Úvod » Články

Už jsme si řekli, že i když existoval určitý přesah kultury a potažmo hudby sixties do sedmdesátých let, atmosféra sedmé dekády přesto dýchala něčím jiným. Nápady a experimenty halucinogenních šedesátých sice přijala sedmdesátá léta za své a ty v jednotlivostech ještě více cizelovala a rozvíjela. Jenomže doba nám od flower power poněkud zdrsněla - což se nakonec muselo někde projevit. Rockové hudbě vévodily hardrockové maňuchy a tak i folkoví bardi, pokud chtěli být v hlučných seventies slyšet, museli poněkud přitvrdit. Proto je třeba se zavedenou škatulku „folk rock“ nakládat poněkud volněji a s rezervou. Spousta toho, co písničkáři do svých posluchačů valili, bylo normální tvrdou rockárnou.

Byli ale i tací, zejména ti starší, kteří – ač občas tu basu a buben použili – přece jen zůstávali oné tišší formě folku věrni. Když se v roce 1970 rozpadlo folkové trio Peter, Paul & Mary, bylo to proto, že všichni členové si chtěli zkusit sólovou dráhu. A tak na začátku dekády každý z nich vydal elpíčko, a jelikož je label chtěl reklamně podpořit, nechal na každou desku udělat obal s jejich jménem v typografii původního loga názvu kapely – prostě logo bylo rozstříháno na tři části.

 

Jako první z PP&M vydala album zpěvačka Mary Travers, a pochopitelně se jmenovalo „Mary“ - kritikou bylo chváleno za rozmanitost, třebaže se zpěvačka autorsky podílela jen na dvou písních, z nichž jedna pocházela z původního repertoáru tria (1970/1971, např. „The Song Is Love“, „Erika With The Windy Yellow Hair“ plus covery „Follow Me“, pův. od Johna Denvera, „The First Time Ever I Saw Your Face“, pův. od Roberty Flack „Indian Sunset“, pův. od Eltona Johna). Uvedl bych i druhé LP „Morning Glory“ (1972, např. „The Scarlet And The Grey“, „That´s Enough For Me“, „When I Need You Most Of All“. „Conscientious Objector“), a třetí „All My Choices“, které obsahuje samé covery, mj. Nashe, Denvera atd. (1973, např. Too Many Mondays“, „All My Choices“, „Southbound Train“). Vše pochopitelně výborně zazpívané. Jak pěkné obrázky na pohlednicích.

Zpěvák, kytarista a skladatel Paul Stookey se sólovým LP přišel jako druhý z PP&M, v duchu rozstříhaného loga se jmenovalo „Paul and“ a bylo hodnoceno jako vynikající - navíc se dostalo i nejvýš v žebříčcích hitparád (1971, hit „Wedding Song /There Is Love/“, dále např. „Lucy“, „Sebastian“, „Been On The Road Too Long“, „Tiger“ plus cover „Gabriel´s Mother´s Hiway Ballad #16 Blues“, pův. od Aarla Guthrieho). Deska je také ze všech tří debutů, řekněme „nejhlasitější“. A hned můžeme přidat i další Stookeyho album - živák „One Night Stand“ (1973). O tři roky později byl natočen další živák, který je spíše Paulovým vyznáním víry, a obsahuje všehochuť autorských věcí, písní PP&M a jím adaptovaných náboženských textů (1976/1977, mj. „The Winner“, „23rd Psalm“, „Turn It Over“ plus cover „Gabriel´s Mother´s Hiway Ballad #16 Blues“, pův. od Aarla Guthrieho).

Jako třetí z PP&M vydal album ten první - zpěvák, kytarista a skladatel Peter Yarrow. Deska se samozřejmě jmenovala „Peter“, a opět byla velmi chválena (1972, např. „Don´t Ever Take Away My Freedom“, „Greenwood“, „Wings Of Time“, „Tall Pine Trees“, „Weave Me The Sunshine“, „River Of Jordan“). A hned další rok vyšla jeho další deska „That´s Enough For Me“ (1973, např. „Whispered Words“, „Old Father Time“ plus covery „That´s Enought For Me“, pův. od Paula Williamse a „The Harder They Come“, pův. od Jimmyho Cliffa).

V roce 1978 se dalo trio Peter, Paul & Mary znova dohromady, absolvovalo úspěšné turné, a natočilo průměrnou popovou desku s pochopitelným názvem „Reunion“ (1978, např. „I Need Me To Be For Me“, „Sweet Survivor“, „Like The First Time“). Pozitivní přijetí jejich comebackového turné trojici nakoplo natolik, že od roku 1981 fungovala další více než čtvrtstoletí.

Bob Dylan vstoupil do sedmdesátých let sice coby legenda, nicméně lidí se počal stranit. Možná, že to způsobily problémy v osobním životě – v bouřlivých letech 1967-70 jeho (i s celou rodinou) totiž neustále pronásledovali různí levičáci, anarchisté, sjetí hippies a další pošuci a nutili ho, by se postavil do čela jejich frakcí, potažmo celé „youth culture“. A protože právě tohle bylo něco, co vůbec nechtěl, některé radikály proti sobě popudil. Nějaký čas jenom natáčel a na živé vystupování se vybodl - zahrál si snad jen na fesťáku Isle Of Wight a charitativním Koncertu pro Bangladéš. Z té doby pochází slušné LP „New Morning“ (1970, např. „Man In Me“ – znáte z filmu Big Lebowski, že?, dále např. „Day Of The Locusts“, „Sign On The Window“, „New Morning“, „Time Passes Slowly“, „One More Weekend“). V roce 1973 si Bob střihl malou roličku ve filmu Pat Garrett And Billy The Kid“ (režie Sam Peckinpah), z jehož soundtracku pochází slavná písnička „Knockin´On The Heavens Door“. Poté se ještě starý bručoun rozhádal se svým vydavatelským labelem.

Po dalších „mhmm, já ti nějak nevím…“ albech přišlo nejprve oživení se syrovým, nahrubo nahraným LP „Planet Waves“ s The Bandem za Mistrovými zády (1974, např. „Going, Going, Gone“, „Tough Mama“, „Something There Is About You“, „Forever Young“, „Hazel“) a taky s live 2LP „Before The Flood“ (1974). A pak přímo živá voda v podobě nářezových desek „Blood On The Tracks“ (1974/1975), „Desire“ (1975/1976) a živáku „Hard Rain“ (1976), obsahujících řadu skvělých písní jako třeba „Tangled Up In Blue“, „Idiot Wind“, „Shelter From The Storm“, „You´re A Big Girl Now“, „If You See Her, Say Hello“, „Lily, Rosemary And The Jack Of Hearts“, „Hurricane“, „Oh, Sister“, „Black Diamond Bay“, „Sara“ či „One More Cup Of Coffee“. V té době vydal Dylan také kvalitní desku „The Basement Tapes“ se songy, které vznikly s kapelou The Band v roce 1967 (1975, např. „This Wheel´s On Fire“, „Long Distance Operater“). Nu, a pak už mu nezbývalo nic jiného než prostě jenom legendou zůstat. Protože pro polovinu seventies připravil úplnou hudební nirvánu! 

Jenomže po takové grandiózní pitce přichází kocovinou provázené střízlivění. A to zejména u americké kritické obce. Najednou se hledala záminka, jak do pánaboha kopnout. V roce 1978 Bob se Samem Shepardem napsal a sám zrežíroval surrealistický film „Renaldo a Clara“ (1978), v němž si zahráli třeba Sara Dylan, Joan Baez nebo Allen Ginsberg, a který kritika ztrhala a označila za nesmyslný – i když možná nejvíc vadila jeho přílišná délka. V Evropě byl přijat mnohem lépe. V tomtéž roce Mistr poněkud uspěchal natáčení elpíčka, které navíc nahrál v dosti mizerném studiu: dostalo název „Street Legal“, a rozhodně nebylo tak špatné, jak se o něm vyslovovali američtí novináři (1978, např. „Changing Of The Guards“, „Baby, Stop Crying“, „Is Your Love In Vain?“, „New Pony“, „Seňor /Tales Of Yankee Power/“). V Evropě bylo přijato mnohem lépe. Po svém satori s Ježíšem pak Bob nahrál vírou nabité LP „Slow Train Coming“ (1979, songy „Gotta Serve Somebody“, „I Believe In You“, „Gonna Change My Way Of Thinking“, „Precious Angel“), a do eighties vstoupil jako probuzený křesťan…

Když už jsme zmínili Dé, musíme též říci něco o Bé, tedy kanadsko-americkém  souboru The Band. Do 70. let vstoupil v osvědčené sestavě Robbie Robertson (g, p, voc), Rick Danko (bg, vln, voc), Richard Manuel (p, voc), Garth Hudson (ks, acc, sax) a Levon Helm (ds, mand, g, voc), ale co se týče vlastní tvorby, stále více se projevoval vliv Robertsona – v době, kdy kapela v v polovině sedmdesátých let končila, psal už prakticky všechno sám. Jinak muzika kapely se od konce 60. let moc nezměnila, pořád to byl takový ten pomalejší neučesaný americký bigboš, s preludujícím pianem a vypjatými vokály. První dvě vstupní desky do seventies byly dobré – jednalo se o studiovky „Stage Fright“ (1970, např. „Sleeping“, „Just Another Whistle Stop“, „All La Glory“, „The Rumor“, „Strawberry Wine“) a „Cahoots“ (1971, např. „Last Of The Blacksmiths“, „Volcano“, „Life Is A Carnival“, „Where I Paint My Masterpiece“ - přímo pro kapelu ji napsal Bob Dylan -, „The Moon Struck One“, „Where Do We Gom From Here?“).

Povedl se i koncertní double „Rock Of Ages“ (1972), ale dál už to začínalo být na jedno kopyto. Možná bych vypíchl songy jako „Share Your Love With Me“ nebo cover.“The Great Pretender“, který v 50.letech proslavili Platters. The Band pak opět podpořil Boba Dylana na jeho koncertní šňůře (viz. 2LP „Before The Flood“), aby následně natočil svoji poslední slušnou desku, nazvanou „Northern Lights – Southern Cross“ (1975, např. „Hobo Jungle“, „Acadian Driftwood“, „It Makes No Difference“, „Rags And Bones“, „Forbidden Fruit“). A jak je uvedeno výše, bylo vydáno i společné dvojalbum s Dylanem „The Basement Tapes“ se songy, které vznikly v létě 1967: 2LP vyšlo pětasedmdesátém, a obsahuje i některé autorské nebo spoluautorské songy členů The Band (např. „Bessie Smith“, „This Wheel´s On Fire“, „Orange Juice Blues“, „Yazzoo Street Scandal“, „Katie´s Been Gone“, „Tears Of Rage“, „Ruben Remus“). Jenže do roka následoval poslední koncert kapely a rozchod. Posmrtně vzniklo průměrné LP „Islands“, obsahující různé nahrávky z let 1972 až 1977 (mj. „Christmas Must Be Tonight“, „Right As Rain“, „Let The Night Fall“). Pokud byste si chtěli The Band zahltat očami, sežeňte si někde hudební dokument „The Last Waltz“ právě z onoho posledního koncertu (1977, režie Martin Scorsese).

Joan Baez sice dále využívala coverů, ale začala mnohem více skládat než v předcházející dekádě. Ponechala si svůj spirituální hlas, opatřila si za záda rockovou kapelu a natočila slušná alba jako třeba 2LP „Blessed Are…“ (1971, např. „Blessed Are…“, „Three Horses“, „Milanese Waltz/Marie Flore“ plus covery „The Salt Of The Earth“, pův. od Stounů, „Heaven Help Us All“, pův. od Rogera Millera, „The Night They Drove Old Dixie Down“, pův. od The Band a „Angeline“, pův. od Mickey Newburyho) či LP „Come From The Shadows“ (1972, např. skladby „Love Song To A Stranger“, „Myths“, „Prison Trilogy(Billy Rode)“, „Song Of Bangladesh“, „All The Weary Mothers Of The Earth“ a covery „Rainbow Road“ od Frittse a Pena, „Imagine“ od Johna Lennona) a „Where Are You Now, My Son?“ (1973, např. „Only Heaven Knows“, „A Young Gibsy“ a covery „Less Than The Song“ , pův. Hoyt Axton, a „Best Of Friends“, pův. Mimi Fariňa) 

V pětasedmdesátém Joan natočila jedno ze svých nejlepších alb „Diamonds And Rust“ (1975, např. „Diamonds And Rust“, „Winds Of The Old Days“, „Dida“ - duet s Joni Mitchell a covery „Fountain Of Sorrow“ od Jacksona Browneho, „Never Dreamed You´d Leave In Summer“ od Stevie Wondera, „Jesse“, pův. od Janis Ian). Velmi dobře interpretovala i další převzaté písně jako např. „Oh Happy Day“ od Eda Hawkinse, naopak po sérii pěkných autorských skladeb z první půle seventies, jí nějak došel „pušný prach“. A tak bych uvedl ještě elpí až z konce dekády - „Honest Lullaby“ (1979, např. „Honest Lullaby“, „Michael“ plus covery „Light A Light“, pův. od Janis Ian, „Song At The End Of The Movie“, pův. od Pierce Pettise, „Before The Deluge“, pův. od Jacksona Browneho). Jinak je třeba říci, že většina jejích desek ze seventies si držela vcelku ucházející úroveň. Jako správná levicová aktivistka si trsla také ve vietnamské Hanoji a mj. stála u zrodu americké větve dnes známé organizace Amnesty International. Pracovala i v různých humanitárkách, vystupovala proti trestu smrti a porušování lidských práv, kritizovala východoevropské bolševické totalitní systémy. A „We Shall Overcome“ dává dodnes.

Už jsme si řekli, že doba nám od prosluněných sixties v následující dekádě poněkud zdrsněla. A tehdy se začali v Americe prosazovat se svými autorskými skladbami ostřejší a hlučnější písničkáři. Jedním z nich byl například potomek slavné superskupiny CSN&Y, zpěvák a kytarista Neil Young, Kanaďan s mňoukavým hlasem, jehož mj. proslavilo i nošení kostkovaných flanelových košil. Zejména Dylan na něj hodně žárlil (kvůli muzice, nikoli kvůli těm košilím). Neil tehdy válcoval vše živé, a nejlépe s folk-country-rockovou, ale  někdy až hardrockovou kapelou Crazy Horse, jejíž syrový, valivý sound tvořil jakýsi kontrast ke zpěvákovu tenkému vokálu. A pokud už zrovna nehrál se „splašeným koněm“, často využíval jeho hudebníky. Komerčně byl nesmírně úspěšný, zato v osobním životě propadal těžkým depresivním stavům. Na předávkování drogami mu umřeli dva kámoši z Crazy Horse (kytarista Danny Whitten a roadie Bruce Berry), a mamut label od něj žádal dobře prodejný materiál ovšem psaný podle stejného mustru. A tak ani není divu, že se Young uchýlil k alkoholu. Přesto stále natáčel skvělé věci.

Připomeňme si singl „The Loner“ (1968) a výborná alba „Everybody Knows This Is Nowhere“ (1969, hity „Cinnamon Girl“ , „Cowgirl In The Sand“,  dále např. „Down By The River“, „Everybody Knows This Is Nowhere“, „Running Dry /Requiem For The Rockets/“) a „After The Goldrush“ (1970, hit „Southern Man“, dále např.„When You Dance You Can Really Love“, „Only Love Can Break Your Heart“, „Don´t Let It Bring You Down“, „Tell Me Why“, „I Believe In You“), bez Crazy Horse natočené, megaúspěšné a mnohaplatinové LP„Harvest“ (1972, hity „Heart Of Gold“, „Old Man“, dále např. „Alabama“, „Words /Between The Lines Of Age/“, „The Needle And The Damage Done“, „Harvest“, „Out On The Weekend“), kvalitní živák „Times Fades Away“ (1973), či chválené, s některými hostujícími muzikanty z C.H. „On The Beach“ (1974, např. „Walk On“, „On The Beach“, „See the Sky About To Rain“, „Revolution Blues“, „Ambulance Blues“).

Předtím, v roce 1973 natočil Young LP opět s Crazy Horse na palubě, ale vyšlo až o dva roky později – jmenovalo se „Tonight´s The Night“ a je jeho asi vůbec nejdepresivnější deskou (1975, např. songy „Tonight´s The Night“, „Come On Baby Let´s Go Downtown“, „Alberquerque“, „Lookout Joe“, „New Mama“). Zdařilá byla i  Neilova alba jako pomalé „Zuma“ (1975, např. „Cortez The Killer“, „„Drive Back“, „Stupid Girl“, „Danger Bird“, „Through My Sails“, „Don´t Cry No Tears“) či „American Stars´n´Bars“, natočené v průběhu předchozích čtyř let s různými country-rockovými muzikanty včetně Crazy Horse (1977, hit „Like A Hurricane“, dále např. „The Old Country Waltz“, „Bite The Bullet“, „Hey Babe“, „Hold Back The Tears“). Nyní si ještě připomeňme i některé songy z druhé poloviny seventies jako třeba „Lotta Love“ (známá v předělávce od Nicolette Larson) či cover „Four Strong Winds“, pův. od dua Ian & Sylvia.  Platinu pak získal Youngův poloviční živák „Rust Never Sleeps“ (1979, „ Hey, Hey, My, My,/Into The Black/“, „Thrasher“, „Powderfinger“, „Pocahontas“, „Welfare Mothers“,„My, My, Hey, Hey /Out Of The Blue/“), který je zvěčněn pod stejným názvem i ve filmové podobě. V roce 1980 přestal Young s kapelou Crazy Horse spolupracovat a je fakt, že bez ní se mu najednou přestalo dařit. Plácal se prakticky po celá osmdesátá léta.

Samotný soubor Crazy Horse se postupně vyvíjel v průběhu 60.let a svůj název získal, až když se připojil k Neil Youngovi a natočil s ním jeho druhé a třetí album. Ale „splašenej kůň“ natáčel i svoje vlastní desky, zejména v době, kdy si z něj Kanaďan půjčoval jen jednotlivé muzikanty nebo se věnoval CSN&Y. A co vlastně Crazy Horse hrál? Jednalo se o vyloženě jamový bigboš někde mezi country a hard rockem – bylo znát, že tu převládá hlavně radost z hraní, která byla více než nějaké finanční ohodnocení. Základ souboru tvořili Danny Whitten (g, voc), Billy Talbot (bg) a Ralph Molina (ds, voc), ale působili v tu třeba i Nils Lofgren (g, voc) nebo proslulý Spectorův skladatel a producent Jack Nitzsche (p). Po smrti Whittena (1972) kapela nefungovala, její členové různě hostovali, až do ní nastoupil stmelující element Frank „Poncho“ Sampedro (g, voc). To se stalo asi v polovině 70. let, kdy už opět komplet začala jezdit s Youngem. A nyní alba samostatného „splašeného koně“: určitě kvalitní je debut „Crazy Horse“ (1971, např. „I Don´t Want To Talk About It“, „Downtown“, „Look At All The Things“, „Carolay“, „Beggars Day“, „I´ll Get By“), dále už bez Whittena vznikla poněkud rozháraná deska „Loose“ (1972, např. „All The Little Things“, „One Sided Love“, „All Alone Now“, „Move“, „Going Home“), poté „At Crooked Lake“ (1972, např. „Rock And Roll Band“, „Don´t Keep Me Burning“, „Lady Soul“, „Don´t Look Back“) a s Youngovou pomocí ještě „Crazy Moon“ (1978, např. „She´s Hot“, „Thunder And Lightning“, „Going Down Again“, „Downhill“, „End Of The Line“).

Ale když už se tak nějak motáme okolo Younga, pojďme se vrátit k dalším exponentům legendy CSN&Y.

Tak třeba zpěvák a kytarista Stephen Stills natočil své nejlepší vlastní věci ještě v době existence slavné superskupiny a krátce po jejím rozpadu. Prakticky se jedná o dvě vynikající desky - na debutu mu zahostovali kromě Crosbyho, Nashe a Rity Coolidge (ajvaj!) třeba Clapton, Hendrix, Ringo Starr, John Sebastian nebo Cass Elliot z M&P; je to skvostná záležitost pojmenovaná prostě „Stephen Stills“ (1970, hit „Love The One You´re With“ dále např. „Do For The Others“, „Old Times Good Times“, „Sit Yourself Down“, „To A Flame“, „Cherokee“, „We Are Not Helpless“). A po roce přišlo samozřejmě „Stephen Stills 2“ s občasnými výjezdy dechové sekce (1971, např. „Fishes And Scorpions“, „Know You Got To Run“, „Relaxing Town“, „Singin´ Call“, „Change Partners“). Obě elpíčka jednoznačně patří do zlatého fondu folk rocku.

Poté si Stephen postavil soubor Stephen Stills Manassas, s kterým natočil mnohobarevné 2LP „Manassas“ (1971/1972, hit „It Doesn´t Matter“, dále např. „Song Of Love“, „Both Of Us“, „The Love Gangster“, „The Treasure“, „Anyway“, „Rock And Roll Crazies“) a kritiky (nikoliv ale posluchači) nepříznivě hodnocenou desku „Down The Road“ (1973, např. „Isn´t It About Time“, „Rollin´ My Stone“, „Guaguanco De Vero“, „So Many Times“, „Business On The Street“). Další desku vydal hudebník zase pod svým jménem, ale ani LP nazvané jednoduše „Stills“ nebylo nijak moc chváleno (1973/1974/1975, např. „As I Come Of Age“, „New Mama“, „Turn Back The Pages“, „Cold Cold World“), a průměrně dopadlo též album „Illegal Stills“ (1975/1976, např. „The Loner“, „Buyin´ Time“, „Circlin“). V roce 1976 se Stills sčuchnul s bývalými kolegy, chystala se společná deska, ale nakonec byla dokončena v duu jen s Neilem Youngem – pro elpí a marketing vytvořili jednorázovou kapelu The Stills-Young Band. A právě pod touto markou ono vcelku slušné LP „Long May You Run“ vyšlo (1976, např. „Fontainbleau“, „Make Love To You“, „12/8 Blues /All The Same/“, „Midnight On The Bay“, „Guardian Angel“). Stillsovy další počiny šly pak invenčně dost dolů, tak snad jen pár songů – „Lowdown“, „Can´t Get No Booty“, a z 80. let např. „Can´t Let Go“ či disco-rockový „Stranger“.

Další zpěvák a kytarista CSN&Y David Crosby natočil výbornou, chvílemi marihuanovou, chvílemi temnou desku „If I Could Remember My Name“ (1971, např. „Music Is Love“, „Laughing“, „Cowboy Movie“, „Traction In The Rain“, „I´d Swear There Was Somebody Here“), v které zcela jednoznačně přebývá duch sixties. O několik měsíců později se dostalo na trh i velmi chválené a velmi hippiesovské album jeho kámoše, zpěváka, klávesisty a kytaristy Grahama Nashe nazvané „Songs For Beginners“ (1971, hit „Chicago“, dále např. „Military Madness“, „I Used To Be A King“, „There´s Only One“, „Sleep Song“). Oba si pak střihli pár alb v duu pod značkou Crosby & Nash, z nichž nejpohodovější je asi debut „Graham Nash David Crosby“ (1972, hit „Immigration Man“, dále např. „Strangers Room“, „Page 43“, „The Wall Song“, „Southbound Train“), poslouchat jde i deska „Wind On The Water“ (1975, např. „Carry Me“, „Bittersweet“, „Love Work Out“, „Take The Money And Run“, „To The Last Whale“), trojka už byla o dost slabší, vybírám z ní song „Out Of The Darkness“. Posléze se duo na čas rozešlo, a samotný Crosby už  příliš úspěšný nebyl, věnoval se spíše fetu, což ho v následující dekádě přivedlo i do kriminálu. Zásadový Graham Nash, vždy reagující na společenské situace, se stal téměř vzorovým politickým aktivistou. Z jeho dalších alb bych uvedl ještě „Wild Tales“ (1973, např. „And So It Goes“, „Another Sleep Song“, „Prison Song“, „Grave Concern“, „On The Line“) a „Earth & Sky“ (1979-80, např. „Love Has Come“, „Out Of The Island“, „Magical Child“, „In The 80´s“, „Earth And Sky“). V osmdesátkách měl pak Nash hitík „Innocent Eyes (1986).

Nesmíme ovšem zapomenout na fakt, že trojka Crosby, Stills & Nash to občas dávala dohromady a natáčela alba dávající vzpomenout slavných momentů tria (a s Youngem kvarteta) s takovými těmi křišťálovými vokálními harmoniemi a na straně druhé se skladbami čistě bigbítovými. Už šestasedmdesátém se cosi punktovalo a natáčelo (dokonce celá čtveřice CSN&Y), ale nakonec z toho vzešlo jen hore zmíněné album „Long May You Run“, pod které se podepsali jen Stills a Young. V roce 1977 trojka Crosby, Stills a Nash realizovala vcelku solidní a hlavně dobře prodávané LP, lapidárně nazvané „CSN“ (co to asi tak může znamenat, že?) s velkým hitem „Just A Song Before I Go“ a dalšími pěknými kousky jako například „Fair Game“, „Dark Star", „I Give You Give Blind“ a „In My Dreams“. Další zářez se trojici podařil až o čtyři roky později s deskou „Daylight Again“ (1981, hity „Wasted On The Way“ „Southern Cross“, dále např. „Delta“, „You Are Alive“, „Into The Darkness“).

Bývalý člen kalifornských The Byrds, zpěvák, kytarista a majitel mírně plačtivého vokálu Roger McGuinn natočil své debutové album už v tom samém roce, co se „vtáci“ rozpadli. Nazval ho jednoduše „Roger McGuinn“ a bylo lehce nadprůměrné (1973, např. „My New Woman“, „I´m So Restless“, tradicionál „Heave Away“  plus cover „Lost My Driving Wheel“ pův. od Davida Wiffena). Pak to chvíli  za moc nestálo (např. průměrná deska „Roger McGuinn & The Band“, 1975, mj. songy „Bull Dog“, „Somebody Loves You“, „Painted Lady“), navíc jezdil s Bobem Dylanem na jeho turné, ale v roce 1976 přišlo výborné LP „Cardiff Rose“ (např. písně „Take Me Away“, „Rock And Roll Time“, „Jolly Roger“, „Round Table“, „Friend“ plus cover „Dreamland“, pův. od Joni Mitchell). Poté už to, až na výjimky (např. song „Russian Hill“) byl opět průměr. V devětasedmdesátém se pak McGuinn sešel s bývalými byrdy Gene Clarkem a Chrisem Hillmanem a natočili společně desku pod značkou McGuinn, Clark & Hillman, která dostala název, mhmm… „McGuinn, Clark & Hillman“ a přestože ji uváděl kolovrátkový hit „Don´t You Write Her Off“, docela ušla (1979, např. „Little Mama“, „Surrender To Me“, „Bye Bye Baby“, „Long Long Time“). 

A stále Kalifornie a jiskřivý sound čtveřice The Mamas And The Papas, přestože se skupina v osmašedesátém rozešla. Dle smlouvy bylo ale třeba dodat labelu ještě jedno album, a tak kapitán M&P John Phillips sesápal písně, svolal obvyklé podezřelé a vzniklo „People Like Us“, (1971, songy jako např. „People Like Us“, „Pearl“, „Step Out“, „Shooting Star“, „Snowqueen Of Texas“), na kterém dostali pěvecký prostor hlavně jeho ex-manželka Michelle Phillips a Denny Doherty, sám John se stáhl do pozadí, stejně jako bývalá hlavní hvězda „Mama“ Cass Elliot. Deska ovšem nezaznamenala nijak pronikavý úspěch. Ve stejném roce vydal své debutové album i ex-člen M&P Denny Doherty. Mělo název „Watcha Gonna Do?“ a bylo hozené dost do country rocku (1971, např. „Watcha Gonna Do“, „Tuesday Morning“, „Gathering The Words“, „Got A Feelin´“). Ex-členka M&P, zpěvačka Michelle Phillips se věnovala herectví, tudíž natáčení filmů, např. „Dillinger“ (1973, režie John Milius), „The Death Squad“ (1974, Harry Falk) nebo The California Kid“ (1974, Richard T. Heffron). Takže zpívala a natáčela jen příležitostně. Trošku známý je její klouzavý country-rockový singl „Aloha Louie“ (1975), o rok později to bylo další SP „No Love Today“ (1976), a do třetice v roce 1977 – singl „Aching Kind“ propagoval její jediné album „Victim Of Romance“ lehce hozené do pop-rocku (1977, dále např. „There She Goes“, „Lady Of Fantasy“, „Victim Of Romance“, „Baby As You Turn Away“), které bylo průměrné. Pak už se věnovala filmování, např. „Valentino“ (1977, režie Ken Russell), „The Users“ (1979, Joseph Hardy), „The Man With Bogart´s Face (1980, Robert Day) nebo „Savage Harvest“ (1981, Robert L. Collins).

Poslední west-coastovou položkou, kterou zde zmíníme, je parta The Association, ve které stále působili Jim Yester (g, ks, voc), Terry Kirkman (voc, perc), Jules Alexander (lg, voc), Brian Cole (bg, voc), Larry Ramos (lg, voc) a Ted Bluechel (ds, g, voc). A to, i když se jí dvakrát moc nevedlo. Přenesla totiž své jiskřivé písně s výbornými vokály a sbory i do první půle sedmdesátek, jenomže doba už byla naladěná na úplně jinou hudbu, takže jejich ohlas byl minimální. Lze tedy jen poznamenat, že obě desky „asociace“ z té doby „Stop Your Motor“ (1971, mj. „Along The Way“, „P. F. Sloan“, „Bring Yourself Home“, „Silver Morning“, „It´s Gotta Be Real“) a dosud poslední „Waterbeds In Trinidad!“ (1972, např. „Come The Fall“, „Midnight Wind“, „Indian Wells Woman“ plus covery „Darling Be Home Soon“, pův od Lovin´ Spoonful, a „Snow Queen“, pův. od The City) či songy „Names, Tags, Numbers And Labels“ a „Dreamer“ je možno považovat za poněkud nedoceněné. Navíc se ve dvaasedmdesátém předávkoval Brian Cole heroinem, a na dlouhou dobu odešel Kirkman. Kapela se pak neustále přeskupovala, a natáčela jen minimálně. A možná to dělá dodnes…

Přejděmež nyní k novějším písničkářům, a ze slunné Kalifornie vzhůru na východní pobřeží.

Tam se už v úvodu sedmdesátých let objevil na scéně drsňák v džísce Bruce Springsteen, ostrý chlapík z New Jersey. Původně vnímaný jako jakýsi zamyšlený „samotář s kytarou“ začal vystupovat už v půli sixties, ať už sám nebo s kapelou, většinou v New Jersey (jak jinak) a Greenwich Village. Následně se mu díky následkům vymlácení se na motorce podařilo nenarukovat do války ve Vietnamu, a na konci dekády založil nadějné rockové trio The Earth, kde také přišel ke své přezdívce „The Boss“. V letech 1969-71 to pak táhl s partičkou Steel Mill, v níž se sešli někteří jeho budoucí spoluhráči, poté různě měnil názvy (přičemž už tehdy věděl, že ona kapela bude jeho kapelou doprovodnou) až zhruba někdy v polovině dekády se to oficiálně ustálilo na E Street Bandu. V jeho čele tehdy stanul Steve Van Zandt (g, voc), dále v něm působili Danny Federici (ks, bvoc), Garry Tallent (bg, bvoc), Clarence Clemons (sax, bvoc), Roy Bittan (ks, bvoc) a Max Weinberg (ds, bvoc).  Jenže v tom čase už měl „Boss“ natočena dvě alba. První – „Greetings From Asbury Park, N.J.” - znělo nadějně, zejména po textové stránce (1972/1973, např. „Blinded By The Light“, „Spirit In The Night“, „It´s Hard To Be A Saint In The City“, „Growin´ Up“, „Does This Bus Stop At 82nd Street?“, přičemž třeba po prvních dvou uvedených písních promptně sáhli i Manfred Mann´s Earth Band, udělali z nich hity, což byl pro jejich kariéru rozhodně dobrý krok). Druhé Springsteenovo album „The Wild, The Innocent & The E Street Shuffle“ (1973, např. „4th Of july, Asbury Park /Sandy/“, „Kitty´s Black“, „Rosalita“, „Incident On 57th Street“, „New York City Serenade“) už kritika oslavovala mocně: to byly takové ty novinářské výkřiky jako „viděl jsem budoucnost rock´n´rollu!“ a podobně.

Ale teprve až mnohaplatinová deska „Born To Run“ (1974/1975, s hitem „Born To Run“, dále ještě „Tenth Avenue Freeze-Out“ , „Night“, „Thunder Road“, „Backstreets“, „Jungleland“) znamenala skutečný průlom. Má rozhodně velkou kvalitu a zajistila Springsteenovi místo v první lize. Z pětasedmdesátého také existuje koncertní film „Bruce Springsteen & The E Street Band – Hammersmith Odeon, London ´75“ (který po miléniu sestříhal z němých 16mm filmových záběrů a z původní audio-nahrávky režisér Thom Zimmy). V půli seventies se Boss dostal do soudní pře se svým manažérem, neboť chtěl mít svoje písně plně pod svou kontrolou (autorskou, producentskou, aranžérskou), což dle původní smlouvy nebylo možné. Soud sice prohrál, ale manažér se smlouvy nechal vyplatit, takže Bruce tuto kontrolu nakonec získal. Během soudu ale bylo potřeba vydělat na právníky, a tak nenatáčel další elpíčka, nýbrž neustále koncertoval, a písničky psal během nekonečných tour. A bylo jich tolik, že by to vydalo na tři-čtyři desky (několik kousků rozdal jiným interpretům, např. hudbu k „Because The Night“ věnoval Patti Smith).

Nakonec v osmasedmdesátém vypustil další excelentní, dosti chmurnou kolekci, nazvanou „Darkness On The Edge Of Town“, plnou politicky angažovaných písní (1977/1978, songy „Badlands“, „The Promissed Land“, „Darkness On The Edge Of Town“, „Racing In The Street“, „Adam Raised A Cain“, „Prove It All Night“). K desce vznikl také film Thoma Zimmyho „The Promisse: The Making  Of ´Darkness On The Edge Of Town´“ dokumentující turné a studiové nahrávání Springsteena a E-Street Bandu v letech 1976-78, včetně dalších koncertních setů ze stejných let. Takže pokud chcete shlédnout Mistra takříkajíc vizuálně, jest tedy možno. Když se přesuneme na přelom dekád a opět vrátíme k vinylům, výborně se prodávalo i vynikající 2LP „The River“, inspirované převážně životem dělnické třídy (1979/1980, sad songs „The River“, „Independence Day“, „Point Blank“, dále ještě např. „Hungry Heart“, „Fade Away“, „Ramrod“, „Jackson Cage“, „Sherry Darling“). Samozřejmě, že existuje též koncertní film „The River (The River Tour, Tempe 1980)“, který opět režíroval Thom Zimny.

Jak píše hudební publicista Josef Vlček v Rocku 2000, „Springsteen definoval v sedmdesátých letech tzv. street song, romantickou píseň často baladického rázu s městskou tématikou“. A je fakt, že kdyby si desky Born To Run, Darkness On The Edge Of Town či The River poslechl i takový kámen u cesty, pukl by smutkem. Springsteen měl k tomu, aby se stal hvězdou, patřičné dispozice – oplýval velkým charizmatem, slušně skládal, výborně zpíval, navíc byl patriot a demokrat, „muž z lidu“, prostý neohrožený Američan, jenž se dokáže vypořádat se všemi životními trably a překážkami. Jeho jemně nakřáplý, „van-morrisonovský“ hlas dodával energií do rychlejších věcí, které pak měly ten správný rockový říz, naopak do pomalých písniček vkládal cit a melancholii takovým způsobem, že ni jedno oko nezůstávalo suché. Absolutní světovou hvězdou se Bruce stal ale až v osmdesátých letech zejména po vydání alba „Born In The U.S.A.“, doslova napěchovaného hity. (viz Folk rock 80. a 90. let).

Boss měl samozřejmě spoustu epigonů, jmenujme alespoň dva: springsteenovský písničkový model předváděl bývalý glamrocker z Indiany John „Cougar“ Mellencamp, přičemž svou roli v tom sehrála i jistá podoba hlasu s velkým Brucem. Trochu více se o Mellencampovi začalo vědět v roce 1979, díky desce „John Cougar“ (např. písně „I Need Lover“, „Small Paradise“, „Great Midwest“) a  o rok později „Nothin´ Matters And What If It Did“ (1980, např. „Ain´t Even Done With The Night“, „Make Me Feel“, „Hot Night In A Cold Town“). Z hitů zmiňme „Hurts So Good“, „Jack And Diane“, obě z jeho průlomového alba „American Fool“ (1982. dále např. „Thundering Hearts“, „Danger List“). V NYC zase působil rockový písničkář Eddie Money, který se ale na rozdíl od Springsteena více blížil nablýskanému soundu AOR. Debutoval v roce 1977 výborně prodávaným albem „Eddie Money“ (hity „Baby Hold On“, „Two Tickets To Paradise“, dále např. „Save A Little Room In Your Heart“, „Don´t Worry“), dvojka „Life For The Taking“ byla také úspěšná, byť v čele s disco-hitem „Maybe I´m Fool“ působila dosti rozháraně (1979, dále např. „Can´t Keep A Good Man Down“, „Life For Talking“, „Gimme Some Water“).  Na začátku další dekády se ujal singl „Think I´m In Love“ z alba „No Control“ (1982, dále např. „Shakin´“, „No Control“, „Keep My Motor Running“, „My Friends, My Friends“).

I chicagský nešťastník (drugs & alcohol) a zároveň nesmírný skladatelský talent, zpěvák, kytarista, klávesista a hráč na foukací harmoniku Warren Zevon, žijící v LA, měl ke Springsteenovi vcelku blízko. K „bossovskému“ modelu ovšem přimíchával špetku soundu a la ZZ Top, měl v sobě aj dačo dylanovského, jackson-browneovského a fleetwood-macovského. Právě Jackson Browne (viz. níže) produkoval Zevonův „druhý“ debut - první album z roku 1969 totiž propadlo. Deska se jmenovala prostě „Warren Zevon“ (1976) a obsahovala kvalitní songy jako např. „Mohammed´s Radio“, „Desperados Under The Eaves“, „Carmelita“, „Hasten Down The Wind“  či „I´ll Sleep When I´m Dead“. Zevonovým nejúspěšnějším a nejznámějším albem je pak následné „Excitable Boy“ (1978, hit „Werwolves In London“, dále např. „Nighttime In The Switching Yard“, „Veracruz“, „Lawyers, Guns And Money“, „Roland The Headless Thompson Gunner“, „Accidentally Like A Martyr“), kvalita byla potvrzena elpíčkem „Bad Luck Streak In Dancing School“ (1980, např. „Jungle Work“, „Wild Age“, „Empty-Handed Heart“, „Bad Luck Streak In Dancing School“  nebo „Jeannie Needs A Shooter“ napsaná společně se Springsteenem). Velmi chválen je taktéž živák „Stand In The Fire“ z roku 1980, který vyšel o rok později. Bohužel, několik příštích let se u Zevona neslo ve znamení chlastu a fetu. 

Mezi písničkáře s elektrickou kytarou bývá zařazován i spolupracovník Neila Younga a Crazy Horse Nils Lofgren z Chicaga. Obratný kytarista s občasnou vizáží Keitha Richardse, ale v podstatě jen průměrný zpěvák vydal v polovině sedmdesátých let tři, kritikou vcelku ceněná alba „Nils Lofgren“ (1974/1975, např. „Keith Don´t Go /Ode To The Glimmer Twin/“, „Can´t Buy A Break“, „Back It Up“, „Two By Two“, „Rock And Roll Crook“), živák „Back It Up!“ (1975) a „Cry Tough“ (1976, např. „Cry Tough“, „It´s Not A Crime“, „Can´t Get Closer“, „Jailbait“). Ještě předtím Lofgren vedl kapelu Grin, která se pohybovala někde mezi folk-rockem a hardrockem, a debutovala eponymním LP „Grin“ (1971, např. „Like Rain“, „18 Faced Lover“, „I Had Too Much /Miss Dazi/“ „Outlaw“, „Direction“). Nejčastěji je od ní citováno album „1+1“ s dvěma hudebně rozdílnými stranami – s tzv. „Rockin´ Side“ a „Dreamy Side“ (1972, např. „White Lies“, „Slippery Fingers“, „End Unkind“, „Sometimes“, „Soft Fun“ a „Hi, Hello Home“ s hostujícím Neilem Youngem). V dalším roce pak skupině vyšla elpíčka „All Out“ (1972/1973, např. „Heart Of Fire“, „Love Again“, „Sad Letter“, „She Ain´t Right“, „Rusty Gun“) a „Gone Crazy“ (1973, např. „Boy & Girl“, „You´re The Weight“, „Beggar´s Day /Eulogy To Danny Whitten/“, „Ain´t For Free“). V osmdesátých letech Lofgren spolupracoval i s výše zmíněným Bruce Springsteenem.

Blonďatý melodik z Floridy Tom Petty chtěl být nejprve Elvisem, ale poté, co shlédl Show Eda Sullivana s Beatles, rozhodl se, že není jiné cesty než hrát v kapele. Mladík mírné povahy byl zpočátku populárnější ve Velké Británii než v USA, snad možná i proto, že měl podobnou barvu hlasu jako beatle George Harrison. Jeho muzika také z Beatles a Byrds vycházela. Snad proto měl Tom vždy na „srdcích ustláno“ – však se také jeho kapela jmenovala The Heartbreakers (pouhá shoda názvu s doprovodnou skupinou toho olezla Johnny Thunderse z CBGB), přičemž v ní hráli Mike Campbell (lg, bg), Benmont Tench (ks, bvoc), Stan Lynch (ds, bvoc) a Ron Blair (bg, bvoc). Albový debut se jmenoval prostě „Tom Petty & The Heartbreakers“ (1976) a obsahoval songy jako např. „Breakdown“, „Anything That´s Rock´n´Roll“, „Fooled Again“ a „The Wild One, Forever“. Americký obrat přišel lehce až s LP „You´re Gonna Get It“ (1978, hit „I Need To Know“ , dále např. „Hurt“, „Listen To Her Heart“, „When The Time Comes“, „You´re Gonna Get It“) a zejména s albem „Damn The Torpedoes“, které bralo platinu (1979, hity „Don´t Do Me Like That“, „Refugee“ , dále např. „Here Comes My Girl“, „Even The Losers“, „Shadow Of A Doubt“). Takže do eighties mohl Petty vstoupit jako ostřílený rockový písničkář, kterého úspěch jen tak nemine. A taky že neminul.

A nyní opět k veteránům ze sixties, těm, co jsou spojeni s NYC.

Hlavní skladatel dua Simon & Garfunkel, zpěvák a kytarista Paul Simon byl známý tím, že písničky nesype z rukávu, ale že každou musí poctivě a dlouho „vysedět“. Proto míval delší období (zejména druhá polovina sedmdesátých a první polovina osmdesátých let), kdy vydával desky jen sporadicky anebo vůbec. Nad hudbou hodně přemýšlel a vždy se snažil okořenit jí něčím novým. Často tak sahal k inspiracím na svou dobu hodně exotickým (jako první z bílého rocku například využil styl reggae, kořenil též gospelem nebo později africkou lidovou hudbou). Dařilo se mu zejména na začátku seventies; tehdy vyšla výborná alba „Paul Simon“ (1972, se songy „Mother And Child Reunion“, „Everything Put Together Falls Apart“, „Peace Like A River“, „Congratulations“, „Duncan“), „There Goes Rhymin´ Simon“ (1973, s hity „Kodachrome“, „Loves Me Like A Rock“  a songy „Take Me To The Mardi Grass“, „American Tune“, „Tenderness“, „Something So Right“) a Grammy oceněné „Still Crazy After All These Years“ (1975) s hity „50 Ways To Leave Your Lover“, „Gone At Last“, „My Little Town“, „Have A Good Time“ a „Still Crazy After All These Years“. Poté se odmlčel, zahrál si ve filmu „Annie Hall“ (1978, režie Woody Allen) a vydařený comeback přišel až v polovině eighties a albem „Graceland“ (1986, hity „You Can Call Me Al“, „Graceland“), za něž získal další Grammy.

Seventies nebyly sixties a jak je z výše uvedeného vidět i duo Simon & Garfunkel se stalo minulostí. Co však v tomto čase dělal Simonův parťák, kučeravý blonďák Art Garfunkel? Skládat a psát písničky neuměl, uměl je jenom zpívat. Ovšem jako známá figura šedesátých let nemohl stát jen tak stranou. A tak se stal interpretem – vybral si songy jiných autorů (mj. Van Morrison, Randy Newman, Paul Simon), vybral si muzikanty (všichni byli rádi, že si s ním můžou brnknout), a tímto způsobem vznikala jeho alba. Zmínil bych tři: „Angel Clare“ (1973, hit „All I Know“, dále např. „Old Man“, „I Shall Sing“, „Travelling Boy“, „Mary Was An Only Child“), pak „Breakaway“ (1975, hit „I Only Have Eyes For You“, dále např. „Break Away“, „My Little Town“, „I Believe /When I Fall In Love It Will Be Forever/“, „Rag Doll“) a konečně „Watermark“, kdy mu většinu písní napsal Jimmy Webb (1977, např. „Crying In My Sleep“, „Watermark“, „Marionette“, „Shine It On Me“ plus cover „/What A/ Wonderful World“, pův. od Sama Cookea). Garfunkel se také občas věnoval herectví a hrál ve filmech jako např. „Catch 22“ (1970), nebo „Carnal Knowledge“ (1971), „Bad Timing“ (1980). 

Další veterán ze sixties, dokonce jeden z těch, co stáli u obrody folku v oblasti Greenwich Village, zpěvák a multiinstrumentalista Eric Andersen stále zpíval pěkné texty tím svým tenkým, roztřeseným, ale zároveň uklidňujícím hlasem do svého, občas osmyčcovaného relaxačního folk-rocku. Užil si rockerskou jízdu Kanadou ve proslulém Festival Expressu (společně s Grateful Dead, Joplinkou, The Band a dalšími). Následně změnil label a natočil svoje komerčně nejúspěšnější album „Blue River“ (1971/1972, např. „Faithfull“, „Blue River“, „Is It Really Love At All“, „Sheila“, „Wind And Sand“). V pětasedmdesátém mu vyšlo LP „Be True To You“ (1975, např. „Woman, She Was Gentle“, „Be True To You“, „Moonchild Riversong“, „Lisa, Light The Candle“). Další veterán ze sixties, ex-člen Lovin´ Spoonful, newyorský zpěvák a kytarista John Sebastian se po svém slušném eponymním albu z roku 1970 tak nějak vytratil. Začalo se o něm mluvit až v souvislosti s LP „Tarzana Kid“ (1974, např. „Face Of Appalachia“, „Harpoon“, „Wild About My Lovin´“ plus cover „Sitting In Limbo“, pův. od Jimmy Cliffa) a svůj návrat prožil s deskou „Welcome Back“ (1976, hit „Welcome Back“, dále např. „Didn´t Wanna Have To Do It“, „I Needed Her Most When I Told Her To Go“, „She´s  Funny“). 

Jiný pamětník předchozí dekády, kytarista, klávesista a zpěvák s melancholickým hlasem Tim Hardin, jenž žil a působil v New Yorku, toho v sedmdesátkách moc nenatropil – skládal méně a spíše přehrával své verze songů svých kolegů. Z vlastních věcí zaujme píseň „Love Hymn“, z převzatých „Bird On A Wire“ od Leonarda Cohena či „Midnight Caller“ od Badfinger. Alba natáčel průměrná, a tak relativně slušným se jeví snad jen jeho LP „Nine“ (1973, např. „Shiloh Town“, „Never Too Far“, „Rags And Old Iron“, „Person To Person“, „Look Our Love Over“). Bohužel, jeho dlouhodobá závislost na drogách (heroin) nakonec vedla k jeho smrti v roce 1980.  Po nadané newyorské máničce Bertu Sommerovi se po třech albech zavřela v roce 1970 voda. Tak nějak se občasně objevoval v muzikálech, ale desky nevydával. O to větším překvapením byl jeho návrat v roce 1977 s dobrým pop-folk-rockovým albem s nepříliš vynalézavým, ale jasným názvem: „Bert Sommer“ (např. „Give It To Me“, „She´s A Woman“, „When You Feel It“, „Someone Like Me“, „Destiny“). Po něm se opět vytratil. Zemřel v roce 1990.

Newyorská písničkářka (zpěvačka a kytaristka) Phoebe Snow byla díky hudebně zaměřené rodině obklopena hudbou už od dětství. V bytě zněly různé žánry, hlavně blues z Delty, dixieland a soul, lidová hudba, ale také hudba klasická. Hlas měla Phoebe tak mimořádný, že o něm v NYT poeticky napsali „kontraalt zakořeněný v bluesovém vrčení a schopný zametat přes čtyři oktávy“. Snad i proto si ji výše zmíněný  Paul Simon vybral k duetu v písni „Gone At Last“. Jejím nejznámějším albem je debut „Phoebe Snow“ (1973/1974, hit „Poetry Man“, dále např. songy „Harpo´s Blues“, „I Don´t Want The Night To End“, „Take Your Children Home“, „Either Or Both“ a cover „Good Times“, pův. Sam Cooke), který dosáhl na platinu.

Působivá je také dvojka „Second Childhood“ (1975/1976 např. „All Over“, „Two Fisted Love“, „Inspirated Insanity“, „Isn´t It A Shame“ plus motownský cover „Going Down For The Third Time“, pův. od Holland-Dozier-Holland pro Supremes) a částečně i trojka „It Looks Like Snow“ (1976, např. „Mercy On Those“, „My Faith Is Blind“, plus jazzová standarda „Teach Me Tonight“, nádherné provedení beatlesiády „Don´t Let Me Down“ a cover „Shakey Ground“, pův. od Temptations) nebo LP „Never Letting Go“ (1977, např. „Majesty Of Life“,  „Electra“, „We´re Children“ plus covery „Never Letting Go“, pův. od Stephena Bishopa a „Something So Right“, pův. od Paula Simona). Abychom učinili sedmdesátkovému součtu elpíček PS zadost, uvedl bych ještě desku „Against The Grain“ (1978, např. „Keep A Watch On The Shoreline“, „Random Time“, „In My Life“, „Oh, L.A.“ plus cover „Every Night“, pův. od Paul McCartneyho). Fakt úžasný věci.

Piánko, jazzíček, příjemný hlas, stylizace do desperátky Bonnie – to byla chicagská písničkářka Rickie Lee Jones, skladatelka a multiinstrumentalistka. Často byla přirovnávaná ke Springsteenovi, no… já bych tam viděl spíš Lauru Nyro, částečně „mitchellku“ a rozhodně toho Waitse - však spolu, když žila v LA, chodili a byli kámoši, zejména pak z mokré čtvrti Nicméně je dost dobře možné, že z ní o patnáct let později čerpala i taková Alanis Morissette nebo třeba Björk. Rickie úspěšně debutovala s deskou „Rickie Lee Jones“ (1979, hit „Chuck E.´s In Love“, dále např. „Young Blood“, „Last Chance Texaco“, „On Saturday Afternoons In 1963“, „Night Train“). Pak opustila Waitse a přestěhovala se do NY. Tam natočila další LP „Pirates“, které si vedlo také docela dobře (1981, např. „A Lucky Guy“, „Woody And Dutch On The Slow Train To Peking“, „Living It Up“, „Skeletons“, „We Belong Together“). Následně vyrazila na dlouhou túru, během níž spadla do koksu a héráku, a časem se přidal i starý dobrý alkohol. Jistý návrat se jí povedl v roce 1989 s hitem „Makin´ Whoopee“, který nazpívala společně s Dr. Johnem.  

Poněkud jinde než třeba takový Paul Simon stál undergroundový týpek s „howlin´-wolfovským“ vokálem Tom Waits z LA. Svými písničkami, interpretovanými jakoby zlomeným chraplavým hlasem, spíše navazoval na životní styl jazzmanů a příslušníků beat generation z 50. let, kteří se pohybovali na dně společnosti. Tuláci, slumy, rozladěné piano, chlast, cigára a zlomená srdce. Spojoval něco z hipsterů 50.let, Cpt. Beefhearta, něco z Lou Reeda, něco z Woody Allena a něco z Charlese Bukowskiho. A to přitom pocházel z Kalifornie a napsal hit pro uhlazené Eagles („01´55“), respektive onen song hráli jako cover. Doprovázel se buď sám na kytaru nebo na piano, anebo za ním stálo nějaké jakoby barové jazzové combo. Rozhodně je to ale zpěvák, jehož podle stylu zpívání i hudebního doprovodu, určitě poznáte.

Nejlepšími alby ze sedmé dekády jsou „Closing Time“ (1973, songy „“01´55“, „I Hope That I Don´t Fall In Love With You“, „Midnight Lullaby“, „Closing Time“, „Rosie“, „Old Shoes /& Postcards/“), „Heart Of Saturday Night“ (1974, např. „Shiver My Timbers“, „The Heart Of A Saturday Night“, „Semi Suite“, „San Diego Serenade“, „New Coat Of Paint“) a jazz-bluesové live „Nighthawks At The Dinner“ (1975, mj. „On A Foggy Night“, „Eggs And Sausage“, „Better Off Without A Wife“), dobré je i „Smell Change“ (1976, např. „Tom Traubert´s Blues“, „I Wish I Was In New Orleans“, „Step Right On“, „Invitation To The Blues“, „The Piano Has Been Drinking“). Zdruhé poloviny seventies bych uvedl songy jako „A Sight For Sore Eyes“, „Burma Shave“ a z alb bych vybral „Blue Valentine“ (1978, např. „$29“, „Red Shoes By The Drugstore“, „Whistlin´ Past The Graveyard“, „Christmas Cards From A Hooker“, „Kentucky Live“ plus cover „Somewhere“, pův. z muzikálu West Side Story). Pokud byste chtěli umělce vidět live, existuje například záznam z jeho komorního vystoupení na Rockpalastu (1977).   Na konci 70.let Waits také započal s hraním ve filmech – jeho prvním byla „Paradise Alley“ (1978, režie Sylvester Stallone).

Rock, soul a kabaret ve svých skladbách zase propojoval newyorský písničkář Billy Joel, jinak jeden z nejlepších pianistů v rámci žánru. Navíc měl vcelku příjemný, vysoko položený hlas (někde mezi Eltonem Johnem a Leonem Russellem) a také charismatický kukuč. Jeho prvním úspěchem byla deska Piano Man“ (1973, s hitem „Piano Man“, dále ještě skladby „Ain´t No Crime“, „If I Only Had The Words /To Tell You/“, „Captain Jack“, „Worse Comes To Worst“, „The Ballad Of The Billy The Kid“). Poté se mu povedlo elpíčko „Turnstiles“ (1975/1976, např. „Say Goodbye To Hollywood“, „James“, „Miami 2017 /Seen The Lights Go Out On Broadway/“, „I´ve Loved These Days“, „Prelude / Angry Young Man“), byť se tvrdí, že pozdější remasterovaná verze zní mnohem lépe. A následně se prosadil výbornou deskou „The Stranger“ (1977, s hitem „Just The Way You Are“, dále ještě „Movin´ Out“, „The Stranger“, „Get It Right The First Time“, „She´s Always A Woman“) a pak ještě albem „52nd Street“ (1978, např. „My Life“, „Big Shot“, „Honesty“, „Stiletto“). Nu, a v osmdesátkách si komerčně přímo hověl.

Podobného ražení byl i další newyorský písničkář s mírně roztřeseným hlasem Harry Chapin, jenomže ten se již komerčních osmdesátek nedožil – v roce 1981 zahynul při autonehodě. Když už nic jiného, alespoň po sobě zanechal několik kolekcí písniček, v nichž se ukazuje zejména jako výborný vypravěč příběhů. A jelikož některé příběhy bývají spletité, tak i některé skladby mají patřičnou délku, několikrát přesahující standardní singlové stopáže. Z jeho alb má kvalitu už třeba debutová deska „Heads And Tales“ (1971/1972, např. „Taxi“, „Could You Put Your Light On, Please“, „Any Old Kind Of Day“, „Greyhound“, „Dogtown“) i dvojka „Sniper And Other Love Songs“ je pěkná (1972, např. „Sunday Morning Sunshine“, „Better Place To Be“, „Sniper“, „And The Baby Never Cries“, „Circle“), LP „Short Stories“ ujde (1973, např. „W.O.L.D.“, „Short Stories“, „Mr. Tanner“, „They Call Her Easy“, „Song For Myself“) a nejlepší (a nejprodávanější) je asi album „Verities & Balderdash“ (1973/1974), jež kromě songů jako např. „Shooting Star“, „She Sings Songs Without Words“, „What Made America Famous?“ a „Vacancy“, obsahuje hit „Cats In The Cradle“. Ten dnes známe z podání Ugly Kid Joe. Chapinovou druhou nejprodávanější deskou byl živák „Greatest Stories Live“ (1975/1976). Z jeho dalších písní uveďme např. „Tangled Up Puppett“, „Bummer“, „The Mayor Of Condor Lied“, „Corey´s Coming“, „Dance Band On The Titanic“, „There Only Was One Choice“, „Why Do Little Girls“, „Somebody Said“,  Sequel“ či „Remember When The Music“. Škoda toho chlapa…

Umělecky se dařilo staré známé ze šedesátých let, blonďaté Kanaďance Joni Mitchell. Stále střídala kytaru s pianem, stále zpívala tím svým nádherně čistým „šansonovým“ hlasem, stále se pouštěla do netradičních melodických linek a harmonií. Nicméně - ač oceněna Grammy za LP „Clouds“ a přes vysoké prodeje následných „dam z kaňonu“ Joni na začátku sedmé dekády procházela ne zrovna lehkým životním obdobím („Připadala jsem si bezbranná, využívaná jako celofánový obal na krabičce cigaret.“). Své depresivní stavy vyjádřila vynikajícími, bolestně otevřenými folk-rockovými alby „Blue“ (1971, songy „Carey“, „Little Green“, „My Old Man“, „Blue“, „A Case Of You“, „All I Want“) a „For The Roses“ (1972, hit „You Turn Me On I´m A Radio“, dále např. „Cold Blue Steel And Sweet Fire“, „Banquet“, „Woman Of Heart And Mind“, „Electricity“).

Poté, přibližně od poloviny sedmdesátých let, obohacovala své písně i o občasný kapelový sound směrem do prog rocku a jazz rocku - následovaly tedy více jazzově, etnicky a experimentálně laděné desky (spolupracovala třeba s členy Weather Report, mj. s Jaco Pastoriem, Patem Methenym nebo Charlesem Mingusem). Tou její nejslavnější (a také nejprodávanější) se stala dvouplatinová „Court And Spark“ s velkým hitem „Help Me“ (1974, ještě hit „Free Man In Paris“, dále např. songy „Raised On Robbery“, „Trouble Child“, „Just Like This Train“). Poté se na trhu objevilo její koncertní dvojalbum „Miles Of Aisles“ (1973/1974), které bylo kritickou oblastí přijato vcelku vlažně (bylo doceněno až později). Ale skvělými elpí jsou dvě následující řadovky: „The Hissing Of Summer Lawns“ (1975, „In France They Kiss On Main Street“, „The Hissing Of Summer Lawns“, „Edith And The Kingpin“, „Harry´s House-Centerpiece“, „Shades Of Scarlett Conquering“, „Don´t Interrupt The Sorrow“) a experimentální „Hejira“ (1976, např.  „Amelia“, „Coyote“, „Blue Motel Room“, „A Strange Boy“, „Furry Sings The Blues“, „Hejira“). To se prostě musí slyšet!

Do konce dekády sice její tvorba poněkud klesla do průměru (ale jen v porovnání s ní samou – kdekdo jiný by takovýhle „průměr“ bral všemi deseti), proto snad jen pár písní: „Off Night Backstreet“, „Jericho“, „The Dry Cleaner From Des Moines“, „That Wolf That Lives In Lindsey“.  Ať tak či onak – všechny vyjmenované desky jsou úžasné záležitosti. „Mitchellka“ vás vždycky dostane. Jo, a pokud byste se chtěli Joni podívat takříkajíc „z očí do očí“, nabízí se videozáznam z jejího koncertu v Santa Barbaře z roku 1979 – vyšel (stejně jako 2LP) pod názvem „Shadows And Light“ (1979/1980). 

Snažila se i Judy Collins, která své songy občas obalovala orchestrálními aranžmá – u ní byl v té době znát už velice silný příklon ke komerční muzice. Na začátku 70. let nicméně připravila svým posluchačům zvláštní zážitek, když nazpívala s chrámovým sborem tradicionál „Amazing Grace“, který se objevil na LP „Whales & Nightingales“ (1970, dále např. „Nightingale“, trad. „Farewell To Tarwathie“ plus covery „Song For David, pův. od Joan Baez, „Time Passes Slowly“, pův. od Dylana a „The Patriot Game“, pův. od Dominika Behana). Jinak vydala další alba jako třeba „Judith“ (1975, song „Born To The Breed“ a covery „The Moon Is A Harsh Mistress“, pův. od Jimmy Webba „Send In The Clowns“, pův. od Stephena Sondheima, „Angel, Spread Your Wings“, pův. od Danny O´Keefeho) či „Hard Times For Lovers“ (1979, např. covery „Hard Times For Lovers“, pův. od Hugha Prestwooda, „Marie“, pův. od Randy Newmana, „Through The Eyes Of Love“, pův. od Marvina Hamlische). Jestliže Judy ze Seattle utopila svůj spirituální hlas v sladce muzikálovém nálevu, další pěva dopadla mnohem hůř: ta svůj talent utopila v heroinu. Kalifornská písničkářka Judee Sill, hudebně se nacházející někde mezi mitchellkou a Nickem Drakem  natočila dvě velmi pěkná alba „Judee Sill“ (1971, se songy „Jesus Was A Cross Maker“, „Crayon Angels“, „Lopin´ Along Thru The Cosmos“, „Abracadabra“) a „Heart Food“ (1973, songy jako např. „Soldier Of The Heart“, „The Phoenix“, „The Kiss“, „The Donor“). Bohužel,  náklonnost k „brown sugar“ ji stála život – předávkovala se v roce 1979.

Dobýt výraznějších úspěchů se nepodařilo kalifornské zpěvačce, kytaristce a pianistce Wendy Waldman, která tak nějak lavírovala mezi folk-rockem a country-rockem. A to i přesto, že psala písničky i pro jiné, známější interprety, třeba pro Judy Collins, Marii Muldaur, Kim Carnes či „orla“ Randy Meisnera. Vše marno, a přitom mají její songy punc kvality – jsou prozářeny jejím tenkým, vyloženě „folkovým“ hlasem a voní láskami kalifornského léta jako málo co. Její první desku časopis Rolling Stone označil jako debut roku 1973. Měla název „Love Has Got Me“ (např. „Love Has Got Me“, „Waiting For The Rain“, „Pirate Ships“, „Train Song“, „Natural Born Fool“). Z dalších desek lze připomenout „Gypsy Symphony“ (1974, např. „My Love Is All I Know“, „The Good Love“, „Cold Back On Me“, „The Road Song“, „ „Mad Mad Me“), „Wendy Weldman“ (1975, např. „Western Lullaby“, „Listen To Your Own Heart“, „Wild Bird“, „Sundown“, „Green Rocky Road“), „The Main Refrain“ (1976, např. „Living Is Good“, „The Main Refrain“, „Is He Coming At All“, „Eagle And The Owl“, „Prayer For You“, „Back By Fall“) nebo „Strange Company“ (1978, např. „Let Hot Summer Lights“, „You´ll See“, „Fool To Let Him Slip Away“, „Strange Company“, „Hard Times“, „Since Love Is Gone“, „Love Is The Only Goal“). Paráda.

Mezi folkem a country se pohybovala zpěvačka a kytaristka Kate Wolf - Kaliforňanka smutného melancholického, ale krásného hlasu, která se hudebnímu světu představila až po své třicítce. Dvě desky natočila se skupinou Wildwood Flower, z nichž bych uvedl tu relativně folkovější s názvem „Lines On The Paper“ (1977, např. „I Don´t Know Why“, „You´re Not Standing Like You Used To“, „The Heart“, „The Trumpet Vine“, „Lay Me Down Easy“). Poté už vydávala jen pod svým jménem: v roce 1979 to bylo LP „Safé At Anchor“ (např. „Great Love Of My Life“, „She Rises Like The Dolphin“, „Safe At Anchor“, „Sweet Love“), o rok později lepší deska „Close To You“ (1980, např. „Here In California“, „Across The Great Divide“, „Unifished Life“, „Love Still Remains“, „Close To You“), a určitě lze doporučit její živé dvoualbum „Give Yourself To Love (Volumes 1&2)“ (1982, mj. „Give Yourself To Love“, „Desert Wind“, „Some Kind Of Love“, „Far-Off Shore“ či covery „Who Knows Where The Time Goes?“, pův. od Sandy Denny, a „The Hobo“, pův. od Hugha Shackletta). Bohužel, v roce 1986 Kate zemřela na leukémii… 

Dalším význačným písničkářem byl třeba kanadský zpěvák, kytarista a skladatel Gordon Lightfoot ze státu Ontario, kterého jsme si připomněli už v sixties. Velice příjemný chlapský hlas a průzračné a nápadité písně na pomezí folk rocku, country a staré irské muziky. Bohužel po celá sixties byl znám jen v Kanadě, v USA se prosadil až začátkem sedmdesátých let. Tehdy zabodoval se zlatým LP „Sit Down Young Stranger“ (1969/1970, hit „If You Could Read My Mind“, dále např. „Sit Down Young Stranger“, „Poor Little Allison“, „Baby It´s Alright“, „Minstrel Of The Dawn“ plus cover „Me And Bobby McGhee“, pův. od Krise Kristoffersona). A poté zejména s alby „Sundown“ (1973/1974, hity „Sundown“, „Carefree Highway“, dále např. „Circle Of Steel“, „Is There Anyone Home“, „Seven Island Suite“, „The Watchman´s Gone“) a „Summertime Dream“ (19751976, hity „Wreck Of The Edmund Fitzgerald“, „The Race Among The Ruins“, dále např. „Never Too Close“, „The Protocol“, „I´m Not Supposed To Care“, „Too Many Clues In This Room“). Z dalších Lightfootových songů je možné uvést namátkou „Summer Side Of Life“, „Nous Virous Ensemble“, „Talking In Your Sleep“, „Beautiful“, „Don Quixote“, „Lookin´ At The Rain“, „The Same Old Obssesion“, „Farewell To Annabel“, „Rainy Day People“, „Bend In the Water“, „All the Lovely Ladies“, „If Children Had Wings“ či „The Circle Is Small“. Fakt krásný věci.

O něco mladší než Lightfoot byl další kanadský písničkář Bruce Cockburn z Ottawy, známý svými, na jedné straně křesťanskými a na druhé politickými texty. Jelikož byl kvalitním instrumentalistou, hrál ale i skladby, kde zpěvu nebylo potřeba. Hudebně byl kromě folku ovlivněn třeba jazzem a fusion music nebo irskou hudbou. Vystupoval už od konce sixties, desky vydával od začátku další dekády, ale úspěch měl – a jsme zase u toho - v podstatě jen v Kanadě. Přitom nenatáčel špatné desky, jakými kupříkladu byly LP „Salt, Sun And Time“ (1974, např. „All the Diamonds In The World“, „Never So Free“, „Rouler Sa Bosse“, „Salt, Sun And Time“, „Stained Glass“) a hlavně „In The Falling Dark“ (1976, např. „I´m Gonna Fly Some Day“, „Lord Of The Starfields“, „Silver Wheels“, „Giftbearer“, „In The Falling Dark“) a „Further Adventures Of“ (1978, např. „Feast Of Fools“, „Outside A Broken Phone Booth With Money In My Hand“, „Prenons La Mer“, „Can I Go With You“, „Red Ships Take Off In The Distance“). V USA se Bruce prosadil až písní „Wondering Where The Lions Are“ z alba „Dancing In The Dragon´s Jaws“ (1979, dále např. „No Footprints“, „Badlands Flashback“, „Creation Dream“). Z Cockburnových songů 70. let bych uvedl ještě kousky: „Thoughts On A Rainy Afternoon“, „Change Your Mind“, „Feet Fall On The Road“, „Fall“, „Love Song“, „Let Us Go Laughing“, „You Point To The Sky“, „A Long-Time-Love Song“, „Arrows Of Light“.

 

Pojďme na východní pobřeží USA.

V šedesátých letech jsme si připomněli i syna Woody Guthrieho, který se jmenoval Arlo Guthrie (voc, g, harm, p, cit, sax, bjo). To byla taková ta newyorská sympa mánička s chlapeckým hlasem a tíhnutím k ideálům hoboes, beatniků a hippies. A stejně jako jeho otec i k ideálům socialismu. Do sedmé dekády vstoupil elpíčkem, plným coververzí, „Hobo´s Lullaby“, které mu přineslo jeho dosud největší hit City Of New Orleans“, což byla předělávka od Steve Goodmana (1971/1972, dále např. „Days Are Short“ plus covery „When The Ship Comes In“, pův. od Boba Dylana, „Somebody Turned On The Light“  a „Lightning Bar Blues“, oba pův. od Hoyta Axtona). Kritici ovšem sypali nejvíce hvězd na desky reflektující jeho úctu k americké hudební tradici (lidovým písním, ragtime a countryovkám) jako třeba „Last Of The Brooklyn Cowboys“ (1973, např. „Cooper´s Lament“, „Last Train“, „Cowboy Song“ plus covery „Gates Of Eden“, pův. od Boba Dylana a„Ramblin´ Round, pův. od jeho otce Woodyho) nebo zejména experimentující s novými prvky jako „Amigo“ (1976, např. „Darkest Hour“, „Massachusetts“, „Patriot´s Dream“, „Ocean Crossing“, „Walking Song“) a „Outlasting The Blues“ (1979, např. „Prologue“, „Wedding Song“, „Which Side“, „Epiloque“, „Evangelina“). Líbily se také některé písně z jiných alb jako „Last To Leave“, „Won´t Be Long“ či „If I Could Only Touch Life“ nebo „Oklahoma Nights“.

Pokud zůstaneme v New Yorku a u propagace hippies, volné lásky a požívání většího než malého množství konopného býlí, napadne nás hned zpěvák a kytarista David Peel se svou partou The Lower East Side. Jeho přístup k protest-songům byl mnohem anarchističtější než u Arla. Jednalo se o jednoduché popěvky s parodickými a sarkastickými texty. Peelovými velkými fandy byli John Lennon a Yoko Ono, však jsou také s kapelou zachyceni na jeho prvním albu vydaném v 70. letech: „The Pope Smokes Dope“ (1972, hit „Everybody´s Smoking Marijuana,  dále např „I´m A Runaway“, „The Hippie From New York City“, „The Pope Smokes Dope“). Nejen  díky jeho názvu, ale i obsahu bylo toto LP zakázáno v mnoha zemích světa. David Peel pak nejprve volal po návratu Beatles na LP „Bring Back The Beatles“ (1977, např. „Turn Me On“, „Imagine“, „Bring Back The Beatles“, „Coconut Grove“), aby se posléze stal punkerem, ba co víc punkovým králem (song „King Of Punk“, v němž vyfakoval všechny možné punk kapely). Což se od tohoto radikalisty dalo celkem čekat…

Guthrieho woodstockovský pobratim, černý zpěvák a kytarista Richie Havens z New Yorku stále kouzlil tím svým nejčernošštějším hlasem světa a vysílal do světa psychedelická folk-rocková alba jako například „Alarm Clock“ (1971, cover-hit „Here Comes The Sun“, pův. od Beatles, dále mj. songy „Alarm Clock“, „End Of The Season“, „Patient Lady“, „Girls Don´t Run Away“, „ Missing Train“), „Portfolio“ (1973, např. „Woman“ plus covery „23 Days In September“, pův. od Davida Bluea, „Tight Rope“, pův. od Leona Russella, „It Was A Very Good Year“, pův. od Nicka Drakea, „What´s Going On“, pův. od Marvina Gayeho) nebo „Mixed Bag II“ (1974, např. „Someone Suite“ plus covery „Band On The Run“, pův. od Paul McCartney & The Wings, „Headkeeper“, pův. od Dave Masona, „The Makings Of You“, pův. od Curtise Mayfielda). A stále svištěl, to je překvapení - v coverech; z těch dalších bych uvedl songy „I´m Not In Love“, pův. od 10cc, „What About Me“, pův. od Quicksilver MS,  „Fire & Rain“, pův. od Jamese Taylora, „Long Train Running“, pův. od Doobie Brothers, „Do It Again“, pův. od Steely Dan nebo „Helplessly Hoping“, pův. od CSN. Odehrál i památná televizní vystoupení v show Eda Sullivana a Johnnyho Carsona, věnoval se ekologické výuce dětí a zahrál si i v několika filmech – třeba hlavní roli v „shakespearovském“ muzikálu „Catch My Soul“ (1974, režie Patrick McGoohan) nebo v dílku „Greased Lightning“ (1977, režie Michael Schultz). 

Dalším černošským umělcem byl kytarista a zpěvák s procítěným hlasem Terry Callier z Chicaga. Ten ve své tvorbě mísil folk-rock se soulem. Známějším se stal zejména v letech 1972-74, kdy vydal alba „Occasional Rain (1972, např. „Ordinary Joe“, „Trance On Sedgewick Street“, „Golden Circle“), „What Color Is Love“ (1972, např. „You´re Goin´ Miss Your Candyman“, „Dancing Girl“, „What Color Is Love“) a „I Just Can´t Help Myself“ (1974, např. „/I Just Can´t Help Myself/ I Don´t Want Nobody Else“, „Gotta Get Closer To You“, „Satin Doll“, „Until Tomorrow“, „Alley-Wind Song“). Ve druhé polovině seventies přešel na disko-funk (např. song „Street Fever“).

Washingtonský písničkář s nabroušeným hlasem Tim Rose natočil v sedmdesátém velmi kvalitní bigbítové album „Love – A Kind Of Hate Story“ (1970, např. „I´ve Gotta Get A Message To You“, „Ode To An Old Ball“, „You Can´t Stop Yourself“, „Jamie Sue“, „I KnowThese Two People“). Pak udělal asi nejskvělejší verzi Hardinovy písničky „If I Were A Carpenter“, která se objevila na výborném, téměř hardrockovém LP „Tim Rose“ (1972, dále např. „Cotton Growin´ Man“, „Cryin´ Shame“, „Darling You Were All That I Had“, „Goin´ Down In Hollywood“, „It Takes A Little Longer“ plus cover „You´ve Got To Hide Your Love Away“, pův. od Beatles). Ve druhé polovině 70. let se z hudebního dění pomalu vytratil. V osmdesátých letech se živil tím, že nazpívával znělky do různých reklamních spotů, a v pokročilém věku také studoval na Universitě – nakonec si udělal doktorát z historie.

Z Washingtonu původem, ale v Kalifornii žijící zpěvák, kytarista, skladatel a aktivista Country Joe McDonald rozpustil svoji partu Country Joe & The Fish a věnoval se pouze sólové dráze. Nebyla sice úspěšná, ale pojďme si připomenout alespoň LP „War War War“ (1971, např. „The Munition Maker“, „The Man From Athabasca“, „The Call“, „The March Of The Dead“) nebo „Country Joe“ (1974/75, např. „Chile“, „Dr. Hip“, „It´s Finally Over“, „Memories“). Též z Washingtonu – ale nikoli z hlavního města, nýbrž severozápadního státu – pocházel folk-rocker Danny O´Keefe. A občas ty jeho songy také drnčely bigbítem, zkuste např. desky „Danny O´Keefe“ (1971, např. „3:10 Smokey Thursday“, „The Drover“, „Saturday Morning“) nebo „O´Keefe“ (1972, hit „Good Time Charlie´s Got The Blues“, dále např. „The Road“, „Shooting Star“, „I´m Sober Now“), či „Breezy Stories“ (1973, např. „Angel Spread Your Wings“, „Magdalena“, „Mad Ruth“, „Junkman“, „The Edge“). V roce 1977 vyšla ještě zajímavá deska „American Roulette“ (např. American Roulette“, „Islands“, „The Hereafter“, „You Look Just Like A Girl Again“).

Floridská psychedelická skupina Pearls Before Swine, vedená zpěvákem a kytaristou Tomem Rappem, vstoupila do 70.let vcelku povedenou deskou „The Use Of Ashers“ (1970, např. „The Jeweler“, „From The Movie Of The Same Name“, „Rocket Man“, „God Save The Child“, „Song About Rose“, „Riegal“). Později udělali cover Brelova songu „Seasons In The Sun“ („Le Moribond“). V roce 1971 vzniklo další vcelku dobré album PBS „Beautiful Lies You Could Live In“ (např. „Island Lady“, „Freedom“, „Snow Queen“, „Simple Things“, „Life“). V LA vzniklé, ale posléze v Missouri působící duo zpěváků a kytaristů Brewer & Shipley (Mike Brewer a Tom Shipley) po úspěšném singlu „One Toke Over The Line“ pokračovalo ve svém folk-rocku stříknutém country a prodchnutém výbornými vokálními harmoniemi. Celkem slušné bylo album „Shake Off The Demon“ (1971, např, „Shake Off The Demon“, „Sweet Love“, „Message From The Mission /Hold On/“, „Working On The Well“, „Merciful Love“), na singlu pak vydali svou starší písničku „Indian Summer“, ale následné elpí „Rural Space“ už šlo poněkud dolů (1972, např. „Yankee Lady“, „When The Truth Finally Comes“, „Crested Butte“, „Have A Good Life“ plus cover „Black Sky“, pův. od Steve Cashe), stejně jako deska „ST11261“ (1974, např. „It Did Me In“, „Shine So Strong“, „Keeper Of The Keys“, „Eco-Catastrophe Blues“, „Oh So Long“). 

Swamp rock z Louisiany – toto sousloví jednoznačně reprezentoval „wabi-daňkovský“ zpěvák, kytarista a skladatel Tony Joe White. Sound někde mezi CCR a hore Lightfootem, to znamená dusavý spodek a chlapský hluboký vokál. Z desek bych uvedl LP „Tony Joe“ (1970, např.např. „My Friend“, „High Sheriff Of Calhoun Parrish“, „Groupie Girl“ plus cover „Hard To Handle“, pův. od Otise Reddinga), singl „Scratch My Back“ (1970), či alba „Tony Joe White“ (1970/1971, např. „My Kind Of Woman“, „Black Panther Swamps“, „The Change“, „The Daddy“, „They Caught The Devil And Puf Him In Jail In Eudora, Arkansas“), „The Train I´m On“ (1972, např. „I´ve Got A Thing About You Baby“, „If I Ever Saw A Good Thing“, „The Train I´m On“, „Sidewalk Hobo“, „Gospel Singer“) a výborné „Homemade Ice Cream“ (1973, songy jako „Saturday Night In Oak Grove, Louisiana“, „Ol´ Mother Love“, „Takin´ The Midnight Train“, „No News Is Good News“, „I Want Love“, „Did Somebody Make A Fool Out Of You“). Co se týče živých vystoupení, existuje filmový záznam „Tony Joe White - Live From Austin TX“ z jeho koncertu v roce 1980.  

V roce 1973 natočili společné album kalifornský zpěvák a kytarista Lindsey Buckingham a arizonská pěnice Stevie Nicks. Jmenovalo se přiznačně „Buckingham Nicks“ (např. „Without A Leg To Stand On“, „Frozen Love“, „Crying In The Night“, „Races Are Run“, „Don´t Let Me Down Again“) a bylo průměrné. Oba protagonisté však o rok později nastoupili do pop-rockového vlaku s názvem Fleetwood Mac a s ním vzápětí dobyli nehynoucí slávy.

Duo Loggins & Messina Kenny Logginse (voc, g, harm) a Jima Messiny (voc, g, ex-Buffalo Springfield, ex-Poco) zase vycházelo trošku ze soundu C, S, N & Y a Byrds – v tomto duchu natočilo kvalitní alba „Sittin´ In“ (1971, např. „Danny´s Song“, „Vahevala“, „House At Pooh Corner“, „Nobody But You“, „Listen To A Country Song“) a „Loggins And Messina“ (1972, se slavným, téměř jižanským songem „Your Mamma Don´t Dance“, dále např. „Angry Eyes“, „Golden Ribbons“, „Lady Of My Heart“, „Thinking Of You“, „Good Friend“). Pozdější desky byly sice úspěšnější, ale lepší určitě nebyly. Blízko bylo snad LP „Mother Lode“ (1974, např. „Changes“, „Be Free“, „Brighter Days“, „Lately My Love“, „Growin´“), ceněna je i koncertní deska „On Stage“ (1974) z koncertů z let 1972-73. Z těch ostatních (studiových) elpí tedy jen několik songů: „Watching The River Run“, „Lahaina“, „Pretty Princess“, „Wasting Our Time“ plus cover „You Never Can Tell“, pův. od Chucka Berryho. Duo se rozešlo v roce 1976, když se Loggins i Messina dali na sólovou dráhu… 

Úspěšnější z dua L&M byl Kenny Loggins jehož první tři alba ve stylu jakéhosi uhlazeného funk-folk-rocku získala platinu. Uvedl bych první LP „Celebrate Me Home“ (1977, hit „I Believe In Love“, dále např. „Lady Luck“, „Set It Free“, „Why Do People Lie“) a pár songů z těch dvou dalších: „Whenever I Call You Friend (duet se Stevie Nicks), „Angelique“, „Keep The Fire“, „Love Has Come Of Age“, „I´m Alright“. Jeho kolega Jim Messina se prezentoval podobným soundem, jen natočil debut až v roce 1979 – nazval ho „Oasis“ a byl vcelku průměrný  (např. „New & Different Way“, „Seeing You“, „Magic Of Love“, „Do You Want To Dance“).

Kenny Loggins měl bratránka z Tennessee, jenž zpíval, hrál na kytaru a skládal, a jmenoval se Dave Loggins. Hudebně to měl hozené do folk-pop-country a nebylo tu vůbec špatné, už jen kvůli Daveově příjemnému vokálu. Nejvíce asi zabodoval v roce 1974 hitem „Please Come To Boston“ z alba „Apprentice (In A Musical Workshop)“ (1973/1974, dále ještě „Someday“, „Girl From Knoxville“, „Second Hand Lady“, „Sunset Woman“), a dobré je i LP „One Way Ticket To Paradise“ (1977, např. „One Way Ticket To Paradise“, „Ship In A Bottle“, „Please Remember Me“, „Three Liitle Words /I Love You/“, „Breeze“). V devětasedmdesátém měl hitík „Pieces Of April“.  Ale zpět k hlavnímu žánru tohoto textu . Rodák z Miami, ale pendler mezi Floridou, Mexikem, New Yorkem a New Orleans – to byl zpěvák a výborný kytarista Chris Smither. V podstatě se zaměřoval na různé variace folku a blues. V 70.letech natočil pouhá dvě alba, z nichž to lepší se jmenuje „Don´t It Drag“ (1972, např. „I Feel The Same“, „Lonesome Georgia Brown“, „Mail Order Mystics“ plus cover „No Expectations“, pův. od Rolling Stones). Poté ho na dlouhá léta ovládl démon alkohol.

Je třeba zmínit i kalifornského ironika, pianistu a zpěváka Randy Newmana, který psal pro jiné autory už v šedesátých letech (např. „I´ve Be Wrong Before“ pro Cillu Black nebo „Mama Told Me“ pro Three Dog Night). V tom čase také debutoval nepříliš úspěšným albem „Randy Newman“ (1968, např. „I Think It´s Going To Rain Today“, „Love Story /You And Me/“, „Bet No One Ever Hurt This Bad“, „The Beehive State“). Samostatně se začal prosazovat na počátku seventies: písnička „Gone Dead Train“ se objevila na soundtracku k filmu „Performance“ (1970) a zmíněnou pecku „Mama Told Me Not To Come“ si zazpíval i sám na LP „12 Songs“ z roku 1970 (dále např. „Let´s Burn Down The Cornfield“, „Lucinda“, „Old Kentucky Home“). Ale vyšlo mu to až s deskami „Sail Away“ (1972, např. „Hi Gives Us All His Love“, „Sail Away“, „Memo To My Son“, „You Can Leave Your Hat On“ - tu později proslavil Joe Cocker ve filmu „9 ½ Weeks“) a „Good Old Boys“ (1974, např. „Rednecks“, „Marie“, „Back On My Feet Again““, „A Wedding In Cherokee County“, „Rollin´“). V roce 1977 měl hit „Short People“ z desky „Little Criminals“ (dále např. „Little Criminals“, „Kathleen“, „Old Man On The Farm“, „Baltimore“ – tu převzala třeba Nina Simone). Newman byl znám také jako autor filmové hudby (mj. „Ragtime“ Miloše Formana, 1981), proto i v jeho běžných písničkách jsou často slyšet ony příslovečné „lesy smyčců a pikol".

Přes parodii a humor jsme tu měli i dvojku přestárlých hippiesáků Cheech & Chong (vl. jmény Richard A.Marin a Tommy Chong), kteří šli na věc ale úplně jinak - bylo to komediální duo, které proslavily skeče neboli hrané bláznivé scénky s dialogy. A ty vycházely normálně na deskách. V roce 1978 natočili Ch&Ch v režii Lou Adlera svoji první celovečerní „hulící“ komedii „Up In Smoke“ a na soundtracku k ní se objevily i některé veselé songy této dvojice (1978, mj. „Up In Smoke“, „Rock Fight“, „Earache My Eye“, „Framed“). Na přelomu 70.-80. let oněch filmů samozřejmě přibylo: „Cheech & Chong´s Next Movie“ (1980, režie Tommy Chong), „Nice Dreams“ (1981, režie Tommy Chong), „Things Are Tough All Over““ (1982, režie Thomas K. Avildsen) atd. Krátkodobě se dala dohromady kalifornská skupina Kaleidoscope strunného multiinstrumentalisty Davida Lindleye. Pro svůj, orientem načichlý psychedelický folk rock si ale vymezila pouze jediný rok, v němž - navíc bez Lindleye - natočila desku „When Scopes Collide“ (1976, např. skladby„Ghost Rides On The Sky“, „Hard On The Trail“, „Canun Tune“, „It´s Love You´re After“, „Stu´s Balkan Blues“). Lindley posléze svojí hrou na steel-kytaru podporoval níže uvedeného písničkáře…

Úplným hitmakerem se v seventies ukázal být bývalý spoluhráč a autor některých písniček velvetovské zpěvačky Nico, v Německu narozený kalifornský zpěvák a kytarista Jackson Browne. Nejenže pro máničky z Eagles napsal hit „Take It Easy“ a jeho písničky přebírala spousta interpretů, ale dokázal se prosadit i samostatně. Už před svým nejúspěšnějším obdobím (2. pol. 70. let) napsal spoustu – zejména baladických – songů, které vyšly na kvalitních (a dobře prodávaných) deskách „Jackson Browne“ (1972, hit  „Doctor My Eyes“, dále např. „Rock Me On The Water“, „From Silver Lake“, „Song For Adam“, „Jamaica Say You Will“, „A Child In These Hills“), „For Everyman“ (1973, např. „Colors Of The Sun“, „These Days“, „For Everyman“, „Our Lady Of The Well“,, Take It Easy“) a na (dle kritiků) Browneho nejlepším albu z 1. poloviny 70. let „Late For The Sky“ (1974, hit „Late For The Sky“ – známý ze Scorseseho filmu „Taxi Driver“, dále např. „For A Dancer“, „Fountain Of Sorrow“, „The Late Show“, „Before The Deluge“, „Farther On“).

V roce 1976 se nesmírně chytla deska Browneho deska „Pretender“ (hity „The Pretender“, „Here Come Those Tears Again“, dále např. „Sleep´s Dark And Silent Gate“, „The Fuse“, „Your Bright Baby Blues“), o rok později přišlo jeho nejlépe prodávané LP „Running On Empty“ (1977, hity „Running On Empty“ a cover „Stay“, pův. od Maurice Williamse, dále např. „The Load-Out“, „Rosie“, „Love Needs A Heart“ plus cover „Road“, pův. Danny O´Keefe), a o tři roky později lehce nadprůměrné album „Hold Out“ (1980, songy „Hold Out“, „That Girl Could Sing“, „Boulevard“, „Hold On Hold Out“). Browne uměl napsat chytlavou a přitom nepodbízivou písničku (zní to sice paradoxně, ale je to tak) s kvalitním textem a dokázal jí svým čistým, melancholickým hlasem výborně zazpívat – v té době u něj měla hitové ambice vždy více než polovina songů z alba. Též byl (a je) znám i svými politickými aktivitami – kupříkladu (stejně jako Kristofferson nebo Springsteen) podporuje hnutí proti atomové energii.

Washingtonský hezoun působící v LA Tim Buckley, jehož jsme zmínili i v rámci sixties, se k folk-rocku stavěl spíše experimentálně. Neměl už to hozené jen v psychedelii, využíval prvky avantgardního jazzu a soudobé vážné hudby a občasné vokální exhibice. Občas zněl velmi komplikovaně a divně, občas ovšem šlo postřehnout záblesky geniality. Texty – většinou chmurné. Ze začátku 70.let za poslech určitě stojí Buckleyho desky „Lorca“ (1970, např. „I Had A Talk With My Woman“, „Lorca“, „Driftin´“) a hlavně velmi experimentální a posluchačsky dosti těžká „Starsailor“ (1970, např. „Song To The Siren“, „Monterey“, „Down By The Borderline“, „Moulin Rouge“, „Starsailor“), která z uvedených důvodů nebyla přijata příliš vstřícně. Později se vrátil k písničkám, ale už to až na výjimky – např. LP „Greetings From L.A.“ (1972, mj. „Make It Right“, „Sweet Surrender“, „Move With Me“, „Nighthawkin´“) - nějak nebylo ono. Tak snad ještě několik songů: „Quicksand“, „Look At The Fool“, „Wanda Lou“ plus cover „Martha“, pův. od Toma Waitse) . Bohužel, jako mnozí další, i Buckley se stal závislým na drogách a v roce 1975 se předávkoval heroinem.

Ještě o dva roky dříve zemřel – nutno dodat že tragicky – filadelfský písničkář Jim Croce. Z jeho tvorby jsou známa zejména alba „You Don´t Mess Around With Jim“ (1972, hity „You Don´t Mess Around With Jim“, „Operator /That´s Not The Way It Feels/“, dále např. „Tomorrow´s Gonna Be A Brighter Day“, „Photographs And Memories“, „Time In A Bottle“), „Life And Times“ (1973, např. „It Doesn´t Have To Be That Way“, „Bad Bad Leroy Brown“, „One Less Set Of Footsteps“) a „I Got A Name“ (1973, hity  „I´ll Have To Say I Love You In A Song“, „I Got A Name“, „Workin´ At The Car Wash Blues“, „Lover´s Cross“).

Newyorčan Harry Nilsson se prosadil už v roce 1969 s takovým tím profláklým hitem „Everybody´s Talkin´“ (pův. od Freda Neila), zaznivším ve filmu „Midnight Cowboy“. Zároveň dostal Grammy za písničku „Waiting“. Zadařilo se mu také s SP „Me And Me Arrow“ (1971) a alby „Nilsson Schmilsson“ (1971, hity „Coconut“, „Jump Into The Fire“ plus cover „Without You“, původně od Badfinger, dále např. „Driving Along“, „Down“) a „Son Of Schmilsson“ (1972, hit „Spaceman“, dále např. „Remember /Christmas/“, „Joy“, „Your´re Breakin´ My Heart“, „At My Front Door“). Později se ještě líbily písně „Daybreak“, „Many Rivers To Cross“ (cover, pův. od Jimmy Cliffa), „Don´t Forget Me“, „Salmon Falls“, „Something True“, „That Is All“, (cover, pův. od George Harrisona) a „All I Think About Is You“ nebo „It´s So Easy“. Nilsson byl pak znám jako jeden z elitních pijanů chlastací party The Hollywood Vampires (ještě např. Alice Cooper, John Lennon, Keith Moon z The Who či Ringo Starr). Dylanův kámo z Greenwich Village, písničkář David Blue se v 70.letech uvedl zdařilými deskami v jemně folk-country-rockovém stylu „Stories“ (1972, např. „Looking For A Friend“, „Sister Rose“, „Another One Like Me“, „Come On John“) a „Nice Baby And The Angel“ (1973, hit The Outlaw Man“, dále např. „True To You“, „On Sunday, Any Sunday“, „Darlin´ Jenny“, „Dancing Girl“). Bohužel zemřel předčasně v roce 1982.

 

V první polovině seventies uspěl také „trubadúr od Hudsonu“, zpěvák, kytarista a skladatel Don McLean se svou generační „americkou buchtičkou“, tedy albem „American Pie“ a veleúspěšnými hity „American Pie“ a „Vincent“ (1971, dále např. „Till Tomorrow“, „Empty Chairs“, „Crossroads“). Předtím byl znám pouze jakž takž s písničkami „Castles In The Air“ a „And I Love You So“, kterou ale přebíral kde kdo. Po AP natočil LP s jednoduchým názvem „Don McLean“ (1972, např. „Dreidel“, „If We Try“, „Falling Through Time“, „Oh, My What A Shame“). Následně měl ještě několik dobrých kousků jako třeba „Wonderful Baby“, „The Legend Of Andrew McCrew“, „If You Can Dream“, rockárnu „Prime Time“ či orbisonovku „Crying“, ale pak se kvůli zachování oblíbenosti vrhnul na country rock (např. „Words And Music“). McLeanovým problémem bylo, že jeho „American Pie“ byla tak slavná a známá písnička (a je dodnes), a jeho hlas přitom tak specifický, že vlastně cokoli zazpíval, pořád to nějak evokovalo onen zmíněný song.

Melanie, newyorská písničkářka se zakouřeným, roztřeseným hlasem, nenechala nic náhodě v roce 1970, kdy se dostala do hitparád se svoji třetí deskou „Candles In The Rain“ (1970, hit „Lay Down /Candles In The Rain/“ , dále např. „Good Guys“, „What Have They Done To My Song, Ma?“, „Lovin´ Baby Girl“ a covery „Carolina In My Mind“, původně od James Taylora a „Ruby Tuesday“, původně od Rolling Stones). Z té doby také pochází několik výborných songů, které se na žádné řadovce neobjevily – „Almost Like Being In Love“, „In The Hour“, „Ears To The Ground“, a „Please, Love Me“. V roce 1971 natočila Melanie další úspěšné desky, průměrnou „The Good Book“ (hit „The Nickel Song“, dále např. „The Good Book“, cover „Chords Of Fame“, pův. od Phila Ochse) a lepší „Gather Me“ (hit „Brand New Key“, dále např. „Little Bit Of Me“, „Ring The Living Bell“, „Steppin´“ plus tradicional „What Wondrous Love“).

Kvalitu mělo i LP „Stoneground Words“ (1972, např. „Do You Believe?“, „Together Alone“, „I Am Not A Poet /Night Song/“, „Here I Am“) a singl „Bitter Bad“. Z pozdějšího období je vcelku známa deska „Madrugada“ (1974, např. „The Actress“, „Love To Lose Again“,  dále covery „Will You Love Me Tomorrow“, pův. The Shirelles, „Lover´s Cross“, pův. od Jima Croceho a „I Think Its Going To Rain Today“, pův. od Randy Newmana), a ceněno je také výtečné album „Photograph“ (1976, např. „Cyclone“, „Photograph“, „Save Me“, „Raindamce“, „If I Needed You“, „Friends & Company“, „Secret Of Darkness /I Believe/“ plus cover „The Letter“, pův. od The Box Tops), jež bylo mnohými kritiky označeno jako její nejlepší. Z dalších songů v této dekádě je možno uvést třeba „Record Machine“, „People Are Just Getting Ready“, „Sandman“, „Running After Love“ plus cover „California Dreamin´“, pův. od The Mamas And The Papas. 

Tulák ze Severovýchodu Tom Rush, kytarista a zpěvák příjemného hlasu, vstoupil do sedmdesátek tím, že si nechal narůst kovbojský knír, a i jeho hudba se posunula západním směrem do folk-country-rocku. Navíc se občas úplně vykašlal na vlastní tvorbu – kupříkladu jeho LP „Tom Rush“ je sestaveno ze samých coverů (1970, např. „Driving Wheel“, pův. od Davida Wiffena, „Old Man´s Son“, pův. od Murraye McLachlana, „Rainy Day Man“, pův. od Jamese Taylora, „Drop Down Mama“, pův. od Sleepy Johna Estese, „Colors Of The Sun, původně od Jacksona Browneho). Na - v tom samém roce - natočeném albu „Wrong End Of The Rainbow“ je Rushův posun do světa country asi nejvíce znát, a aspoň jsou na něm i některé vlastní songy (1970, např. „Wrong End Of The Rainbow“, „Starlight“ plus předělávky – napřed „Riding On A Railroad“ a „Sweet Baby James“, obě od Jacksona Browneho, a „Jazzman“, pův. od Eda Holsteina). Deska „Merrimack Country“ v podstatě navazuje předchozí, přičemž autorská tvorba již převažuje (1972, např. „Wind On The Water“, „Merrimack County“, „Mink Julip“, „Seems The Song“ plus cover „Mother Earth“, pův. od Erika Katze). Z dalších LP lze vybrat songy jako „Maggie“ nebo „Anna“.

Stylově podobný Rushovi byl jeho starší kolega, Newyorčan John Hartford (voc, g, vln, bjo), jen si místo knírku nechal narůst rovnou hippiesovský plnovous. Jeho náběh do country a bluegrassu byl též mocnější – v podstatě se dostal úplně ke kořenům. A navíc ty humorné texty. Fakt je, že vzhledem k těm kořenům bylo ale dost přebendžováno…  Kritici chválí zejména jeho volně-jamová alba „Aereo-Plain“ (1971, např. „With A Vamp In The Middle“, „Tear Down The Grand Ole Opry“, „First Girl I Loved“, „Back In The Goodle Days“) a „Morning Bugle“ (1972, např. „Old Joe Clark“, „Got No Place To Go“, „Nobody Eats At Linebaugh´s Anymore“, „On The Road“). Když pak natočil folk-country-rockové LP „Nobody Knows What You Do“, a tudíž se odchýlil „od kořenů“, kritiky už tak vstřícné nebyly (1976, např. „In Tall Buildings“, „Granny Wontcha Smoke Some Marijuana“, „The False Hearted Tenor Waltz“, „Nobody Knows What You Do“).

Z Bostonu pocházel talentovaný, ale psychicky labilní zpěvák, kytarista a skladatel James Taylor, přičemž tuto svou labilitu si bohužel léčil heroinem. Vynikal takovým tím robin-gibbovským, nosovým hlasem a slušnou technikou hry na kytaru. V hitparádách se poprvé objevil s SP „Carolina In My Mind“ (1970) Současně nesmírně zabodoval s deskou „Sweet Baby James“ (1970, hity „Fire And Rain“, „Sweet Baby James“, „Country Road“, dále např. „Suite For 20 G“, „Anywhere Like Heaven“), na jejíž kvalitu dokázal navázat i následným albem „Mud Slide Slim And The Blue Horizon“ (1971, hit „You´ve Got A Friend“, původně od Kingové, dále „Soldiers“, „Long Ago And Far Away“, „You Can Close Your Eyes“). Poté se víceméně utápěl v průměru, přesto vzniklo několik úspěšných písní – jako třeba „Don´t Let Me Be Lonely Night“, „Walking Man“, „How Sweet It Is /To Be Loved By You/“ (cover, pův. od motownské trojky H-D-H), „Mexico“ či „Shower The People“. V roce 1977 mělo svou kvalitu Taylorovo nejprodávanější LP s krátkým názvem „J. T.“ (1977, cover hit „Handy Man“ , pův. od Jimmy Jonese, dále např. „Secret O´Life“, „Your Smiling Face“, „Honey Don´t Leave Me L.A.“, „I Was Only Telling A Lie“), jen o něco méně slabší bylo následující album „Flag“ (1979, cover-hitík „Up On The Roof“,  pův. z repretoáru Drifters, dále např.„Rainy Day Man“, „Millworker“, „Slep Come Free Me“). A v následujících dvaceti letech co album, to platina.

Stejně úspěšně si počínala i jeho manželka, zprvu folk-rocková, později už lehce středněproudá písničkářka Carly Simon, zpěvačka kytaristka, pianistka a skladatelka, pocházející z New Yorku. Po debutovém albu „Carly Simon“, obsahujícím hit „That´s The Why I´ve Always Heard It Should Be“ (1970/1971, dále např. „Reunions“, „The Love´s Still Growing“, „The Best Thing“, „One More Time“), se ji velmi povedla deska „Anticipation“ (1971, např. songy „Legend In Your Own Time“, „Anticipation“, „Our First Day Together“, „The Garden“, „Summer´s Coming Around Again“). Následující LP „No Secrets“ se stalo jejím nejprodávanějším vinylem (1972, s hitem „You´re So Vain“ a písničkami „The Right Thing To Do“, „We Have No Secrets“, „It Was So Easy“, „Embrace Me, You Child“). Ve čtyřiasedmdesátém měla úspěšný duet s manželem Jamesem „Mockingbird“, který se objevil na platně „Hotcakes“ (1973/1974, dále např. „Haven´t Got Time For The Pain“, „Mind Of My Man“,  „Just Not True“, „Misfit“, „Safe And Sound“). Pak Simonová čím dál více obalovala své písně muzikálovými smyčci a tak jsou další alba pouze průměrná. Tedy snad jen pro připomenutí její druhé nejprodávanější LP „Boys In The Trees“ (1978, např. „You Belong To Me“, „Boys In The Trees“, „Back Down To Earth“, „For Old Times Sake“ plus opět duet s Taylorem „Devoted To You“) a pár songů z ostatních desek: „Attitude Dancing“, „Waterfall“, „In Times When My Head“, „Vengeance“, „Memorial Day“. V roce 1977 nazpívala ploužák „Nobody Does It Better“ do bondovky „The Spy Who Loved Me“.

Manželka Krise Kristoffersona, zpěvačka a pianistka Rita Coolidge z Tennessee zasahovala svým akčním rádiem oblasti folk-rocku, soulu a pop-rocku. Sama skládala málo, byla spíše interpretkou. Debutovala eponymním albem „Jesse Coolidge“, sestaveným z coverů (1970/1971, např. „I Believe In You“ od Neil Younga, „That Man Is My Weakness“ od Craiga Doergeho či „Born Under A Bad Sign“ od Bookera T. Jonese) a  hned navázala podobným LP „Nice Feelin´“ (1971, např. „Family Full Of Soul“, „Nice Feelin´, obě od Marca Benno, „Only You Know And I Know“, pův. od Dave Masona). V tomto prvním období (1971-75) jsou  dále známy její interpretace songů jako např. „Fever“ (od Little Willieho Johna), „Superstar“ (od Carpenters – viz níže), „Love Has No Pride“ „Born To Love Me“ či „I Wanted It All“ pův. od Jackie De Shannon plus duety Rity s manželem Krisem ze společné desky „Kris & Rita: Full Moon“ (1973, hity „Loving Arms“, „A Song I´d Like To Sing“, dále např. „I´m Down /But I Keep Falling/“, „Hard To Be Friends“, „I Never Had It So Good“, „From The Bottle To The Bottom“).

V druhé polovině sedmdesátých let mělo největší úspěch její LP „Anytime… Anywhere“, plné coververzí (1976/1977, cover-hity „/Your Love Has Lifted Me/ Higher And Higher“, pův. od Jackie Wilsona, „We´re  All Alone“, pův. od Boze Scaggse, „The Way You Do The Things You Do“, pův. od Smokey Robinsona, dále např. „Words“, pův. od Bee Gees a „I Don´t Want To Talk About It“, pův. od Danny Whittena). Rita uspěla i následným albem „Love Me Again“ (1978, cover-hit „You“, pův. od Toma Snowa, dále např. „Love Me Again“ plus cover „Slow Dancer“, pův. od Boze Scaggse). V roce 1983 zabodovala hitem „All Time High“ pro bondovku „Octopussy“. Hezká baba, příjemný hlas, dobře zazpíváno, ale vše až příliš precizní a vycizelované.

Bývalý teenagerský talent ze sixties, newyorská folkařka s nesmírně příjemným hlasem, kytaristka, pianistka a skladatelka Janis Ian se na přelomu dekád tak trochu vytratila. Deska „Present Company“ se moc nechytla (1970/1971, např. „The Seaside“, „Present Company“, „Alabama“, „Sunlight“), zlepšilo se to však u výborného LP „Stars“ (1973/1974, např. „Stars“, „The Man You Are In Me“, „Jesse“, „Thankyous“, „Without You“, „Page Nine“). Přelomem dekády i jejího hudebního života se ale stal rok 1975, kdy vydala další vynikající album „Beetween The Lines“ s hitem „At Seventeen“, který získal Grammy (1974/1975, dále např. „In The Winter“, „When The Party´s Over“, „Between The Lines“, „Light A Light“, „From Me To You“). A protože železo se má kout, dokud je žhavé, natočila Janis další solidní desku „Aftertones“ (1975/1976, např. „Love Is Blind“, „Aftertones“, „Hymn“, „I Would Like To Dance“), nicméně její kouzlo přestalo mezi posluchači poněkud působit. Přestože album „Miracle Row“ mělo také svoji kvalitu (1977, např. „Will You Dance?“, „Maria“, „Party Lights“, „I Want To Make You Love Me“, „I´ll Cry Tonight“). Z dalších jejích songů konce seventies bych uvedl snad ještě „That Grand Illusion“, „Silly Habits“ a „The Other Side Of The Sun“.

Kanadský zpěvák, kytarista a skladatel Leonard Cohen působil v seventies trošku zmateně a nevyrovnaně, přestože se stal praktikujícím buddhistou – přijal jméno „Osamělý útes“, což se k němu vcelku hodí. A na albech, která v té době natočil, je ona nevyrovnanost cítit, dobré songy tu však lze jistě najít. I když to jsou většinou pěkné depky. Jde o alba „Songs Of Love And Hate“ (1971, „Avalanche“, „Last Year´s Man“, „Joan Of Arc“, „Sing Another Song, Boys“, „Famous Blue Raincoat“), „New Skin For The Old Ceremony“ (1974, např. „Who By Fire“, „Take This Longing“, „Chelsea Hotel # 2“, „Is This What You Wanted“, „Lover, Lover, Lover“), spectorovské „Death Of A Ladie´s Man“ s tou úchylnou orchestrací (1977, se songy jako „Death Of A Ladie´s Man“, „True Love Leaves No Traces“, „Paper Thin Hotel“, „I Left A Woman Waiting“) a „Recent Songs“, kde do svého akustického stylu vnášel vlivy jazzu a orientální a středomořské hudby (1979, např. „Came So Far For Beauty“, „Guests“, „The Window“, „The Traitor“, „Our Lady Of Solitude“).

Z Kanady, konkrétně z Montrealu pocházely a na venkově státu Quebec v dětství žily i sestry Kate & Anna McGarrigle.Poté působily v montrealské folkové skupině Mountain City Four, aby se následně osamostatnily. Zpívaly jak anglicky, tak francouzsky. Prosadily se debutovou deskou… „Kate & Anna McGarrigle“ (1975, např. „Heart Like A Wheel“,  „Talk To Me Of Mendosino“, „My Town“, „Jigsaw Puzzle Of Life“, „Go Leave“). Uvedl bych ještě ucházející desky „Dancer With Bruised Knees“ (1977, např. „First Born“, „Walking Song“, „Dancer With Bruised Knees“, „Be My Baby“, „Southern Boys“) a „Pronto Monto“ (1978, např. „Pronto Monto /Prends Ton Manteau/“, „Stella By Artois“, „Bundle Of Sorrow, Bundle Of Joy“, „Oh My Heart“).

Vraťme se do USA.

Kalifornský zpěvák, pianista a skladatel  David Ackles, původem z Illinois, si svými dvěma alby z minulé dekády vybudoval pozici spíše mezi samotnými hudebníky a interprety, než že by zasáhl nějaké širší publikum. Své většinou zádumčivé songy zpíval smutným, občas zlomeným hlasem, a věru se neposlouchaly moc snadno: měl v sobě něco z Kurta Weila a Bertolda Brechta. A protože mu více posluchačů fandilo spíše v Anglii než doma, rozhodl se tam jet a natočit třetí elpí – a to rovnou u Bernie Taupina , Eltonova  textaře. Dostalo název „American Gothic“ (1972, např. „American Gothic“, „Love´s Enough“, „One Night Stand“, „Waiting For The Moving Van“, „Family Band“), a bylo velmi povedené. Ovšem přestože si ho kritická obec – až na výjimky samozřejmě – cenila, posluchači k němu cestu nenašli. Ackles pak natočil ještě jednu zapomenutou desku, a následně se věnoval práci pro hudební divadla (včetně scénářů). V roce 1981 to do jeho auta napálil opilý řidič a umělce tak těžce zranil, že ten mohl hrát na piano už jen s velkými bolestmi. Rok před miléniem zemřel na rakovinu.

Další chlapík z Illinois, písničkář Dan Fogelberg se v polovině seventies presentoval vcelku vkusným bigbítovým folk-rockem (občas proloženým melancholickými folk songy) a la C,S,N&Y a Steely Dan. Příjemný, mladistvý, vemlouvavý hlas, dobře propracované sbory a solidní hra na kytaru a na klávesy – to byly marky, které ho charakterizovaly. Debut „Home Free“ (1972, např. „Stars“, „Be On Your Way“, „Wysteria“ „To The Morning“, „The River“) ve své době ale nebyl příliš úspěšný. První deskou, s kterou Dan skutečně prorazil, bylo až velmi kvalitní album „Souvenirs“ (1974, hit „Part Of The Plan“,, dále např. „Illinois“, „Someone´s Been Telling You“, „There´s A Place In The World For A Gambler“, „Changing Horses“, „Better Change“, „As The Raven Flies“). Pak se čekalo na další multi-platinu tři roky: vyšlo to až s LP „Nether Lands“ (1977, např. „Sketches“, „Loose Ends“, „Nether Lands“, „Scarecrow´s Dream“, „Dancing Shoes“, „Promises Made“). A v roce 1979 vyšla další úspěšná deska „Phoenix“ (hit „Longer“, dále např. „Face The Fire“, „Heart Hotels“, „Beggar´s Game“, „Wishing On The Moon“). Z dalších Fogelbergových songů je možné uvést třeba „Man In The Mirror“/„Below The Surface“, „The Last Nail“ nebo (společně s Timem Weisbergem) „Power Of Gold“, „Lahaina Luna“. Velmi jímavé písně, dobře se poslouchají.

Detroitský písničkář mexického původu Rodriguez (vl jm. Sixto Diaz Rodriguez) byl objeven na konci sixties v jednom zapadlém baru, kde coby dělník z automobilky zpíval své sociálně-kritické písně. Natočil dvě alba „Cold Fact“ (1970, např. „Sugar Man“, „Crucify Your Mind“, „Rich Cold Hoax“, „This Is Not A Song, It´s An Outburst: Or, The Establishment Blues“, „Like Janis“) a „Coming From Reality“ (1972, např. „Cause“, „Climb Up On My Music“, „I Think Of You“, „Heikki´s Suburbia Bus Tour“ „To Whom It May Concern“, v reedici ještě „Street Boy“) a jelikož nezaznamenala jakýkoli úspěch, vrátil se zpět ke zpívání v zapadlém baru a k dělnickému povolání. Podivnou shodou náhod se jeho songy v 80. letech objevily v Jižní Africe, kde vzbudily mezi mládeží obrovský ohlas. Nikdo ale o interpretovi nic nevěděl. Musel být tedy „objeven“ podruhé - Rodriguez se tak do světel ramp vrátil ve druhé polovině 90.let, kdy udělal po Jižní Africe triumfální turné. Nyní se vraťme zpět do sedmdesátek.

A když už jsme u těch bizarních storek, tak asi „nejztracenějším“ albem amerického folk-rocku je to od chicagského undergroundového projektu OWL (Of Wondrous Legends), za kterým stál spisovatel, výtvarník, zpěvák a skladatel Stephen Titra. Elpí bylo natočeno v roce 1971, ale nezájem gramofirem ho málem odsoudil k naprostému zapomnění. Nahrávka byla nalezena (a konečně vydána) v podstatě až po 37 letech! Jedná se o kombinaci psychedelie a staroanglického folku s možnými vlivy Nicka Drakea, S&G a Tima Buckleyho, to celé zpívané průzračným Titrovým hlasem. Což nakonec můžete posoudit sami na onom „ztraceném“ albu „Of Wondrous Legends“ (např. songy „A Tale Of A Crimson Knight“, „Upon The Wings Of Gabriel“, „Be Alive“, „Renaissance & Rococo“, „Midnight Carnival“, „Peace Of Mind“, „Breton Landscape“).  

Trochu jinde, někde  mezi Beatles, Bee Gees a Carpenters se pohyboval i zpěvák a skladatel Lobo z Floridy, který se v první polovině sedmé dekády prosadil songy jako např. „Me And You And The Dog Named Boo“, „She Didn´t Do Magic“, „California Kid And Reemo“, „I´d Love You To Want Me“, „Don´t Expect Me To Be Your Friend“ nebo „Rock And Roll Days“. Takový jako pop-folk-rock hrálo duo Seals & Crofts z LA, které tvořili Jim „Jimmy“ Seals (voc, ac g, vln) a Darrell „Dash“ Crofts (voc, g, mand). Otvíralo slavný festival California Jam 74 a ví se o LP „Summer Breeze“ (1972, hitík „Summer Breeze“, dále např. „Hummingbird“, „East Of Ginger Trees“, „Euprhates“, „Funny Little Man“, „The Boy Down The Road“) a „Diamond Girl“ (1973, hitík „Diamond Girl“, dále např. „Jessica“, „It´s Gonna Come Down“, „We May Never Pass This Way /Again/“. „Nine Houses“). Výčet bych doplnil ještě o alba sice průměrná, ale obsahující vždy nějaké dobré písně: „Unborn Child“ (1974, např. Unborn Child“, „Rachel“, „Windflowers“, „29 Years From Texas“) a „I´ll Play For You“ (1976, např. „Blue Bonnet Nation“, „Wayland The Rabbit“, „Freaks Fret“, „Fire And Vengence“). A přidal bych i hitový singl „Get Closer“ (1976). Oba dva folkaři byli bahaisté (což byl původně perský druh náboženství o jednotě boha, jednotě náboženství a jednotě lidstva, který se naivním hippisákům musel páčit), takže některé jejich songy byly touto vírou přímo prodchnuty..

Určitou reminiscencí na sixties byla tvorba sanfranciské skupiny Joy Of Cooking, kterou vedly dvě zpěvačky a hudebnice: hlavní skladatelka a textařka Toni Brown (voc, p, ks, g) a pak Terry Garthwaite (voc, g). Jednalo se o průnik psychedelického folk rocku, soulu a country. Posoudit lze na albech „Joy Of Cooking“ (1970/1971, např. „Only Time Will Tell Me“, „Children´s House“, „Too Late, But Not Forgotten“, „If Some God /Sometimes You Gotta Go Home/“ plus trad. Hush“), „Closer To The Ground“ (1971, např. „Blues For A Friend“, „Sometimes Like A River /Loving You/“, „Closer To the Ground“, „The War You Left“, „Thousand Miles“)  a „Castles“ (1972, např. „Waiting For The Last Plane“, „Beginning Tomorrow“, „Home Town Man“, „Don´t The Moon Look Fat And Lonesome“). Pěkné.  

Z Baltimore do San Franciska se v půli sedmdesátek přestěhoval milovník hudby Beatles, zpěvák a kytarista Greg Kihn, jenž si zde založil skupinu The Greg Kihn Band. Jednalo se v podstatě o jakýsi lehčí pop-folk-rock. V období druhé poloviny dekády natočil několik desek, průměrný debut se nazýval „Greg Kihn“ (1976, např. „Any Other Woman“, „Don´t Expect To Be Right“, „Kid From Louieville“), lepší dvojka logicky „Greg Kihn Again“ (1977, např. „Hurt So Bad“, „If You Be My Love“, „Madison Avenue“ plus covery „For You“, pův. od Bruce Springsteena, a „Love´s Made A Fool Of You“, pův. od Buddy Hollyho), do top 200 se dostala zatím asi nejlepší trojka s náběhem do new wave „Next Of Kihn“ (1978, např. „Sorry“, „Remember“, „Everybody Else“, „Museum“, „Chinatown“). Z konce seventies jsou songy jako „Moulin Rouge“ nebo „Fallen Idol“. V další dekádě měl Kihn větší úspěchy, ale jeho hudba už nebyla tak nápaditá…  

Ale nyní přeleťme Pacifik z Kalifornie do Austrálie, a vzápětí se přestěhujme do Londýna - tam se totiž ex-člen The Seekers , australský kytarista a zpěvák Keith Podger rozhodl vytvořit něco jako potomky folk-hleedačů s názvem The New Seekers. Hrál na kytaru, postaral se o produkci, ale tento první pokus nevyšel. Úspěch se dostavil, až když úplně překopal sestavu a sám svoji úlohu eliminoval jen na produkci. Tito „noví hledači“ v podstatě popovali – byl to takový folkový bubble gum, občas s rockovými prvky, a se spoustou převzatých písní. Starali se o něj Eve Graham (voc), Lyn Paul (voc), Peter Doyle (voc, g), Paul Layton (voc, bg) a Marty Kristian (voc, 12-s g). Oni si samozřejmě psali i vlastní songy – hlavně Doyle, a přispíval i Kristian - , ale ty končily schované v albech (mj. „Meet My Lord“, „Hello Again“, „Cincinnati“, „Move Me Lord“, „I Can Say You´re Beautiful“, „Boom Town“, „Sweet Louise“, „Reap What You Sow“, „Unwithered Rose“), kdežto na předpokládaných hitových singlech zněly buď covery, nebo písně psané produkčním teamem. The New Seekers tak bodovali se songy jako „Look What They´ve Done To My Song“ (pův. od Melanie), „Neverending Song Of Love“ (pův. od Delaney & Bonnie), „I´d Like To Teach The World To Sing“, „Too Many Trips To Nowhere“, „Beg, Steal Or Borrow“, „Circles“ (pův. Henry Chapin), „Dance Dance Dance“ (pův. Neil Young) či „Come Softly To Me“ (pův. od The Fleetwoods) nebo „You Won´t Find Another Fool Like Me“ či „I Get A Little Sentimental Over You“, nebo „I Wanna Go Back“. I když vlastně who-ácký cover „Pinball Wizard“ vcelku ujde. Jakžtakž.

No, a jelikož New Seekers vznikli a byli usazeni v Anglii, poleťme na folk (rockové) ostrovní království.

Ve Velké Británii se příliš nedařilo dosavadním hvězdám. Skotský písničkář Donovan sice stejně jako v 60. letech i začátkem následující dekády pokračoval v rukopisně podobné míchanici folku, keltské hudby, psychedelického rocku a řekněme kabaretního songu, ale nasloucháno mu příliš nebylo. Navíc jeho desky byly značně nevyrovnané, objevovaly se na nich dobré songy, ale také dost vaty. Připomeňme album „Open Road“ (1970, např. „Celtic Rock“, „Curry Land“, „New Year´s Resolution“, „Changes“, „Roots Of Oak“), 2-LP „H.M.S. Donovan“ (1971, písně „Jabberwocky“, „The Road“, „The Seller Of Stars“, „Wynken, Blynken And Nod“, „Celia Of The Seals“) a platňu „7-Tease“ (1974, např. „The Voice Of Protest“, „Your Broken Heart“, „Ride-A-Mile“).

Manchesterský Roy Harper se potácel mezi úspěchem a absolutním dnem a mezi životem a smrtí (doslova), přitom stále natáčel solidní folk-rockové desky, na nichž předváděl svoji zádumčivou brilantní hru na akustickou kytaru (a na druhé straně někdy dost tvrdý rock) a kde mu hostovali významní rockeři. Jsou to alba „Stormcock“ se čtyřmi dlouhými suitami (1971, „Hors d´Oeuvres“, „The Same Old Rock“, „One Man Rock And Roll Band“, „Me And My Woman“), kde si pod pseudonymem S. Flavius Mercurius zahrál Jimmy Page, „Lifemask“ (1973, např. „Bank Of The Dead“, „Little Lady“, „South Africa“ plus suita „The Lord´s Prayer“), „Valentine“ (1974, např. folková hardrockárna „Male Chauvinist Pig Blues“, dále mj. „I´ll See You Again“, „Commune“, znovu „Forever“) – na obou hrál Page  též - a zejména bigbítové „HQ“ (1975, např. „Forget Me Not“, „The Spirit Lives“, „The Game“, „When An Old Cricketer Leaves The Crease“), kde hostuje celá plejáda borců – John Paul Jones z Led Zepp, David Gilmour z flojdů nebo třeba Bill Bruford z Yes a King Crimson. Známý je též rockový singl „Home“ (1974) nebo poslední Harperovo LP ze seventies „Bullinamingvase“ (1977, např. „One Of Those Days In England“, „Cherising The Lonesome“, „These Last Days“). Jo, a jestli vám vokál v pinkflojdím  songu „Have A Cigar“ nepřipomíná nikoho z kapely, vězte že v něm pěje - právě Roy Harper. 

Zpěvák, kytarista, pianista a skladatel Nick Drake byl na tom ještě hůř než Harper, zejména co se týče psychického zdraví. Měl odpor ke koncertům, takže vystupoval minimálně, a na začátku sedmdesátého je úplně utnul. Bavilo ho zavřít se ve studiu a tam tvořit. A hulit u toho kvanta trávy. Což mu šlo obé náramně… Nick Drake se stal díky svému zastřenému, někdy až melancholicky zasněnému pěveckému výrazu, zvláštní „mertovské“ kytarové hře a smutným, temným až depresivním textům bezmála kultovní postavou ostrovního folku. Jenže až o mnoho let později, ve své době byla totiž jeho alba komerčním propadákem. Přitom rozhodně stojí za poslech: v sedmdesátkách to bylo folk-jazz-rockovější LP „Bryter Layter“ (1970/1971, např. „Introduction“, „At The Chime Of A City Clock“, „Hazey Jane“, „Northern Sky“, „Fly“, „One Of These Things First“), a pak čistě folková platňa „Pink Moon“ (1971/1972, např. „Which Will“, „Place To Be“, „Parasite“, „From The Morning“, „Free Ride“, „Pink Moon“). V roce 1974 se bohužel nešťastný a osamělý Nick předávkoval léky a zemřel.

Skotský písničkář a vynikající instrumentalista Bert Jansch stále více nechal promlouvat ve svých písních staroanglickou a keltskou melodiku – v této souvislosti se hovoří o albu „Moonshine“ (1973, např. „The January Man“, „Night Time Blues“, traditionaly „Ramble Away“, „Brought With The Rain“). Další kvalitní deska „L.A. Turnaround“ měla už podle názvu spíše americký, country-folkový odér, ale na nějaké ty ostrovní vybrnkávačky se místo také našlo (1974, např. „Fresh As A Sweet Sunday Morning“, „Travelling Man“, „Of Love And Lullaby“, „Lady Nothing“, „Open Up The Watregate /Let The Sunshine In/“, po letech znovu „Needle Of Death“). Ve druhé polovině seventies se Jansch opět navrátil hudebně do Británie a Irska – viz. deska „A Rare Conundrum“ (1977, např. „Daybreak“, „One To A Hundred“, „Doctor, Doctor“, „The Curragh Of Kildare“, „If You See My Love“).

Jeho kolega z Pentangle, londýnský kytarista a (příležitostný) zpěvák John Renbourn natáčel buď věci čerpající ze staroanglické a irské renesanční písně – jako třeba instrumentální deska „The Lady And The Unicorn“ (1970, např. „Trotto/saltarelo“, „Sarabande“). Anebo se nechal inspirovat americkou blues-folk-country muzikou, což dokazuje například deska „Faro Annie“ (1971, mj. songy „White House Blues“, „Buffalo Skinners“, „Kokomo Blues“, „Willy o´Winsbury“). Pěkným dárkem určitě může být kompilace shrnující  Renbournovu práci z let 1965-73 s názvem „So Clear“ (1973), uváděná songem „So Clear“, oázou klidu je pak platňa „The Guitar Of John Renbourn“ (1976, např. „Swallow Flight“, „Portrait Of A Village“, „Light Traveller“, „Reflections /1/“, „Introspection“, „Glastonbury“, „Little Hands“) s výbornou flétnou Tony Robertse, člena Nucleusu.

Ve druhé polovině 70. let si kytarista postavil svou The John Renbourn Group s níž natočil vydařená alba „A Maid In Bedlam“ (1977, např. „Black Waterside“, „A Maid In Bedlam“, „Talk About Suffering“, „John Barleycorn“, „Reynardine“, „My Johnny Was A Shoemaker“) a „The Enchanted Garden“ (1980, např. „The Truth From Above“, „The Plains Of Waterloo“, „The Maid On The Shore“, „Sidi Brahim“). A pokud byste se chtěli nadrtit nějaké ty kytarové songy staroanglického a staroirského střihu, doporučuji Renbournovo elpí „The Black Balloon“ (1979, „Bourrée I And II“, „Medley: The Mist Covered Mountains Of Home; The Orphan; Tarbolton“, „The English Dance“, „The Black Balloon“). 

Folk-jazz-rocková skupina Pentangle, v niž Bert Jansch a John Renbourn působili, právě kvůli jejich mimokapelovým aktivitám, vydržela fungovat jen do roku 1973. V osvědčené sestavě ještě se zpěvačkou Jacqui McShee, basistou Danny Thompsonem a bubeníkem Terry Coxem, stále vycházela z tradic hudby staré Anglie a Irska, navíc přibrala i vlivy americké (country a blues). Stihla natočit jen dvě alba: „Reflection“ (1971, např. „So Clear“, „Will The Circle Be Unbroken?“, „Rain And Snow“, „Helping Hand“) a slabší „Solomon´s Seal“ (1972, např. „The Snow“, „Willy O´Winsbury“, „The Cherry Tree Carol“, „No Love Is Sorrow“). Soubor se dal znovu dohromady až v následující dekádě.

 

Spolupracovník Jansche  a Renbourna  zpěvák a kytarista Wizz Jones měl dobré momenty na deskách „The Legendary Me“ (1970, např. „See How The Time Is Flying“, „The Legendary Me“, „When I Cease To Care“, „Dazzling Stranger“ plus traditional„Willie Moore“) a „Right Now“ (1972, např. „Which Of Them You Love The Best“, „The Raven“, „City Of Angels“, „Mary Go´Round“) na kterých spolupracoval zejména se skladatelem Alanem Tunbridgem. Z dalších písní je možné uvést třeba „Shall I Wake You From Your Sleep?“, „Winter Song“, „Happiness Was Free“ atd. Kvalitní instrumentací se mohl prezentovat i folk-rockový kytarista a zpěvák Michael Chapman - na svých albech míchal instrumentální i vokální songy, čistý folk i občas tvrdší, rockový sound. Zpíval jakoby opilým, téměř punkově ledabylým hlasem, ale stylem své kytarové hry byl… no, šlo by říci – takový „anglický Merta“? Ví se zejména o LP „Fully Qualified Survivor“ (1970, např. „Naked Ladies And Electric Ragtime“, „Stranger In The Room“, „Rabbit Hills“, „Postcards Of Scarborough“, „Soulful Lady“) a možná ještě o „Wrecked Again“ (1971, např. „Wrecked Again“, „First Leaf Of Autumn“, „Fennario“, „Shuffleboat River Farewell“). 

Folk-rockem se zabývala také kapela Albion Country Band, potažmo po modifikací názvu Albion Band - zpívali tu Shirley Collins, později Martin Carthy (voc, g) a John Tams (voc, melodeon), a působili lidé z Fairport Convention (mj. Richard Thompson, Ashley Hutchings či Simon Nicol). Skupina poněkud starodávnější sound (ale ne zas tak starodávný, možná by bylo lepší použít výraz „dávnější“) spojovala s moderními pop-rockovými prvky – viz alba „No Roses“ (1971, traditionaly - např. „Murder Of Maria Marten“, „Poor Murdered Woman“, „Van Diemen´s Land“, „Cloudy Banks“), „Battle Of The Field“ (1973, vyšlo 1976, např. „I Was A Young Man“, „Hanged I Shall Be“, „Gallant Poacher“, „Cheshire Rounds“/„The Old Lancashire Hornpipe“) a rockovější „Rise Up Like The Sun“ (1978, např. „Ragged Heroes“, „Poor Old Horse“, „Afro Blue/Danse Royale“, „Gresford Disaster“, „Time To Ring Some Changes“, „Ampleforth/Lay Me Low“).

Zajímavé zpestření představovalo trio America, tvořené hippíckými syny amerických zaměstnanců vojenských základen ve V. Británii (Gerry Beckley, Dewey Bunnell, Dan Peek - všichni zpívali a ovládali hned několik nástrojů). Byla tu snaha hrát podobně jako C, S, N & Y, nebo Poco, tedy s jemným nádechem country. Nu, a na prvních dvou albech - „America“ (1971, hit „A Horse With No Name dále např. „Riverside“, „Three Roses“, „Sandman“, „I Need You“, „Pigeon Song) a „Homecoming“ (1972, hit „Ventura Highway“, dále např. „Cornwall Blank“, „Only In Your Heart“, „To Each His Own“, „Saturn Nights“) - je to víc než zřejmé. Však také obě braly platinu. Dobrá jsou i LP „Holiday“, (1974, hity „Tin Man“, „Lonely People“, dále např. „Baby It´s Up To You“, „Glad To See You“) a „Hearts“ (1975, hity „Sister Golden Hair“, „Daisy Jane“, dále např. „People In The Valley“, „Half A Man“, „Seasons“, „Bell Tree“), na nichž je znát příklon k progressive rocku typu Steely Dan. Obě produkoval George Martin. Další desky už se pohybovaly v průměru, tak snad jen několik hitů – „Muskrat Love“, „Amber Cascades“, „Today´s The Day“, „Don´t Cry, Baby“. Ve druhé polovině 70´s zájem o Ameriku začal klesat. V té době z kapely odešel zpěvák a multiinstrumentalista Dan Peek, a na konci sedmdesátých let mu vyšlo folk & soft rockové album „All Things Are Possible“ (1979, např. „All Things Are Possible“, „Ready For Love“, „Divine Lady“).

V podobném hudebním prostoru, tzn. někde mezi CSN&Y, Poco, The Byrds a George Harrisonem se pohyboval i soubor Unicorn z jihovýchodní Anglie, který vedl zpěvák, kytarista a klávesista Ken Baker. Bigbítově hraný folk rock s nádechem country, do toho výborné vokály. Zkuste si obstarat debut „Uphill All The Way“ (1971, např. „115 Bar Joy“, „Don´t Ever Give Up Trying“ plus covery „Country Road“, pův. od Jamese Taylora a „Something To Say“, pův. od Joe Cockera), SP „Cosmic Kid“ (1973) a další alba „Blue Pine Trees“ (1974, např. „Autumn Wine“, „Blue Pine Trees“, „Electric Night“, „Holland“, „Sleep Song“), „Too Many Crooks“ produkované pinkflojdem Gilmourem (1976, např. „No Way Out Of Here“, „Weekend“, „Ferry Boat“, „Bullseye Bill“, „Keep On Going“, „Disco Dancer“) stejně jako „One More Tomorrow“ (1977, např. „One More Tomorrow“, „Slow Dancing“, „So Hard To Get Through“, „Magnolia Avenue“). Velice příjemné písničky, škoda, že o téhle kapele už skoro nikdo neví.

A do třetice něco takového, tedy průnik folk-rocku, soft-rocku a country-rocku s kvalitními vokály -  to zpodobňovala parta Shoot, v podstatě kapela mýtus. Proč kapela mýtus? Její existence byla krátká, přičemž natočila jediné, neúspěšné a zcela zapomenuté LP, které bylo ještě donedávna nesehnatelné. A proč by ho měl vůbec někdo shánět? Protože je vynikající. Skupinu založil bývalý člen Yardbirds a Renaissance, bubeník a vokalista Jim McCarty, ale pozor – v kapele zpíval první vokál, hrál na klávesy a perkuse a byl taktéž hlavním skladatelem a aranžérem. Druhým skladatelem a spoluaranžérem byl Dave Greene (g, voc, bjo), dalšími členy pak Craig Collinge (ds, ex-MMChT) a Bill Russell (bg). Jo, a to jediné album mělo název „On The Frontier“ (1973, např. „The Neon Life“, „Sepia Sester“, „Ships And Sails“, „On The Frontier“, „Living Blind“, „Old Time Religion“). McCarty po konci „výstřelu“ založil progressive rockové Illusion.

Tvrdší folk-rock někde mezi C,S,N & Y, jižanským bigbítem a country předváděli Quiver, vedení Timem Renwickem (g, voc) a Calem Batchelorem (g, voc). Natočili dvě alba - „Quiver“ (1971, např. „Killer Man“, „Cool Evening“, „Reason For Staying“) a „Gone In The Morning“ (1972, např. „Love/No Boundaries“, „Gone In The Morning“, „Green Tree“) - a poté se přes Renwicka propojili se souborem Sutherland Brothers Band, který měli pod palcem bratři Iain (voc,g, ks) a Gavin (bg, voc) Sutherlandovci (na kontě měli např. SP „Sailing“, 1972, nabo LP „Lifeboat“, 1972, např. songy „Ireland“, „All I Got Is You“, „Space Hymn“, „Real Love“), díky čemuž vznikla parta s názvem… no, tomu byste neuvěřili…Prostě, úspěchu dobyla i pop-folk-rocková skupina Sutherland Brothers And Quiver zejména se singlem „You Got Me Anyway“/ „Not Fade Away“ (1973)a deskou „Reach For The Sky“ (1975, hit „The Arms Of Mary“, dále např. „Love On The Moon“, „Moonlight Lady“, „When The Train Comes“, „Dirty City“). V britské hitparádě se objevilo i album „Slipstream“ (1976, např. „Secrets“, „If I Could Have Your Loving“, „Sweet Cousin“ plus instrumentálka „High Nights“). Z dalších písní bych uvedl např. „Laid Back In Anger“, „Champion The Underdog“, „I Was In Chains“, „Ice In The Fire“ nebo „Easy Come, Easy Go“.

Řádnou taneční hupsajdu občas způsobovala bristolská a dosti kultovní folk-rocková kapela Stackridge. Většinou ovšem božské vokály a jemné, byť divné songy. Taková bonzo-dog-beatledelic music. Vedl ji bláznivý zpěvák a flétnista Mike „Mutter“ Slater a na začátku sedmdesátých let byla velmi oblíbená její alba jako např. „Stackridge“ (1971, písně „Grande Piano“, „Percy The Penguin“, „Three Legged Table“, „Dora The Female Explorer“, „Marzo Plod“), „Friendliness“ (1972, songy „Syracuse The Elephant“, „Lummy Days“, „Father Frankenstein Is Behind Your Pillow“ či „Keep On Clucking“ ) a „The Man In The Bowler“ (1974, např. „Fundamentally Yours“, „Last Plimsoll“, Dangerous Bacon“, „Good Speed The Plough“). 

Z Bristolu pocházela i stejně divná parta Comus, která se v textech vyžívala v opravdu drastických tématech (násilí, mučednictví, znásilnění, nekrofilie atd.). Hudebně to byl progresivní psychedelický folk-rock s houslemi a flétnou, stylově tak trochu něco na způsob starších Tyrannosaurus Rex. O hlavní vokály se starali kytarista Roger Wootton a perkusistka Bobbie Watson. Zkuste obě elpíčka, která skupině vyšla: „First Utterance“ (1970/1971, např. „Diana“, „Song To Comus“, „The Prisoner“  plus 11minutová skladba „Drip Drip“) a „To Keep From Crying“ (1973/1974. např. „Down /Like A Movie Star/“, „Touch Down“, „Children Of The Universe“, „To Keep From Crying“). 

Multistylově to měl hozené i zpěvák a herec Murray Head, známý coby Jidáš z první nahrávky „Jesus Christ Superstar“ A. Lloyd-Webbera. Však také jeho druhým nejúspěšnějším singlem je „Superstar“ ze zmíněné rock-opery. Z toho tak nějak již vyplývá hudební okruh, v kterém se pohyboval: folk-rock, progresivní rock, muzikál, soul-funk atd. Alespoň tedy na svém debutu „Nigel Lived!“ (1972, např. „Ruthie“, „Bed & Breakfast“, „Big City“, „City Scurry“, „Junk“) a částečně na LP „Say It Ain´t So“ (1975, menší hit „Say It Ain´t So, Joe“, dále např. „Never Even Thought“, „Someone´s Rocking My Dreamboat“, „She´s Such A Drag“, „Silence Is A Strong Reply“). Jeho nejznámější filmovou rolí je bisexuál Bob z filmu „Sunday Bloody Sunday“ (1971, režie John Schlesinger). Jo, a ještě ten Headův nejúspěšnější singl – dočkal se ho až v osmdesátých letech: šlo o písničku „One Night In Bangkok“ , takto výňatek z rock-opery (no, spíše z muzikálu) „Chess“ ABBAckých autorů Benny Anderssona a Björna Ulvaeuse a libretisty Tima Riceho (1984).

Fairport Convention se po smrti bubeníka Lambleho a odchodech Sandy Dennyové a Ashleye Hutchingse krátce stabilizovali, a v letech 1969 – 1971 vystupovali v sestavě: Simon Nicol (g, voc), Richard Thompson (g, voc), Dave Swarbrick (vln, mand, voc), Dave Mattacks (ds, ks, bg) a Dave Pegg (bg, mand, voc). Stále vyluzovali ten svůj staroanglický folklórní bigbít, ale bohužel jim moc nepřidávaly časté personální změny. Zatím to ale bylo dobré. Vybermež tedy SP „Now Be Thankful“, výborné LP „Full House“ (1970, např. „Walk Awhile“, „Doctor Of Physick“, „Sloth“ a trad. „Sir Patrick Spens“, „Flowers Of The Forest“) a  slušné LP „Angel Delight“ (1971, např. „Journeyman´s Grace“, „Sickness & Diseases“, „Wizard Of The Worldly Game“ plus trad. „Bonny Black Hare“, „Banks Of The Sweet Primroses“) coby nejlepší počiny.

Po odchodu Nicola a Thompsona se na jejich místě objevili Australan Trevor Lucas (g, voc, ex-Fotheringay) a Američan Jerry Donahue (g, ex-Fotheringay), a ty příjemné desky, které předtím FC vydávali, se postupně začaly pohybovat v průměru: z dalších alb tedy vyberu jen jednotlivé songy „John Lee“, „John My Son“, „The Time Is Near“, „Rosie“, „Matthew, Mark, Luke And John“, „The Plainsman“, „Polly On The Shore“ a „To Althea From Prison“. Situace se na okamžik zlepšila, když se na dva roky vrátila Sandy Denny – tehdy vznikla alba „Live Convention“ (1974) a „Rising For The Moon“ (např. „White Dress“, „Stranger To Himself“, „One More Chance“, „Dawn“, „Rising For The Moon“). Pak, mhmm… tak nějak… Prostě se to zamotalo, zase odchody (Denny, Mattacks), příchody (Bruce Rowland – ds, ex-Grease Band), návraty (Simon Nicol), což invenci taky moc nepomáhá. Takže z druhé poloviny sedmdesátých let zase jen pár skladeb: „The Poor Ditching Boy“, „The Bunny Bunch Of Roses“, „Ye Mariners All“, „Lady Of Pleasure“. Kapela se pak v roce 1980 na několik let rozešla. I přes určité výkyvy v tvorbě jsou Fairport Convention podle mnohých označováni za pravděpodobně nejlepší britskou skupinu tohoto žánru všech dob.

Malá zpěvačka a skladatelka Sandy Denny do své tragické smrti v roce 1978 natočila několik alb - z nich bych připomněl to s kapelou  Fotheringay, vynikající „Fotheringay“ (1970, např. „Gypsy Davey“, „Nothing More“, „Sea“, „Winter Winds“, plus cover „The Way I Feel“, pův. od Gordona Lightfoota) Je škoda, že toho po téhle folk-rockové partě, kterou Sandy založila se svým přítelem, kytaristou Trevorem Lucasem, zůstalo tak málo. Ještě v roce 1970 natočené, opět skvělé LP „Fotheringay 2“, šlo k ledu, protože kapela se mezitím rozešla, takže vyšlo až po milleniu (např. „Two Weeks Last Summer“, „John The Gun“, „Wild Mountain Thyme“, „Late November“, „Gypsy Davey“, „Knights Of The Road“). Zatímco Lucas a další kytarista Jerry Donahue odešli na čas k výše zmíněným FC,Sandy Denny pokračovala v sólové dráze. Napřed zařadila asi tři songy z nevydané dvojky Fotheringay na své nové album „The North Star Grassman And The Ravens“ (1971, songy jako „Blackwaterside“, „The Sea Captain“, „Next Time Around“, „Wretched Wilbur“, „Crazy Lady Blues“). Pak si pohostinsky zpívla v zeppelinské písni„The Battle Of Evermore“, a následně natočila asi své nejlepší sólové elpí „Sandy“ (1972, např. „It´ll Take A Long Time“, „Sweet Rosemary“, „Listen, Listen“, „The Lady“, „It Suits Me Well“). Také bych mohl připomenout některé výborné kousky z pozdějších, průměrných alb, jako třeba  „Solo“, „Carnival“, „I Wish I Was A Fool For You“, „I´m A Dreamer“, „All Our Days“.  V polovině seventies  se na krátký čas vrátila do Fairport Convention. Bohužel v té době se už utápěla v alkoholu a drogách, takže i jí samotné zbýval k dožití jen krátký čas…

Další z ex-členů souboru Fairport Convention Richard Thompson se uvedl samostatně na solidním debutu „Henry The Human Fly“ (1972, např. „Roll Over Vaughn Williams“, „The Poor Ditching Boy“,, „The Angel´s Took My Racehorse Away“, „Painted Ladies“, „The Old Changing Way“). Poté natočil společně se svojí ženou Lindou tři velice zdařilá alba, ve folk-celtic-rockovém duchu s nádechem country. Konkrétně „I Want To See The Bright Lights Tonight“ (1973/1974, songy „When I Get To The Border“, „Calvary Cross“, „Withered And Died“, „The End Of The Rainbow“, „Down Where The Drunkards Roll“, „I Want To See The Bright Lights Tonight“), „Hokey Pokey“ (1974/1975, např. písně „A Heart Needs A Home“, „Never Again“, „The Egypt Room“, „Hokey Pokey /The Ice Cream Song/“) a „Pour Down Like Silver“ (1975, mj. skladby „Dimming Of The Day/Dargai“, „Streets Of Paradise“, „Night Comes In“, „Beat The Retreat“, „The Poor Boy Is Taken Away“). Následovala tříletá odmlka: oba manželé odešli do komuny a věnovali se súfismu – jakési mystické formě islámu. Po třech letech přišlo vystřízlivění (hlavně z mezilidských vztahů v komuně) a hudební návrat dua s dobrou deskou „First Light“, jejíž některé texty byly súfismem ovlivněn (1978, např. „Sweet Surrender“, „Died For Love“, „Layla“, „First Light“, „Pavanne“). Skvělý písničky.

Za zmínku stojí i některé věci dalšího bývalého „fairporta“, zpěváka Iaina Matthewse a jeho snivě folk-rockové kapely Southern Comfort. Pravda, občas to znělo „kladně“, sladce a uplakaně, ale je třeba mu přiznat, že vokální stránku zvládal výborně. Ze známějších písní bych uvedl covery „Woodstock“ (pův. od J. Mitchell, „Something In The Way She Moves“ (pův. od J. Taylora), „To Love“ (pův. od. dua Kingová-Goffin), „Tell My Why“ (pův. od N. Younga), „Sylvie“ (pův. od. Ysaye Barnwella), dále pak „I´ve Lost You“, „Even As“, „My Lady“. Za nej LP se považuje „Later That Same Year“ (1970). Pod svým jménem pak zpěvák vydal ceněnou desku „If You Saw Thro´ My Eyes“ (1971, např. „Hearts“, „Southern Wind“, „You Couldn´t Lose“, „Hinde, Pt. 1“ a cover „Reno Nevada“, pův. od Richarda Fariny). A nepřekvapí, že s ním na ní spolupracovali Sandy Denny a Richard Thompson. A druhý jmenovaný ještě i na dalším albu „Tigers Will Survive“ (1971, např. „Midnight On The Water“, „Morning Song“  plus cover „Close The Door Lightly“, pův. od Erica Andersena). Poté Matthews s kytaristou a zpěvákem Andy Robertsem založil další kapelu Plainsong, hozenou trošku do country rocku, od níž bych uvedl jediné LP „In Search Of Amelia Earhart“ (1972, např. „For The Second Time“, „Call The Tune“, „True Story Of Amelia Earhard“, „Even The Guiding Light“, „Side Roads“). No, v tom samém roce Matthews řešil písničkový přetlak vydáním dalšího svého LP, plného coverů „Journeys From Gospel Oak“ (1972, např. „Knowing My Name“, dále covery Polly“, pův. od G. Clarka, „Things You Gave Me“, pův. od Glena D. Hardina a „Met Her On A Plane“, pův. od Jimmy Webba). Já u téhle placky končím, ale vy klidně – „Keep On Sailing“!

Přes všechnu kvalitu Fairport Convention se ovšem nejpopulárnějším folkrockovým souborem v Albionu v sedmdesátých letech stali Steeleye Span, kde byli hlavními figurami zpěvačka Maddy Prior, dále Tim Hart (voc, g, mand) a Peter Knight (voc, vln, mand). V kapele také postupně působili baskytaristé Ashley Hutchings (ex-Fairport Convention) a Rick Kemp, kytarista Bob Johnson nebo bubeník Nigel Pegrum. Skupina  kombinovala anglickou lidovku s folk-rockem s častým využitím středověkých chorálů, přičemž Priorová pěla jako by byla dvojčetem Annie Haslam z Renaissance. V prvním období se jednalo o moderně zaranžované traditionaly, později došlo i na vlastní tvorbu. Kapela na sebe upozornila elpím „Please To See The King“ (1970/1971, např. „Blacksmith“, „Lovely On The Water“, „Boys Of Bedlam“, „Female Drummer“), za nejlepší album Steeleye Span je považováno tradicionálové „Below The Salt“ (1972, velký hit „Gaudete“, dále ještě „Spotted Cow“, „Sheep-Crook And Black Dog“, „Saucy Sailor“, „Rosebud In June“, „King Henry“), stejně kvalitní bylo „Parcel Of Rogues“ (1973, opět tradicionály, např. „The Weaver And The Factory Maid“, „One Misty Moisty Morning“, „Alison Gross“, „The Bold Poachers“).

Částečně se též povedlo „Now We Are Six“ (1973/1974, mj. „Drink Down The Moon“, „Seven Hundred Elves“, „Thomas The Rhymer“, „Long-a-Growing“) a také „Commoners Crown“ s jednou vlastní byť parafrázovanou písní „Bach Goes To Limerick“  (1974/1975, dále např. trads. „Long Lankin“, „Demon Lover“, „Little Sir Hugh“, „Weary Cutters“). Nejúspěšnějším albem bylo to nejrockovější: „All Around My Hat“ (1975, hit „All Around My Hat“, dále např. „Black Jack Davy“, „Hard Times Of Old England“, „Cadgwith Anthem“, „The Wife Of Usher´s Well“, „Sum Waves“). Na dalším albu „Rocket Cottage“ už se objevilo i několik vlastních skladeb (1976, např. „London“, „Orfeo/Nathan´s Reel“, „The Brown Girl“, dále trad. „Fighting For Strangers“), na tom dalším – „Storm Force Ten“ - ale zase zmizely (1977, tradicionály „Awake, Awake“, „Some Rival“  plus protiválečný cover „The Wife Of The Soldier“, pův. od. B. Brechta). Skupina pak na dva roky přerušila činnost, neboť hlavní vokalista se rozhodla vydat nějaká ta sólová elpíčka.

V roce 1978 natočila zpěvačka S. Span  Maddy Prior poněkud nesourodé debutové album, na němž ji doprovodili Jethro Tull – dostalo název „Woman In The Wings“ (např. „Gutter Geese“, „Mother And Child“, „Rollercoaster“, „Deep Water“). Druhá deska z téhož roku je z podobného těsta, přesto zdá se být o něco lepší  (1978, např. „To Have And To Hold“, „The Sovereign Prince“,  „Pity The Poor Night Porter“, „The Mountain“, „Accapella Stella“, „Canals“). Další alba už jsou slabší, tak snad jen několik písní: „Face To Face“, „Deep In The Darknest Night“, „After The Death Glory“. Ještě předtím ale M. Prior s další folkovou zpěvačkou June Tabor realizovaly společné album a nazvaly ho (nejspíš po sobě – alespoň obal tomu nasvědčuje) „Silly Sisters“. Bylo velmi dobré; ty staré (irské a britské) tradicionály prostě holkám šly (1976, např. cover „The Grey Funnel Love“, pův. od Cyrila Tawneye, pak tradicionály mj. „Lass Of Lock Royal“, „Doffin´ Mistress“, „Silver Whiste“, „The Seven Wonders“, „Burning Of Auchindoon“). Samotná June Tabor se pak ve stejné době představila podobnými alby „Airs And Graces“ (1976, např. „The Band Played Waltzing Matylda“, „Pull Down Lads“, „While Gamekeepers Lie Sleeping“, „Bonny May“) a „Ashes And Diamonds“ (1977, např. „Streets Of Forbes“, „Lord Mawwell´s Last Goodnight“, „No Man´s Land/Flowers Of The Forest“, „Now I´m Easy“).

Něco podobného jako Steeleye Span představovali Spriguns Of Tolgus, jimž vévodili šikovná zpěvačka a kytaristka Mandy Morton a její manžel Mike Morton, basista a zpěvák. Zpočátku taktéž využívali tradicionálů, které si upravovali, ale záhy začali sami psát, zejména Mandy a také Dick Powell (g, ks, voc). A samozřejmě došlo i k nezbytné elektrizaci – tehdy se kapela přejmenovala na Spriguns. Zkuste elpí právě z pozdějšího období jako třeba „Revel Weird And Wild“ (1976, např. „Trysting Tree“, „Sir Colvin“, „When Spring Comes In“, „Lord Lovell“, „Nothing Else To Do“) nebo „Time Will Pass“ (1977, např. „Devil´s Night“, „Time Will Pass“, „Dead Man´s Eyes“, „All Before“, „Letter To A Lady“ plus trad. „Blackwaterside“) či „Magic Lady“ (1978, např. „Magic Lady“, „According To Matthew“, „Music Prince“, „Good Bye The Day“, „Lady“, „Witchfinder“). Pěkné, fakt pěkné. Hlavní osobnost Spriguns Mandy Morton se poté vydala na sólovou dráhu, která hudebně dost navazovala na kmenovou kapelu (manžel Mike jí tam basoval). Posuďte sami na LP „Sea Of Storms“ (1980, např. „Twisted Saga“, „Land Of The Dead“, „Ghost Of Christmas Past“, „After The Storm“).

Míchancem folk-rocku a good-time music se na konci sixties představili Lindisfarne z Newcastle. Vedl je zpěvák a (a kytarista a pianista) Alan Hull, jenž byl i hlavním skladatelem, a po většinu času to s ním táhli Rod Clements (bg, mand), Ray Jackson (voc, mand, harm) a Simon Cowe (g, mand, bjo, ks). Lindisfarne byli velkou atrakcí své doby jak ve studentských klubech, tak na velkých letních festivalech. Připomeňme si dvě nejzásadnější desky „Nicely Out Of Tune“ (1970, s hity „Lady Eleanor“, „Clear White Light“, dále např. „Road To Kingdom Come“, „Winter Song“, „We Can Swing Together“) a „Fog On The Tyne“ (1971, hit „Meet Me On The Corner“, dále např. „January Song“, „Fog On The Tyne“, „Train In G Major“, „Together Forever“) a jednu koncovku – „Dingy Dell“ (1972, např. „All Fall Down“, „Don´t Ask Me“, „Poor Old Ireland“, „Wake Up Little Sister“, „Dingly Dell“). Po ní kapela již žádného většího úspěchu nedobyla, dokonce se na čas rozpadla. Návrat slavila se zvukově poněkud nablejskaným LP „Black And Fourth“ (1978, např. „Run For Home“, „Juke Box Gypsy“, „Get Wise“, „Woman“, „Make Me Want To Stay“), a dalším albem „The News“ (1979, např. „Call Of The Wind“, „Easy And Fire“, „People Say“, „1983“).

V mezidobí, kdy byla skupina Lindisfarne rozháraná a posléze chvilku neexistovala, založili tři její ex-členové (Clements, Cowe a bicman Ray Laidlaw) společně s Billy Mitchellem (g, bjo, voc) kapelu Jack The Lad. Hrála podobně jako kmenová parta, i když o něco tvrději, a zároveň „tradičněji“, možná se to blíže podobalo Fairport Convention či Horslips. Po „mládenci Jackovi“ zbyla čtyři alba, z nichž jsou relativně známější dvě: „It´s Jack The Lad“ (1974, např. „One More Dance“, „Turning Into Winter“, „Draught Genius“, „Why Can´t Be Satisfied“, „Make Me Happy“, „Fast Lane Driver“) a „The Old Straight Track“ (1974, např. „Old Straight Track“, „Oakey Strike Evictions“, „Big Ocean Liner“, „Third Millenium“, „Peggy“). Plus singly „Rocking Chair“ (1975) a „Trinidad“ (1976).

Ve stejné době jako první Lindisfarne působil i poněkud obskurní zpěvák a pianista Bill Fay. Dylanovsko-Drakeovské songy, nabubřelá orchestrální aranžmá, občas falešný vokál hlasu barvy někde mezi Dylanem a Gregem Lakem (EL&P). Fay už někdy v roce 1967 natočil singl, ale svá dvě jediná alba natočil na začátku seventies: „Bill Fay“ (1970, např. „The Room“, „Narrow Way“, „Methane River“, „Be Not So Fearful“, „We Have Laid Here“) a „Time Of The Last Persecution“ (1971, např. „Dust Filled Room“, „Release Is In The Eye“, „Inside The Keepers Pantry“, „Time Of The Last Persecution“). A po nich zmizel… Někam k fairportům a Steelye Span by šel zařadit také zpěvák a houslista Barry Dransfield s nejznámější deskou „The Fiddler´s Dream“ (1976, např. „Up To Now“, „It´s Dark In Here“, „The Handsome Meadow Boy“, „Blacksmith“). Anne Briggs byla od 60. let známa tím, že zpívá staré tradicionály a capella a pohybuje se v okruhu lidí jako byli Bert Jansch nebo Dubliners. Na svém druhém albu „The Time Has Come“, ale kupodivu předvádí své autorské písně (a písně jiných autorů) a hraje též na kytaru (1971, např. „The Time Has Come“, „Ride Ride“, „Tangled Man“,, „Standing On The Shore“). V roce 1973 natočila ještě jedno LP – „Sing A Song For You“ (např. „Sing A Song For You“, „Summer´s In“, „I Thought I Saw You Again“, „Sullivan´s John“) - ale ve své době nevyšlo; venku se objevilo až téměř po pětadvaceti letech. Anne se nicméně v té době stáhla z veřejného života a na dlouhá léta odmlčela.

Songy londýnské folkařky Bridget St. John (vl. jm. Bridget Anne Hobbs, voc, ac g, vln) vždycky tak nějak připlynuly, pohladily svou klidnou melancholií a zase odplynuly coby prchavá vzpomínka na něco pozitivního a neuchopitelného. Zpěvačka v sobě měla cosi z „renesanční“ Annie Haslam a je možnou předchůdkyní Suzanne Vega. Ze sedmdesátých let si od Bridget poslechněte alba „Songs For Gentle Man“ (1971, např. písně jako „Seagull-Sunday“, „Making Loser Better“, „City-Crazy“, „Early Morning Song“, „It Seems Very Strange“) „Thank You For…“ (1972, např. „Nice“, „Goodbaby Goodbye“, „Happy Day“, „To Leave Your Cover“, „A Song Is As Long As It Wants To Go On“) a „Jumblequeen“ (1974, např. „Want To Be With You“, „Song For The Waterden Widow“, „Jumblequeen“, „Long Long Time“, „Some Kind Of Beautiful“). Doporučuji. Bridget se pak v roce 1976 odstěhovala do newyorské bohémské čtvrti Greenwich Village a skoro na dvacet let zmizela z očí veřejnosti. Od devadesátých let výše se velmi zřídka začala objevovat na různých tribute-koncertech.  

Jako jemný folk-rock s prvky vážné hudby začínali v půli sixties i londýnští Strawbs kytaristy a zpěváka Davea Cousinse, kterýžto band založil společně s Tony Hooperem (g, voc). Debutovala tu mj. zpěvačka Sandy Denny (později přestoupila k Fairportům) a na několika albech si také zahrál klávesista Rick Wakeman než odešel do Yes, byť co regulérní člen kapely je veden pouze na jednom z nich – „From The Witchwood“ (1971, např. „A Glimpse Of Heaven“, „Witchwood““, „Thirty Days“, „I´ll Carry On Beside You“, „The Sheperd´s Song“). Jak je z něj občas slyšet, v této době se sound „jahodovejch kluků“ začal zhutňovat a komplikovat, až se postupně přerodili v normální art-rockovou kapelu. Tehdy také docházelo k personálním změnám – přišli třeba John Ford (voc, bg, ac g) a Derek „Blue“ Weaver (ks).

Z dalších desek Strawbs jmenujme např. LP „Grave New World“ (1971/1972, songy „Tomorrow“, „Queen Of Dreams“, „On Growing Older“, „New World“, „Benedictus“, „The Flower And The Young Man“), které je považováno za jejich nejlepší - po této nahrávce odešel z bandu dlouholetý člen Tony Hooper a nahradil ho Dave Lambert (g, ac g, voc). Z následných LP je možno uvést „Bursting At The Seams“ (1972/1973, hit „Part Of The Union“, dále např. „Lay Down“,  „Down By The Sea“, „Lady Fuchsia“,  „Flying“), v další překopané sestavě (přišli Chas Cronk - bg, ac g, voc, Rod Coombes – ds, bvoc, John Hawken – ks) pak „Hero And Heroine“ (1973/1974, např. suita „Autumn“, dále např. „Shine On Silver Sun“, „Round And Round“, „Hero And Heroine“, „Sad Young Man“), „Ghosts“ (1974/1975, např. „Medley: Ghosts“, „Grace Darling“, „Lemon Pie“, „Starshine/Angel Wine“) a „Nomadness“ (1975, např. „Little Sleepy“, „Golden Salamander“, „So Shall Our Love Die?“, „A Mind Of My Own“, „The Promised Land“).. Tož tie posledné sú ako od tých genesisovcov.

Magna Carta se jmenovalo trio z města nad Temží, které vedl Chris Simpson (voc, g). I v 70.letech pokračovalo ve svém jemném folk-rocku, který šlo připodobnit dvojici Simon & Garfunkel nebo k Donu McLeanovi. Zmínil bych asi desky „Songs From Wasties Orchard“ (1971, songy „The Bridge At Knaresborough“, „Wayfaring“, „Time For Leaving“, „Isle Of Skye“, „Sunday On The River“ ), „Lord Of The Ages“ (1973, např. „Two Old Friends“, „Isn´t It Funny“, „Song Of Evening“, „That Was Yesterday“) a „Martin´s Café“ (1977, songy „Tomorrow´s Up For Sale“, „Mixed Up Sensations“, „You Are Only What You Are“, „All Part Of The Game“). Skotské duo Gallagher & Lyle, které tvořili Benny Gallagher (voc, g, ks, bg) a Graham Lyle (voc, g, mand, bg), vešlo ve známost pop-folk-rockovým LP „Breakaway“ (1976, např. „Breakaway“, „Sign Of Times“, „Fifteen Summers“, „Storm In My Soul“). Mhmm… Více vědět netřeba.

Skotští hippíci The Incredible String Band hráli úplný opak výše zmíněných MC. Ve složení: Robin Williamson (voc plus všechny možné strunné nástroje), Mike Heron (voc plus všechny možné strunné nástroje) a Licorice McKechnie (voc) stále míchali staroanglickou či keltskou muziku s orientem a pořád tam zněl ten stár. Ze sedmdesátých et bych zmínil LP „U“ (1970, např. „El Wool Suite“, „Partial Belated Overture“, „Queen Of Love“, „Astral Plane Theme“) či „Liquid Acrobat As Regards The Air“ (1971, mj. „Red Hair“, „Evolution Rag“, „Darling Belle“, „Talking Of The End“, „Dear Old Battlefield“) a jemně do bigbítu hozené „Earthspan“ (1972, např. „Sunday Song“, „My Father Was A Lightouse Keeper“, „Restless Night“, „Banks Of Sweet Italy“, „Tailor And The Dancer“). Jo, a pořád to bylo divný… 

Oba borci z ISB ve stejném duchu natáčeli i sólová alba, byť byla již o něco umírněnější. Jako první se předvedl Mike Herona to elpíčkem „Smiling Men With Bad Reputations“, na němž mu zahrála spousta světových muzikantů (1970/1971, např. „Flowers Of The Forest“, „Feast Of Stephen“, „Warm Heart Pastry“, „Beautiful Stranger“, „Call Me Diamond“), poté sám sebe zakamufloval pod marku Mike Heron´s Reputation, které vyšlo stejnojmenné LP „Mike Heron´s Reputation“, opět se spoustou známých hostů (1975, např. „Down On My Knees /After Memphis/“, „Angels In Disguise“, „Evie“, „Meanwhile The Rain“, „Residential Boy“), a poté jako Heron prezentoval LP „Diamond Of Dreams“ (1977, např. „Diamond Of Dreams“, „Are You Going To Hear The Music“, „Stranded In Iowa“, „Do It Yourself /Desert Song/“, „Don´t Kill It Carol“). Jeho kolega z ISB Robin Williamson svůj autorský debut „Myrrh“ natočil na konci roku 1971, a byl taktéž dobře hodnocen (1971/1972, např. „The Dancing Of The Lord Of Weir“, „Strings In The Earth And Air“, „We Will Open The Heavens“, „Rends-Moi Demain“).

Nyní přeplujme z Velké Británie do Irska. Podobně jako Steelye Span muzice přistupovali i dublinští Horslips - rock fúzovali s tradiční irskou hudbou. Jestliže ale ze S. Span čišela určitá nonšalance a spiritualita, tak z Horslips čpěla více putyka. Občas se jim říkalo „irští Jethro Tull“, přičemž hlavní figurou tu byl Barry Devlin (voc, bg). Zkuste alba „Happy To Meet… Sorry To Part“ (1972/1973, např. „Bím Istigh Bán“, „Hall Of Mirrors“, „An Bratach Ban“) a „The Tain“ (1973, např. „Charolias“, „The March“, „Silver Spear“, „Faster Than The Hound“, „Dearg Doom“), možná i „The Book Of Invasions“ (1976, např. „Ride To Hell“, „The Rock Remain“, „The Power And The Glory“, „Sword Of Light“) a některé další skladby jako „The Man Who Bulit America“ či  „Speed The Plough“, které lze nalézt určitě na nějaké té best-ofce. V té době se dařilo klasikům staré irské hudby, kapele Chieftains Paddy Moloneye. Oni tedy zpívali minimálně, více se zaměřovali na instrumentální skladby. Uveďme např. desky „Chieftains 4“ (1973, songy „Women Of Ireland“, „Lord Mayo“), „Chieftains 7“ (1977, např. „No. 6 Coombe“, „O´Sullivan´s March“), „Chieftains 8“ (1978, např. „Sea Image“, „An Speic Seoigheach“) a „Chieftains 9“ (1978, např. skladby „Chase Around The Windmill“, „Boil The Breakfast Early“, „Up Against The Buachalawns“).

A když zůstaneme v Irsku – v sedmdesátých letech vydali svoje první alba také populární Clannad, známí tím, že své písně zpívali v gaelštině. Vystupovali v sestavě Ciarán Ó Braonáin (b, g, ks, voc), Máire Ní Bhronáin (voc, harp), Pól Ó Braonáin (fl, g, perc, voc), Noel Ó Dúgáin (g, voc), Pádraig Ó Dúgáin (g, mand, voc). Komerční úspěch nicméně získali až v dekádě následující. Ze sedmdesátých let připomeňme LP „Clannad 2“ (1974, např. „Coinleach Glas An Fhómair“, „Dhéanainn Súgradh“, „Eleanor Plunkett“, „Chuaigh Me´na Rosann“, „By Chance It Was“) a songy „Siúil A Rúin“, „Ar A Ghabháil´n A ´Chuain Domh“ a „Last Rose Of Summer“. 

Nesmíme zapomenout také na dublinskou folk-rockovou partu, respektive duo Tír na nÓg Sonny Condella (voc, ac g, g, jew´harp) a Leo O´Kellyho (voc, ac g, g, vln, dulc). U něj bylo zajímavé, že spojovalo tradiční irský folk s moderním a stavělo nikoli třeba na tradicionálech, ale vyloženě na autorských věcech. Zde bych uvedl alba „Tír na nÓg“ (1971, např. „Time Is Like A Promise“, „Tír na nÓg“, „Looking Up“, „Live A Day“, „Dante“, „Our Love Will Not Decay“),  „A Tear And A Smile“ (1972, např. „Down Day“, „Come  And See The Show“, „When I Came Down“, „So Freely“ v americké edici ještě „Two White Horses“) a „Strong In The Sun“ (1973/1974, např. „The Wind Was High“, „In The Morning“, „Whitestone Bridge“, „Teeside“, „Strong In The Sun“ plus cover „Free Ride“, pův. od Nicka Drakea). Ve čtyřiasedmdesátém se rozpadlo, později došlo k nějakým reunionům, od poloviny osmdesátek se opět dalo dohromady. 

Zpěvák a kytarista Sonny Condell po rozchodu Tír na nÓg různě hostoval, poté natočil autorské, folk-rockové LP „Camouflage“ (1977, např. „Camouflage“, „Backwaterawhile“, „Down In The City“, „Movie Of You“, „Moon Dust“). Na konci dekády pak se zpěvákem a hráčem na foukací harmoniku Philipem Kingem založil skupinu Scullion. Na to konto vznikla kupříkladu alba „Scullion“ (1979, např. „The Cat She Went A Hunting“, „The Fruit Smelling Shop“, „Peelo“, „Cold River“), „Balance And Control“ (1980, např. „Eyelids Into Snow“, „Avoid  My Eyes“, „Tension“, „Coffee Talk“, „Jump“) a „White Side Of Night“ (1983, např. „Evil“, „White Side Of Night“, „Feast Of Eyes“, „Dangerous Game“, „Driving“). Pěkné, nápadité věci. 

Ve francouzské Bretani se fúzí mezi keltskou hudbou a rockem zabýval zpěvák a multiinstrumentalista Alan Stivell (vl.jm. Alan Cochevelou); hrál na irskou flétnu, píšťalu, buben, na dudy, hoboj a bravurním způsobem ovládal zejména hru na keltskou harfu. Za jeho nejlepší bývají považovány desky „Alan Stivell a l´Olympia“ (1972, live, např. „Tri Martolod“, „Pop Plinn“, „The Wind Of Keltia“, „Suite sudarmoricaine“, „Tha Mi Sgith“), Stivellovo nejprodávanější album, dále „Renaissance Of The Celnic Harp“ (1972, např. „Eliz Iza“, „Port An Deorai“, „Ys“ plus suita „Gaeltacht“), „From Celtic Roots – Chemins de terre“ (1973, např. „Ian Morrisson Reel“, „She Moved Through The Fair“, „Kimiad“, „An hani a garan“, „Metig“) a další živák „In Dublin“ (1975).

Vraťme se nyní zase zpět na Britské ostrovy a zároveň se v chápání toho, co se označovalo jako folk-rock, posuňme zase dál.

„Černou Joni Mitchell“ byla nazývána anglická zpěvačka, kytaristka a pianistka Joan Armatrading, což se může jevit poněkud nepřesné, neboť mitchellka měla vysoký a čistý znělý hlas, kdežto soulovější Joan, když se do toho opřela, zpívala o něco hlouběji a mohutněji. Navíc svou muziku měla více hozenou do bigbítu a rhythm&blues. Styčné body by šlo najít v určitých hrátkách s hlasem a někdy také v nezvyklých strukturách písní. A též v nezřídkém použití klavíru. Armatradingová debutovala v roce 1972 neúspěšnou deskou „Whatever´s For Us“ (např. „Family“, „Conversation“, „It Could Have Been Better“, či „Visionary Mountains“, známá v interpretaci MMEB), nechytil se ani singl „Lonely Lady“ (1973), stejně jako LP „Back To The Night“ (1975, např. „Dry Land“, „Cool Blue Stole My Heart“, „Travel So Far“). Svá nejúspěšnější léta si Joan prožila ve druhé polovině sedmé dekády, kdy natočila alba „Joan Armatrading“ (1976, hit „Love And Affection“, dále např. „Down To Zero“, „Save Me“, „Tall In The Saddle“, „Water With The Wine“) a „Show Some Emotion“ (1977, např. „Show Some Emotion“, „Willow“, „Warm Love“, „Peace In Mind“, „Kissin´ And A Huggin´“), na konci seventies měla jakž takž úspěšný singl „Rosie“. Jinak zpěvačka svým postojem antihvězdy měla velký vliv na britské ženské hnutí.

Za antihvězdu se považoval i londýnský Skot John Martyn (vl. jm. Iain David McGeachy), zpěvák, kytarista a skladatel. Jeho stylu novináři začali říkat jazz-folk. A je fakt, že předváděl do té doby neslyšený folkový sound s moogem, elektrickým pianem a vibrafonem v pozadí a navíc byl sám velmi dobrým instrumentalistou. On sice točil desky už na konci sixties, ale jeho slibný debut zavál prach a jeho další pokusy už byly jen průměrnými záležitostmi.i. První příslib přišel s SP „May You Never“ (1971) a pak s písní „Bless The Weather“  ze stejnojmenného alba „Bless The Weather“ (1971, dále např. „Go Easy“, „Head And Heart“, „Let The Good Things Come“, „Glistening Glyndebourne“), po kompoziční stránce připomínající nejlepší okamžiky CSN&Y, kdyby nepoužívaly ty své sborové vokály. A jeho folková hříčka, kterou udělal z proslaveného hollywoodského hitu „Singing In The Rain“, je prostě skvělá.

Kromě „žehnání počasí“ jsou od Martyna nejvíce ceněny desky „Solid Air“ (1972, mj. „Solid Air“, „Don´t Want To Know“, „Dreams By The Sea“, „The Man In The Station“ plus cover „I´d Rather Be The Devil“, původně od Skipa Jamese) a „Inside Out“, (1973, např. „Fine Lines“, „Make No Mistake“, „Outside In“, „So Much In Love With You“ plus tradicionál „Eibhli Ghail Chiuin Ni Chearbhail“). Poté se začal poněkud utápět v alkoholu (což mu dost odrovnalo hlasivky), takže z této doby svítí coby démant jen jím upravený tradicionál „Spenser The Rover“. A tak odjel na ozdravný pobyt na Jamajku, kde svůj návyk poněkud omezil a nadto se podrobně seznámil s jamajskou hudbou. Každopádně následně natočil další dobrou desku „One World“ (1977, např. „Small Hours“, „Smiling Stranger“, „Dealer“, „One World“, „Certain Surprise“). Poté znovu koncertoval, ale rozpad manželství ho zase navrátil k láhvi a konzumaci drog. Konec sedmdesátek ho prostě zastihl v temném období. 

Sympatický Glasgowan Al Stewart byl už od druhé pol. 60.let skladatelsky pod vlivem Dylana a jeho elektrického období, hlasovým projevem se přibližoval k George Harrisonovi. Hlavním tématem jeho písní byla láska a nenaplněné vztahy. Dobře přijato bylo už jeho druhé album „Love Chronicles“ (1969, např. „Life And Life Only“, „Old Compton Street“, „In Brooklyn“, „Love Chronicles“), kritika chválila i čtyřku „Orange“ (1972, např. „The News From Spain“, „You Don´t Even Know Me“, „Songs Out Of Clay“, „I´m Falling“, „Night Of The 4th Of May“). Nejlepší období ale zažíval ve druhé polovině 70. let s uklidňujícími deskami „Modern Times“ (1975, např. „Carol“, „Not The One“, „Next Time“, „The Dark And The Rolling Sea“, „Modern Times“), a platinovými „Year Of The Cat“ (1976, hit „Year Of The Cat“, dále např. „On The Border“, „Broadway Hotel“, „Lord Greenville“, „Midas Shadow“) a „Time Passages“ (1978, hit „Time Passages“, dále např. „Life In Dark Water“, „The Palace Of Versailles“, „Song On The Radio“, „End Of The Day“), kdy se dostával i do hitparád. Lehká písničková elpíčka, která doporučuji komukoli, kdo má rád George Harrisona, a přál by si, aby si beatle počínal v seventies značně schopněji než ve skutečnosti.

Když už jsme u těch chlapíků z Glasgowa, za jekéhosi „mihače“ by šlo označit Jacka Greena (voc, bg, g) – během seventies se mihnul v T. Rex, mihnul se v Pretty Things, mihnul se v Rainbow. Nakonec natočil pod svým jménem desku „Humanesque“, na které pěl hlasem, podobným Tomu Pettymu, přičemž se na ní snažil skloubit tvrdší rock s novou vlnou, a kupodivu to vcelku ušlo.(1980, např. „This Is Japan“, „Murder“, „So Much“, „Valentina“, „Can´t Stand It“, „I Call, No Answer“, „Thought It Was Easy“). Ve stejném duchu pokračovalo i následující LP „Reverse Logic“ (1981, např, „One By One“, „/Why Don´t You/ Let Me Go“, „Cold Modern Day“, „Whe I Was Young“, „Sign Of The Times“). 

Londýnský Řek, zpěvák, kytarista, pianista a skladatel Cat Stevens (vl. jm. Steven Demetre Georgiou) se prosadil už v sixties písničkami „I Love My Dog“ a „The First Cut Is The Deepest“ (známe zejména rodstewartovskou verzi), ale obě elpí, která natočil, lze objektivně označit za mizerná. Zlepšilo se to až s deskou „Mona Bone Jakon“ (1970, songy jako „Lady D´Arbanville“, „Lilywhite“, „Maybe You´re Right“, „Katmandu“, „Fill My Eyes“). V sedmé dekádě bodoval hlavně v USA alby „Tea For The Tillerman“ (1970, hit „Wild World“, dále např. „But I Might Die Tonight“, „Into White“, „Hard Headed Woman“, „Father And Son“) a zejména „Teaser & The Fire Cat“ (1971, hity „Morning Has Broken“ (traditional), „Peace Train“, dále např. „The Wind“, „Moonshadow“, „Bitterblue“,„How Can I Tell You“). Obě brala několik platin a „Catmanovi“ následně zajistila nehynoucí slávu u citlivých, sentimentálních hipýzand, jež umělce až nekriticky začaly obdivovat. Co se týče dalších alb, ušly i některé songy z LP „Catch Bull At Four“ (1972, např. „Sitting“, „Freezing Steel“, „Can´t Keep It In“, „Sweet Scarlet“, „Angelsea“), ale pak to až na výjimky („The Foreigner Suite“, „Oh Very Young“, „Another Saturday Night“, „Novim´s Nightmare“, „Home“,„Life“, „Killin´ Time“) nějak přestalo být zajímavé. V následujících letech Stevens konvertoval k islámu a další songy psal pod vlivem východní mystiky (s využitím exotických nástrojů),  a posléze (na počátku 80.let) z náboženských důvodů na skládání písní zcela rezignoval.

Folk-rock, skiffle, rockabilly, swamp-rock a boogie v sobě měli Mungo Jerry z anglického Middlesexu, které vedl drsnohlasý zpěvák a skladatel Ray Dorset. Proslavili se ovšem nablblým bubble-gumovým kolovrátkem „In The Summertime“ v roce 1970. Z dalších songů první poloviny 70. let uveďme např. „Baby Jump“, „Lady Rose“, „You Don´t Have To Be In The Army To Fight In The War“, „Wild Love“ „Alright Alright Alright“, „Open Up“, „Just Can´t Say Goodbye“, „Little Miss Hipshake“, „Mighty Man“, „I Just Wanna Make Love To You“  či „Hello Nadine“. Jejich songy byly mnohdy parodické. 

S humorem šel na věc občas i kentský tulák ze sixties kytarista a pianista Ralph McTell, nicméně gró jeho tvorby tvořily spíše smutné, zasněné až melancholické songy zpívané jeho smyslným barytonem. Pokud si chcete udělat fajn, otevřete si vínečko a stravte víkend s jeho alby „You Well-Meaning Brought Me Here“ (1971, např. „Genesis l Verse 20“, „First And Last Man“, „Old Brown Dog“, „You Well-Meaning Brought Me Here“, „The Ferryman“), „Not Till Tomorrow“ (1972, např. „First Song“, „Barges“, „Sylvia“, „Birdman“, „Gypsy“) a výborným a dobře prodávaným „Easy“ (1974, např. „Let Me Down Easy“, „Zig Zag Line“ „Maginot Waltz“, „Would I Lie To You“, „Summer Lightning“, „Run Johnny Run“) či znovu vydaným, tentokrát super-úspěšným singlem „Streets Of London“, který se stal opěrným bodem alba „Streets“ (1974/1975, kromě zmíněného SP, ještě např. „Lunnar Lullaby“, „Red Apple Juice“, „Grande Affaire“, „Pity The Boy“, „Seeds Of Heaven“). Z druhé poloviny 70.let se většinou favorizuje LP „Right Side Up“ (1976, např. „Naomi“, „Tequila Sunset“, „Slow Burning Companion“, „From Clare To Here“). 

Něco z Paula McCartneyho v sobě měl britský folk-rockový bard Clifford T. Ward, zpěvák, klávesista a skladatel: psal výrazně melodické skladby a občas měl i podobnou barvu hlasu. Jeho minusem ovšem bylo, že až na pár TV- vystoupení odmítal vystupovat veřejně, jezdit turné, poskytovat rozhovory, dělat propagační fotky. Byl v tom vlastně velký paradox – Wardovy songy měly výrazný komerční potenciál, ale on sám se choval tak antikomerčně, jak jen mohl. Přesto určitých úspěchů dosáhl. Jeho nejpopulárnějším LP bylo zřejmě „Home Thoughts“ (1973, hit „Gaye“, dále např. „Wherewithal“, „Home Thoughts From Abroad“, „Where Would That Leave Me?“, „Give Me One More Chance“), slušné je i „Mantle Pieces“ (1973, mj. „Scullery“, „Not Waving-Drowning“, „All Modern Conveniences“, „Are You Really Interested?“, „Wayward“)  chválen byl i „Escalator“ (1975, např. „The Way Of Love“, „We Could Be Talking“, „A Sad Affair“, „A Day To Myself“ „Jig-Saw Girl“). Ale klidně si sežeňte i nějakou „best-offku“ (třeba „Gaye & Other Songs“). Z dalších, Wardových křišťálově čistých písniček bych uvedl například „Coathanger“, „Carrie“, „Gentle“, „No More Rock´n´Roll“  či „Ocean Of Love“.

Zpěvák a kytarista Terry Reid, bývalý adept na místo frontmana Led Zepp, nedosáhl v 70. letech nijak výrazných úspěchů. Možná i proto, že jeho muzika ve hřmotných sedmdesátkách zněla příliš subtilně. Zpíval si tím svým nakřáplým, vysokým křehkým hláskem do jakéhosi melancholického folk-rocku s příměsí country, někde mezi CSN&Y, Poco a jemnějšími Little Feat. Pravda, dokázal i přitvrdit, ale nečinil tak často. Ceněny jsou zejména desky „River“ (1973, např. „River“, „Dean“, „Dream“, „Things To Try“, Milestones“) a „Seed Of Memory“ (1976, např. „Seed Of Memory“, „Fooling You“, „Faith To Arise“, „The Way You Walk“,„To Be Treated Rite“). Naopak hutně zní hardrockové elpíčko „Rogue Waves“, které lehce připomíná Humble Pie s Marriottem, ale zase je na něm dost coververzí (1979, např. „Rogue Wave“, „Bowang!“, „Ain´t No Shadow“ plus pomalé covery „Baby, I Love You“, známý od The Ronettes, a „Walk Away Renée“, pův. od Left Banke). Škoda, že se Reid v osmdesátých letech zaměřil spíše na spolupráci s jinými umělci, a nikoliv na sebe…

Z dalších britských jmen lze uvést ještě kontroverzní a zachmuřenou londýnskou máničku s jaggerovsky  kvákavým hlasem Kevina Coyneho například s dvojalbem „Marjory Razorblade“ (1973, písně „Marlene“, „Eastbourne Ladies“, „Talking To No One“, „Everybody Says“ v reedici ještě navíc „Lovesick Fool“) a LP „Matching Head And Feet“ (1975, např. „Sunday Morning Sunrise“, „Turpentine“, „Savoir“, „Lucy“, „Rock´n´Roll Hymn“). Zajímavostí je, že na jeho některých nahrávkách spolupracoval i pozdější kytarista Police  Andy Summers . A také také dylanovsky rozčepýřeného punkového performera a básníka Johna Coopera-Clarka, zabývajícího se sociálními tématy (osamělost jedince v roztříštěné městské společnosti). Znám je singl „Gimmix! Play Loud“ a deska „Disguise In Love“ (1978, např. „I Don´t Wanna Be Nice“, „Teenage Werewolf“, „Readers Wives“, „Strange Bedfellows“, „Valley Of The Lost Women“).

A na úplný závěr přehledu britské folk-rockové scény sedmdesátých let je třeba připomenout budoucí velmi úspěšnou skupinu Dire Straits (cosi jako „hrozná tíseň“) z Newcastle, jíž vedl skotský kytarista, zpěvák a skladatel Mark Knopfler. Více info o ní naleznete v textu o folk-rocku eighties, tak snad jen zmíním obě elpí z konce předchozí dekády – „Dire Straits“ (1978, hit Sultans Of Swing“, dále např. „Dawn To The Waterline“, „Water Of Love“, „In The Gallery“) a „Communique“ (1979, hit „Lady Writer“, dále např. „Once Upon A Time In The West“, „News“, „Where Do You Think You´re Going“). „Bratři ve zbrani“ to pak dotáhli až na vrchol.

And now for something completely different.

Ano, není zbytí. Vykašlete se na „úplný závěr přehledu britské folk-rockové scény 70.let“ uvedený v předešlém odstavci, neboť ten pravý závěr přijde až nyní. Dáme něco britských komedy songů, takže nelze než představit šestici vzděláných bláznů (John Cleese, Graham Chapman, Eric Idle, Terry Jones, Michael Palin a Terry Gilliam) vystupujících pod světoznámou markou Monty Python. Gró jejich tvorby samozřejmě tvořil „Monty Python´s Flying Circus“ seriál televize BBC plný ulítlých skečů, ale i spousty parodických písniček. A další songy se objevily v jejich celovečerních filmech „Monty Python And The Holy Grail“ (1975), „Monty Python´s Life Of Brian“ (1979), „Monty Python´s The Meaning Of Life“ (1983). Texty songů psali všichni, hudbu komponoval nejvíce Idle, často přispíval i Neil Innes, ex-člen Bonzo Dog Doo-Dah Bandu, nebo skladatel John Du Prez. Tak si pojďme pár písniček vyjmenovat: nejslavnější z nich je asi „Always Look On The Bright Side Of Life“, dále jsou to třeba „The Meaning Of Life“, „Galaxy Song“, „Brian Song“ (nazpívala Sonia Jones), „Penis Song /Not The Noel Coward Song/“, „Money Song“, „Finland“, „The Lumberjack Song“, „I Like Chinese“, „Every Sperm Is Sacred“, „Eric The Half-a-Bee“, „Brave Sir Robin“ (nazpíval Neil Innes). Vyšla spousta výběrů se skeči i písněmi, ale největší počet songů je poskládán na kolekci „Monty Python Sings“, která ale vyšla až na konci osmdesátých let.

V souvislosti s Monty Pythony je hore zmiňován i zpěvák, klávesista, kytarista a skladatel Neil Innes, ex-člen BDD-DB a The World. V první půli sedmdesátek působil jako člen volného sdružení umělců GRIMMS, a posléze natočil sólové album „How Sweet To Be An Idiot“ (1973, hitík „How Sweet To Be An Idiot“, dále např. „Immortal Invisible“, „Feel No Shame“, „Dream On“, „Momma Bee“). Poté vydal několik singlů jako „Bandwagon“, „Lie Down And Be Counted“, „What Noise Annonys A Noisy Oyster“. Následně se dal do holportu s Monty-pythonem Ericem Idlem a vzniklo LP „The Rutland Weekend Songbook“ (1976, např. „I Must Be In Love“, „Front Loader“, „Concrete Jungle Boy“, „Boring“, „The Children Of Rock And Roll“), přičemž minimálně s dvěma „jako-beatlesovskými“ písněmi měli zaděláno na songy k fiktivnímu parodickému dokumentu „The Rutles – All You Need Is Cash“ (1978), ve kterém si samozřejmě oba zahráli (Idle napsal scénář a s Gary Weisem se podílel na režii). Mezitím Innes natočil další sólovku „Taking Off“ (1977, např. „Dreams Shine Through“, „Drama On A Saturday Night“, „Randy Raquel“, „God Is Love“, „Catch Phrase“), a o dva roky později vyšlo jeho LP „The Innes Book Of Records“ (1979, např. „Kenny And Liza“, „Montana Café“, „Here We Go Again“, „Amoeba Boogie“ plus instrumentálka „Theme“).

A když už Innes, tak samozřejmě také Bonzo Dog Band. On se sice na konci sixties rozešel, ale existovaly zde smluvní závazky ještě na jedno album. Bývalí členové bandu (včetně Viviana Stanshalla či Dennise Cowana) se tedy sešli a zplodili LP „Let´s Make Up And Be Friendly“ (1971/1972, např. „Fresh Wound“, „Don´t Get Me Wrong“, „The Strain“, „Waiting For The Wardrobe“ plus instrumentálka „Turkeys“). Pak se odlíčili, a každý si šel svou cestou…  

A nyní konečně opustíme Velkou Británii a vrhneme se přes kanál do Evropy. 

Dylanův francouzský kámoš, zpěvák a kytarista Hugues Aufray natočil v první půli seventies mj. LP „Garlick“, hodně hozené do country rocku (1972, např. „Adieu“, „Lila 1re partie – Le bal au bois du loup“, „Lila 2re partie – Perdu dans la forét“, „O Maria“) a ve druhé polovině dekády zase dvě příjemná folk-rocková alba - „Aquarium“ (1976, např. „Tchin Tchin“, „La Terre est si belle“, „Il est temps de rentrer à la maison“, „La ballade d´Ira l´Indien“ plus fr. cover „La ville que j´aimais tant“, pův. od Phila Coultera) a „Transatlantic“ (1977/1978, např. „Je veux vivre avec toi“, „La chanson de Prague“, „La chanson de Robinson“, „La chanson du vent“, „C´est toi qui peut tout changer“).  

Francouzský multistylový skladatel, pianista, zpěvák-vypráveč a provokatér Serge Gainsbourg vstoupil do 70. let dalším známým singlem natočeným s Birkinkou – „La décadanse“ (1971) a kvalitním, plíživě erotickým albem „Histoire De Melody Nelson“ (1971, např. „En Melody“, „Melody“, „Ah Melody“, „Ballade De Melody Nelson“, „L´Hotel Particulier“), v němž si co fascinaci –náctkami beztak vybral za objekt svoji manželku Jane Birkin. Dobře byla hodnocena i následná deska „Vu De L´Extérieur“ (1973, např. „Panpan Cucul“, „Par Hasard Et Pas Rase“, „Je Suis Venu Te Dire Que Je M´en Vais“). Po Melody Nelsonové dalším koncepčním LP byla deska „L´Home A Tete De Chou“ (1976, např. „L´Homme A Tete De Chou“, „Aéroplanes“, „Flash Forward“, „Variations Sur Marilou“, „Marilou Sous La Neige“). Výborná je i čistě reggae-dubová deska „Aux Arbes Et Caetera“ (1979, např. písně „Javanaise Remake“, „Brigade Des Stups“, „Lola Rastaquere“, „Aux Armes Et Caetera“), na níž spolupracoval se známou rytmickou dvojicí Robbie Shakespeare (bg) a Sly Dunbar (ds) aka Sly and Robbie. A v osmdesátém si dal Serge duet v songu „Dieu Fumeur De Havanes“ se slavnou herečkou Catherine Deneuve.

Z tuzemských borců je třeba vyzdvihnout písničkáře Vladimíra Mertu, kytarového ekvilibristika se zastřeným hlasem a singlovým hitem „Písmenková láska“,, jenž mohl v sedmdesátých letech natočit pouze jediné album „P.S.“ (1977, např. písně „Astrolog“, „Začouzené sklíčko“, „Být v černém - To napadlo tebe“, „Omamná květina pravdy“, „Internát“). A to měl v té době napsáno určitě okolo stovky skladeb. Byl jedním z členů sdružení Šafrán, světélka v bolševické tmě, které se navzdory mizerné době a ztíženým možnostem hraní, snažilo folkové evangelium šířit do všech možných i nemožných míst po celém Československu. Nahrávky písniček ze sedmdesátek nakonec vyšly později, až po sametové revoluci v devadesátých letech: objevily se na albech „Hodina vlka“, „Bití rublem“, „Svátky trpělivosti“, „Chtít chytit vítr“ a „Ametysty“. Tím dalším ze Šafránu byl přesvědčivý démon karlínských hospod Vlasta Třešňák se svými podzemními hity „Tovaryš pátera Koniáše“ a „Martine“ a tady natočeném a ve Švédsku vydaném LP „Zeměměřič“ (1978, např. „Madame Praha“, „Finský nůž“, „Obraz Doriana Graye“, „Blaničtí rytíři“). Třešňák byl jedním z těch umělců, kteří byli později státní policií donuceni k emigraci.

Písničkář Jaroslav Hutka sice měl své vlastní (často humorné a sarkastické) songy, ale často zhudebňoval texty starých moravských a českých lidových písní ze sbírek Sušilových a to třeba na albu „Vandrovali hudci“ (1976, např. „Vandrovali hudci“, „Starala se máti má“, „Koleda“, „Hádala se duše s tělem“, „Mračí se mračí“). I Hutka byl donucen k emigraci, tam pak vyšla alba, sestavená již víceméně z jeho vlastních písní: „Minulost mává nám“ (1978, např. „Náměšť“, Morava“, „Cizinci“) a „Pravděpodobné vzdálenosti“ (1978, např. „Havlíčku, Havle“, „Pravděpodobné vzdálenosti“, „Litvínov“, „Sociální balada“). A posledním ze Šafránu byla folk-rocková skupina Marsyas ve složení Oskar Petr (voc, ac g), Zuzana Michnová (voc, perc) a Petr Kalandra (voc, ac g, harm). Ta se zhlédla v soundu a vokálech CSN&Y a Fairport Convention. Možno posoudit na LP „Marsyas“ (1977/78, např. „Zmrzlinář“, „Den s tebou“, „Lilin tanec“, „Postavím si dům z obilí“,  plus covery „Barvám“, pův. „I´ll Keep It With Mine“ od Boba Dylana, a „Hrnek“, pův. „Sleepy Mountain Ecstasy“ od The Unspoken Word) nebo SP „Záliv Žár“/„Příště se ti radši vyhnu“ (1978/79). 

Co ještě dodat?

Jestliže v sedmdesátých letech se folk-rock občas prezentoval pořádným rachotem, pak v 80.letech se tato tvrdší linie stala vcelku běžnou položkou rockových písničkářů (např. B. Springsteen, B. Adams). Objevovaly se ale i věci klidnější, „countryovější“ (Dire Straits), bluesové (Chris Rea), intelektuálně zamyšlené (Susanne Vega) či songy melodické, svým způsobem navazující na britský kytarový rock nebo folk-rock typu Byrds (např. R.E.M.). O tom ale už více v textu „Krátce o folk rocku v 80.  a 90. letech“.