Užší jádro jazzových fanoušků se o vytvoření jakési samostatné zájmové organizace pod názvem Česká jazzová unie snažilo už v roce 1969, ale doba se postupně dostávala do klepet normalizace, takže vznik nějaké samostatné jednotky, ničím nekontrolované, nebyl dost dobře možný. A tak žádost podepsaná Karlem Srpem, Milanem Dvořákem a Janem Seikem nebyla ihned vyřízena. Ministerstvo kultury posléze doporučilo mladým jazzovým aktivistům, ať se spojí s tehdy zrovna zřízeným Svazem hudebníků ČSR, jenž měl tak nějak zaštiťovat veškeré lidové (amatérské) muzikanty v celé České republice. Což učinili a tak v roce 1971 vznikla jedna z nejdůležitějších organizací, která později velmi výrazným způsobem ovlivnila českou jazzovou a rockovou scénu – Jazzová sekce.
Tu zakládající skupinu JS tvořili jak muzikanti (L. Hulan, K. Velebný), tak publicisté či různí kulturní pracovníci (např. L. Dorůžka, S. Titzl, A. Benda, M. Langer, K. Srp, J. Seik), přičemž prvním předsedou byl zvolen hudební skladatel Milan Dvořák. Zpočátku se jednalo o organizaci, která podporovala výhradně jazz, který takovouto podporu na začátku 70. let skutečně potřeboval. Jeho čím dál tím více složitější hudba totiž stála v přímém protikladu k tomu, kam se začala díky mocenským kulturním ideologům ubírat československá pop music. Rockové podhoubí bylo téměř rozprášeno a rekvalifikacemi prověření rozhlasoví a televizní zpěváci se většinou prezentovali tzv. „šlágry“, telecími dechovkovitými popěvky, které v mamutím objemu hustili do psychicky na dně se nacházející „normalizované“ společnosti (i dnes, po tolika letech, když si třeba poslechnete takového Pavla Lišku, dostanete se do zvláštního stavu – chce se vám smát a zároveň zvracet).
JS se v oblasti jazzu věnovala hlavně publikační a organizační práci. Začala pro jazzové příznivce vydávat bulletin Jazz (první číslo vyšlo v dubnu 1972) a pomáhala organizovat jazzové koncerty a festivaly, z nichž ten ve Slaném vydržel nejdéle. Jak ale ve světě (i u nás) postupně rostla a sílila obliba nové fúze rocku a jazzu, tzv. jazz rock, zaměřovali se aktivisté JS i na jeho propagaci. Společně s tím se začali zajímat i o ty oblasti (kapely) rocku, které do tohoto stylu přinášely neobvyklé postupy s jazzem třeba méně související. Odrazilo se to nejenom v samotném bulletinu Jazz, kde začaly vycházet články třeba o Mahavishnu Orchestra, Blood Sweat and Tears nebo o Franku Zappovi a King Crimson, ale i v dramaturgické skladbě jazzových koncertů a festivalů, na kterých začaly vystupovat tuzemské jazz rockové kapely.
Zde je nutné podotknout, že zorganizovat v první polovině 70. let jazzový koncert, potažmo festival, nebyla vůbec jednoduchá věc. Moc o jazz nestála a tak jeho organizátorům vědomky (a někdy možná i nevědomky) házela co nejvíce klacků pod nohy. Navíc vždy hrozilo, že pokud se stane během koncertu nějaký průser, odnesou to nejen vystupující kapely ale i organizátoři. A tak se vlastně vždy balancovalo na hraně a z každého těžce uspořádaného koncertu (festivalu) měli činovníci JS zároveň radost a zároveň nervy nadranc. Tou nejtěžší organizátorskou zkouškou byly sekcí pořádané každoroční Pražské jazzové dny (1974-79).
Jak se postupně měnil přístup a otevřenost Jazzové sekce i k jiným hudebním stylům než je jazz, měnila se i členská základna a redakce bulletinu. Začali přicházet mladí ambiciózní publicisté, kteří byli ovlivněni světovou jazz rockovou a alternativní hudbou. V roce 1974 se v něm objevily první články talentovaného hudebního psavce Josefa „Zuba“ Vlčka, o rok později se na obálce neskvěla jako obvykle fotografie nějakého umělce, ale kresba výtvarníka Josky Skalníka. „Jednou za mnou přišel takovej mladej vlasatej kluk, kterej se představil jako Pepa Vlček,“ vzpomíná v seriálu Bigbít právě Joska Skalník. „Přišel a povídá: Hele, mám takovej nápad - já napíšu vo Zappovi text, ty k tomu uděláš koláže, zajdeme s tím do „100+1“, oni nám daj speciální číslo, a my to vydáme. Což bylo v polovině 70. let pochopitelně naprosto nemožné. Takže platformu pro tyto lidi vytvořila právě Jazzová sekce.“
Jak na sebe Jazzová sekce začala nabalovat různé další nejenom jazzové aktivity, rapidně se zvyšoval počet jejích členů. Od svého založení až do konce své existence (1986) bylo nakonec evidováno přes osm tisíc členů Jazzové sekce. Organizační jádro už od roku 1971 vydávalo členské legitimace, což bylo nutné z čistě pragmatických důvodů – tisk a výroba publikací a časopisu nebyly levnou záležitostí, takže průběžný počet členů byl vlastně ukazatelem toho, jaké množství té či které tiskoviny vyprodukovat.
Jazzová sekce začala rozšiřovat oblast svých zájmů i do nehudebních alternativních sfér a v závěru 70.let byla řečeno slovy Karla Srpa, množinou mnoha aktivit, hudbou jazzovou a alternativní počínaje, přes vydávaní publikací (již zmíněný bulletin Jazz – tehdy nejkvalitnější informace o západní hudbě, dále např. edice Dokumenty, nebo od r. 1979 Zpravodaj pro Československou jazzovou scénu), vydávání knih (edice Jazz petit), vydávání časopisu o výtvarném umění (Situace), pořádání přednášek, půjčování gramodesek, organizováním již zmíněných Pražských jazzových dnů konče.
Například v její knižní edici Jazz petit se objevily takové knihy nebo publikace, které by bylo zhola nemožné normálním způsobem vydat. Prvním kouskem byla „Rocková poezie“, kniha textů písní předních světových skupin, dále byl v edici vydán soubor textů předního francouzského humoristy Borise Viana, Hrabalovo dílo „Obsluhoval jsem anglického krále“, alternativním uměleckým směrům ať už současnému divadlu nebo výtvarnému umění, se věnovaly knihy o Living Theatre, o Dada umění, o minimalismu a konceptualismu, hudbě v jakékoli formě se pak věnovaly třeba tituly „Hudba přírodních národů“, „Partitury“, „John Ono Lennon“, Kouřilova stručná historie českého bigbítu 60. let „Český rock´n´roll“, či zcela zásadní Vlčkova trojdílná encyklopedie světového rocku „Rock 2000“. V edici Dokumenty pak vyšel od téhož autora text „Rock na levém křídle“, což byla obhajoba českých novovlnných a punkových kapel a zároveň ostrá kritika nenávistných článků z Tribuny a Rudého práva, které se jimi pokoušely tuto českou novou vlnu zničit.
Tím, že se Jazzová sekce prakticky pohybovala na absolutním okraji „toho povoleného“ však nemohla působit vyloženě anti-systémově. Brněnský aktivista a distributor nelegálních nahrávek Petr Cibulka o JS v seriálu Bigbít říká: „Role Jazzové sekce byla v 70. letech nezastupitelná, i když v rámci odporu k totalitní moci byla její pozice horší. JS nemohla otevřeně vystoupit na podporu Plastic People, to by byla okamžitě zlikvidována. Tím, že působila vlastně jakoby legálně, se pod ní skryly různé aktivity, které by normálně nebylo možné udělat.“
Nicméně každá organizace či jednotka, která má co dočinění s hudbou, nemůže jen o hudbě psát, eventuelně se jen dílčím způsobem podílet na různých hudebních aktivitách. Musí mít svůj vrchol, svůj majstrštyk – v tomto případě hudební festival. A pro Jazzovou sekci bylo tou třešinkou na dortu uspořádávání již zmíněných Pražských jazzových dnů.
Pozn.: autor by rád poděkoval hudebnímu publicistovi a členu Jazzové sekce Vladimíru Kouřilovi, z jehož knihy „Jazzová sekce v čase i nečase“ při psaní této stati vycházel.
