philly soundem ovlivněné „Don´t Stop The Music“ (1977, mj. „Funky Sea, Funky Dew“, „Tabula Rasa“, „Squids“) a rozhodně shrnující živák „Heavy Metal Be Bop“ (1978). Poslouchatelné je i LP „Detente“ (1980, např. „Dream Theme“, „Baffled“, „I Don´t Know Either“, „Squish“). Z dalších známých skladeb bych ještě uvedl třeba „Inside Out“ „East River“, „Straphangin´“. Sežeňte si, neváhejte…

S Cobhamem spolupracoval i kytarista John Scofield, který se začal samostatně prosazovat až od konce 70. let a to třeba s LP „Who´s Who“ (1979, např. „Cassidae“, „Who´s Who?“) či lepším, koncertním „Out Like A Light“ (1981, např. „Holidays“, „Miss Directions“, „Last Week“). Nejlepším albem z té doby je živá deska „Shinola“ (1981, např. „Yawn“, „Shinola“, „Dr. Jackle“) s hostujícím baskytaristou Steve Swallowem a bicmanem Adamem Nussbaumem.

A pak je zde ještě jeden muzikant, který hrával s Milesem Davisem, a svojí hudbou hodně ovlivnil celá sedmdesátá léta – byl jím pianista Herbie Hancock. V jazzových sixties, v nichž měl ve svých nejsvětlejších okamžicích vedle sebe trumpeťáka Freddie Hubbarda, vynikají desky „Empyrean Isles“ (1964, např. „One Finger Snap“, The Egg“, včetně songu „Cantaloupe Island“, který v 90.letech proslavili Us3) a „Mayden Voyage“ (1965, např. „Maiden Voyage“, „Survival Of The Fittest“, „Dolphin Dance“), výborná je i filmová muzika  k Antonioniho klasice „Zvětšenina“ (LP „Blow-Up“, 1966/1967, např. „Main Title From Blow Up“, „The Bed“, „The Naked Camera“, „The Thief“, „The Kiss“). Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se zaměřil na elektrickou fúzi jazzu, rocku a etna. Se svým sextetem natočil solidní desku „Fat Albert Rotunda“ (1969, např. „Tell Me A Bedtime Story“, „Oh! Oh! Here He Comes“, „Fat Albert Rotunda“), ale zejména významnou desku „Mwandishi“ (1971, skladby „Wandering Spirit Song“, „Ostinato /Suite For Angela/“, „You´ll Know When You Get There“).

Poté se stal experimentátorem na poli neustále se rozvíjející hudební techniky (analogové klávesy, krabičky). Už třeba elpí „Crossings“, jak už z názvu vyplývá, bylo skloubením jazz rocku, vesmírných zvuků rock impresionismu a kmenových rytmů (1971, skladby „Quasar“, „Water Torture“, „Sleeping Giant“). V podobném duchu se nese i „bitches-brewovská“ deska „Sextant“ (1972, skladby „Hidden Shadows“, „Hornets“, „Rain Dance“). Fenomenální úspěch pak mělo album „Headhunters“ z roku 1973 (skladby „Chameleon“, „Watermelon Man“, „Sly“, „Vein Melter“), které se nechalo inspirovat v té době stoupajícím vlivem funku a právě se rodícím diskem. Nebyl to ale onen živočišný „sex, krev a pot“ funk, jednalo se spíše o ten typ chladného „kosmického“, odosobněného funku - to je částečně slyšet na i dalším LP  „Thurst“ (1974, např. „Actual Proof“, „Palm Grease“, „Spank-A-Lee“).

Na následujících elpíčkách jakoby HH váhal, zda jet stále ve funku nebo se vrátit do vod klidné (i tvrdší) jazz-fusion: jde desky „Man-Child“ (1974/1975, např. „Sun Touch“, „The Traitor“, „Bubbles“, „Heartbeat“) a „Secrets“ (1976, např. „Spider“, „Swamp Rat“, „Doin´It“, „Gentle Thoughts“, „Sansho Shima“). Nicméně v linii jazz-funk-disco (směrem k větší tanečnosti) vyznívala většina jeho desek z druhé poloviny sedmé dekády. Na některých dokonce pomocí škatule zvané vocoder i zpívá (LP „Sunlight“, 1977/1978, hit „I Thought It Was You“, dále např. „Come Running To Me“, „Sunlight“, „No Means Yes“).  Svým způsobem docela dobře předznamenal to, co se pak dělo v letech osmdesátých a částečně i devadesátých.

V souvislosti s Hancockem. byl zmíněn i trumpetista a skladatel Freddie Hubbard. jenž od konce padesátek prošel všemi formami bopu, a hrál s Donem Cherrym, s Ornette Colemanem, Johnem Coltranem, Wayne Shorterem, Artem Blakeym. Na přelomu sixtïes a seventies dle odborníků natočil svoje nejlepší alba s jazz-rockovými fúzemi, pak jeho tvorba poněkud „zkomerčněla“. Zkuste třeba LP „Blacklash“ (1966/1967, např. „Little Sunflower“, „On The Que-Tee“ plus covery „Blacklash“, pův. od Davida Picketta „The Return Of The Prodigal Son“ pův. od Harolda Ousleyho) nebo desky, „Red Clay“ (1970, např. „Red Clay“, „The Interpid Fox“, „Suite Sioux“) a osmyčcované „First Light“ (1971, např. „First Light“, „Moment To Moment“, „Fantasy In D“ plus cover „Uncle Albert/Admiral Halsey“, pův. od Paula McCartneyho), kde hráli třeba Hancock nebo Benson. Herbie Hancock se též objevil jako jeden ze spoluhráčů svého tehdejšího dvorního baskytaristy (a vokalisty) Paula Jacksona na jeho sólovém LP s názvem „Black Octopus“ (1978, např. Black Octopus Part 1 – Many Directions“, „Burning In The Heat /Of Your Love/“, „Tiptoe Thru The Getto“, „Funk Times Three“). Dobré momenty, ale celkově poněkud nesourodá záležitost. 

Když už zmiňujeme Hancocka – a nyní se trochu odpoutáme od jazz-rockové fúze - zájem o různé druhy etnické (zejména africké a asijské) hudby dal vzniknout určitému podproudu černošského jazzu, pro nějž se vžil pojem new black music. Umělci tohoto směru se programově odkláněli od vlivů bělošské kultury a zaměřovali se na fúzování s etnickými hudebními projevy. Uveďme alespoň několik jmen.

Vizionářský klávesista, skladatel a první opravdový Master Of Ceremony Sun Ra tak trochu předbíhal svou dobu – už v 50. letech používal v jazzu metody, které se později staly módními. Taktéž využíval etnických nástrojů či nástrojů vytvořených samovýrobou. Jazzový publicista Ivo Wasserberger o něm píše v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby toto: „Jako první programově usiloval o spojení jazzu s transcendentálními myšlenkovými proudy a zároveň jako první uplatnil ve velkoorchestrálním jazzu metodu volné kolektivní improvizace. Originální je také jeho způsob jevištní prezentace (světelné efekty, promítání filmu v pozadí, quasikosmické oblečení, choreografické ztvárnění pohybu hudebníků apod.)“. Jeho skladby měly názvy související se sci-fi, starověkem a tajnými naukami a byly spojením mezi avantgardním jazzem a prvotními kořeny africké kmenové hudby. Tomuto jeho stylu se někdy říkalo „space jazz“. Své skladby nahrával s ansámblem, který nazval Arkestra. Zkuste například alba „Futuristic Sound Of Sun Ra“ (1961, např. „Bassism“, „What´s That“, „Jet Flight“, „Looking Outward“), „Heliocentric Worlds Of Sun Ra“ (1965, např. „Outer Nothingness“, „Nebulae“, „Of Heavenly Things“) a „Heliocentric Worlds Of Sun Ra, Vol. 2“ (1966, např. „The Sun Myth“). Ze 70. let bych uvedl jeho alba „Space Is The Place“ (1972, např. „Space Is The Place“, „Images“, „Sea Of Sounds“, „Rocket Number Nine“), „Lanquidity“ (1978, např. „Lanquidity“, „Where Pathways Meet“, „Twin Stars Of Thence“, „There Are Other Worlds /They Have Not Told You Of/“) či „New Steps“ (1978, např. „When There Is No Sun“, „Exactly Like You“, „Friend And Friendship“).

 

Ke kořenům mířili také Art Ensemble Of Chicago (Lester Bowie – tp, Joseph Jarman – voc, sax, perc, Ross Mitchell – sax, perc, Malachi Favors Maghostus – b, perc, Famoudou Don Moye – ds, perc). Tvořili základní těleso jazzové avantgardy 70. let a od kritiků získali přízvisko „Great Black Music“. Spojovali akustický jazz s etnickou muzikou různých oblastí (nejvíce Afrika a Karibik) a navíc vystupovali nalíčeni a oblečeni jako kmenoví bojovníci při nějakém magickém rituálu. Však také jejich hudba magií přímo oplývala, zároveň ale byla i veselá a čišel z ní životní optimismus. AEOCh používali původní „dřevěné“ nástroje, ať už dechové, nebo perkusivní. Snad také z tohoto důvodu dost nesnášeli muziku z mašin, naflákaných elektronickými pazvuky, tak jak se jí snažil pomocí disko-funku propagovat právě Hancock. Zkuste desky „Tutankhamun“ (1969, např. „The Ninth Room“), „People In Sorrow“ (1970, jediná skladba „People In Sorrow“), „Les Stances A Sophie“ (1970, se zpěvačkou Fontellou Bass, např. skladby „Theme De Celine“, „Proverbes“, „Theme De YoYo“), „Phase One“ (1971, dvě skladby „Ohnedaruth“, „Lebert Aaly“), „Nice Guys“ (1978, např. „Ja“, „597-59“), „Full Force“ (1980, např. „Charlie M“, „Old Time Southside Street Dance“) a živák „Urban Bushmen“ (1982, např. „New York Is Full Of Lonely People“, „Ancestral Meditation“, „Uncle“).

Spojení rocku, jazzu, funku, popu, reggae a africké hudby naplňovala ve své radostné muzice ghansko-nigerijsko-karibská Osibisa založená v Londýně a vedená ghanským flétnistou a perkusistou Teddy Oseiem. Ten žil v metropoli na Temži už od roku 1962, neboť tu díky stipendiu od ghanské vlády studoval hudbu. Když pak za ním na konci šedesátých let dorazili jeho bývalí spoluhráči z kapely The Star Gazers, kterou měl doma v Ghaně, a začali spolu znova muzicírovat, dohodli se, že založí kapelu i v Londýně. Nazvali ji Osibisa, což vysvětlovali jako „křižující se rytmy, které explodují ve štěstí“, ale všeobecně se má za to, že je to synonymum pro ghanský hudební subžánr zvaný highlife. Dnes by byla kapela zařazena do škatulky world misic. V prvních letech působila v obsazení: Tedy Osei (fl, sax, perc, voc), Solomon „Sol“ Amarfio (ds), Wendell Richardson (g, voc), Mac Tontoh (tp, voc), Spartacus R (vl. jm. Roy Bedeau – bg, perc), Robert Bailey (ks, perc. voc) a Loughty Lasisi Amao (sax, congos, perc). 

Za poslech rozhodně stojí první album „Osibisa“ (1971, např. „Music For Gong Gong“, „Ayiko Baya“, „Oranges“, „The Down“, „Think About People“), dvojka „Woyaya“ (1971, např. „Woyaya“, „Beautiful Seven“, „Y Sharp“, „Survival“, „Rabiatu“) a částečně i třetí deska „Head“ (1972, např. „Wango Wango“, „So So Mi La So“, „Sweet Sounds“). Po tomto LP se obsazení kapely začalo jemně měnit: z původní sestavy v podstatě zůstalo jen trio Osei-Amarfio-Tontoh, po nějakém čase se ale zase původní hudebníci (včetně Richardsona) vraceli zpět. Deska „Osibirock“ (1974) je jakousi reflexí černých muzikantů na soudobý rock – použili některé jeho prvky, ale v podstatě zůstali sví (skladby „Why“, „We Belong“, „Komfo /High Priest/“, „Home Affairs“). Komerčně nejúspěšnější deskou je „Welcome Home“ (1975,  hit „Sunshine Day“, dále např. „Welcome Home“, „Chooboi /Heave Ho!/“, a „Do It /Like It Is/“) ze skladeb pak kromě „slunečného dne“ pop-funkové písničky „We Belong“, „Komfo /High Priest/“, „Dance The Body Music“ , „Flying Bird“ nebo „Celebration“. V roce 1976 měla Osibisa malý hitík ve skladbe „The Warrior“. Od osmdesátých let kapela působila hodně doma v Ghaně. Z té doby ovšem pochází koncertní videozáznam „Osibisa Live At The Marquee“ (1983), nahraný v Londýně. 

Jihoafrický trumpetista a zpěvák Hugh Masekela je znám třemi věcmi - svým manželstvím se zpěvačkou Miriam Makeba, nesmiřitelnému postoji vůči apartheidu, a přezdívkou „father of South African Jazz“. Ale už jen pamětníci a odborníci vědí, že si zahrál i na slavném festivalu v americkém Monterey. V té době, ve druhé půli šedesátých let se totiž prosadil v USA instrumentálním singlem „Up-Up And Away“ (1967), jinak melodií od The 5th Dimension, a o rok později měl dokonce singlovou jedničku v instrumentálce „Grazing In The Grass“.  A v devětašedesátém se vešla do hitparády i skladba „Riot“. Jeho nejznámější velkou deskou je ta na pomezí jazz-rocku, afro-popu a vážné hudby, která dostalo název „Home Is Where The Music Is“ (1972, např. „Part Of A Whole“, „Minawa“, „The Big Apple“, „Unhome“, „Maesha“). 

Jazz, funk, rock a africký pop, zvaný „makossa music“ míchal na svých nahrávkách kamerunský multiinstrumentalista Manu Dibango. Později ještě přibral i vlivy reggae, když spolupracoval s dvojicí Sly & Robbie. Jeho nejznámějším počinem je instrumentálka „Soul Makossa“ z počátku 70. let, z dalších známých skladeb tohoto období je třeba uvést „Hot Chicken“, „New Bell“, „Dikalo“, „Soul Machine“, „Sun Explosion“, „Sunday Morning“, Je Veux Etre Noir“ a také LP „Africadelic“ (1973, např. „Africadelic“, „African Carneval“, „The Panther“, „Wa-wa“). Anebo si určitě sežeňte nějakou best-ofku např. „African Soul“, je to fakt nádherná, prozářená muzika. V 70.letech a částečně v 80.letech působila v Senegalu Orchestra Baobab s tožským kytaristou Barthélémy Attisso, která ve své hudbě kloubila kubánskou hudbu s jazzem  a afropopem. Ze sedmé dekády se zachovalo několik vzácných desek, nejnámější je výběrové album „Pirates Choice“ (1982, např. „Utrus Horsas“, „Toumaranke“, „Soldadi“, „Corumba“). A až v roce 1992 vyšel záznam z Pařížských sesionů kapely v roce 1978 (např. „Tante Marie“, „Son de Llama“, „On Verra Ca“, „El Fuego“, „Sibam“). 

Codona se zase jmenoval projekt trumpetisty Dona Cherryho, sitaristy a perkusisty Collina Walcotta a zpěváka a perkusisty Nana Vasconcelose - i když oni spíše africkou (a orientální) hudbu jemně obtesávali do jazzové podoby. Pusťte si alba „Codona“ (1978, např. „Codona“, „New Light“, „Like That Of Sky“) a „Codona 2“ (1980, např. „Drip Dry“, „Malinye“, „Que Faser“). Ještě před Cherrym se lidovou hudbou Afriky (od Angoly, přes Dahome až k Sahaře) a jejím přenesením do jazzu zabýval hráč na dechové nástroje Clifford Thornton. Muziku hodně stavěl na perkusích a kritici o jeho kvintetu napsali, že hraje „African Beat“. Z alb dejte např. „The Panther & The Lash“ (1971, např. „El Fath“, „Right On“, „Huey Is Free“) nebo „The Gardens Of Harlem“ (1975, např. „Ogún Bára“, „O Desayo“, „Ain Salah“).

Newyorský (původně čistě bluesový) zpěvák, kytarista a hráč na foukačku  Taj Mahal začal polehoučku objevovat i jiné hudební krajiny. Jeho koncertní double LP „The Real Thing“ (1971) je ještě blues-rockové, ale významně se do fúze různých druhů černé hudby zapsal zejména svoji deskou „Mo´ Roots“ (1974, např. tradicionál „Blackjack Davey“, dále např. „Cajun Waltz“, „Johnny To Bad“),která je směsí blues, funku, reggae a africké etnické muziky. Podobné věci se odehrávají i na komerčněji pojatém albu „Satisfied´N Tickled Too“ (1976, hitík „Satisfied´N Tickled Too“, dále např. „Baby Love“, „New E-Z Rider Blues“). Z New Jersey pocházel další černošský kytarista Ivan „Boogaloo Joe“ Jones, jenž se pohyboval v oblasti blues-jazz-funk. Většina jeho desek byla instrumentálních. Připomeňme si „Black Whip“ (1973, např. „Freak Off“, „Black Whip“, „Crank Me Up“) a „Sweetback“ (1975, např. „Confusion“, „Sweetback“, „Have You Ever Been Mellow“). Z typově podobných „groove“ skladeb se později na konci 80.let zrodil acid jazz.

 

Mladý černošský „hendrixovský“ kytarista Reggie Lucas měl pro většinu publicistů nálepku „ten, který hrával (a výborně) s Milesem Davisem“. A je to pravda, on byl v podstatě vždycky spíše sidemanem, než nějakým egomaniakem nebo osamělým střelcem. I to je možná důvod, proč natočil jen jediné (a průměrné) sólové album „Survival Themes“ (1976, např. „Electric Refflections“, „The Barefoot Song“, „Slewfoot“). Černošský kytarista Earl Klugh z Detroitu využíval zejména akustického nástroje, na nějž byl opravdu machr. Prezentoval se muzikou, které se později začalo říkat smooth jazz, přičemž hodně využíval prvků folku a  latiny.V kapele měl vždy dobré instrumentalisty (např. Louise Johnsona, Lee Ritenoura j.h.). Velmi dobře hodnocen byl už jeho debut, nazvaný prostě „Earl Klugh“ (1976, např. „Could It Be I´m Falling In Love“, „Los Manos De Duego“, „Wind And The Sea“, „Vonetta“  plus cover „Waltz For Debby“, pův. od Billa Evanse). Z dalších – již průměrnějších alb to byla třeba „Living Inside Your Love“ (1976., např. „Felicia“, „Living Inside Your Love“, „The April Fools“), „Finger Paintings“ (1977, např. „Dance With Me“, „Catherine“, „Summer Song“), „Magic In Your Eyes“ (1978, např. „Magic In Your Eyes“, „Alicia“, „Julie“, „Cry A Little While“). Doporučuji poslech s milou dívkou, kdesi u vínka včetně v dálce za horizontem zapadajícího slunce. Velmi hladivé a elegantní. Bohužel často velmi podobné.

O prvcích indické hudby už byla řeč v souvislosti se Shakti, zmiňme tedy také vdovu po „Big Johnovi“ multiinstrumentalistku (hlavně piano a harfa) Alici Coltrane. Ona se zabývala takovou tou kosmickou jazz fusion s výrazným vlivem vážné (filmové?) hudby, kde už je ale psychedelii a „Indii“ možné zachytit - to je slyšet třeba na deskách „Journey In Satchidananda“ (1970, např. „Shiva-Loka“, „Stopover Bombay“, „Journey In Satchidananda“), „Universal Consciousness“ (1972, např. „Hare Krishna“, „Sita Ram“, „The Ankh Of Amen-Ra“), „World Galaxy“ (1972, např. „My Favorite Things“, „Galaxy In Turiya“, „Galaxy In Satchidananda“), „Lord Of Lords“ (1973, např. „Excerpts From The Firebird“, „Sri Rama Ohnedaruth“, „Going Home“) a „Eternity“ (1975, např. „Los Caballos“, „Morning Worship“, „Wisdom Eye“). Indické vlivy jsou nejvýraznější na albech „Radha Krsna Nama Sankirtana“ (1976, např. „Ganesha“, „Om Namah Sivaya“, „Govinda Jai Jai“) a „Transcedence“ (1977, skladby jako „Vrindavana Sanchara“, „Sivaya“, „Sri Nrsimha“).

Stejně tak je třeba v rámci vlivů indické hudby uvést mladého klávesistu Stu Goldberga, prodšedšího školou u McLaughlina, který se spojil s kytaristou Larry Coryellem a houslistou a hráčem na indickou harfu L. Subramaniamem a společně natočili desku „Solos: Duos-Trio“ (1978, např. „Vrindavran“, „Solar Wind“„Satya Priya – True Love“). Počátkem další dekády pak Goldberg vytvořil autorská alba: čistě pianovou desku „Piru“ (1981, např. „Piru“, „The Core Of The Apple“, „Jazz Hanon 4-8-4“) a již jazz-rockové LP „Eye Of The Beholder“ (1982, např. „Eye Of The Beholder“, „New Love“, „Montreal“, „Daybreak, Sunbeam“).

V této souvislosti s předchozí sestavou připomeňme i newyorského kytaristu Larry Coryella, který začínal už na konci 60. let s psychedelickým rockem s bluesovými a jazzovými názvuky jako třeba na albu „Coryell“ (1969, např. „The Jam With Albert“, „Sex“, „Elementary Guitar Solo #5“, „Morning Sickness“). Později už se jednalo o jazz rock a fusion: připomeňme elpíčka „Spaces“ (1973, např. „Spaces“, „Chris“, „Wrong Is Right“) a „Barefoot Boy“ (1971, tři skladby „The Great Escape“, „Call To The Higher Consciousness“, „Gypsy Queen“) anebo ještě lépe desku „Introducing The Eleventh House With Larry Coryell“ (1974, např. „Birdfingers“, „Low-Lee-Tah“, „Adam Smasher“, „Yin“, „Ism-Ejercicio“) - tu natočil se svým uskupením The Eleventh House, ve kterém se objevili mj. Alphonse Mouzon (ds, ex-Weather Report), John Lee (bg) nebo Mike Mandel (ks). V tomto ohledu je chválena i druhá studiovka kapely s názvem „Level One“ (1975, např. „Level One“, „Suite“, „Nyctaphobia“, „Struttin´ With Sunshine“, That´s The Joint“). Z dalších samostatných Coryellových alb lze zmínit akustické „The Restful Mind“ (1975, mj. „The Restful Mind“, „Julie La Belle“ plus „Improvisation On Robert de Visee´s Sarabande” včetně Ravelova „Pavane For A Dead Princess“).

Larry Coryell vytvořil výborné duety i s brilantním belgicko-anglickým kytaristou Philipem Catherine jako třeba na albech „Twin House“ (1976, např. „Airpower“, „Ms. Julie“, „Gloryell“, „Home Comings“, „Twice A Week“) a „Splendid“ (1978, např. „One Plus Two Blues“, „Snowshadows“, „Transvested Express“), která jsou fúzí jazzu, blues a brazilské hudby. Catherine natočil i některé samostatné desky, jmenujme třeba „September Man“ (1974, např. „Nairam“, „T.P.C.“, „Monday 13“, „The Beginning“), „Guitars“ (1975, např. „We´ll Find A Way“, „Homecomings“, „Noburi“, „Rene Thomas“), nebo „Babel“ (1980, mj. „Babel“, „Philip Á Paris“, „Riverbop“), či „End Of August“ (1982, např. „Petit Nicolas“, „Grand Nicolas“, „Janet“, „Birth Of August“). Participoval též na van´t Hofově  projektu Pork Pie, a natáčel třeba Jeanem-Lucem Pontym , a mnoha dalšími hudebníky.

 

Spolupracovník McLaughlina, indický houslista Lakshminarayana Shankar v roce 1980 natočil ceněné, etnickou hudbou nabité album „Who´s To Know“ (2 skladby „Ragam-Tanam-Pallavi“, „Nanda Nadamadum Tillai Sankara“). Etnické prvky, názvuky rock-impresionismu, ale také art-rockový pathos a funkový tah na bránu jsou přítomny i v syntezátorovém jazz rocku japonského bubeníka a klávesisty Stomu Yamash´ty (někdy je psán také jako Stomu Yamashta). Vydal ceněné esoterické album „Freedom Is Frightening“ (1973, např. „Wind Worlds“, „Freedom Is Frightening“, „Rolling Nuns“), a zásadní byl samozřejmě i jeho studiový projekt Go. V něm kromě něj mj. působili Steve Winwood (ex-SDG, ex-Traffic, voc, g, ks), Klaus Schulze (ks), Michael Schrieve (ex-Santana, ds) či Al DiMeola (ex-Return To Forever, g) nebo nebo Jess Roden (ex-Butts Band, voc, g) a Paul Jackson, baskytarista Herbieho Hancocka nebo Santany). Známy jsou pak desky „Go“ (1976, např. „Nature“, „Stellar“, „Crossing The Line“, „Man Of Leo“, „Time Is Here“), a „Go Too“ (1977, např. „Madness“, „Wheels Of Fortune“, „Mysteries Of Love“, „Beauty“). Je fakt, že občas by Yamash´tu bylo možné upíchnout i ve škatuli rock impresionismu, někde u Kitara  nebo Schulzeho  (však si také druhý jmenovaný – jak je vidět - na obou elpíčkách výrazně hrábl do kláves).

Všem možným škatulkám se vymykala americká skupina Oregon, team multiinstrumentalistů vedený kytaristou a klávesistou Ralphem Townerem; dále v ní ještě působili Glenn Moore (b, ks), Paul McCandless (fl, sax, ob) a Collin Walcott (perc, tabla, sitar). Čtveřice se mohla uvést elpím „Our First Record“ už v roce 1970, ale vydavatelská firma se tak nějak zdekovala, takže album vyšlo až o deset let později (skladby jako např. „Canyon Song“, „Japan/Charles St. Melancholy“, „Recuerdos“). Kritici o tvorbě souboru hovořili jako o absolutní fúzi nebo o „globální hudbě“ – prolínaly se tu vlivy akustického jazzu, rocku, evropské hudby i hudby orientální. Všechny desky Oregonu mají když ne vysokou, tak aspoň nadprůměrnou kvalitu, uveďme např. „Music Of Another Present Era“ (1973, např. „North Star“, „Sail“, „The Silence Of A Candle“, „The Swan“), „Distant Hills“ (1974, např. „Canyon Song“, „Aurora“, „Distant Hills“), „Winter Light“ (1974, např. „Marqueritte“, „Tide Pool“, „Rainmaker“, „Witchi-Tai-To“, „Fond Libré“), „Violin“ (1977, se Zbygniewem Seifertem, např. „Serenade“, „Raven´s Wood“), „Out Of The Woods“ (1979, např. „Dance To The Morning Star“, „Waterwheel“, „Witchi-Tai-To“, „Vision Of A Dancer“, „Cane Fields“) či „Moon & Mind“ (1979, např. „Moon & Mind“, „Dust Devil“, „Dunvegan“). Ze známých skladeb uveďme ještě např. songy „Brujo Towner“, „Timeless“, Hungry Heart“, „Yet To Be“, ale Oregon toho udělal tolik zajímavého, že tento výše uvedený výběr berte jenom jako takový vzorek.

Kytarista a klávesista Oregonu Ralph Towner samozřejmě točil a hrál také samostatně, neboť měl tvůrčí přetlak, a vše z jeho hudby by se do kmenové kapely určitě nevešlo. Každopádně spolupracoval vždy se špičkovými muzikanty (Gary Burtonem, Johnem Abercrombiem, Eberhardem Weberem, Janem Garbarekem atd.), včetně členů Oregonu. Uvedl bych třeba Townerova alba „Trios / Solos“ (1972/1973, např. „Brujo“, „Winter Light“, „Raven´s Wood“), „Diary“ (1973, např. „Icarus“, „Dark Spirit“, „The Silence Of A Candle“, „Erg“ plus traditional Mon Enfant“) „Solstice“ (1974/1975, např. „Oceanus“, „Piscean Dance“, „Sand“, „Drifting Petals“) či „Solstice/Sound And Shadows“ (1977, např. „Distant Hills“, „Along The Way“, „Song Of The Shadows“).

Z mladých hudebníků oné doby, kteří se pokoušeli o rozličné fúze, je třeba zmínit například kytaristu a skladatele Pata Methenyho z Missouri, spojujícího jazz s folkem a rockem. Jestliže McLaughlin slul pověstí toho nejrychlejšího honiče stupnic, Methenymu jeho „zpívající“ kytara sloužila spíše k vyjádření nálad, atmosféry. Takže když si třeba poslechnete skladbu „Lakes“, hned máte chuť se v těch „vlnkách“, čo Pat robí na gitare, pořádně vyráchat. Navíc ještě tato sympatická mánička skvěle ovládala dvanáctistrunku. Zkuste například LP: „Bright Size Life“ (1976, např. „Bright Size Life“, „Unity Village“, „Midwestern Nights Dream“, „Sirabhorn“), na kterém mu basuje Jaco, „Watercolours“ (1977, např. „Oasis“, „Icefire“, „Lakes“, „River Quay“, „Sea“), kde mu pro změnu basuje Weber, a hrají zde Lyle Mays a Dan Gottlieb z budoucích PMG, a konečně „New Chatauqua“ (1978/1979, např. „New Chautauqua“, „Hermitage“, „Country Poem“, „Fallen Star“), které si Metheny natočil sám.

Ve druhé polovině 70. let se Metheny též obklopil stálejší sestavou hudebníků příznačně nazvanou Pat Metheny Group, v níž vynikal zejména již zmíněný brilantní klávesista Lyle Mays, dalšími členy byli v prvním obsazení ještě Dan Gottlieb (ds) a Mark Egan (bg). Zde bych vřele doporučil desky „Pat Metheny Group“ (1978, např. „San Lorenzo“, „Phase Dance“, „Jaco“, „April Joy“) a „American Garage“ (1979, např. „/Cross The/ Heartland“, „The Epic“, „Airstream“), ale opět to berte jenom jako výběr, v podstatě lze sáhnout po jakékoli Patově desce z přelomu 70. a 80. let a vězte, že náročné ucho hudebního fandy bude uspokojeno. Více o Patu Methenym, jeho Group a třeba o Lyle Maysovi v kapitolce o Zasloužilých veteránech.

Dixie Dregs z Augusty (Georgia) vedl kytarista Steve Morse a tudíž je zde brán důraz na kytarovou hru. Dlouhá léta byli Morsemu oporou spoluhráči Andy West (bg, g) a Rod Morgenstein (ds). Muzika DD hbitě poletuje mezi Weather Report, Mahavishnou a Methenym a působí tak nějak …very optimistically. Zkuste elpí „Free Fall“ (1977, např. „Free Fall“, „Holiday“, „Refried Funky Chicken“, „Cruise Control“), „What If“ (1978, např. „Take It Off The Top“, „Ice Cakes“, „What If“, „Night Meets Light“) a „Night Of The Living Dregs“ (1979, skladby „Punk Sandwich“, „Long Slow Distance“, „Night Of The Living Dregs“, „Patchwork“). Fakt slušná „dixielandová spodina“!! Malá perlička – Morse se mnohem později, v 90. letech stal kytaristou Deep Purple.

Ze stejného amerického státu (Georgia) pocházela i kapela Sea Level, kterou vedl ex-člen Allman Brothers Bandu, zpěvák, klávesista a skladatel Chuck Leavell. Však také když se skupina prezentovala zpívanými songy, zněla tak nějak nafunkle, ale „jižansky“, zato instrumentální skladby se nesly v duchu lehčího jazz-rocku. Kromě  Leavella v SL působili třeba Randall Bramblett (ks, sx, voc), Davis Causey (g, bvoc) nebo „almaní“ Lamar Williams (bg) a Jai Johanny „Jaimoe“ Johanson (ds, perc). Zkuste alba „Sea Level“ (1977, např. „Rain In Spain“, „Shake A Leg“, „Tidal Wave“, „Grand Larceny“, „Nothing Matters But The Fever“), „Cats On The Coast“ (1977, např. „Cats On The Coast“, „That´s Your Secret“, „Midnight Pass“, „Had To Fall“), či „On The Edge“ (1978, např. „On the Wing“, „Living In A Dream“, „This Could Be The Worst“). Rozpad v roce 1981.

Brilantně ale občas chladně působí desky amerického kytaristy a skladatele Lee Ritenoura. Do svého jemného, náladového latino jazzrocku včleňoval prvky, funku a diska – v těch případech to zní trochu jako hudba pod titulky francouzských filmů. Jestli máte chuť, sežeňte si alba jako např. „First Course“ (1975, např. „Wild Rice“, „Canticle For The Universe“. „Theme From ´Three Days Of The Condor´“), „Captain Fingers“ (1976, např. „Captain Fingers“, Dolphin Dreams“, „Margareta“, „Sun Song“), „Captain Journey“ (1978, např. „Etude“, The Captain´s Journey Pt.1, Pt 2“, „Sugarloaf Express“) či „Rio“ (1979, „Rio Funk“, „Rainbow“, „It Happens Every Day“). Vyloženě do funk-soul-pop-rocku to má hozené na zpívaných LP „Rit“ (1982, „No Sympathy“, „Dreamwalk“, „Good Question“, „Is It You?“) a „Rit, Vol. 2“ (1982, např. „Malibu“, „A Fantasy“, „Cross My Heart“).

Tento kvas fúzování, toto spojování možného i nemožného komentoval trefně hudební publicista Ondřej Konrád v Melodii (1977): „Ty tam jsou doby stylového puritánství… Právě v muzice je to nejmarkantnější. Posledních deset let se všechno vaří v jediném velikém gulášovém kotli: jazz, pop, rock, folk, jazz rock – anebo cokoli chcete. Čistota stylu už snad existuje pouze v oblastech jako italská populární píseň, česká country a western nebo v dixielandu.“

Ale postupme dál. K rockerům.

Původně bluesový, mexický kytarista usazený v Kalifornii Carlos Santana se svou skupinou Santana (jak jinak) i v 70. letech pokračoval v propagaci hudby hrající se na jih od Spojených států. Postupně zvýraznil rytmiku pomocí congas a dalších perkusí, a do rocku infiltroval latino-americkou melodiku i s pochopitelnou příměsí jazzu. V té době (přelom 60. - 70. let) působili v jeho kapele Gregg Rolie (voc, ks), David Brown (bg), Michael Shrieve (ds), „José „Chepito“ Areas (perc) a Mike Carabello (perc). Po úspěšném debutu „Santana“ (1969, songy „Evil Ways“, „Soul Sacrifice“), úspěchu na festivalu ve Woodstocku (druhý jmenovaný song se objevil i v konečném sestřihu filmu o festivalu) natočili Carlos & spol. svůj majstrštyk - veleúspěšné LP „Abraxas“ (1970, hity covery „Black Magic Woman“, původně Fleetwood Mac a „Oye Como Va“, původně od Tito Puenteho, dále „Se A Cabo“, „Hope You´re Feeling Better“, „Mother´s Daughter“ a „Samba Pa Ti“), které je dodnes jeho nejznámější nahrávkou. Zároveň z té doby existuje i koncertní film „Santana Live Tanglewood 8/18/1970“, kde se kapela ukazuje ve veliké formě. Prostě z Carlose se tehdy stala světová hvězda. Knírkatý kytarista ale nezpychl, znovu zafachčil a vyprodukoval další fantastickou desku „Third Album“ (1971, např. „Batuka“, „Jungle Strut“, „Everybody´s Everything“, „Taboo“, „Guajira“), někdy také zvanou „Santana lll“. Na ní už se objevuje další kytarista – Neil Schon.

Carlos se v té době stále více přibližoval k jazzrockovým břehům, čehož příkladem je ceněné album „Caravanserai“ (1972, songy „Look Up /To See What´s Coming Down/“, „La Fuente Del Ritmo“, „Stone Flower“, „Waves Within´“, „Just In Time To See The Sun“, „Every Step Of The Way“). Výše zmíněný Schon se ovšem u Santany moc nezdržel; po natočení desky stáhl zpěváka a klávesistu Rolieho a společně odešli založit AOR-ové Journey. Je třeba ovšem říci, že Santanova kapela často měnila obsazení: kromě zmíněného Schona se v ní na čas objevili třeba Doug Rauch (bg), Armando Peraza (perc, voc), Tom Coster (ks, bvoc) či Leon „Ndugu“ Chancler (ds, bvoc) nebo Greg Walker (voc).. Nejjazzrockovějším (a nejsoulovějším) albem se zdá být „Welcome“ (1973, např. „Love, Devotion & Surrender“, „Yours Is The Light“, „Flame-Sky“, „When I Look Into Your Eyes“), kde je znát silný vliv Coltrana a McLaughlina, latino-jazz se objevuje na dalším LP „Borboletta“ (1974, např. „One With The Sun“, „Give And Take“, „Promise Of A Fisherman“, „Flor De Canela“). Z té doby je známo i koncertní 3LP nazvané „Lotus“ (1973/1974). Návratem k latině a r&b jsou pak desky „Amigos“ (1975/1976, song „Gitano“ mají dnes zařazeni ve svém setu všichni DJ´s, zaobírající se latino music, dále ještě obsahuje skladby „Take Me With You“, „Let Me“  či kytarový ploužák „Europa /Earth´s Cry Heavens Smile/“) a „Festival“ (1976/1977, songy „Let The Children Play“, „Let The Music Set You Free“, „Verao Vermelho“, „Jugando“). Na částečně živém dvojalbu „Moonflower“ se objevuje největší Santanův hit druhé poloviny 70.let – coververze „She´s Not There“, původně od Zombies (1976/1977, dále např. „El Morocco“, „Flor D´Luna“). Několik následujících alb Santany se pohybovalo už v průměru až podprůměru… 

Zajímavou fúzí mezi rockem, jazzem a orientální hudbou je také Santanova deska s Alicí Coltrane „Illuminations“ (1974, např. „Angel Of Air“, „Angel Of Water“, „Angel Of Sunlight“). Ještě předtím natočilo sri-chimnoyovské duo Santana-McLaughlin desku „Love Devotion Supreme“ coby poctu Johnu Coltraneovi (1973, mj. „Let Us Go Into House Of The Lord“, „A Love Supreme“, „The Life Divine“). Konec seventies měli Carlos s kapelou Santana rozpačitý -  takový discoidní a chemický… No, řekněme, že další duchovně zaměřené LP, které kytarista nevydal v rámci kapely, ale pod svým jménem (takže jako Carlos Santana), je vcelku dobré. Vyšlo v devětasedmdesátém, nazývalo se „Oneness: Silver Dreams – Golden Reality“, a taková skladba „Jim Jeannie“ je docela slušná jazzová jízda (1977/1978/1979, dále např. „Cry Of The Wilderness“, „Song For Devadip“, „Life Is Just A Passing Parade“, „Oneness“).

Carlos Santana fungoval úspěšně i v 80. letech, a to i přestože stál na okraji zájmu hudebního tisku. Několikrát dostal cenu Grammy (např za desky „Blues For Salvador“, 1987, „Supernatural“, 1999) a rozhodně patří k nejvlivnějším kytaristům všech dob.

Carlosův brácha Jorge Santana, též kytarista, vedl zase kapelu Malo, která hrála vlastně to samé v bleděmodrém - přesvědčit se můžete například na LP „Malo“ (1972, songy „Suavecito“, „Cafe“, „Peace“, „Just Say Goodbye“) či „Evolution“ (1973, songy „Moving Away“, „Merengue“, „Dance To My Mambo“). Opravdu velkým bandem, soustřeďujícím se na fúzi jazzu, funku, rocku a latinské hudby byl i kalifornský soubor Azteca, který, z části tvořený muzikanty od Santany, čítal asi na dvacet lidí. Vedli ho perkusisté Coke a Pete Escovedo, dva bratři mexického původu, a natočil dvě LP: „Azteca“ (1972, mj. „Mamita Linda“, „Ain´t Got No Special Woman“, „Can´t Take The Funk Out Of Me“) a „Pyramid Of The Moon“ (1973, hit „Whatcha Gonna Do“, dále songy jako „Find Love Today“, „New Day Is On The Raise“). Pokud bych mohl přirovnat, bylo to něco mezi Santanou, BS&T a muzikálovými melodiemi Hair. Ale občas docela odvaz. 

Tak nějak po „santanovsku“ (možná až epigonsky) šli na věc i cikánští rockeři z LA, kteří se nazvali jednoduše El Chicano. Vcelku slabý průměr, nicméně pár songů z let 1970-74 uvedu: „Viva Tirado“, „Brown-Eyed Girl“, „El Cayuco“, „Tell Her She´s Lovely“, „Ahora Si“. Ale jak poudám – slabý průměr. Když už se pohybujeme v tom L.A., tak do jazz-rocku zabrousil i ex-člen The Doors a Butts Bandu, kytarista, backvokalista a skladatel Robby Krieger. Což ani není divu – už do „dveří“ vcházel coby jazzový hráč. Ze sedmdesátek existuje jedno jeho čistě žánrové elpí s názvem „Robbie Krieger & Friends“ (1977, např. „Gumpopper“, „Every Day“, „Marilyn Monroe“, „The Ally“). A jazz-rocku se věnoval i po celou další dekádu.

V USA usazení panamští bratři Carlos, Lou a Ric Wilsonové založili výborný soubor Mandrill, který kombinoval tvrdý rock s funkem, jazzem a latino music, a v textech vyznával filosofii hippies. Zahájil slušnou deskou „Mandrill“ (1970, např. „Mandrill“, „Symphonic Revolution“, „Chutney“ či mnohavětá kompozice „Peace And Love“), pokračoval výborným albem „Mandrill Is“ (1971/1972, např. „Ape Is High“, „Get It All“, „Refuse To Smile“, „Kofijahm“, „Here Today Gone Tomorrow“) a skončil slušnými elpíčky „Composite Truth“ (1972/1973, hitík „Fencewalk“,  dále např. „Don´t Mess With People“, „Hagalo“, „Hang Loose“, „Moroccan Nights“) a „Just Outside Of Town“ (1973, např. „Fat City Strut“, „Two Sisters Of Mystery“, „Aspiration Flame“). Skupina pak pokračovala dál, a dál natáčela desky, jen se to hudebně tak trochu opakovalo, a ohlas byl stále menší.

Pokud se přesuneme do Ameriky jižní, nalezneme v Argentině band Crucis, který byl přesně onou spojnicí progressive rocku a jazz-rocku: většina skladeb byla instrumentálních, zpívaných bylo méně, hudební postupy spíše rockové, které se ovšem místy měnily v pěknou džezárnu. V kapele působili Gustavo Montesano (voc, bg, g), Pino Marrone (g), Aníbal Kerpel (ks) a Gonzalo Farrugia (ds). Škoda, že po třech letech skončila. Zkuste alba „Crucis“ (1976, např. „Todo tiempo posible“, „Mes“, „Recluso artista“, „Determinados espejos“) a „Los Delirios del Mariscal“ (1977, např. „Abismo Terrenal“, „Los Delirios del Mariscal“, „No me separen de mí“) plus SP „Vuelo a la obsesión“ (1977).     

Z rockového břehu útočily pod praporcem jazzrockové fúze kromě Santany a jemu podobných také další soubory. I přeleťmež kvůli nim na starý kontinent.

 Ve Velké Británii to například byli bývší londýnští undergrounďáci Soft Machine. Do sedmé dekády vstoupili v sestavě Mike Ratledge (ks), Hugh Hopper (bg) a Robert Wyatt (ds), jenomže pak Wyatt odešel a sestava SM se stávala hodně flexibilní – v 70.letech zde hrávali třeba Karl W. Jenkins (ks, ob, sax, , ex-Nucleus), John Marshall (ds, ex-Nucleus) nebo postupně známí kytaristé Allan Holdsworth (ex-Tempest) a John Etheridge, a po odchodu Hoppera baskytarista Roy Babbington (ex-Nucleus). Pojďme si uvést nejlepší alba: „Fourth“ (1971, např. „Kings And Queens“, „Virtually Part 1“, „Virtually Part 4“, „Teeth“), „Six“ (1973, např. „All White“, „Riff“, „5.37 ½“, „Gesolreut“, „Stumble“), „Bundles“ (1975, např. „Hazard Profile Part 1“, „Bundles“, „Land Of The Bag Snake“, „Four Gongs Two Drums“, „The Floating World“) a „Softs“ (1976, např. „The Tales Of Taliesin“, „Song Of Aeolus“, „The Camdem Tandem“, „Nexus“, „One Over The Eight“). Po Ratledgeho odchodu skupina pod vedením Jenkinse působila do začátku osmdesátých let a pak se rozešla. Ještě za existence SM natočil basista Hugh Hopper zajímavé album s výraznou rolí baskytary – jmenovalo se orwellovsky „1984“ (1973, např. „Minitrue“, „Minipax I“, „Miniplenty“). Z pozdější doby je známa jeho deska „Hopper Tunity Box“ (1976, např. „Miniluv“, „Hopper Tunity Box“, „Gnat Prong“, „Mobile Mobile“, „Oyster Perperual“).

Dále sem patří britští Nucleus trumpetisty Iana Carra, klávesisty Karla Jenkinse (hlavní skladatelé) a kytaristy Chrise Speddinga. Asi ani nepřekvapí, že byli přes Holdswortha (g), Jenkinse (ks, oc, sax) a Marshalla (ds) personálně propojeni se Soft Machine – v té době to byly dvě nejlepší ostrovní jazz-rockové party. První nahrávky Nucleusu zní nejrockověji, postupem doby je možné zaznamenat výraznou převahu jazzu. Za nejlepší desky jsou považovány „Elastic Rock“ (1970, např. „Elastic Rock“, „Torrid Zone“, „Persephone´s Jive“, „Taranaki“, „Crude Blues Part 2“), skvělá „We´ll Talk About It Later“ (1971, např. „Song For The Bearded Lady“, „Oasis“, „Sun Child“, „We´ll Talk About It Later“, „Ballad Of Joe Pimp“), „Solar Plexus“ (1971, např. „Snakehips Dream“, „Changing Times“, „Torso“), „Labyrinth“ (1973, např. „Origins“, „Bull Dance“, „Ariadne“, „Exultation“) a živé double „Snakehips Etc…“ (1975). Z těch desek, kritikou již opomíjených, je třeba vzpomenout ještě na LP „Snakehips Etcetera“ (1975, např. „Snakehips Etcetera“, „Rat´s Bag“, „Pussyfoot“). Z dalších skladeb Nucleusu bych uvedl např. „Caliban“ nebo  „In Procession“. Samotný Ian Carr pak s některými muzikanty z Nucleusu natočil pod svým jménem LP „Belladonna“ (1972, např. „Belladonna“, „Summer Rain“, „Hector´s House“).

Do jazz-rocku či fusion  music zařazuje také pozdější Colosseum ll bubeníka Jona Hisemana, které dal dohromady v roce 1975. V sestavě působili zpěvák a kytarista Gary Moore z Thin Lizzy, klávesista Don Airey, co hrál později u Rainbow, na prvním LP basoval Neil Murray, který pak dlouhá léta strávil u Whitesnake,  a další dvě alba odehrál John Mole (bg). Colosseum II se prosazovalo velmi tvrdým, zpívaným jazz-rockem a bylo označováno za instrumentálně jednu z nejzručnějších britských skupin té doby . Ceněná jsou všechna tři alba „Strange New Flesh“ (1976, např. „Dark Side Of The Moog“, „Secret Places“, „Winds“, „Gemini And Leo“ a cover „Down To You“ pův. od Joni Mitchell), „Electric Savage“ (1977, např. „Put It This Way“, „The Scorch“, „Intergalactic Strut“, „Desperado“, „Am I“) a „War Dance“ (1977, např. „War Dance“, „Fighting Talk“, „Last Exit“, „Major Keys“, „Put It That Way“). Bohužel zmíněné desky nebyly příliš úspěšné, a kapela se po třech a půl letech rozešla.

Člen první sestavy Colossea, klávesista Dave Greenslade zaštítil svým jménem superskupinu Greenslade , zaměřenou na syntezátorový prog&jazz-rock. Měl v ní souputníka Tony Reevese (bg, ex-Colosseum ), a pak ještě Dave Lawsona (ks, voc) a Andy McCullocha (ds, ex-King Crimson, ex-Fields). Odborníci doporučují desky „Greenslade“ (1973, např. „Feathered Friends“, „Melange“, „What Are You Doin´ To Me“ ), „Bedside Manners Are Extra“ (1973, např. „Pilgrims Progress“, „Sunkissed You´re Not“, „Drum Folk“) a „Spyglass Guest“ (1974, např. „Spirit Of the Dance“, „Little Red Fry-Up“, „Theme For An Imaginary Western“, „Siam Seesaw“). V polovině dekády se kapela po vnitřních sporech rozešla a Dave Greenslade už další alba vydával jako… Dave Greenslade. Debut se nazýval „Cactus Choir“ (1976, např. „Swings And Roundabouts“/„Time Takes My Time“, „Gettysburg“, „Cactus Choir“, v reedici ještě „Gangsters“), přičemž dvojka, 2LP „The Pentateuch Of The Cosmogony“ spíše ukazuje zvukové možnosti kláves (1979, např. „Lament For The Sea“, „The Tiger And The Dove“, „Glass“, „The Minstrel“).

Další člen první sestavy Colossea, kytarista a zpěvák James Litherland se spojil s několika dechaři plus Johnem Wettonem (bg, voc) a založili Mogul Thrash.  Byl to v podstatě jakýsi prog&jazz-rock band, po kterém zbylo SP „Sleeping In The Kitchen“ (1970) a jediné album „Mogul Thrash“ (1971, např. „Elegy“, „Something Sad“, „What´s This I Hear“). Po něm se muzikanti rozutekli do jiných kapel – známa je cesta Wettona, který mj. působil u Family, King Crimson, Uriah Heep, U.K., Asia…

Irský soul-bluesový zpěvák Van Morrison vstoupil do 70.let úspěšnými blues-soul-jazzovými alby „Van Morrison His Band And The Street Choir“ (1970, hit „Domino“, dále např. „I´ll Be Your Lover Too“, „Crazy Face“, „Blue Money“, „Street Choir“) a „Tupelo Honey“ (1971, např. „Wild Night“, „Tupelo Honey“, „You´re My Woman“, „/Straight To Your Heart/ Like A Cannonball“). Méně známá je pak deska „Saint Dominic´s Preview“ (1972, např. „Redwood Tree“, „St. Dominic´s Preview“, „I Will Be There“, „Gypsy“), což se naopak nedá říci o následné „Hard Nose The Highway“ (1973,  např. „Warm Love“, „Snow In San Anselmo“, „Hard Nose The Highway“, „The Great Deception“). V roce 1974 se blýskl fantastickým živákem „It´s Too Late To Stop Now“, na němž ho doprovodila The Caledonia Soul Orchestra. Existují tací, kteří tvrdí, že se jedná o jednu z nejlepších koncertních desek všech dob. Někdy v tom čase se Van Morrison začíná zabývat keltskou mytologií – tou je ovlivněna folk-rocková deska „Veedon Fleece“ (1974, např. „Streets Of Arklow“, „You Don´t Pull No Punches…“, „Cul De Sac“, „Country Fair“). Ze seventies určitě stojí za zmínku i pop-rocková platňa „Into The Music“ (1979, např. „Bright Side Of The Road“, „And The Healing Has Begun““, „Full Force Gale“, cover „It´s All In The Game“, pův. Tommy Edwards).

Budoucí Morrisonův spoluhráč, anglický zpěvák a vcelku zručný kytarista Bobby Tench spolu s klávesákem Maxem Middletonem, oba prošedší zkušeností u Jeffa Becka, dali v roce 1974 dohromady skupinu Hummingbird, hrající jakousi směsku zpívaného jazzrocku, funku soulu a reggae. Zkuste LP „Hummingbird“ (1973/1974, např. „I Don´t Know Why I Love You“, „Horrors“, „Maybe“, „You Can Keep The Money“) nebo „We Can´t Go On Meeting Like This“ (1976, např. „Trouble Maker“, „Fire And Brimstone“, „Gypsy Skys“, „Scorpio“, „Heaven Knows“). No, možná, že by patřila spíše do škatule funku…Tench s Middletonem hráli zároveň s Chapmanem ve Streetwalkers, a Bobby pak odešel na čas k tomu Van Morrisonovi …

Další výbornou skupinou žánru byla parta Brand X, ve které kromě bubeníka a zpěváka Phila Collinse (zároveň Genesis), působili Percy Jones (bg, ks), Robin Lumley (ks) a John Goodsall (g, ex-Atomic Rooster). Používala buď model rychlejších členitých skladeb s rockovým řízem a s množstvím motivů a změn, nebo pomalejší „tajuplné“ kusy, které spíše jakoby navozovaly určitou atmosféru pohody či „krásna“. Její  LP  „Unorthodox Behaviour“ (1975/1976, např. „Nuclear Burn“, „Born Ugly“, „Smacks Of Euphoric Hysteria“, „Running Of Three“) kritici označili jako nejlepší britskou jazzovou desku roku. Vcelku poslouchatelná je i dvojka „Moroccan Roll“ s občasnými orientálními vlivy (1976/1977, např. „Sun In The Light“, „Maybe I´ll Lend You Mine After“, „Disco Suicide“, „Malaga Virgen“), a možná také trojka „Masques“ (1978, např. „The Poke“, „Deadly Nightshade“, „The Ghost Of Mayfield Lodge“, „Earth Dance“), nicméně postupem doby invence a tím i kvalita desek souboru klesala. Do konce seventies natočil ještě album s pop-rockovými názvuky s nomen omen názvem „Product“ (1979, např. „Don´t Make Waves“, „Rhesus Perplexus“, „Dance Of The Illegal Aliens“, „And So To F…“).

S Brand X byla personálně propojena i nejlepší italská jazz (nebo i art) rocková skupina Nova, hrající vlastně podobnou muziku možná ještě též s vlivy The Mahavishnu Orchestra. Spoluzaložili ji ex-členové prog-rockové Osanny, jmenovitě Corrado Rustici (g, ac g, voc) a Elio D´Anna (sax, fl). Zkuste album „Vimana“ (1976, např. „Vimana“, „Princess And The Frog“, „Night Games“, „Driftwood“) a nebo asi nejznámější LP „Wings Of Love“, 1977, např. „You Are Light“, „Marshall Dillon“, „Beauty Dream – Beauty Flame“, „Blue Lake“), na kterém bubnoval Ric Parnell (ex-Atomic Rooster). Pak kapela přešla na takový ten AOR-ový pop rock (např. „Lean On Me“) a vzápětí se rozpadla.

Starý veterán, londýnský klávesista a zpěvák Brian Auger založil po rozpadu Trinity skupinu Oblivion Express, která ve svém soundu vlastně definovala roli syntezátoru v jazzrocku. Kromě něj v ní působili ještě Jim Mullen (g, voc), Barry Dean (bg, voc), Robbie McIntosh (ds) a pozděj ještě Alex Ligertwood (voc, tamb). Z prvních tří alb je ceněno to z roku 1972 „Second Wind“ (např. „Second Wind“, „Truth“, „Just Me Just You“, „Don´t Look Away“). Auger poté kromě Deana vyměnil sestavu (mj. Jack Mills - g, Godfrey MacLean - ds) a svou muzikou dokonce komerčně uspěl v Americe - a to díky albům „Closer To It“ (1973, např. „Whenever You´re Ready“, „Happiness Is Just Around The Bend“ plus cover „Inner City Blues“, pův. od Marvina Gayeho), „Straight Ahead“ (1975, např. „Bumpin´ In Sunset“, „Straight Ahead“, „Change“, „You´ll Stay In My Heart“) a „Live Oblivion“ (1975). Z dalších skladeb bych připomněl ještě kousky „Dragon Song“ a „Tomorrow City“.

Augerova spolupracovnice z kapely Trinity, zpěvačka, kytaristka, pianistka a skladatelka Julie Driscoll se dala na sólo dráhu. Už v samotném devětašedesátém natočila pěkné autorské album, v podstatě folk-rockové s jazzovými názvuky, jež se jmenovalo „1969“, ovšem kvůli smluvním záležitostem mohlo vyjít až o dva roky později (1969-1971, např. „Those That We Love“, „Break-Out“, „Leaving It All Behind“, „The Choice“, „Lullaby“). Instrumentálně ji zde vypomohla Group v čele s jazzovým pianistou Keithem Tippettem. „Jools“ s ním začala hudebně spolupracovat, a nejen to. Nakonec si ho vzala, tudíž nahrávala a vystupovala už jako Julie Tippetts. Pod tímto jménem natočila například další (skoro) autorské album „Sunset Glow“, které se od debutu značně lišilo (1975, např. „Now If You Remember“, „What Is Living“, „Lilies“).

V roce 1978 se pianista Brian Auger se svou bývalou kolegyní z Trinity, zpěvačkou Julií Tippetts-Driscoll zase sešel, a to při nahrávání společné desky. Kvalitní dílko v podobě LP nese název „Encore“ (např. „Git It“, „Future Pilot“ plus covery „No Time To Live“, pův. od Traffic, „Rope Ladder To The Moon“, pův. od Jacka Bruceho, „Spirit“, pův. od Al Jarreaua a „Don´t Let Me Be Misundertsood“, známý z interpretace Niny Simone a Animals). No, a pak si zase oba šli hrát na různé jiné písečky.

 

Pod názvem Bruford se zase „skrýval“ projekt Billa Bruforda, bývalého bubeníka Yes a King Crimson a zároveň U. K. zde též i pianisty: na projektu participovali hudebníci Allan Holdsworth (ex-Tempest, ex-Soft Machine, ex-Tony Williams Lifetime, ex-Gong, zároveň U. K. - lg), Dave Stewart (ex-Egg, ex-Hatfield And The North, ex-National Health – ks) a Jeff Berlin (bg, voc). Za nejlepší bývá považováno album album „Feels Good To Me“ (1977/1978, např. „Beelzebub“, „Back To The Beginning“, „Feels Good To Me“, „Sample and Hold“), které se pohybuje někde na pomezí art a jazz-rocku. A ve stejných vodách plove i LP „One Of A Kind“ (1979, např. „Hell´s Bells“, „Travels With Myself – And Someone Else“, „Fainting Ibn Coils“, „Abingdon Chasp“). A od projektu Bruford doplňme i trojku „Gradually Going Tornado“ (1979/1980, např. „Gothic 17“, „Q.E.D.“, „Age Of Information“, „Land´s End“).

Z vlivu Mahavishnu Orchestra čerpala další anglická parta Isotope, kterou vedl velmi obratný kytarista Gary Boyle. Za přibližně tři roky existence natočila tři alba „Isotope“ (1974, např. „Honkey Donkey“, „Upward Curve“, „Do The Business“, „Retracing My Steps“, „Bite On This“), „Illusion“ (1974, např. „Illusion“, „Martin County Girl“, „Spanish Sun“) a „Deep End“ (1975, např. „Crunch Cake“, „Attila“, „Mr. M´s Picture“). Kytarista Gary Boyle poté Isotope rozpustil, a věnoval se sólové dráze – jeho prvním počinem bylo LP „The Dancer“ (1977, např. „Crowshed Shuffle“, „The Dancer“, „Almond Burfi“, „Apple Crumble“ plus cover „Maiden Voyage“, pův. od Herbieho Hancocka), dvojka měla název „Electric Glide“, přičemž na ní hrálo i několik hostů, jako třeba Gary Moore nebo Simon Phillips (1978, např. „Snap Crackle“, „Electric Glide“, „Haybusa“), náladová trojka „Step Out!“ (1980/1981, např. „Jeanies Dance“, „Periscope“, „Step Out“, „So Many Times Before“) – na té si Boyle v poslední uvedené písni dokonce zazpíval. Někteří ex-členové Isotope po ukončení činnosti založili další .mahavishnovský“ jazz rock nazvaný Turning Point, od nějž je ceněn debut „Creatures Of The Night“ (1977, mj. „The Journey“, „Vanishing Dream“, „Creatures Of The Night“).

Isotope jsou řazeni do tzv. Canterburské scény, stejně jako kapela Gilgamesh klávesisty Alana Gowena, což značí, že i ona se zabývala progressive rockem a hudbou jazz-rock fusion. Ve skupině působil mj. jazzový kytarista Phil Lee. Je možno uvést eponymní debut „Gilgamesh“ (1975, např. „Lady And Friend“, „One End More/Phil´s Little Dance/Worlds Of Zen“, „Notwithstanding“, „We Are All/Someone Else´s Food/Jamo And Other Boating Disasters“) a dvojku „Another Fine Tune You´ve Got Me Into“ (1978/1979, např. „Darker Brigher“, „Waiting“, „T.N.T.F.X.“). Bohužel, v roce 1981 Alan Gowen předčasně zemřel na leukémii.  Velmi experimentálně znělo yorkshirské trio Back Door v sestavě bg-sax-ds. Vedl ho baskytarista, kytarista a zpěvák Colin Hodgkinson, dalšími členy byli Ron Aspery (sax, fl) a Tony Hicks (ds). Debut „Back Door“ (1973, např. skladby „Turning Point“, „Slivadiv“, „Jive Grind“, „Human Bed“, „Vienna Breakdown“, „Catcote“) byl velmi vysoko hodnocen. Což lze říci i o dvojce „8th Street Nites“ (1973, např. „His Old Books“. „It´s Nice When It´s Up“, „Dancin´ In The Vain“, „Adolphus Beat_ plus cover „Linin´ Track“, pův. od Lead Bellyho).

A ještě jednu britskou kapelu žánru si připomeňme – If, v níž působili např. Dick Morrissey (sax), Dave Quincy (sax, ks), Terry Smith (g), J. W. Hodgkinson (voc, perc) či Dennis Elliott (ds), nebo později ještě Cliff Davies (ds, voc). Byla to taková ostrovní verze Chicaga, navíc s mnohdy podivným vokálem. Ta svoje – podle kritiků -  nejlepší (první čtyři) alba označovala pouze číslicemi  - „1“ (1970, např. „I´m Reaching Out On All Sides“, „What Did I Say About The Box, Jack?“, „What Can A Friend Say?) , „2“ (1970, např. „Sunday Sad“, „Your City Is Falling“, „Tarmak T. Pirate And The Lonesome Nymphoniac“), „3“ (1971, např. „Fibonnaci´s Numer“, Forgotten Roads“, „Child Of Storm“, „Upstairs“) a „4“ (1972, např. „You In Your Small Corner“, „The Light Still Shines“, „Sector 17“, „Svenska Soma“). Je zajímavé, že tato elpí měla větší úspěch v USA. Možná že by nebylo od věci přidat k nim i album č. 5, které mělo název „Waterfall“ (1972, např. „Warerfall“, „The Light Still Shines“, „Cast No Shadows“, „Paint Your Pictures“).

Jestliže po svém odchodu z If hrál bubeník Dennis Elliott mj. s Ianem Hunterem a pak dlouhá léta s Foreigner, a druhý bicman Davies vzal v USA lano od hardrockera Teda Nugenta, někteří jiní členové If (Quincy a Smith) se po svém ukončení angažmá v kmenové kapele spojili s Gusem Eadonem (Yeadonem) (voc, ks, g, fl, ex-Love Affair) a vytvořili soubor Zzebra. Mimo jiné v něm působili ještě John McCoy (bg) a Liam Genockey (ds). Celé to trošku páchlo „santanovšinou“, což si lze ověřit třeba na prvním singlu „Zardoz“ (1974) a LP „Zzebra“ (1974, např. „Cobra Woman“, „Mah Jong“, „Mr. J.“, „Hungry Horse“, „Spanish Fly“) nebo po změnách v obsazení albu „Panic“ (1975, např. „Panic“, „Karrola“, „Liamo“, „La Si Si-La So So“). McCoy a Genockey se posléze objevili u Gillana.

A nyní taková raritka – na počátku 70. let vznikl v Anglii na popud bluesového kytaristy Alexise Kornera (ex-Blues Incorporated) rockový bigband s dechovou sekcí, který vešel ve známost pod názvem C.C.S.. Jeho majstrštykem je pak netradiční přepracování písně „Whole Lotta Love“ od Led Zeppelin. Z dalších zajímavých písní bych uvedl předělávky jako např. další zeppošštinu „Black Dog“ či „Walkin´“ od Donovana, „Living In The Past“ od Jethro Tull nebo autorské songy „Tap Turns On The Water“  a „Brother“.

Jazz-rockovou kapelu Solar Plexus založila ve Švédsku manželská dvojice Carl-Axel Dominique (ks, fl) a Monica Dominique (ks, voc) a v určitém období si tam vecpala kompletní trojici Made In Sweden (Georg Wadenius – voc, bg, g, Bo Häggström – bg, Slim Borgudd – ds). Bylo natočeno 2LP „Solar Plexus“ s mohutnou kompozicí „Concerto Grosso för Popgrupp och Symfoniorkester“ (1971/1972, dále např. „Bouillabaisse“, „Den Tanklöse Spelmannen“, „Wallenberg“, „Som Et Klarblatt Klot“). Časem se hlavním zpěvákem stal  popíkáč Tommy Körberg. (plus  rg, perc), a s ním (a bez Wadenia) vzniklo slabší, zpívané LP „Solar Plexus 2“ (1972/1973, např. „Don´t Believe“, „La Folia“, „Diktens Port“).

Že i fusion music může být hodně komerčně úspěšná, ukázali američtí Spyro Gyra, pocházející z Buffala. Saxofonista Jay Beckenstein a klávesista Jeremy Wall kapelu založili v polovině sedmdesátých let. Po vzoru Hancocka občas švihli pod své jazz-rockové figury trochu funku a diska. Slávu si zajistili premiérovým eponymním albem „Spyro Gyra“ obsahujícím hit „Shaker Song“ (1977/1978, dále např. „Opus D´Opus“, „Mallet Ballet“, „Galadriel“). Odlehčené, precizně náladové, vymakané (Beckenstein fakt ságo-machr), krásně barevné a občas hodně snové. Že by si Vangelis před soundtrackem k blade-runnerovi pouštěl Spyro Gyra? Výborná byla i dvojka „Morning Dance“ (1978/1979, např. „“Morning Dance“, „Rasul“, „Starburst“, „“It Doesn´t Matter“, „End Of Romanticism“), po které se Jeremy Wall rozhodl, že už nebude hrát turné, a pouze podpoří kapelu skladatelsky a při studiových pracích. Díky koncertům tak vzrostla úloha druhého klávesisty Toma Schumana, jenž pak vedle hlavního komponisty Beckensteina také začal psát hudbu. Taktéž třetí album kapely, „Catching The Sun“ (1980, např. „Catching The Sun“, „Autumn Of Our Love“, „Lovin´ You /Interlude/Lovin´ You“), má svou kvalitu. Z osmdesátého pochází i následující LP „Carnaval“ a je tak trochu opakováním toho, na co byl posluchač z předchozích elpíček SG již zvyklý (1980, např. „Cafe Amore“, „Dizzy“, „Awakening“).

Preciznost, a to občas dosti chladná, byla cítit z kalifornského pop-jazz-rocku s názvem L.A. Express, který vedl saxofonista Tom Scott. No, zas ale na druhou stranu… Byla to taková trošku birdlandská weather-reportština, a na poslech vcelku příjemná, instrumentálně dokonalá. V kapele krom Scotta působili Max Bennett (bg), John Guerin (ds), Larry Carlton (g) a Joe Sample (g, ks). Zkuste desky „Tom Scott & The L.A. Express“ (1973, např. „King Cobra“, „Sneakin´ In The Black“, „Nunya“, „Spindrift“, „Bless My Soul“), „Tom Cat“ (1974, např. „Rock Island Rocket“, „Tom Cat“, „Love Poem“, „Mondo“, „Good Evening Mr. & Mrs. America & All The Ships“).

Velice nadějně začala lasvegaská parta Chase trumpetisty Billa Chaseho. Vlastně přesně tam, kde Chicago před přechodem k AOR-ové nudě skončilo. Navíc hodně čerpala z funku, takže některé songy byly opravdu pořádnou jazz-funkovou jízdou – kapela je tudíž klidně zařaditelná i do kapitoly „P-funk aneb správná groove“. Dodnes nejznámější je asi debutové LP „Chase“ (1971, hit „Get It On“, songy „Open Up Wide“, „Helo Groceries“ „Invitation To A River“, „Livin´ In Heat“), které dokonce získalo ocenění čtenářů Down Beatu a nominaci na Grammy. Kritika psala o trumpetové sekci kapely (Billy Chase – Jerry Van Blair – Alan Ware – Ted Piercefield)  jako o „komplexní kaskádě, doslova vodopádu tónových barev a techniky“. A údajně právě odklon od soundu postaveném jen na trubkách (mě to tedy tak nepřipadá), trošku zhoršil prodeje dvojky „Ennea“ (1972, např. „Swanee River“, „Night“, „Cronus“, „Poseidon“ plus cover „So Many People“, pův. od Paula Williamse)  Slušné bylo i poslední album „Pure Music“ (1973-74, např. „Weird Song No. 1“, „Bochawa“, „Close Up Tight“, „Twinkles“, „Run Back To Mama“), na kterém se podílel jako zpěvák i Jim Peterik, budoucí člen skupiny Survivor. Jenže pak přišla tragédie: v roce 1974 Bill a několik dalších členů souboru - klávesista Wally Yohn, bubeník Walter Clark a kytarista John Emma - zahynulo při letecké havárii.

A to je z komerčně úspěšných souborů žánru prakticky všechno. Víc toho prostě nebylo, mimo jiné i proto, že původní jazz-rockové ambice vyprchaly z kapel, které zmiňujeme jinde – z teatrálních Blood Sweat & Tears a sladkobolného osmyčcovaného Chicaga.

Třetí oblastí, která přisypala další dávku koření do jazz-rockové fúze byla oblast soudobé vážné hudby. V ní působila kalifornská skladatelka a klavíristka Carla Bley (vl. jm. Carla Borg). Jejím nejdůležitějším počinem je trojalbum „Escalator Over The Hill“ ((1972, např. „Escalator Over The Hill“, „Businessman“, „Detective Writer Daughter“, „A.I.R.“, „Rawalpindi Blues“, „End Of Rawalpindi“), na němž spolupracovala s textařem Paulem Hainesem a s významnými instrumentalisty a zpěváky jazzu, rocku a folku (J. McLaughlin, M. Mantler, D. Cherry, J. Bruce, D. Preston, L. Ronstadt). Deska ukazuje, jaký je vlastně náhled intelektuálního umělce, zabývajícího se vážnou hudbou, na spojení rocku, jazzu a etnické hudby. Je eklektickou směsí všech možných hudebních žánrů, které do sebe podivuhodně zapadají, a to celé je ještě šmrncnuté trochou jemného humoru. V onom specifickém míchání stylů tak Carla Bley připomínala soubory pozdějšího hnutí Rock In Opposition. Někteří kritici toto její dílo označují ve svém žánru za vrcholné. Carla poté hrála coby klávesistka v Jack Bruce Bandu a samostatně točila osobité, byť nevyrovnané desky jako třeba „Tropic Appetites“ (1974, např. „What Will Left Between Us And The Moon Tonight“, „Caucasian Bird Riffles“, „Song Of The Jungle Stream“) nebo „Dinner Music“ (1977, skladby „Dreams So Real“, „Dinning Alone“, „Sing Me Softy Of The Blues“) či „Musique Mecanique“ (1979, např. „Musique Mecanique II /At Midnight/“, „Musique Mecanique III“ ). Vždycky na nich bylo něco skvělého, ale občas něco, co prostě nefungovalo. I když – třeba to byl tvůrčí záměr…

Na okraj jazz rocku bychom mohli zařadit i některé nahrávky kapel z hnutí Rock In Opposition (zejména Henry Cow, Art Bears, Univers Zero) nebo určitá období tvorby alternativních kontinentálních skupin (Gong, Magma). O nich ale píšeme v kapitolách, týkajících se alternativy, potažmo hnutí R.I.O.

Vcelku silná jazzrocková scéna se etablovala v Západní Evropě a zejména v Německu. Možná, že za to mohl důležitý mnichovský label ECM, který jazzrocku a různým fúzím (a to na celosvětové úrovni) dával velký prostor. Přitom je zvláštní, že tři nejznámější německé jazzrockové skupiny u něj nevydaly ani notu. První z nich byl soubor Kraan, založený převážně free-jazzovými muzikanty, ovšem často pronikající do módního hard rocku. Zejména zpočátku byly cítit i názvuky psychedelického space rocku a etnické (orientální) hudby. Hlavními figurami tu byli Peter Wolbrandt (g, voc) a Hellmut Hattler (bg). Za nejlepší desky bývají považovány „Kraan“ (1972, např. „Kraan Arabia“, „Head“, „Sara Ritt Durch Dem Schwarzwald“), „Wintrup“ (1973, např. „Silver Wings“, „Mind Quake“, „Jack Steam“, „Backs“) a „Andy Nogger“ (1974, např. „Stars“, „Holiday Am Matterhorn“, „Yellow Bamboo“). Známo je i album „Let It Out“ (1975, např. „Bandits In The Woods“, „Luftpost“, „Let It Out“) a velmi ceněno je 2LP „Kraan Live“ (1975), záznam z berlínského koncertu skupiny v roce 1974. Zprvu německou a posléze mezinárodní jazzrockovou kapelou byli i Passport saxofonisty Klause Doldingera. Po úspěchu, který kapela dobyla deskami „Hand Made“ (1973, např. „Abracadabra“, „Hand Made“, „Yellow Dream“, „Proclamation“), „Looking Thru“ (1973, např. „Eternal Spiral“, „Rockport“, „Ready For Take Off“) a „Doldinger Jubillee“ (1974, live s hosty jako B. Auger, A. Korner, P. York) přesunula svoje aktivity do USA, kde do své muziky včlenila i vlivy funku a latiny (např. LP „Iguacú“, 1977, např. „Aquamarinha“, „Iguacú“, „Praia Leme“, „Heavy Weight“, „Guna Guna“).

Experimentální Embryo vedl bubeník, vibrafonista, klávesista a hráč na marimbu Christian Burchard, a založil ho společně s flétnistou a saxofonistou Edgarem Hofmannem, přičemž stálicí v ním byl Roman Bunka (g, bg, oud, voc). Na ostatních postech se muzikanti často střídali: určitý čas v kapele působili mj. Lothar Meid (bg), Jimmy Jackson (ks), Dieter Miekautsch (ks), Maria Archer (voc, perc), Uve Müllrich (bg), jako hosté třeba Mal Waldron (p) nebo Charlie Mariano (sax). Seskupení se zaměřovalo na dosti psychedelickou fúzi rocku, jazzu a world music (najmě té orientální) s častými improvizacemi. Však také řádnou psychedelií začínali – viz debut „Opal“ (1970, např. „Opal“, „You Don´t Know What´s Happening“, „People From Out The Space“). Kritici ovšem doporučují desky „Steig Aus“ (1973, skladby „Radio Marrakesh/Orient Express“, „Dreaming Girls“ „Call“), „We Keep On“ (1973, např. „Don´t Come Tomorrow“, „Flute And Saz“, „No Place To Go“, „Ehna, Ehna, Abu Lele“), „Bad Heads And Bad Cats“ (1976, např. „Nina Kupenda“, „Layed Back“, „Bad Heads“, „Road Song“), „Live“ (1977), a „Embryo´s Reise“ (1979, např. „Anar Anar“, „Cello Cello“, „Chan Delawar Khan“, „Lost Scooters“).

Někde mezi alternativou, jazz-rockem a meditativní hudbou stáli také Dzyan basisty Reinharda Karwatkyho. Kapela se rozjela ale až po příchodu kytarového virtuóza Eddy Marrona, jenž též ovládal sitar. Stylově se jednalo kombinaci rocku, etnické (najmě indické) hudby a jazzu. Slyšte album „Electric Silence“ (1974. např. „Back To Where We Come“, „A Day In My Life“, „Khali“, „Electric Silence“). Z evropských kapel a umělců žánru musíme ještě zmínit německého kytaristu Volkera Kriegela, s jeho hudbou na pomezí jazzu, rocku, etnické (východní) hudby a latiny. Nejznámějšími nahrávkami jsou asi dvojalbum „Inside: Missing Link“ (1972, např. „Slums Of Wheels“, „The ´E´ Again“, „Tarang“, „Janellas Abertas“, „Definitely Suspicious“, „Zanzibar“), na kterém s ním spolupracovali mj. Alan Skidmore (sax), Eberhard Weber (b), John Marshall (ds), John Taylor (p) nebo Albert Mangelsdorff (tb), a LP „Topical Harvest“ (1975, např. „Hallo Albert“, „Saturnalia“, „Oriente“, „Hypnotic Pignose“). Z dalších kompozic bych uvedl například „Zoom“ a „Mindwill“.

Dále sem patří mezinárodní band The United Jazz + Rock Ensemble  (jména jako V. Kriegel, J. Hiseman, E. Weber, Barbara Thompson, Charlie Mariano, Wolfgang Dauner, Albert Mangelsdorff atd.) např. s albem „Teamwork“ (1978, mj. „Sicilian Steal“, „Stumbling Henry´s Divorce March“, „To An Elfin Princess“). A také holandsko-německá parta Association P.C. bubeníka Pierre Courboise, v níž působili např. Jasper van´t Hof (ks), Toto Blanke (g) či Siggi Busch (b). Od ní zmiňme LP „Earwax“ (1970, např,. „Spider“, „Hit The P. Tit“, „Earwax“), „Sun Rotation“ (1972, např. „Idee A“, „Totemism“, „Neuteboom“), živák „Erna Morena“ (1973) a další studiovku „Mama Kuku“ (1974, např. „Ecnelis“, „Dr. Hoffmann“, „Lausanne“).

Samotný nizozemský klávesista a skladatel Jasper van 't Hof hrál ještě v dalších  různých partách (mj. Pork Pie, Eyeball, Face To Face či Pili Pili)) a samozřejmě i sólo, kde se sestavy zmíněných skupin různě prolínaly – viz alba jako „Eye Ball“ (1974, např. „Eye-Ball 1“, „Hyrax“, „Bax“, „Laur“) nebo „The Selfkicker“ (1977, např. „Pas De Deux“, „Hang Out“, „Night After The Day Before“) či „However“ (1977/1978, např. „Lucas“, „Poobli“, „However“). V Pork Pie se van ´t Hof sešel mj. s Charliem Marianem (sax, fl) a Philipem Catherinem (g), a výsledkem pak byla LP „Transitory (1974, mj. „Transitory Part 2.“, „Angel Wings“, „March Of The Oil-Sheikhs“) a „The Door Is Open“ (1976, např. „The Door Is Open“, „Devil Toes“, „Telisi Rama“ plus suita „Avoid The Year Of The Monkey“). Později vznikl projekt Pili Pili se zpěvačkou Anqueline Kidjó. 

Do podobného ranku jako předchozí seskupení patří též švýcarská skupina OM kytaristy Christy Dorana (např. LP „Rautionaha“, 1976, skladby „Rautionaha“, „Song For My Lady“).

Zásadní postavou evropského jazzu a jazz-rocku je výše zmíněný švýcarský basista, cellista a vokalista Eberhard Weber. Jeho (většinou dlouhé) skladby jsou téměř hypnotické, využívá v nich všech možných ozvláštňujících prvků (rock-impresionistické plochy, prvky minimalismu, ale i etnické hudby, neobvyklé perkuse). Uvedl bych snad alba „The Colours Of Chlöe“ (1973/74, např. „The Colours Of Chlöe“, „An Evening With Vincenc Van Ritz“, „No Motion Picture“) a „Folowing Morning“ (1976, např. „T. On A White Horse“, „Moana l.“). A pak dvě desky s formací Colours, ve které s ním působili John Marshall (ds, ex-Nucleus, ex-Soft Machine), Charlie Mariano (sax, fl, zároveň Embryo a Pork Pie) a Rainer Brüninghaus (ks). Jmenovaly se „Silent Feet“ (1977, skladby „Seriously Deep“, „Silent Feet“, „Eyes That Can See The Dark“) a „Little Movements“ (1980, např. „Bali“, „The Last Stage Of A Long Journey“, „A Dark Spell“).

V sousedním Rakousku (konkrétně ve Vídni) vznikla na začátku sedmdesátých let skupina Gipsy Love, která se prezentovala fúzí zpívaného progresivního rocku, jazzrocku, funku a blues, vznášející se navíc v psychedelickém oparu. V kapele působili Karl Ratzer (g, voc), Peter Wolf (ks, p), Kurt Hauenstein (p, bg, voc), Jano Stojka (ds), George Doggette (voc) a Richard Schönherz (ks, voc), a v této sestavě bylo natočeno eponymní LP „Gipsy Love“ (1971, např. „Just A Little Love“, „There Is Something In Your Mind“, „Don´t Be Surprised“, „Every Time I See Your Smile“, „She Smiles“, „I Observed So Many Changes“). Poté vystřídal Hauensteina bubeníkův mladší, tehdy šestnáctiletý bratr Harri Stojka (bg, g) a s ním byla natočena slabší dvojka „Here We Come“, spíše napůl rocková a napůl soulová s přidanými dechy trošku jako BS&T (1972, např. „Here We Come“, „Rock My Blues Away“, „But Forever“, „Got Good News“, „Job In The Docks“). Ratzer poté odešel do USA, Hauenstein si později založil Supermax a basák Stojka byl sólovým kytaristou ve svém Harri Stojka Expressu. No, a Peter Wolf hrál ve druhé půli sedmdesátek s Frankem Zappou.

Z českých jazz-rockových skupin lze jmenovat snad jen Jazz Q klávesisty Martina Kratochvíla, kde v té době působili na přeskáčku kytaristé Luboš Andršt a František Francl, basovku svíral Vladimír Padrůněk. Soubor natočil výborné desky „Pozorovatelna – The Watch-Tower“ (1973, např. „Trifid“, „Pori 72“), „Symbiosis“ (1973/1974, skladby „The Wizard“, „Lost Soul“, „Starbird“, „From Dark To Light“), jeho song „Witness To The Word“ se objevil  na výběru „Jazzrocková dílna“ (1975) a mezi dobrá LP lze eventuálně zařadit i album „Elegy“ (1976, např. „A Dance“, „Hope“, „Toledo“). Kvalitu měl také Energit excelentního kytaristy Luboše Andršta, který začínal se členy z rozpadlého Flamenga s bluesovým hard rockem  (songy jako „Freedom“, „Blue Dance“, „Mexico“, „Crazy Rock“, cca z roku 1973), ale s albem „Energit“ (1974/1975, skladby „Ráno - Morning“, „Paprsek ranního slunce – A Ray Of Morning Sun“, „Noční motýl – Nigh-Butterfly“), na němž se představili i klávesista Emil Viklický a saxofonista Rudolf Ticháček, zamířil jednoznačně do jazzrockové oblasti. Kapela natočila ještě jedno LP – „Piknik“ (1978, např. „Jarní rovnodennost – Spring Equinox“, „Mobilis In Mobili“, „Piknik“) a rozešla se.

A neměli bychom také zapomenout na dva domácí úkazy – saxofonistu a flétnistu Jiřího Stivína např. mj. s LP „Zvěrokruh“ (1976/1977, např. „Oheň“, „Voda“, „Melancholici“, „Zvěrokruh“) či albem „Excursions“, (1979/1980/1981, např. „Metamorphosis One“, „The Cave“), natočeného společně s francouzským perkusistou Pierre Favrem. A pak na trumpetistu Laco Decziho s jeho souborem Jazz Celula a LP „Oheň až požár“ (1976, např. „Filip Šamonil“, „Oheň, až požár“, „Polobotka“) a „Laco Deczi, Jazz Cellula“ (1977/1978, např. „Races Along The Colonnade“, „Thread Of Life“, „A Piano In A Cellar“). Deczi později v polovině osmdesátých let emigroval do USA (New York) a stal se velmi vyhledávaným jazzovým hráčem pro různé jamy a studiové práce. A svou kapelu prostě jenom přejmenoval na Jazz Celula New York.

V Polsku byl zásadní žánrovou figurou Zbigniew Namyslowski, saxofonista, flétnista, cellista, pianista a skladatel. Z jeho tvorby sedmdesátých let lze vybrat například elpíčka „Winobranie – Wine Feast“ (1973. např. „Winobranie / Jak nie ma szmalu to jest laž“ -  „No Dough, No Kicks“, „Gogoszary“, „Nie mniej niž 5%“ – „No Less Than Five Per Cent“), a „Zbigniew Namyslowski“ (1977, např. „Jasmine Flavoured„, „Przejaždžka na UFO“ – „Flight On An UFO“, „Mango-Boogie“).

Toto jsou v kostce zhruba nejznámější umělci a jejich nahrávky v oblasti jazz-rocku a fusion music sedmdesátých let.