Úvod » Články

Pojem „Industrial Music“ se poprvé objevil ve druhé polovině 70. let v okruhu skupiny Throbbing Gristle, která bývá (někdy společně s Cabaret Voltaire) považována za zakladatele tohoto velmi syrového a někdy až surového stylu. Industrial hledal a nacházel inspiraci kupříkladu u „otce elektronické hudby“, francouzsko-amerického skladatele Edgarda Vareseho, dále u tvůrce konkrétní hudby, francouzského skladatele Pierre H. M. Schaeffera, či od skladatelů elektronické hudby typu Karlheinze Stockhausena. A ono, když si poslechnete třeba Vareseho skladby „Hyperprism“, „Ionisation“ (20. léta 20. století) nebo „Poeme Electronique“ (1958), Schaefferovu „Etude oux chemins de fer“ (1948), či Stockhausenovy věci jako třeba „Etude“ (1952) nebo „Gesang der Jünglinge“ (1956), vlastně v nich už ten „industrial“ slyšíte.

Industrial music je hudbou průmyslových velkoměstských aglomerací. Traduje se výrok kohosi z industrialistů někdy z přelomu 70. a 80.let: „Hippies obsadili přírodu, rockeři město a punkeři sídliště. Nám nezbývá nic jiného než přístavní doky, tovární haly a nádvoří.“ Výše zmíněné potvrzuje i hudební publicista Josef „Zub“ Vlček, když v Rockových stylech a směrech píše, že „užší výklad chápe industriální hudbu jako produkt a obraz přetechnizované městské společnosti, především jejích průmyslových aglomerací. Ve valné většině je to primitivní elektronická hudba, minimálně strukturovaná. Nezřídka pracuje s prostředky, blízkými konkrétní hudbě a minimalismu, dává však přednost syntetickým zvukům před zvuky přírodními.“

Dalším vývojovým stupněm industrialu byl tzv. post-industrial. Soubory v něm sice nadále vycházely z elektronických zvuků a hluků, ale doplňovaly je ještě o elektricky snímané nástroje, symbolizující industriální dobu (např. sbíječky, pružiny a různé kovové předměty), které využívaly zejména jako rytmické struktury. Některé z nich navíc svůj sound ozvláštňovaly o hudební prvky, vypůjčené z různých etnických kultur (zejména asijských).

Pojďme si několik kapel stylu vyjmenovat.

Londýnskou avantgardou jsou občas nazýváni Throbbing Gristle, pro mnohé zakladatelé industriálního rocku. Kapelu zčásti tvořili výtvarníci z umělecké skupiny Coum Transmissions. Genesis P-Orridge (bg, ks, voc), Chris Carter (ks, tapes, aut.ds, voc), Peter „Sleazy“ Christopherson (tapes, ks, voc) a Cosey Fanni Tutti (g, ks, tapes, voc) na svých performancích propojovali faktor hudební (většinou strukturované hlukové plochy, zvukové víry, smyčky, využití automatického bubeníka, brutal disco-pop) s faktorem vizuálním (promítání obrazců, autorských filmů, pornografie), takže ty pak měly charakter jakýchsi masakrózních, oči a uši bolících happeningů. Premiérové skandální vystoupení jim už v roce 1976 zajistilo pozornost policie, vysoký politický činitel je označil za „trosky civilizace“.

TG představují svobodu, symbol individuální vzpoury, probodnuté plátno rock-impresionismu, noční můru Londýna. „…Jsou nejslavnější industriální kapelou všech dob. Byli excentričtější než ostatní, radikálnější než punkoví Sex Pistols, s jejichž osudem mají hodně společného, podařilo se jim proniknout na diskotéky a dokázali, že abstraktní hluk může oslovit poměrně širokou posluchačskou obec. Díky svému do detailu propracovanému image patří dodnes k nejkultovnějším kapelám všech dob… Každé jejich vystoupení bylo výjimečnou událostí, vždy hráli jiný materiál,“ napsalo se o nich v encyklopedii Rock proti proudu (zkráceno). Otrlci nechť nahustí si do hlavy třeba album „Second Annual Report“ (1976/1977, mj. „Slug Bait“, „Maggot Death“, „After Cease To Exist“), „D.o.A. - Third And Final Report Of T.G.“ (1977/1978, mj. „Walls Of Sound“, „Blood On The Floor“, „Dead On Arrival““, „AB/7A“, „United“), SP SP „Zyklon B Zombie“ (1978) a „We Hate You (Little Girls)“/„5 Knuckle Shuffle“ (1979), LP „20 Jazz Funk Greats“ (1979, mj. „Persuasion“, „20 Jazz Funk Greats“, „Exotica“, „Hot On Heels Of Love“) nebo „studiový živák“ „Heathen Earth – The Live Sound Of“ (1980). Eventuelně SP „Subhuman“/„Something Came Over Me“ (1980). Možná že pro začátek by bylo nejlepší poslechnout si „Greatest Hits“ (1981). Jen abyste věděli, do čeho jdete.

Po rozpadu „klepající chrupavky“ založili v roce 1982 P-Orridge a Christopherson společně s Alexem Fergussonem (g, bg, perc, ex-Alternative TV) multimediální projekt Psychic TV, v němž hrály hudební a vizualní složka rovnocennou úlohu. „Ideová náplň tvorby PTV se zaobírá morálkou, politikou a náboženskou demagogií. Sami tvrdí, že zkoumají dvě oblasti: kontrolu informací a násilí. Jejich vystoupení bývají doprovázena videoprojekcí, znázorňující bizarní sexuální výzkum bolesti a perverze. Záběry rozličných deviantních sexuálních praktik a sadomasochistických výjevů, stejně jako různá prohlášení a komentáře jim v bulvárním tisku přinesly přídomek ´pravičáčtí sadisti´. To svědčí o nepochopení jejich díla. Zobrazováním až dekadentní perverzity a násilí odhalují ´nemocnou´ společnost. Tímto šokujícím způsobem ji demaskují, stejně jako ´skryté nemoci´ v mysli každého jedince a činí je viditelnými.“ (encyklopedie Rock proti proudu). Jako takový vzorek zkuste desky: jemnější a stravitelnější „Force The Hand Of Chance“ (1982, mj. „Just Drifting“, „Terminus-X-tul“, „Stolen Kisses“, „Caresse“, „OV Power“), zcela nejlepší „Dreams Less Sweet“ (1983, např. „White Nights“, „The Orchids“, „Eden Three“, „In The Nursery“, „Hymn 23“), dále „Pagan Day“ (1984, např. „Paris“, „Cold Steel“, „Cadaques“, „Baby´s Gone Away“), maxisingl „Unclean“ (1984), artistní album „Mouth Of The Night“ (1985, např. „Rebis“, „The Immune Zone“, „The Wedding“, „Dawn“), pop-rockový singl „Goldstar“ (1985), nebo koncertní rockový masakr „Live In Paris“ (1986).

Ještě před koncem TG se spolu dali dohromady Chris Carter a Cosey Fanni Tutti a vytvořili projekt Chris & Cosey, který částečně navazoval na kmenovou kapelu, ale třeba také na jednoduchost Kraftwerk či sféričnost Jarrého. Možno posoudit na albovém debutu „Heartbeat“ (1981, např. „Just Like You“, „Put Yourself In Los Angeles“, „This Is Me“, „Heartbeat“), dvojce „Trance“ (1981, např. „Cowboys In Cuba“, „The Giants Feet“, „The Gates Of Ancient Cities“, „Re-Education Through Labor“), na třetím LP „Songs Of Love & Lust“ (1984, např. „Talk To Me“, „Driving Blind“, „Walking Through Heaven“), čtyřce „Techno Primitiv“ (1985, např. „Do Or Die“, „Haunted Heroes“, „Misunderstandings“, „He´s An Arabian“, „Techno Primitiv“č) či na živém LP „Action“ (1987, např. Akshun“, „Relay“, „Send The Magick Down“). Eventuálně na singlech, které vycházely mimo alba: „Night Shift“ (1982), „This Is Me“ (1983), „October (Love Song)“ (1983), „Sweet Surprise“ (1985, společně s Eurythmics), „Obsession“ (1987). Na některé ze songů v podstatě plynně navázali tvůrci nastupující elektronické generace devadesátých let..

V průmyslovém Sheffieldu se zrodili Cabaret Voltaire, kteří vycházejíce z německé avantgardy Can a Faust či experimentů Briana Ena, dovedli svoji hudbu až téměř k elektronickému industriálnímu rocku. Míchali do sebe prvky vážné hudby, disco, etnickou muziku (zvláště orientální - např. „Yashar“) s využitím automatického bubeníka, později na konci osmé dekády ve svém „komerčnějším“ období stáli blízko dusavé EBM. Cabaret Voltaire (Steve Mallinder, Richard H. Kirk a Christopher R. Watson) po Faust a Residents jako třetí v řadě povýšili nahrávací studio na hudební nástroj. Společně s již zmíněnými Throbbing Gristle „se nejdříve stali proroky industriální hudby a kazetového undergroundu, později se stali inspirativní předehrou postindustriální techno-music, jakou dále rozvinuli Skinny Puppy, Ministry, Front Line Assembly nebo brutal disco (Electronic Body Music), jakým se v téže době prezentují Front 242 nebo Nitzer Ebb.“ (Homeless & Hungry, Vokno, 1995). A také (aniž by to tušili) se stali předchůdci budoucího širokého, britsko-evropského proudu – elektronické taneční scény. Hodně také ovlivnili místní scénu, která později zrodila skupiny jako Human League nebo Clock D.V.A.

Z tvorby Cabaret Voltaire je možno připomenout ceněné EP „Do The Mussolini“ (někdy pod názvem „Extended Play“, 1978), singlovku z devětasedmdesátého „Nag Nag Nag“, alba „Mix Up“ (1979, např. „No Escape“, „Fourth Shot“, „On Every Other Street“), slabší „Red Mecca“ (1981, např. „Sly Doubt“, „A Thousand Ways“, „Split Second Feeling“) a možná nejlepší „2X45“ (1982, skladby „Yashar“, „Breathe Deep“, „Wait And Shuffle“, „War Of Nerves /T.E.S./“) a dále maxisingly „Three Mantras“ (1980) a Walls Of Jericho“ (1982).

Přibližně ze stejných inspirací plus kapel Henry Cow a Magma čerpali i elektronici Metabolist, které vedli Malcolm Lane (ks, synth) a Anton Loach (g, synth). Jejich sound byl ovšem mnohem brutálnější než od chlapíků z Kabaretu a je zachycen na těžko sehnatelných nahrávkách „Goatmanaut“ (1979, např. „Zordan Returns“, „Thru The Black Hole“) a „Hansten Klork“ (1980, např. „Curly Wall“, „Lights“, „Hansten Klork“, „King Quack“). Podobným způsobem jako CV a Metabolist pracovalo i duo s poněkud mile úchylným názvem Lemon Kittens, jež se prezentovalo kupříkladu elpím „We Buy A Hammer For Daddy (1980,  např. „Small Mercies“, „The American Cousin´“, „Evidence“). A milci domácích mazlíčků jistě ocení spojení kočičího thematu s industriální hudbou ve skladbičce „What The Cat Brought In“ (1981).

Dalším představitelem industriálního stylu byli němečtí Einstürzende Neubauten ze Západního Berlína. V čele stál kytarista, klávesista a zpěvák Blixa Bargeld a po dlouhá léta byli stálými členy ještě Alexander „von Borsig“ Hacke (g, bg, voc) a N. U. Unruh (ds, perc, voc). Stejně jako Mark Chung (bg, voc) a F.M. Einheit (perc, voc). Kapela zahájila jako čistě industriální parta, využívající elektrifikovaného průmyslového odpadu (železný odpad, kovové pružiny) jakožto hudebních nástrojů. Soubor se prosadil už na začátku 80. let singlem „Kalte Sterne“ a albovým debutem „Kollaps“ (1981, dále ještě skladby „Tanz Debil“, „Kollaps“, „Steh Aus Berlin“, „Negativ Nein“). Za nejbrutálnější a nejtraumatičtější desku EN bývá považováno psychoalbum „Drawings Of Patient O. T.“ (1983, např. „Abfackeln!“, „Neun Arme“, „Zeichnungen Des Patienten O.T.“, „Affenroulette“).

Naopak následující desky „Halber Mensch“ (1985, skladby „Yü-gung“, „Trinklied“, „Z.N.S.“, „Seele Brent“, „Sehnsucht“, „Sand“) a „Fünf Auf Der Nach Oben Offenen Richterskala“ (1987, např. „Zerstörte Zelle“, „Ich Bins´s“, „Kein Bestandheit Sein“ a cover „Morning Dew“ původně od dua Dobson-Rose) jsou už poněkud posluchačsky přístupnější. Stejně jako LP „Haus der Lüge“ (1989, např. „Feurio!“, „Haus Der Lüge“, „Fiat Lux“). Blixa Bargeld měl v té době spoustu hudebních aktivit - například začal spolupracovat i s Nickem Cavem a jeho Bad Seeds. Jinak Neubateni si mohli za totáče zabřinkat i u nás, ale dřív než k tomu mohlo na legendárním koncertě za Olofa Palmeho v Plzni-Lochotíně dojít, esenbáci je obušky vyhnali z šatny, posadili do busu a odvezli na hranice. Totáč prostě znal své papenheimské. A to mohli být EN ještě rádi, že neskončili v krimu. V první polovině 90.let se „zhroucené novostavby“ prezentovaly jen jedním, ale velmi zajímavým albem „Tabula Rasa“ (1993, např. „Die Interimsliebenden“, „Blume“, „Headcleaner“). No, a  v druhé polovině 90. let se EN dostali i do hitparád - deska „Ende Neu“ přinesla hit v podobě písně „Stella Maris“ duetu Bargelda s herečkou Meret Becker (1996, dále např. „Instalation No. 1“, „Ende Neu“, „The Garden“). Pokud byste chtěli „nojbautny“ vidět na videu, existuje film „Halber Mench“ o jejich návštěvě Japonska (1986, režie Sogo Ishii).

Jednou z mála kapel NDW vzniklých mimo Düsseldorf byli hamburští Abwärts, personálně propojeni právě s industrialisty Einstürzende Neubauten. I jejich sound se poněkud lišil – občas jakoby nová vlna, občas brutální kytarový hluk s výbornými vokály. Někteří publicisté je také zařazují k punku. Zahájili singlem „Computerstaat“ a pokračovali alby jako např. „Amok-Koma“ (1980, skladby „Maschinenland“, „Japan“, „Türkenblues“, „Verzählt“) a „Der Westen ist Einsam“ (1982, např. „Aus einem Cartenhaus“, „Bein erstenmal tut´s immer Weh“). 

Z téhož města jako Abwärts pocházela industriální, silně anarchistická jednotka zvaná Missing Foundation, která vznikla v roce 1984 a vedl ji Peter Missing. Ten ji posléze převedl do New Yorku. Vzory Throbbing Gristle a Einstürzende Neubauten. Demolice koncertních míst, vyvolávání pouličních bouří a násilí mělo za důsledek časté zákazy vystupování. Po rozpadu kapely existovalo ještě několik let stejnojmenné anarcho-sociální hnutí. Pokud seženete, zkuste alba „Missing Foundations“ (1988, např. „Eat The Pool“, „Kill The Hypnotic Bastards“, „Eat The Pool“,„Posada“) „1933 Your House Is Mine“ (1988, např. „Burn Trees“, „Invasion Of Your Privacy“, „At The Gates“, „Jameels/Turmoil“) a „Demise“ (1989, např. „Liberty Under Siege“, „A Hunting We Will Go“, „Demise“, „292 CC“), eventuálně „Go To The Exile (1992, např. „World Peace Is Dead“, „Party´s Just Begun“, „Parade Of Pain“, „I Wait“). Zajímavostí je, že nejznámějším aktem, který po kapele zůstal, není nic hudebního, ale logo z obalu první desky, nazvané „Party Is Over“ (dnem vzhůru obrácená sklenice na martini).

A nyní něco britského.

Kultovní anglický soubor 23 Skidoo, v něž působili bratři Alex a Johnny Turnbullovi, Fritz Catlin, Sam Mills a Tom Heslop, se snažil o propojení industriálu s hudbou primitivních kmenových kultur, tedy na jakémsi kontrastu technické současnosti a čehosi pradávného, bytostně spjatého s Matkou Zemí. Hudebníci kapely byli též fascinováni mystickými kmenovými rituály. Z doporučených desek bych tu měl mini-LP „Seven Songs“ (1982, např. „New Testament“, „Kundalini“, „Porno Base“), „trýznivě děsivé“ album „The Culling Is Coming“ (1983, např. „S-Matrix“, „Mahakala“ „Banishing“, „Healing“), vyjadřující civilizační úzkost, a konečně desku „Urban Gamelan“ (1984, např. „Fuck You G.I.“, „Jalan Jalan“, „Coup De Grace“).

Londýnský soubor Test Department lze označit za typickou industriální kapelu – už od svého počátku využíval rytmickou složku, postavenou na úderech kladiva a palice do kovových výrobků nebo kovového odpadu. Do toho pouštěl různé přednatočené pásky s ruchy, šumy, mluveným slovem a zvuky továrního prostředí. Později začal využívat i „normálních“ nástrojů. Texty byly většinou depresivní, bezvýchodné, obžalovávající tehdejší systém a rozkládající se britskou společnost. Soubor se pokoušel působit také vizuálně – na performancích využíval různých filmových projekcí, takže celé to dostávalo nádech jakýchsi velice znepokojujících happenningů. Sestava kapely byla velmi flexibilní - jediným člověkem, který v TD působil po celou dobu její existence byl Alistair Adams (perc., dudy), výraznými figurami se stali také Alan Sutcliffe (voc) a Neil Starr (perc.).

První nahrávkou TD se stal maxisingl „Compulsion“ (1983, „Compulsion“). Za nejdůležitější alba lze považovat debut „Beating The Reatreat“ (1984, mj. „Spring Into Action“, „Fall From Light“), dále „Shoulder To Shoulder“, natočené společně se sborem South Wales Striking Miners Choir (1985), výborné „The Unacceptable Face Of Freedom“ (1986, např. „Fuckhead“, „Fist“, „The Crusher“, „Victory“, „The Unacceptable Face Of Freedom“) a anti-thatcherovský živák „A Good Night Out“ (1987). Na albu „Terra Firma“ zůstavají texty stále tvrdé a drsné, nicméně zvuk se posunuje do jemnějších poloh, což je způsobeno přítomností klasických nástrojů (1988). V devadesátém vychází deska „Pax Britannica“, na níž kapela vytváří dramatickou, téměř filmovou muziku, jakéhosi historického průvodce od starodávných chorálů až k hudbě současné (např. „Movement I – Jerusalem“, „Movement I – Agincourt“, „Movement I – Accusation“, „Movement II – Territory“, „Movement V – The Legacy“). Z poloviny nineties je zase album „Totality“, které reflektuje soudobou taneční scénu, jejímiž se stali TD předchůdci (1995, např. „Zenergy“, „Zen Essence“, „Genius No 7“, „Ingenuous“, „Tabula Rasa /The Tablet Mix/“). V roce 1984 vyšla videokazeta s jejich vlastními filmařskými pracemi a klipy pod názvem „Programm For Progress“. V roce 1986 si soubor zahrál ve filmu „Full Metal Jacket“ (režie Stanley Kubrick).

Londýnské seskupení Coil vykazovalo styčné plochy s klasiky industrialu jako například Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire, Psychic TV, ale také s Laibach. A aby ne, když v něm působil ex-člen Throbbing Gristle Peter Christopherson. V jeho tvorbě jsou slyšet náznaky jak pozdějšího industrial hardcore typu Ministry, tak třeba britské taneční acid scény. Z ranných alb bych uvedl „Scatology“ (1984, např. „Panic“, „Ubu Noir“) a „Horse Rotorvator“ (1986, např. „Penetralia“, „The Anal Staircase“ „The Golden Section“, „Slur“). Později byly ceněny desky „Love´s Secret Domain“ (1991, např. „The Snow“, „Windowpane“, „Things Happen“, „Love´s Secret Domain“) a „Stolen & Contamined Songs“ (1992, např. „Futhur“, „NASA Arab“, „Corybantic Ennui“, „Original Chaostrophy“). Kapelou s vlivy na jedné straně EBM a na straně druhé Suicide byli Click Click z Velké Británie. Jo, a téměř se vyžívali v používání temných basovových barev syntezátoru. Tech-pamětnící nejspíš vzpomenou desek „Wet Skin And Curious Eye“ (1986, např. „Clang!“, „Party Hate“, „/No/ Food /Till Sunday“, „Mercy“) či „Rorschach Testing“ (1988, např. „Perfect Stranger“, „Headfuck“, „Whirpool“).

Se Slovinskem, zemí pod Alpami příchází trošku oříšek. Je možné zařadit do této scény také slovinské avantgardisty Laibach? Domnívám se že ano, přestože spektrum jejich hudby je až neuvěřitelně rozmanité. Zpočátku byli inspirováni soubory Throbbing Gristle, Test Department, Einstürzende Neubauten, později skladatelem vážné hudby Richardem Wagnerem, robotickým rytmem Kraftwerk, jemně si zakoketovali s rock impresionismem, zkusili si (byť nepříliš zdařile) tep elektronické taneční scény. Vždy se ale v jejich muzice jednalo o propojení s konkrétní vizí, ideologií, která je uměleckou parafrází totalitního systému, konkrétně německého fašismu. Hodně skladeb má tak výrazně pochodový ráz a často je v nich využíváno mohutných sborů zpívaných německy, a to celé nesmírně nahlas. Jak se píše v encyklopedii Rock proti proudu, kapela „je dodnes odmítána konzervativním křídlem kritiky pro svou fašistickou image, která je dle členů skupiny pouze přesnou kopií moderního popu a vyplývá z jejich zájmu o dějiny, ideologii a propagandu. Ideově vycházejí z období socrealismu stalinského Ruska a nackunstu hitlerovského Německa, kdy existovaly jasné a precizní vztahy mezi ideologií a uměním. Ve svých prohlášeních volají po dobrovolném odosobnění umění, zřeknutí se osobního vkusu a pokoušejí se zrušit iluzi umělecké svobody jedince. Jejich tvorba vypovídí o moci hudby ovlivňovat a kontrolovat společnost.“

Obsazení ljubljanských bylo vždycky proměnlivé – nejčastěji se na nahrávkách a vokálech podíleli Ivan Novak, Dejan Knez, Milan Fras (všichni voc), Tamaž Hostnik (v roce 1983 spáchal sebevraždu), Peter Paracelsus, Ervin Markošek a po roce 1990 se přidal ještě Francouz Bertrand. Celá kapela je členem umělecké skupiny Neue Slowenische Kunst, která sdružuje dále ještě výtvarníky a divadelníky. Proto je také každý koncert Laibachu víceméně divadelním happeningem, v němž ovšem hlavní roli hraje ona hlučná, zdrcující, brutální hudba. Za nejzajímavější desky jsou považovány „nebezpečná“ „Nova Akropola“ (1985, např. „Vier Personen“, „Vojna Poema“, „Die Liebe“, „Drzava“ a samozřejmě „Nova Akropola“, jedna z nejtemnějších skladeb v dějinách rocku), kontroverzní „Opus Dei“ (1986, „F.I.A.T.“, „Leben-Tod“, „The Great Deal“, „How The West Was Won“ a slavné cover-verze – „Life Is Life - Opus Dei“ od Opus, a „One Vision – Geburt Einer Nation“ od Queen), divadelní „Krst pod Triglavom“ (1987), parafráze na Beatles „Let It Be“ (1988, s covery „Across The Universe“, „I´ve Got A Feeling“, „Dig A Pony“, „Get Back“) a populární „Jesus Christ Superstars“ (1996, např. „God Is God“, „Kingdom Of God“, „Abuse And Confession“, „Message From The Black Star“ a pochopitelně „Jesus Christ Superstar“ - lloyd-webberovský cover). O Laibach existuje i dokument – má název „Sieg unter der Sonne – Die Wahrheit über Laibach“ (1989, režie Goran Gajič).

Další slovinskou kapelou byla Borghesia – industrial hodně příbuzný s rodáky Laibach, později následoval příklon k EBM. Z alb bych uvedl třeba „No Hope No Fear“ (1987, např. „Ni Upanja, Ni Strahu“, „Mi Smo Povsod“ či kopulační „Lovci“) či „Escorts And Models“ (1989, např. „Am I?“ či temné „Toxido“).

Aj tá komerčná Amerika měla své nekomerční industriály.

Třeba texaskou skupinu Radio Free Europe (album „Laughoncue“, 1981, mj. „Shock Corridor“, „Whore Of Babylon“, „It Likes You“, „Fulda Gap“). A Kaliforňana, který si říkal Z´ev a vytvářel zajímavé rytmické struktury pomocí perkusivních nástrojů, vyrobených z kovového, dřevěného a plastového odpadu i užitných předmětů. Jeho „demoliční noise“ zkuste na deskách „Production And Decay Of Spaciall Relations“ (1981, např. „Vuur Uur 1e“, „Op Zoom 1e“, „zuje“) „Salts Of Heavy Metals“ (1981, mj. „Yellow Arrow“, „Brings, Brings“) nebo „Schönste Muzik“ (1986, např. „Titan´s Might“, „Anubis Ah´Soul“). Výborná je také živá nahrávka „My Favourite Things“ (1984).

V kalifornském San Diegu pak v polovině osmdesátých let vznikl umělecký soubor Crash Worship, který propojoval kmenové rituály, hudbu, divadlo a výtvarné umění, přičemž každé vystoupení bylo jakýmsi happeningem, většinou končícím (ne)organizovaným chaosem. Hudební složka vycházela z tribal drums music, jež byla obohacena o různé elektronické zvukové efekty vytvářené syntezátory, kytarami a vokály, což ve spojení s light shows a ohni vytvářelo atmosféru jakési nespoutanosti a divoké svobody. Přirozenou součástí vystoupení byla improvizace, včetně zapojování publika do performancí, takže stejně jako u hardcore se zde stíraly hranice mezi umělcem a divákem. Jako ukázku je možno prezentovat album CW „Triple Mania II“ (1992-1994, např. „Pyru“, „Wild Mountain“, „Muscolos“, „Triple Mania l“, „Night Shoe“, „Bring Me The Head Of Jeff Mattson“ plus 12minutový záznam „Live NYC ´92“).

Pojem industrial je vícerozměrný – patří sem i kapely označované jako industrial hardcore či industrial metal jako například Lard, Ministry, Revolting Cocks, Young Gods, Nine Inch Nails a také party vyznávající EBM jako třeba Front 242. A samozřejmě také japonská Masonna, jejíž brainwashing skončil na mistrovství světa brainwashingů na pěkném druhém místě hned za vládou KLDR.

Škatulky jsou prostě někdy na nic.