Úvod » Články

Nyní bych chtěl laskavé čtenáře upozornit, že v následujících odstavcích budu operovat s pojmem, který není terminem technikem, nýbrž pouze pomocným výrazem pro hudbu níže zmíněných umělců.

Na začátku 70. let došlo v rockové hudbě k velkému posunu dopředu v rámci technologického vývoje nástrojového vybavení. Na trh se dostaly první analogové klávesové nástroje, obsahující celkem slušný rejstřík různých zvuků. Po těchto keyboardech jako první sáhli samozřejmě umělci art rocku a jazz rocku, tedy stylů, kde byl sound kláves téměř roven soundu kytary.

V Německu šli pak někteří interpreti ještě dál, když svojí hudbu postavili vyloženě na zvuku klávesových syntezátorů. Hledali a objevovali nové a nové možnosti keyboardů a postupně se jim podařilo vytvořit dosud neslyšený hudební útvar, který někteří novináři přirovnávali k impresivnímu (dojmovému) pojetí rocku. No, a možná odtud se určitým posunem vžil v tuzemsku výraz rock impresionismus s pravděpodobným odkazem na náladovou hudbu Claude Debussyho či podobně působící obrazy Moneta a Renoira.

Pro německé zástupce této hudby ovšem zejména britští novináři používali onen hanlivý výraz krautrock, ke kterému se pochopitelně hudebníci dvakrát nehlásili. Pokud už nějak nazývali svou tvorbu, využívali spojení „kosmische Musik“. My si ale vystačíme s „rock impresionismem“.  

Hudba RI svými jemně se prolínajícími, space-rockovými zvukovými plochami skutečně evokovala onu melancholickou náladu impresionistických obrazů. Pomíjivost věcí v čase a prostoru. Těkavost. Světlo a stín. Sensibilita. S těmito komponenty pracovali tvůrci rock impresionismu - počítali hlavně s posluchačovou představivostí. Pokud bychom žánr chtěli ještě více přiblížit, asi bychom řekli, že ležel někde na pomezí minimalismu a hudby filmové.

Asi nejdůležitějším zástupcem tohoto nového hudebního impresionismu je německá kapela Tangerine Dream ze Západního Berlína. Nejznámější sestava pochází z let 1971-77, kdy ji tvořili Edgar Froese (g, ks, bg, voc), Christopher Franke (ds, perc, fl, ks) a Hans-Peter Baumann (ks, fl). V souboru se ale v prvopočátku objevil jako perkusista i jiný syntezátorový mág Klaus Schulze. Skupina začínala v klasickém nástrojovém obsazení (g, bg, ds), ve známost ovšem vešla začátkem 70.let, kdy začala pracovat se syntezátory. Tehdy její elektronické improvizace, doplňované ve studiu dalšími nástroji, vzbudily značný ohlas. Hudba? Tak nějak model „chladný a studený vesmír“. První dvě alba jsou zatím ještě acidovou eklektickou směsí elektronického rocku dle pinkfloydího receptu, ovšem ta následující – a komerčně mnohem úspěšnější - už jsou již čistým RI s náladovými (a občas dosti ponurými) syntezátorovými plochami. A tyto plochy měly pochopitelně také náležitou déli – třeba dvacet minut, to byla úplná normálka. V roce 1978 nahradili Baumanna nakrátko dva hudebníci – Steve Jolliffe (fl, sax, ex-Steamhammer) a Klaus Krüger (ds), od devětasedmdesátého pak místo nich v kapele působil Johanes Schmoelling (ks, p).

Za nejlepší bývají považována alba „Alpha Centauri“ (1971, např. „Alpha Centauri“, „Ultima Thule“), „Zeit“ (1972, např. skladby „Birth Of Liquid Plejades“, „Zeit“, „Nebulous Down“) a „Atem“ (1973, např. „Atem“, „Circulation Of Events“), komerčně nejúspěšnějšími byly též kvalitní desky „Phaedra“ (1974, např. „Phaedra“, „Mysterious Semblance At The Strand Of Nightmares“, „Sequent C´“) a „Stratosfear“ (1976, např. „Stratosfear“, „The Big Sleep In Search Of Hades“, „Invisible Limits“). Upozornil bych i na dvě elpíčka v období mezi těmito dvěma alby: na „Rubycon“ (1975, jediná skladba „Rubycon“) a na „Ricochet“ (1975, jediná skladba „Ricpchet“). Známý je také soundtrack Tangerine Dream k filmu „Sorcerer“ (u nás „Mzda strachu“, 1977, např. „Sorcerer Theme“, The Call“, „Creation“, „Grind“). V té době vyšel i živák, 2LP „Encore: Tangerine Dream Live“ (1977). Tak trochu návratem k bigbítu byla studiová deska „Cyclone“ (1978, např. „Bent Cold Sidewalk“, „Madrigal Meridian“), ovšem návratem sporným. Mnohem více se cení alba „Force Majeure“ (1979, tři skladby „Force Majeure“, „Cloudburst Flight“, „Thru Metamorphic Rocks“). Na začátku 80. let TD využili zájmu o futuristic rock a snažili se přiblížit svůj sound i mladší generaci, ale příliš neuspěli. Dnes jsou většinou příznivců taneční scény považováni společně s Kraftwerkem za jedny ze zakladatelů moderní elektronické hudby.

Členové kapely vydávali i samostatná alba pod svými jmény. Za jako takovou klasickou desku RI lze označit Froeseho „Epsilon In Malaysian Pale“ (1975, např. „Epsilon In Malaysian Pale“, „Maroubra Bay“). Žánrové ambientní plochy jsou slyšet i na Edgarově elpí „Ages“ (1978, např. „Tropic Of Capricorn“, „Era Of The Slaves“, „Metropolis“) či na následném albu „Stuntman“ (1979, např. „Stuntman“, „It Would Be Like Samoa“, „Scarlet Score For Mescalero“), které je ovšem trošku podobné pracím J.M.Jarreho (viz. níže). Froeseho mladší kolega Peter Baumann debutoval výborným albem, s poněkud nedůvěryhodným názvem „Romance 76“ (1976, např. „Meadow Of Infimity“, „Phase By Phase“, „Romance“), které je průsečíkem muziky TD, kraftwerkovského kraut rocku a hudby vážné. Dalším jeho elpím ze sedmdesátek je „Trans Harmonic Nights“ (1979, např. „White Bench And Black Beach“, „Chasing The Dream“, „Meridian Moorland“).

Podobně významným souborem jako TD, byť dnes již poněkud zapomenutým, byl i mnichovský Popol Vuh, personálně propojený s psychedelickou partou Gila. Vedl ho klávesista Florian Fricke; dalším důležitým členem se stal v pozdějších letech také kytarista a perkusista Daniel Fichelscher. U PV se hudebně jednalo opět o elektronický hippie rock s motivy kosmu, impresionistické vize pod vlivem acidu. Vyslechněte si alba „Affenstunde“ (1970, dvě skladby „Ich Mache einen Spiegel“, „Affenstunde“), „In der Garten Pharaos“ (1971, dvě skladby „Vuh“, „In der Gärten Pharaos“, v reedici ještě „Kha“), „Hosianna mantra“ (1973, např. „Kyrie“, „Hosianna-Mantra“, „Abschied“, „Segnung“) a „Einsjäger Und Siebenjäger“ (1974, např. „King Minos“, „Würfelspiel“, „Einsjäger Und Siebenjäger“, „Wo Bist Du?“), přičemž kupříkladu posledně jmenované desky s výbornou korejskou zpěvačkou Djong Yun hodně předznamenávají to, s čím přišli později třeba Dead Can Dance nebo Cocteau Twins; tedy s nádhernými zvukovými plochami a sférickým dívčím hlasem.

Na některých dalších albech PV je cítit silné ovlivnění etnickou hudbou, zde vřele doporučuji alba „Das Hohelied Salomos“ (1975, skladby „Du Schonse Der Weiber“, „In Den Nachten Auf Den Gessen I & II“, „Steh Auf Zieh Mich Dir Nach“, v reedici „In Den Nachten Auf Den Gessen III“), „Letzte Tage Letzte Nachte“ (1976, např. „Der Grosse Krieger“, „Kyrie“, „Dort Ist Der Tag“, „Letzte Tage“). Popol Vuh též svoji hudbou podbarvil několik filmů Wernera Herzoga, kupříkladu alby „Aguirre“ (1975, např. „Aguirre I /L´Acrime Di Rei/“, „Morgengruss II“, „Agnus Dei“), a zejména vynikajícím „Coeur De Verre“ (1977, např. skladby „Blatter Aus Dem Buch Der Kuhnheit“, „Das Lied Von Den Hohen Bergen“, „Huter Der Schwelle“, „Der Ruf“, „Gemeinschaft“). Kvalitní je i poněkud minimalistická deska „Die Nacht Der Seele“ (1979, např. „Wo Bist Du, Der Du ‚Uberwunden Hast?“, „Engel Der Luft“, „Mit Händen, Mit Füssen“, „Im Reich Der Schatten“). Ze samostatných skladeb je možno uvést třeba  „Brüder Des Schattens – Söhne Des Lichts“, „Sing For Song Drives Away The Wolves“. Let´s flying! 

K rock impresionismu řadíme také soubor Cluster syntetizérového dua Dieter Moebius a Hans-Joachim Roedelius. Na prvních třech deskách s nimi spolupracoval ještě producent a klávesista Conny Plank. Do minimalistických „kosmických“ ploch s prvky psychedelických a orientálních motivů občas recitovali poezii. Ohlas vzbudilo již první album obsahující tři dlouhé bezejmenné skladby – dle roku vydání se jmenovalo prostě „Cluster 71“. Ve stejném duchu se nesla i temná dvojka „Cluster II“ (1972, např. „Georgel“, „Plas“, „Für Die Katz“). Další deska „Zuckerzeit“ je přesně v duchu názvu již poněkud komerčnější a blíží se tvorbě Kraftwerk, byť zní poněkud sofistikovaněji (1974, např. skladby „Rosa“, „Hollywood“, „Fotschi Tong“, „Marzipan“). Z těchto samostatných desek Clusteru je nejznámější asi „Sowiesoso“ (1976, např. „Sowiesoso“, „Halwa“, „Dem Wanderer“, „Zum Wohl“). Na konci 70. let na sebe Cluster upozornil spoluprácí s Brianem Enem, s nímž natočili alba „Cluster And Eno“ (1978, např. „He Renomo“, „Steinsame“, „One“, „Fur Luise“) a „After The Heat“ (1979, např. „The Belldog“, „Base & Apex“, „Shade“, „Old Land“). Bočním projektem členů kapely se stala skupina Harmonia, v níž se spojili s Michaelem Rotherem z projektu Neu!. V oněch časech zasvěcení věděli o deskách „Musik Von Harmonia“ (1974, např. „Watussi“, „Ohrwurm“, „Sehr Kosmisch“, „Ahoi!“) a „Deluxe“ (1975, např. „Deluxe“, „Monza“, „Notre Dame“, „Kekse“). V Clusteru svého času působil i ex-člen Tangerine Dream Conrad Schnitzler, jehož autorské aktivity vyústily na konci seventies v elektronicky-hlukovou desku „Consequenz“ (1979, „Afghanistan“, „Fata Morgana“, „Copacabana“).

„Nové kosmické vědomí“ evokovali ve své hudbě také Ash Ra Tempel Manuela Göttschinga (g, voc, ks) a Klause Schulzeho (ks, ds) – ale druhý jmenovaný na čas odešel, pak se zase na chvilku vrátil a… zase odešel. V kapele dále stabilně působili i Hartmut Enke (bg), později ještě Rosemarie „Rosi“ Müller (voc, harp). ART často využívali elektrické kytary jako třeba na debutu „Ash Ra Tempel“ (1971, dvě skladby „Amboss“, „Traumaschine“), který je vlastně klasickým acidickým rockem. Jiná dvouskladbová deska „Seven Up“ (1972/1973, skladby „Space“ a „Time“) byla zase natočena ve spolupráci s LSD-vizionářem Timothym Learym. V duo Göttsching-Müller se projekt smrsknul na odlehčeném LP „Starring Rossi“ (1973, skladby „Day Dream“, „Schizo“, „The Fairy Dance“). V roce 1976 se Göttsching úplně osamostatnil a další alba vydával pod modifikovaným názvem Ashra. Jako třeba desku „New Age Of Earth (např. „Sunrain“, „Ocean Of Tenderness“, „Deep Distance“), která se nese v duchu čistého rock impresionismu a je blízká ve stejném roce vydanému „Oxygenu“ Jean-Michela Jarreho. Stejnou kvalitu má i album „Blackouts“ (1977, např. „Midnight On Mars“, „Don´t Trust The Kids“ „Shuttle Cocks“, „77 Slightly Delayed“). Naopak víceméně rockovou deskou je LP „Correlations“ (1978/1979, např. „Oasis“, „Ice Train“, „Morgana da Capo“, „Pas de Trois“), na které se Göttsching opět obklopil dalšími hudebníky.

Vynikající berlínský klávesista Klaus Schulze se po odchodu z TD a ART (sound kapel se mu zdál málo progresivní), kde obstarával víceméně rytmiku, začal věnovat samostatné dráze a konečně uplatnil svoje schopnosti ovládat syntezátory. Experimentoval s kvadrofonickým zvukem, baletem, light shows, vytvářel multimediální projekty, v osmdesátých letech se pohyboval v oblasti hudby new age. Jeho debutová zvuková symfonie „Irrlicht“ je sice podobna tehdejší tvorbě Tangerine Dream, ale dle slov tvůrce má spíše blíže k Musique concrète (konkrétní hudbě), než k současné elektronice (1973, jediná skladba, symfonie „Irrlicht“). Podobná dvojka „Cyborg“, již v některých částech používá jakési rytmické zvuky (1973, skladby „Synphära“, „Conphära“), což je ještě více zvýrazněno na třetím LP „Blackdance“, kde umělec poprvé využívá hry na syntetizátory a ozve se i zpívaná pasáž (1974, skladby „Ways Of Changes“, Voices Of Syn“, „Some Velvet Phasing“).

V polovině seventies vzbudilo pozornost Schulzeho album „Picture Music“ (1975, např. „Totem“, „Mental Door“). Za nejlepší alba jsou považovány „Moondawn“ (1976, dvě skladby „Floating“ a „Mindphaser“), „Body Love“ (1977, skladby „Stardancer“, „Blanche“, „P.T.O“), „X“ (1978, např. „Friedrich Nietzsche“, „Frank Herbert“, „Friedemann Bach“, „Heinrich Von Kleist“), „Dune“ (1979, dvě skladby „Dune“, „Shadows Of Ignorance“) a „Live“ (1980). Dobré je i album „Dig It“ (1980, např. „Death Of An Analogue“, „Weird Caravan“, „The Looper Isn´t A Hooker“). Je nesporné, že talentovaný Schulze některými svými skladbami předznamenal budoucí taneční elektronickou scénu devadesátých let.

Další mladý představitel RI, düsseldorfský Wolfgang Riechmann bohužel svůj talent nemohl plně rozvinout – krátce po vydání jediného sólového alba „Wunderbar“ (1978, „Wunderbar“, „Abendlicht“, „Traumzeit“), nepřežil noční přepadení neznámými výtržníky.

Částí své tvorby do rock impresionismu a také do ambientu patří i německý skladatel a klávesista Eberhard Schoener – asi nejlépe je to slyšet na dvojalbu „Meditation“ (1973, např. „Meditation Part I“, „Sky Music“), LP „Bali Agúng“ s prvky hudby a zvuků ostrova Bali (1975, např. „Tjandra“, „Nadi“, „Ketjak“, „Surija“) a soundtrackové desce „The Book“ (1977, např. „Creation“, „Paradise“, „Exodus“). Moogoví specialisté Paul Beaver a Bernard L. Krause  se potkali ve druhé polovině sixties - Beaver byl původně jazzman, Krause vycházel z folku a rocku a z filmové muziky. Oba se v té době objevovali jako konzultanti a poradci přes moogy u známých kapel, které tento přístroj začali používat  (Beach Boys, Rolling Stones, Byrds). Vcelku důležitými díly, předvádějícími zvukové možnosti kláves, a sahajícími až do oblasti filmové muziky jsou LP „In A Wild Sanctuary“ (1970, mj. „Another Part Of Time“, „Sanctuary“, „Spaced“, „And There Was Morning“ ) a „Gandharva“ (1971, např. „By Your Grace“, „Good Places“, „Nine Moons Of Alaska“, „Gandharva“). Na Gandharvě hraje mj. i význačný kytarista Mike Bloomfield, tudíž si na ní B&K občas i zabigbítovali, ale většinou se jedná o moogový RI. Bohužel už v první polovině sedmdesátých let se začalo Beaverovo zdraví prudce zhoršovat a v roce 1975 zemřel. Do žánru RI patří i hráč na elektrickou harfu Andreas Vollenweider, původem ze Švýcarska. Koncem seventies se jen zastřeloval a tak od něj můžeme z tohoto období znát jen náladovou desku „Eine Art Suite In XIII Teilen“ (1979) s výbornými „teily“ „I“, „II“, „III“, „VII“, „VIII“ či „XII“. Jeho hlavní tvůrčí období přišlo až v 80.letech.

I když byl termín rock impresionismus roubován pouze na německou scénu, ve světě se objevilo několik umělců, kteří hráli v podstatě podobnou muziku. Proto výrazu použiji i pro ně, přestože některé ortodoxní škatulkáře asi naštvu.

V takem pripadke tedy nesmíme zapomenout na syntezátorového kmeta, Japonce Isao Tomitu, tvůrce různých znělek (mj. OH Tokyo ´64, Expo Osaka ´70). Tomita se nejprve proslavil syntíkovou interpretací Debussyho impresionistických skladeb - album „Snowflakes Are Dancing“ (1973/974), např. „Reverie“, „Arabesques“, „Clair de Lune“, „The Engulfed Cathedral) -, poté se pustil do Musorgskeho a Stravinského. Následně Tomita zamířil směrem ke sférickým kosmickým kompozicím, když si půjčoval od Prokofieva či Sibelia, a dodal i několik skladeb autorských - zkuste album „Bermuda Triangle“ (1978, např. „A Space Ship Lands Emitting Light“, „A World Of Different Dimensions“, „Dawn Over The Triangle“). Zmocnil se i Gustava Holsta a díky tomu vzniklo LP „The Planets“ (1979, např. „Venus“, „Uranus“, „Mars).

Jeho krajan, o generaci mladší multiinstrumentalista vystupující pod pseudonymem Kitaro, stál někde mezi ním, J.-M. Jarrém (viz. níže) a M. Oldfieldem (viz. art rock). Ve své „new age“ tvorbě často využíval prvků asijské hudby. V krátkodobém výhledu doporučuje se poslech ve společnosti něžnějšího pohlaví – rozhodně ho zaujmete. Výhled dlouhodobý již není příliš výhodný. Ženy totiž zatouží ty neexistující exotické krajiny, jež jim Kitaro svou hudbou evokuje, poznat. Doporučují se alba „Oasis“ (1979, např. „Moto-rism“, „Eternal Spring“, „Oasis“, „New Wave“, „Fragrance Of Nature“), soundtrack „Silk Road“ (1980, např. „Silk Road“, „Heavenly Father“, „Flying Celestial Nymphs“, „) a zejména „Ki“ (1981, např. „Revelation“, „Stream Of Being“, „Kaleidoscope“, „Endless Water“, „Cloud In The Sky“). Ve třiaosmdesátém vzniklo mizerné, popově polopatické album „Silver Cloud“ (např. „Straight Away To Orion“, „Never Let You Go“, „Panorama“, „Earth Born“).

Další zásadní postavou rock-impresionismu je řecký klávesista Vangelis, takto ex-člen skupiny Aphrodite´s Child. Tvořil jakoby v prostoru plovoucí, sférické hudební obrazy, plné jemných a elegantních melodií. Naladěni na jeho vlnu, cítili jste každý tón, každou akordovou nuanci. Stručně řečeno, takoví pankáči ho museli asi slušně nenávidět. U Vangelise je vcelku zvláštní, že úspěch mu nepřinesly ani jeho samostatné desky, ani spolupráce s Yes a Jonem Andersonem, ale soundtracky. Alba jako třeba „Heaven And Hell“ (1975, jediná skladba „Heaven And Hell“, z částí zaujmou zejména „12 O´Clock“, „Symphony To The Powers B“, „Bacchanale“)  a „Albedo 0, 39“ (1976, „Pulstar“, „Mare Tranquillitatis“, „Alpha“, „Nucleogenesis“) mají jistě svoji kvalitu, singl „To The Unknown Man“ (1977) předznamenal hudební modely jeho některých budoucích soundtracků, a společná práce s Andersonem je dokonce dosti známa (alba „Short Stories“, 1979, „Friends Of Mr. Cairo“, 1981, viz. art rock), přesto gró jeho tvorby tvoří filmová hudba.

Vangelisovou první prací pro film byl soundtrack „L´Apocalypse Des Animaux“ (1973, např. „La Petite Fille De La Mer“, „La Mort Du Loup“), pozornost vzbudila i hudba k dokumentu „Opera Sauvage“ (1979, mj. „Hymne“, „Reve“, „Mouettes“, „Flamants Roses“). Nehynoucí slávu mu přinesly až oscarové soundtracky „Chariots Of Fire“ (1980/1981, hit „Main Theme From Chariots Of Fire“, dále např. „Eric´s Theme“, „Jerusalem“, „100 Metres“) a „Blade Runner“ (1981/1982, na albu vyšel ale až o dvanáct let později, např. „Rachel´s Song“, „Love Theme“, „Blade Runner Blues“, „Damask Rose“, „Tears In Rain“, „End Titles From Blade Runner“). Úspěšný byl i soundtrack „Antarctica“ (1983, např. „Theme From Antartica“, „Deliverance“, „Antarctica Echoes“, „Other Side Of Antarctica“). Jeho nejúspěšnější soundtrack ho ale teprve čekal…

Impresionistické hudební plochy ovšem nevytvářeli jenom Němci, Řekové nebo Japonci. Velmi zásadním způsobem vstoupil do žánru francouzský multiinstrumentalista Jean-Michel Jarre, jinak synátor slavného skladatele filmové hudby Maurice Jarreho. Od dětství bušil do klavíru, pak se vybodl na školu a rebeloval v bigbítu – hrál na kytaru v kapelách Mystere IV a The Dustbins. Následně začal experimentovat se zvukovými smyčkami, „konkrétní hudbou“ a elektronikou, až se dostal k prvním klávesovým syntezátorům. Začal komponovat hudbu pro balet, divadlo, vytvářel reklamy a televizní znělky, později psal muziku pro francouzské zpěváky pop music, jako byli Christophe nebo Francoise Hardy. V roce 1971 vydal Jarre první singl „La Cage“, poté pod pseudonymem Jamie Jefferson vymyslel projekt Pop Corn Orchestra pod kterým natočil SP s vlastní skladbou „Black Bird“ a coververzí „Popcorn“, pův. od Gershona Kingsleyho (1972). Možná právě tam objevil svůj vlastní kód, jak se syntetizéry pracovat. Ve třiasedmdesátém napsal hudbu k filmu „Les Ganges Brulées“ (1973, např. „La Chanson Des Granges Brulées“, „Rose“). Hm, nic moc, ale je fakt, že dost podobné motivy občas zazněly i na jeho pozdějších, již slavných albech. A jsme u nich: Jarreho proslavily až desky z druhé poloviny sedmé dekády a měly proč.

Šlo zejména o alba „Oxygene“ (1976, jediná skladba „Oxygene“, přičemž její část Pt. 4 je opravdu velký hit a Pt.2 si s ní moc nezadá, pěkné jsou i Pt. 1 či Pt. 5) a „Equinoxe“ (1978, jediná skladba „Equinoxe“, u které jsou hitovkami zase její části Pt. 4 a také Pt. 5, výborné jsou také Pt.1, Pt. 2 a Pt. 7). Obsahují mix přelévajících se náladových ploch, občas doplněných o zvuky primitivního automatického bubeníka. Přesto lze říci, že třeba na rozdíl od takového Vangelise byl Jarre více experimentálnější. Možná jste si toho nevšimli, ale některé jeho skladby zejména z druhé jmenované desky dodnes slouží jako podklad pro různé dokumentární filmy o přírodě. V roce 1979 si udělal zásek do Guinessovy knihy rekordů – v Paříži na Place de la Concorde sledoval jeho koncert 1.000.000 posluchačů (jeho první milion, další milionové akce přijdou v osmdesátých a devadesátých letech). Ale zpět k nahrávkám: ještě bych chtěl uvést slušné elpíčko „Magnetic Fields“ (1981, jediná skladba„Magnetic Fields“, s hitovou částí Pt. 2 a zajímavými kusy Pt. 1 či Pt. 5). Fajnšmekři doporučují poslech Jarreho impresionistických skladeb po požití LSD, ale mám pocit, že když se do muziky vhodně vcítíte, jako na tripu si budete připadat i bez zmíněné dobroty. Jarre je jedním ze zásadních předchůdců elektronické taneční scény devadesátých let.

A je jím i francouzská skupina s příznačným názvem Space, kterou dali dohromady klávesisté a skladatelé Didier Marouani zvaný Ecama a Roland Romanelli, včetně basisty Jannicka Topa. Vycházelo se samozřejmě ze syntezátorových ploch Jarrého, jen se do nich implantoval disko-rytmus a někde přidal i vokál. Celé se to nazývalo space-disco a k zásadnímu hitu té doby – „Magic Fly“ – tehdejší dvojce hitparády v Británii, byl natočen patřičně odosobněný videoklip: kapela v něm vystupuje ve skafandrech a helmách. Skladba pochází ze stejnojmenného  debutového alba, tedy „Magic Fly“, které vyšlo v roce 1977 (dále např. „Tango In Space“, „Carry On, Turn Me On“, „Fasten Seat Belt“). Další LP „Deliverance“ se neslo v témže duchu (1977, např. Running In The City“, „Prison“, „Deliverance“), a trojka „Just Blue“ jakbysmet (1978, např. Just Blue“, „Save Your Love For Me“, „Symphony“, „My Love Is Music“), vlastně se to celé dost opakovalo a v jednaosmdesátém zhaslo …Samotný Didier Marouani aka Ecama natočil mj. LP „Le Gagnant“ (1979, např. „Lover´s Song“, „The Winner“, „Anywhere”) a SP „Temps X“/„Song For You“ (1979). 

Do stejného kotce jako Space patří i další krátkodechý francouzský projekt Droïds, který se narodil v hlavě producenta Yvese Hayata v čase bláznění ze Star Wars. Najal klávesistu Richarda Lornaca a bubeníka Jeana-Paula Batailleye a společně vytvořili další space-disco songy s příslušnými odosobněnými videoverzemi. Celé to bylo záležitostí let 1977-1978, a jediné album, které bylo vyprodukováno, je dnes raritou. Dostalo název „Star Peace”, a obsahovalo dva singlové hitíky The Force Pt. 1 & Pt. 2“ a „Be Happy Pt. 1. & Pt. 2“ (dále např. „Tchoung Fou“, „Shanti Dance Pt. 1 & Pt. 2“, „Renaissance De L'amour”).

Oba posledně jmenované projekty lze samozřejmě zařadit i do škatulky Disco.

Ale pojďme se vrátit k barevným syntezátorovým plochám a jmenujme další umělce, kteří s nimi pracovali. Svým způsobem by se tak daly do RI zařadit i některé úseky nahrávek art rockových interpretů počínaje Yes nebo Genesis a třeba Mike Oldfieldem konče. Anebo některé kousky od McLaughlinových The Mahavishnu Orchestra, zejména z druhého období existence kapely, či od francouzského alternativního projektu Heldon.

Přestože rock impresionismus je víceméně poslechová hudba, díky zmáklému marketingu na ní lze slušně vydělat. Asi nejúspěšnějším umělcem je v tomto ohledu právě Jean-Michel Jarre, který od konce 70. let přeměnil své koncerty v obrovská megashow, plná světelných a laserových efektů, na která jednotlivě přicházely stovky tisíc posluchačů (několikrát dokonce přes jeden milion, jak jest psáno výše).

Jak už jsem zmínil, výraz „rock impresionismus“ je dobovým pomocným označením a dnes se už nepoužívá. Je to vcelku škoda, protože tvorbu výše zmíněných umělců, ono hudební prolínání pastelových barev zvuku, vystihoval asi nejlépe. Dnes jsou označováni vágními termíny jako electronic music (ale pod tím si můžete představit cokoliv od George Harrisona až po Daft Punk), cosmic rock, space rock (že by to mělo něco společného s Hawkwind a Rush? Mhmm), progressive rock (jako třeba Zappa, King Crimson nebo „jethra“? To sotva), pro německé kapely se používá onen hanlivý výraz kraut rock (jenže tady je to spektrum široké od Scorpions přes Kraan až po po Kraftwerk). Takže jediný výraz, který se alespoň trošku přibližuje, je možná slovo „ambient“. Nicméně přesto se zdá, že „rock impresionismus“ byl prostě v popisu tohoto stylu hudby nejpřesnější.

Později v 80. letech se podobně laděným kompozicím spojeným s Enovským ambientem začalo říkat new age. V následující elektronické dekádě se v souvislosti s taneční scénou vrátil výraz ambient; posouval ale původní význam slova jinam – nejednalo se již o hudbu přirozeně vloženou do nějakého prostředí ale o hudbu náladovou, uklidňující, meditativní. Na Jarrého, Vangelise a Tangerine Dream v té době navazovaly (a do jisté míry je i trochu kopírovaly) spolky jako Leftfield nebo později Air. Impresionistických ploch se ale užívalo také v jemné fúzi s acid jazzem a prvky ethno – výsledkem se pak stala hudba, určená pro speciální místnosti, kam chodili tanečníci odpočívat – tzv. chill outy (název vymysleli happeningoví šílenci z KLF). Tehdy se pro tuto fúzi vžil název chill out music.

A na úplný závěr – rockový impresionismus se stal pevnou a nedílnou součástí tanečních parties z doby millenia, kde jeho hudební barvy dokonale souzněly s barevným tancem světel při úžasných light-shows. Ta vlastně jakoby navazovala na psychedelii a kmenová shromáždění hippies z 2. poloviny šedesátých let.