Pojďme se vrátit na přelom 70. a 80. let a představit nejzásadnější kapely amerického hardcore punku.
Začněme Kalifornií a San Franciskem, kde na začátku 80. let vznikla silná místní scéna. Pravděpodobně nejprovokativnější a tudíž nejpronásledovanější skupinou hardcore punku jsou dodnes Dead Kennedys. Instrumentální složku v souboru obstarávali East Bay Ray (g), Klaus Flouride (bg, voc) a Bruce Slesinger zvaný „Ted“ (ds), kterého po prvním albu nahradil černošský bubeník D. H. Peligro. Zásadní figurou ovšem byl silně angažovaný zpěvák Jello Biafra. Svými aktivitami útočil na Ameriku na několika frontách: v roce 1979 kandidoval na místo guvernéra San Franciska (nevyšlo to, ale „California Über Alles“ znáte, ne?), stál také u založení hardcoreového magazínu Maximum Rock´n´Roll a nezávislého labelu Alternative Tentacles, v polovině 80. let se přičinil o vznik No More Censorship Defense Foundation - nadace zaměřené proti cenzuře. Biafra své názory také proklamoval v agresivně ironických a posměšných textech, které by si pravověrní Američané za rámeček rozhodně nedali – kopal totiž do jejich „way of life“, jak se dalo. Za politické komentáře v tisku si pobyl dokonce i několik týdnů v kriminále. Brojil proti zkorumpovaným reaganovským vládním složkám, proti jejich agresivní politice, zároveň se snažil apelovat na mládež se snahou probudit ji z pasivity, dát ji „východisko ke křiku“. „Dékáčka“ také pomáhala ostatním mladým crews prosadit se – známý je počin „Let Them Eat Jellybeans“ (1981), LP, na kterém umožnila šestnácti novým HC-skupinám natočit svá dílka.
Samotní Dead Kennedys hrnuli svou muziku nekompromisně a tvrdě, ale přitom nápaditě; šestistruňák East Bay Ray ovládal kytaru s elegancí a zároveň fištrónem a její občas nahalený zvuk připomínal 50. léta. Občas ovšem tříšť zvuků odkudsi z pekla. Rytmický spodek Flouride-Peligro působil pochopitelně naprosto zběsile – oba to sekali tak, jako by se ani neměli dožít rána; do té doby zatím žádná parta nehrála tak ultrarychle jako právě DK. A do toho se šklebil hen ten Biafra. Kdesi jsem napsal, že zběsilost a barbarství DK „mi prostě odebralo mozek, párkrát do něj švihlo punkovým kladivem a úplně sešrotovanej a roztřískanej mi ho vrátilo zase zpátky.“ Stojím si za tím i dodnes.
Prvním a zcela masakrózním vrytem „kennedáčů“ do vinylu se stalo slavné album „Fresh Fruit Of Rotting Vegetable“ (1980, s úžasnými skladbami „Kill The Poor“, „California Über Alles“, „Holiday In Cambodia“, „Forward To Death“, „Chemical Warfare“, „When Ya Get Drafted“, „Drug Me“ plus ironickou verzí klasické presleyovky „Viva Las Vegas“). Po dvou provokativních malých deskách (např. skladba „Too Drunk To Fuck“ či EP „In God We Trust Inc.“ se songy jako „Nazi Punks Fuck Off“, „We´ve Got A Digger Problem Now“, „Kepone Factory“) vyšel další albový nářez nazvaný „Plastic Surgery Disasters“ (1982, např. „Government Flu“, „Trust Your Mechanic“, „Buzzbomb“, „Bleed For Me“, „Moon Over Marin“, „Terminal Preppie“, „Helloween“, „Riot“). V roce 1985 ovšem přišel kámen úrazu – eklektická deska „Frankenchrist“ (1985, skladby „Soup Is Good Food“, „MTV Get Off The Air“, „Chicken Farm“, „Stars And Stripes Of Corruption“, „A Growing Boy Needs His Lunch“) obsahovala plakát s dílem „Penis Landscape“ výtvarníka H. G. Gigera (mj. návrháře Vetřelce), na němž se to jen hemžilo mužskými přirozeními. Vlivná cenzurní organizace Parent´s Music Resource Center (PMRC - Hudební informační centrum pro rodiče) kapelu zažalovala za šíření pornografie, a ta se, přestože celý proces po dvou letech vyhrála, vyčerpána neustálými tahanicemi, soudy a též finanční ztrátou, nakonec rozpadla. Poslední deskou pak bylo ostré album „Bedtime For Democracy“ (1986, např. „Chickenshit Conformist“, „Triumph Of The Swill“, „The Great Wall“, „Cesspools In Eden“, „Gone With My Wind“).
Jello Biafra poté (kromě alb s mluveným slovem) připravil několik šílených projektů s jinými hudebníky. Ze spolupráce s kanadskou legendou D.O.A. vyšlo drtivé album „Last Scream Of The Missing Neighbours“ (1989, např. skladby „That´s Progress“, „Full Metal Jackoff“, „Wish I Was In El Salvador“). Ve spojení Biafry s Alem Jourgensem, Paulem Barkerem a Jeffem Wardem (všichni Ministry) vznikl děsivý, brutální industriální hardcore („techno-core“), zvaný Lard, který vypálil elpíčko „The Last Temptation Of Reid“ (1990, např. „Forkboy“, „Mate Spawn & Die“, „Drug Raid At 4 Am“, „Bozo Skeleton“, „They´re Coming To Take Me Away“, „Pinneapple Face“). Deska díky Biafrovým, do krve tnoucím politickým textům, vyvolávala vzteklé reakce i na dosti vysokých politických místech. O sedm let později se tito povedení chlapíci dali znovu do kupy, „sádlo“ obnovili a natočili album „Pure Chewing Satisfaction“ (1997, „War Pimp Renaissance“, „Moths“, „Faith Hope And Treachery“).
S kapelou NoMeansNo natočil Jello další běs, album „The Sky Is Falling And I Want My Mommy“ (1991, např. „The Sky Is Falling, And I Want My Mommy“, „Jesus Was A Terrorist“, „The Myth Is Real – Let´s Eat“). Ve stejném roce vyšla eponymní noise deska projektu Tumor Circus na níž se podíleli členové kapel Steel Pole Bath Tub a „frithovsko-hendrixovský“ kytarista Charlie Tolnay („Tumor Circus“, 1991, např. „Hazing For Success“, „Swine Flu“, „Take Me Back Or I´ll Drown Our Dog“, „Turn Off The Respirator“). Úsměvným country-punkem je pak Jellova společná deska s Mojo Nixonem „Prairie Home Invasion“ (1994, např. „Convoy In The Sky“, „Will The Fetus Be Aborted?“, plus covery „Love Me, I´m Liberal“, pův. od Phila Ochse a „Atomic Power“, pův. od Freda Kirbyho). V roce 1989 si Biafra zahrál ve filmu „Terminal City Ricochet“ (režie Zale Dalen).
Když už jsme zmínili kanadské D.O.A. – ti původně hráli v sestavě Joey „Shithead“ Keithley (voc, g), David Gregg (g, voc), Randy Rampage (bg, bvoc) a Chuck Biscuits (ds), nicméně na dlouhá pozdější léta pak Shitheadovi zbyl kromě Gregga jen nový baskytarista Brian „Wimpy Roy“ Goble (bg, voc). Mládenci přesídlili z Vancouveru do San Fo a svůj původně „normálně“ punkový styl stále více přibližovali k hardcore. Texty protiválečné a antifašistické. Za nejlepší desky se považují debut „Something Better Change“ (1980, např. „New Age“, „Rich Bitch“, „Watcha Gonna Do?“, „The Enemy“, „The Prisoner“), „Hardcore ´81“ (1981, např. „D.O.A.“, „Unknown“, „001 Loser´s Club“, „I Don´t Give A Shit“, v reedici ještě „General Strike“, „Race Riot“), kompilačka „Bloodied But Unbowed“ (1986) a „hockey rock“ platňa „True (North) Strong & Free“ (1987, např. „Nazi Training Camp“, „To Hell An´ Back“, „Endless Sky“). Známý je i jejich společný počin s Biafrou (viz. výše). Jo a jestli jste viděli v kině film „Hard Core Logo“ (1996, režie Bruce McDonald), tak vězte, že je o osudech právě skupiny D.O.A. V San Francisku působili i Flipper – senzací místní tvrdé scény se stala jejich alba „Generic Flipper“ (1982, např. „Sex Bomb“, „Nothing“, „Way Of The World“), „Gone Fishin´“ (1983, např. „Sacrific“, „The Lights, The Sound, The Rhythm, The Noise“, „Survivors Of The Plague“) a singl „Get Away“ s pro HC netradičně dlouhými, noiseovými a téměř joy-divisionovskými postpunkovými skladbami. Skupina skončila v roce 1987 po smrti (heroin) zpěváka a baskytaristy Willa Shattera.
Významná byla i scéna v Los Angeles. Tvrdí se, že onen ultrarychlý hardcoreový spodek se poprvé objevil v písních teenagerské skupiny Middle Class z losangeleské oblasti Santa Ana. Úvodní várka těchto běsů byla vlisována do drážek épéčka „Out Of Vogue“ (1978, např. „Out Of Vogue“, „You Belong“, „Insurgence“), pak porůznu vznikaly podobné songy jako „Love Is Just A Tool“, „Autistic“. Nicméně kapela se postupně proměnila v ponurou záležitost typu Joy Division nebo Siouxsie. To je slyšet na albu „Homeland“ (1982, skladby „Out Of My Hands“, Ritual And Deceit“, „A Skeleton At the Feast“, „The Call“).
Z LA též pocházeli X, v nichž působili Billy Zoom (g), Christine „Exene“ Cervenka (voc), John Doe (voc, bg) a Don J. Bonebrake (ds). Kapelu objevil ex-doorsovský klávesista Ray Manzarek. Stylově se pohybovala mezi HC-punkem a rockabilly – Zoom svým zvukem kytary i stylem hry jakoby navazoval na dávný surfin´sound, na Gene Vincenta, hodně čerpal i z Chucka Berryho. Zásadními alby jsou „Los Angeles“ (1980 mj. „Your Phone´s Off The Hook, But You´re Not“, „Sex & Dying In High Society“, „Sugarlight“, „Los Angeles““ plus ostrý cover „Soul Kitchen“, pův. od Doors), „Wild Gift“ (1981, „The Once Over Twice“, „We´re Desperate“, „White Girl“, „In This House That I Call Home“), „Under The Big Black Sun“ (1982, např. „The Hungry Wolf“, „Riding With Mary“, „Dance With Tears In My Eyes“, „Motel Room In My Bed“, „Under The Big Black Sun“, „Because I Do“, „Blue Spark“) plus přístupnější, „novovlnnější“ „Ain´t Love Grand!“ (1985, např. „Burning House Of Love“, „What´s Wrong With Me“, „Around My Heart“, „My Goodness“, „Love Shack“) a bez Zooma, už s novým kytaristou Tony Gilkysonem „See How We Are“ (1987, např. „I´m Lost“, „Anyone Can Fill Your Shoes“, „Left & Right“). Kapela se objevila i ve filmu o losangelsekých podzemních kapelách, který se jmenoval „Border Radio“ (1986, režie Allison Andersová, Kurt Voss, Dean Lent). V roce 1993 pak vzniklo další album „Hey Zeus!“ (např. „Country And War“, „New Life“, „Someone´s Watching“, „Big Blue House“, „Dreawn In The Dark“).
Stejnou legendou jako X zůstala i z téhož města pocházející parta středoškoláků Descendents, jež to párkrát zabalila, aby se zase opět vrátila. Byla známa deskami „Fat“ (1981, vtip-hit „Wienerschnitzel“, dále např. „My Dad Sucks“, „I Like Food“), hardcoreovou klasikou „Milo Goes To College“ (1982, např. „Myage“, „I Am Not A Loser“, „Tony Age“, „Jean Is Dead“) či živákem „Liveage!“ (1987). Písničky „potomků“ byly známy svou abnormálně krátkou stopáží. Později se přiklonili k normálnímu punk-rocku. Slušně to solili T.S.O.L. zpěváka Jacka Grishama z Long Beach. Bohužel, vědělo se, že mládenci a okruh lidí okolo nich jsou rváči a násilníci - považovali se za jakési „urban cowboys“. Jinak hudebně se jednalo o HC punk dosti hororového charakteru, někde mezi DK a Bauhaus. Zkuste album „Dance With Me“ (1981, např. „Code Blue“, „Silent Scream“, „Funeral March“, „Triangle“, „80 Times“), épéčko „T.S.O.L. (1981, např. „Property Is Theft“, „Abolish Government/Silent Majority“, „No Way Out“) a LP „Beneath Shadows“ (1983, např. „Other Side“, „She´ll Be Saying“, „Beneath The Shadows“).
V oblíbených Fear zase zpíval a hrál na kytaru Lee Ving (vl. jm. Lee James Capallero), herec silně komerčních filmů. Ostatní členstvo se střídalo, přes osmdesátky nicméně vydrželo duo Philo Cramer (g) a Spit Stix (ds). Jo, a jedním z mnoha basáků byl i legendární Flea, který později řádil v Red-Hotech. Celé to byla ironická sranda, ale hraná s takovým nášlehem, až posluchačům v uších vibrovali hlemejždi. Dejte desky „The Record“ (1981/1982, např. „Let´s Have A War“, „Disconnected“, „I Don´t Care About You“, „Camarillo“, „Gimme Some Action“, „Foreign Policy“) anebo oblíbené „More Beer“ (1983/1984/1985, např. „More Beer“, „Hey“, „Bomb The Russians“, „I Am A Doctor“, „Have A Beer With Fear“). Známý je i živák „Live…For The Record“ (1991). Nu, a pokud bychom chtěli uvést pár těch „silně komerčních“ filmů, v nichž se Ving vyskytoval, byly by to třeba „Flashdance“ (1983, režie Adrian Lyne), Nightmares“ (1983, Joseph Sargent) nebo „Streets Of Fire“ (1984, Walter Hill), „Clue“ (1985, Jonathan Lynn), „Black Moon Rising“ (1985, Harley Cokeliss), „Dudes“ (1987, Penelope Spheeris), „Masters Of Menace“ (1990, Daniel Raskov) či The Taking Of Beverly Hills“ (1991, Sidney J. Furie). Pěkná série, což? A když už jsme u toho Hollywoodu, tak přímo z něj pocházela oi-coreová parta Youth Brigade, od níž je známo album „Sink With Kalifornija“ (1984, např. „Sink With Kalifornija“, „Fight To Unite“, „Modest Proposal“, „What Are You Fighting For?“).
Losangeleští Black Flag jsou vedle DK nejdůležitější skupinou ranného období amerického hardcore. Inspirován newyorskou scénou okolo klubu CBGB ji už někdy v roce 1977 založil mladý, technicky zdatný kytarista Greg Ginn společně s baskytaristou Chuckem Dukowskim. Oba také stáli za vznikem malého nezávislého labelu SST Records, na kterém svoje nahrávky (a také nahrávky spřízněných kapel) vydávali – prvním výliskem je dnes legendární EP (1978) s písněmi jako např. „Nervous Breakdown“ a „Wasted“. Později došlo na další pecky („Jealous Again“, „Revenge“ atd.), ale stále se jednalo o jakoby anglickou verzi punku. Kapelu posléze opustil zpěvák Keith Morris (založil si vlastní partu Circle Jeks) a ani dva další frontman Ron Reyes a Dez Cadenai se v „černé vlajce“ moc neohřáli - respektive ten druhý zůstal, ale místo hlavního vokálu začal řezat do rytmické kytary.
Důležitým momentem v kariéře BF byl příchod svalnatého, zachmuřeného, neklidného a vzteklého intelektuála a literáta, zpěváka Henry Rollinse. V encyklopedii Rock proti proudu se píše: „Rollinsův vokál plný nenávisti k autoritám, režimu a bezpráví čiší agresí stejně jako Ginnova kytara. Vnesl do kapely znamení individuality, jíž se vedle Ginna rychle stal. Jeho příchodem, zvýrazněním rytmu až ke skoro hardrockové údernosti a schizoidní kytarou, dostala muzika Black Flag správný říz, jenž je uvedl do celého světa debutovým albem…“ Ono debutové album, které kapela nahrála v sestavě Henry Rollins (voc), Greg Ginn (g), Chuck Dukowski (bg), Dez Cadena (g) a Julio „Robo“ Valverde Valencia (ds), se jmenovalo „Damaged“ (1981), obsahovalo např. skladby „Rise Above“, „Depression“, „Spray Paint (The Walls)“, „Thirsty And Miserable“, „Police Story“, „Gimmie Gimmie Gimmie“, „Damaged l.“, a zase – vedle Kennedyovského „Fresh Fruit…“ je naprostým základem amerického hardcore.
Shrnutím dosavadní dráhy BF je pak kompilační MC „First Four Years“ (1983, např. „Six Pack“, „Louie Louie“). V té době došlo v kapele také k personálním změnám – odešel Cadena, za bicími se objevil Bill Stevenson a místo Dukowskiho přišla Kira Roessler (bg). Dalšími hlukovými bonbónky jsou desky jako třeba průměrnější (a pomalejší) „My War“ (1984, např. „I Love You“, „The Swinging Man“, „My War“), brutální „Slip It In“ (1984, např. „Black Coffee“, „My Ghetto“, „You´re Not Evil“, „Slip It In“, „The Bars“), jakž takž „Loose Not“ (1985, mj. „Loose Not“, „Bastard In Love“, „Best One Yet“, „I´m The One“), hardrockové „In My Head“ (1985, např. „Paralyzed“, „In My Head“, „Society´s Tease“, „White Hot"), a samozřejmě hustota nejhustší „Live ´84“ (1984). Zajímavé je i částečně instrumentální „The Process Of Wedding Out“ (1985, např. „Screw The Law“, „The Process Of Wedding Out“, „Southern Rise“), téměř jazz-coreové mini-LP, na němž Ginn hraje způsobem, jako kdyby o Hendrixe někdo típal hořící cigarety. Kapela byla pro své názory (zejména antisystémového Rollinse) neustále v hledáčku policie, dokonce došlo i na nějaké soudní spory a zatčení. V roce 1987 vyšel v Kalifornii zákaz vydávání a distribuování jejich desek, což BF bylo šumafuk, neboť si je beztak vydávali a distribuovali sami. Nicméně kapela se už předtím, v roce 1986, rozešla. Posledním výliskem bylo (realizované už s novým bubeníkem Anthony Martinezem) EP „Annihilate This Week“ (1986, např. songy „Annihilate This Week“, „Sinking“).
Firma SST, vedená Dukowskim, ale pokračovala s vydáváním dál a stala jedním ze základních labelů americké podzemní kultury (vyšli zde např. umělci jako Minutemen, Sacharine Trust, Meat Puppets, Hüsker Dü, Fred Frith, fIREHOSE, Bad Brains, Bl´ast!, Blind Idiot God atd.). Co se týče ostatních členů - „kytarový vrah“ Greg Ginn po svém odchodu z BF založil jazz-coreový nářez s názvem Gone (např. LP „Let´s Get Real, Real Gone For A Change“, 1986, např. „Watch The Tractor““, „Climbing Rat´s Wall“, „Ch. 69“, „Lawndale Rock City“, „Fifth Force Suite“). Později už pod svým jménem natočil obtížně poslouchatelné nicméně šílené a nářezové album „Getting Even“ (1993, např. „I´ve Changed“, „Kill Burn Fluff“, „You Drive Me Crazy“, „Nightmares“, „Crawling Inside“). Totální špína a syrovina. Maso okousané na kost.
Henry Rollins dal dohromady svůj Rollins Band, když největší opory nalezl v producentovi Theo Van Rockovi, kytaristovi Chrisu Haskettovi a bubeníkovi Sim Cainovi. Z baskytaristů je možné jmenovat Andrewa Weisse a v letech 1993-1997 obsluhoval nástroj známý Melvin Gibbs (ex-Defunkt). Posluchačům pak soubor nabídl „ostré, tvrdé a neuvěřitelně sevřené hardcore, na jehož základě (Rollins) doslova běsní svým nelidským křikem.“ (Rock proti proudu). Ještě předtím ale Henry nahrál sólově dvě alba – ostré „Hot Animal Machine“ (1987, např. „Black & White“, „Followed Around“, „Hot Animal Machine 1“, „Lost And Found“, „There´s A Man Outside“) a „Big Ugly Mouth“, které obsahuje mluvené slovo (1987, mj. „Can You Speak This?“, „Hey Henrietta“, plus „I Have Come To Kill You“, parodii na queenovskou skladbu „We Will Rock You“).
Hardbluesový masakr předvádí už s Rollins Bandem na desce „„Life Time“ (1987, např. „Burned Beyond Recognition“, „Lonely“, „Turned Out“, „Move Right On“, „What Am I Doing Here?“, „Turned Out“), běsní i na „Hard Volume“ (1989, např. „What Have I Got“, „I Feel Like This“, „Hard“, „Planet Joe“, „Turned Inside Out“) a přímo litánie vzteku srší z koncertního 2LP „Turned On“ (1990, např. s coverem „Do It“, původně od Pink Fairies). Masivní, hardrockové řežby nabízejí i desky „The End Of Silence“ (1992, např. „Low Self Opinion“, „Tearing“, „Obscene“, „What Do You Do“, „You Didn´t Need“) a vynikající „Weight“ (1994, např. „Disconnect“, „Fool“, „Civilized“, „Liar“, „Volume 4“, „Step Back“). Posledním zářezem svalovcovým do deváté dekády jest platňa „Come In And Burn“ (1997, např. „Shame“, „On My Way To The Cage“, „During A City“, „Spilling Over The Side“, „Say Goodbye Again“). I když vlastně… ona byla v roce 1999 s komplet novou sestavou natočena ještě deska „Get Some Go Again“ (např. „Illumination“,, „Get Some Go Again“, „Love´s So Heavy“, „Change It Up“, „On The Day“), ale vyšla až po milleniu.
Asketický vztekloun Henry Rollins měl svůj krátkodobý boční projekt Wartime, napsal několik knih a objevil se i v pár filmech, např. v roce 1995 si zahrál v thrilleru „Heat“ (režie Michael Mann) a gibsonovské sc-fi „Johnny Mnemonic“ (režie Robert Longo). Vždy byl znám svým sociálně-politickým aktivismem a zodpovědným přístupem k životu – v podstatě je jakýmsi zpodobněním ideálního umělce hardcore.
A ještě jedna kapela je spojena s Black Flag. Jsou jí Circle Jerks ex-zpěváka „černé vlajky“ Keitha Morrise a kytaristy Grega Hetsona (přišel z Redd Kross – viz. níže), kteří vznikli v Hermosa Beach. Důležitým členem se stal od roku 1983 baskytarista Zander Schloss. CJ byli HC klasika – štěkané texty, rychlý tvrdý sound, chaos, stage divings a účast ve filmu Penelope Spheeris „The Decline Of Western Civilization“ (1980). A hlavně hodně piva. Jedna z mála kapel žánru, která sice byla anti-systémová, ale nestála ve svých názorech nalevo. Ortodoxní hácéčkáři si jistě seženou desky „Group Sex“ (v bezmála 16 minutách namláceno 14 písniček, 1980, např. „Live Fast Die Young“, „I Just Want Some Skank“, „Wasted“, „Red Tape“, „World Up My Ass“), „Wild In The Streets“ (1982, např. „Wild In The Streets“, „Leave Me Alone“, „Meet The Press“, „Stars And Stripes“) nebo „Wonderful“ (1985, songy „Making The Bomb“, „Mr.Jones“, „Killing For Jesus“, „The Crowd“, „Wonderful“) či „Circle Jerks VI“ (1987, např. „Casualty Vampire“, „Beat Me Senseless“, „Living“, „I Don´t“). Poznámka – Hetson v roce 1984 souběžně nastoupil i do punkové party Bad Religion.
Spřízněna s Black Flag a Circle Jerks byla i teenagerská skupina Redd Kross, která se stala kultem zejména pro kontroverzní desku „Born Innocent“ (1982, např. „White Trash“, „Charlie“, „Linda Blair“), obsahující vyznání gangsterům a vrahounům typu Charlese Mansona. Někteří z členů RK si zahráli ve filmu „Desperate Teenage Lovedolls“ (1984, režie Dave Markey). Po určité době RK změnili styl a stali se běžnou melodickou kytarovkou, přesto se vrátili s vcelku solidním comebackovým albem „Third Eye“ (1990, např. „Annie´s Gone“, „Shonen Knife“, „I Don´t Know How To Be Your Friend“). V roce 1993 vznikla další dobrá deska „Phaseshifter“ (např. „Jimmy´s Fantasy“, „Crazy World“, „Lady In The Front Row“, „Visionary“), trochu ve stylu grunge. V roce 1994 měli Redd Kross dokonce kytarový hit „Yesterday Once More“ a udělali cover od sk. ABBA. Hulala!
S Black Flag spolupracoval přes SST i soubor Saccharine Trust, vedený Joe Baizou (g) a Jackem Brewerem (voc); v kapele ještě působili Tony Cicero (ds) a zpočátku také Mark Hodson (bg). Jednalo se o totální garáž (někdy stojící na improvizaci), hutný sound, občas s jazzovými názvuky. Což lze jistě zjistit poslechem alb jako jsou např. běsné „Surviving You, Always“ (1983, např. „The Giver Takes“, „Lot´s Seed“, „Spunk“, „Speak“, „The House, The System, The Concrete“) nebo výborné undergroundové live LP „Worldbroken“ (1985, mj. „The Worm´s Quest“, „Merciful Mother“, „In This Sandbox“, „Fred Presented Himself To Joseph“) či již s basistou Bobem Fitzerem natočené jazz-coreové „We Became Snakes“ (1986, např. „Drugstore Logic“, „Frankie On A Pony“, „For Her While“, „Effort To Waste“, „Longing For Ether“). Fakt masakr. Doporučuji.
U black-flagovského labelu SST vydávali i Minutemen ze San Pedra (Dennes D. Boon – g, voc, Michael Watt – bg, George Hurley – ds), proslulí tím, že jejich minimalistické HC-vypalovačky se vešly do jedné minuty a hodně čerpaly z jazzu a funku. Dejte alba „The Punch Line“ (1981, např. „Search“, „Boiling“, „The Punch Line“, „Gravity“, „Games“), „What Makes A Man Start Fires“ (1983, např. „One Chapter In The Book“, „Beacon Sighted Thrugh Fog“, „Colors“, „Plight And Fight“) a 2LP „Double Nickles On The Dime“ (1984, např. „Anxioux Mo-fo“, „Theatre Is The Life On You“, „History Lesson Part ll“, „This Ain´t No Picnic“, „Do You Want New Wave Or Do You Want The Truth?“). Skupina se rozpadla po Boonově tragické smrti v roce 1985.
Watt a Hurley následně přijali mladého nadšence Eda Crawforda (g, voc) a založili eklekticky znějící partu fIREHOSE. Ta už měla s hardcore společný snad jen zmíněný label, u kterého vydávala. Jinak zněla jako průnik Minutemen, Wire, Police a King Crimson z 80.let. S těmi svými jazziky, funkárnami a rytmickými fintami (BTW Watt je basák jak kráva!) by se klidně dala fláknout do crossoveru. Známa jsou alba „Ragin´, Full On“ (1987, např. „Brave Captain“, „It Matters“, „Another Theory Shot To Shit“, „Things Could Turn Around“), „If´n“ (1988, hit „Sometimes“, dále např. „Making The Freeway“, „For The Singer Of R.E.M.“, „Thunder Child“) a „Fromohio“ (1989, např. „Riddle Of The Eighties“, „Whisperin´ While Hollerin´“, „Some Things“, „The Softest Hammer“, „Understanding“, „Time With You“). Samotný Mike Watt je pak zapsán mezi alternativci deskou „Ball-Hog Or Tugboat“, na kterou si pozval různorodé společenství muzikantů jako např. Henryho Rollinse, Eddie Veddera z Pearl Jam , nirvanovského Dave Grohla, Thurstona Moorea ze Sonic Youth , dinosauřího J.Mascise a další (1994, songy jako „Big Train", „Against The 70´s“, „Piss-Bottle Man“, „Chinese Firedrill“, „Sexual Military Dynamics“).
Ze stejného města jako „dobrovolníci“ a „ohnivá hadice“ pocházeli i psychedeličtí Meat Puppets bratří Curta (voc, g) a Crise (bg) Kirkwoodů. Ti po svém nařvaném HC úvodu, reprezentovaným albem „Meat Puppets“ (1982, např. „Reward“, „Blue-Green God“, „Melons Rising“) a jemnější, trošku do cow-punku hozené dvojce (např. LP „Meat Puppets ll“, 1983, songy „Aurora Borealis“, „New Gods“, „Lake Of Fire“, „Split Myself In Two“), začali tíhnout k mnohem rozmanitějším formám, vycházejícím z bílého rhythm&blues šedesátých let. Zkuste LP jako „Huevos“ (1987, např. „I Can´t Be Counted On“, „Bad Love“, „Crazy“) nebo „Monsters“ (1989, např. „Light“, „Attacked By Monsters“, „The Void“). Z 90. let bych od MP vybral desky „Forbidden Places“ (1991, např. „Whirpool“, „Open Wide“, „Nail It Down“, „Forbidden Places“, „Sam“) a velmi melodickou „Too High To Die“ (1994, hit Backwater“, dále např. „Violent Eyes“, „We Don´t Exist“, „Roof With A Hole“, „Things“) a podobnou „No Joke!“ (1995, hitík „Scum“, dále např. „Taste Of The Sun“, „Nothing“, „Predator“, „Eyeball“, „Vampires“). Hle, kudy a kam mohou vést hudební cesty původních hácéčkových zběsilců!
Zásadní kapelou LA se stali také Suicidal Tendencies, partička skejťáků z Venice. Průniku HC a metalu, který ST předváděli, se také někdy říkalo „skate-core“. Hlavní figurou byl ve skupině zpěvák „Cyco“ Mike Muir, hustě vypadající týpek s věčným šátkem na hlavě. Trošku neandrtál, ale řval s velkou vášní. A to povětšinou své, vcelku kvalitní texty plné odcizení, depek, brutality, vulgarity a násilí. Žít mezi elejskými gangy holt asi není žádná sranda. Sestava kapely se často měnila a tak jmenujme některé další známější členy – např. Rockyho George (g), Ralpha "R.J." Herreru (ds), Mike Clarka (g), Louiche Mayorgu (bg) či baskytarového ekvilibristu Roberta Trujilla. Kapela prorazila už na počátku své existence a to zejména díky videu k songu „Institutionalized“, které bylo snad prvním videem HC-punkové kapely pouštěným na MTV. I poté byly „sebevražedné tendence“ jednou z asi nejúspěšnějších kapel žánru – zejména pak v období crossoverového alba „Art Of Rebellion“.
Za nejlepší desky se považuje „rychlá, zuřivá a zábavná…“ prvotina „Suicidal Tendencies“ (1983, např. „Suicide´s An Alternative / You´ĺl Be Sorry“, „Institutionalized“, „I Shot The Devil“, „Subliminal“, „I Saw Your Mommy…“), hitík „Join The Army“ (1987) a dále alba „How Will I Laugh Tomorrow I Can´t Even Smile Today“ (1988, např. skladby „How Will I Laugh Tomorrow“, „Pledge Your Allegiance“, „Trip At The Brain“, „If I Don´t Wake Up“), „Lights… Camera… Revolution“ (1990, např. songy „You Can´t Bring Me Down“, „Lovely“, „Give It Revolution“, „Send Me Your Money“, „Disco´s Out, Murder´s In“) a komerčnější „Art Of Rebelion“ (1992, např. „Nobody Hears“, „I Wasn´t Meant To Feel This“/„Asleep At The Wheel“, „I´ll Hate You Better“, „Which Way To Free?“, „Can´t Stop“). Po nikoli špatné desce „Suicidal For Life“ (1994, např. „Don´t Give Me Fuck“, „No Fuck´n Problem“, „What Else Could I Do“, „Love Vs. Loneliness“, „What You Need´s A Friend“), kterou ovšem kritika moc nemilovala, se ST na čas rozpadli. Na konci dekády to ovšem rozbalili znovu – návrat oslavili drsnou HC-deskou „Freedumb“ (1999, např. „Cyco Vision“, „Freedumb“, „Ain´t Gonna Take It“, „We Are Family“, „Heaven“).. Pozn.: Muir s Trujillem měli v 1.pol.90. let také svůj boční projekt Infectious Grooves, ale o něm více v kapitolce Crossover.
Když už jsme zmínili Infectious Grooves – u nich působil také výtvarník a kytarista Adam Siegel. Jeho kmenovou kapelou však byla parta z LA Hollywood Excel, které se říkalo – tomu neuvěříte – „menší brácha Suicidal Tendencies“, a frontmanem v ní byl Dan Clements. Z alb lze připomenout třeba „Split Image“ (1987, např. „Insecurity“, „Split Image“, „Wreck Your World“, „Social Security“) či „The Joke´s On You“ (1988/1989, např. „My Thoughts“, „Blaze Some Hate“, „Tapping Into The Emotional Void“, „Fired /You´re/“ plus cover „Message In A Bottle“, pův. od The Police). Siegel se pak s bubeníkem odtrhli a založili si My Head, ovšem Excel nabral jiné hráče a nakrútil pomalejší crossoverovou platňu „Seeking Refuge“ (1994/1995, např. „Unenslaved“, „Take Your Part Gotta Encourage“, „Drowed Out“, „Hair Like Christ“, „Plastic Cracks“). Ovšem poté se skupina rozešla. Skejťačtí hácéčkáři The Adolescents z losangeleského Fullertonu si to dali dvakrát – v letech 1980-81 a v období 1986-89. Z těchto dob také pocházejí desky „The Adolescents“ (1981, např. „Kids Of The Black Hole“, „Who Is Who“, „Amoeba“, „World Attack“) a „Brats In Battalions“ (1987, songy „Skate Babylon“, „Brats In Batallion“, „Peasant Song“, „Things Start Moving“, „Losing Battle“).
Kalifornské trio Agent Orange v čele s kytaristou a zpěvákem Mike Palmem svištělo v jemnějším HC (no, možná spíš punk rocku) s prvky modovského rhythm&blues (silný vliv The Who) a surf music (vliv Dicka Dalea), doplňovaném dosti nevybíravými, sociálně-kritickými texty. Pokud seženete, zkuste LP „Living In Darkness“ (1981, hit „Bloodstains“, dále např. „Too Young To Die“, „Everything Turns Grey“ plus cover „Pipeline“, pův. od Dicka Dalea) nebo EP „Bitchin´s Summer“ (1982) a „pomalejší“ a možná nejlepší „This Is The Voice“ (1986, např. „Tearing Me Apart“, „I Kill Spies“, „This Is Not The End“, „Voices /In The Night/“). Z dalších kapel LA a okolí jmenujme třeba ještě Angry Samoans v čele s Mike Saundersem (voc, g), jenž na začátku 70. let ještě v dobách své rockové publicistiky jako jeden z prvních použil výraz „heavy metal“ při recenzích alb dvou tvrdých kapel. Dalšími členy AS byli ještě Gregg Turner (voc, g), Todd Homer (bg, voc), P.J. Galligan (g) a bicí obstarával Bill Vockeroth. Zkuste jejich brutální EP „Inside My Brain (1980, mj. „Right Side Of My Mind“, „Hot Cars“, „You Stupid Asshole“, „Get Off The Air“, „Carson Girls“) a „Back From Samoa“ (1982, např. „Gas Chamber“, „Lights Out“, „My Old Man´s Fatso“, „Tuna Taco“, „Time Has Come Today“).
Dále uveďme též ostré hochy Rich Kids On LSD ze Santa Barbary v čele s Jasonem Searsem (voc, harm), Richardem „Bomerem“ Manzullem (ds, bg) a Chrisem Restem (g). Z prvního období jsou známy ultrarychlé EP „It´s A Beautiful Feeling!“ (1984, např. „Not Guilty“, „Beatiful Feeling“) a ultrarychlá alba „Keep Laughing“ (1985, např. „Think Positive“, „Life In A Bottle“, „Feelings Of Hate“, „Senseless Violence“) a „Rock´n´Roll Nightmare“ (1993, songy „Scab On My Brain“, „Catch Your Breath“, „Hangover“, „Blocked Out“). Existuje i hutný živák „Double Live In Berlin“ (1989), na kterém už hraje výborný basák Joe Raposo. Kapela se ale pak rozpadla a do kupy se dala až po třech letech. Po znovuobnovení je možno připomenout LP „Riches To Rags“ (1994, písně „We´re Back We´re Pissed“, „House Guest“, „Give It Up“, „Betrayed“).
Z Orange County pocházeli Uniform Choice, u nichž v roce 1984 po určitém personálním rozvratu (vyměnila se celá sestava kapely) začal pět Pat Dubar, pozdější zpěvák crossoverových Mind Funk. Ovšem UCh v oné polovině 80. let hrnuli drsné HC, přičemž prosazovali linii straight edge, stejně jako některé kapely z New Yorku. Od „jednotné volby“ zkuste alba „Screaming For Change“ (1986, např. „Once I Cry“, „Straight And Alert“, „Use Your Head“) a pestřejší a metaličtější „Staring Into The Sun“ (1988, např. „Indian Eyes“, „Region Of Ice“, „Same Train“). Jižněji, v San Diegu vznikli už na počátku 80.let Battalion Of Saints zpěváka George Anthonyho, kteří provozovali klasický nařvaný hardcore punk. Uvedl bych desku „Second Coming“ (1984, např. „Hell´s Around The Next Corner“, „Thru With You“, „Animal In Man“, „Second Coming“).
Je na čase pomalu se odebrat na východ USA. Ale vezmeme to přes severozápadní stát Washington.
V tomto ohledu bychom měli zmínit konec sedmdesátek a mladou partičku The Accident z Bellinghamu. Po té zbyl sice jediný singl, „Kill The Bee Gees“/„True Detective“ (1979), ovšem s áčkovou první skladbou, která se objevovala na všech možných podzemních HC punk kompilacích. Nyní pojďme do Seattle připomenout si tamější HC-punkové „mirky dušíny“, zvané Dehumanizers, kteří svým ostrým soundem reagovali na nešvary dnešního světa (alkohol, drogy, kouření, znečišťování životního prostředí atd.). To vše lze vyslechnout na LP „End Of Time“ (1987, např. „Again Alone“, „Can´t Slep“, „Chemical Death“, „Dehumarap“, Down On You“).
Když letounem přesvištíme Skalisté hory a prérie Dakoty a Iowy, přistaneme u jezera Michigan v bluesovém Chicagu. Zde v první polovině osmdesátých et vyráběla kultivovaný hluk skupina Articles Of Faith, jejíž tváří byl zpěvák a kytarista Vic Bondi, jinak též historik s výrazně levicovými názory. Dalšími členy byli Dave Shield (bg, voc), Bill „Virus X“ Richman (ds), Dorian Tajbakhsh (g) a Joe Scuderi (g). AOF měli vazby na washingtonskou HC scénu. První nahrávky kapele vyšly na kompilacích a épéčkách (např. „Buried Alive“, „False Security“, „Bad Attitude“, „What We Want Is Free“, „Prison“, „I´ve Got Mine“, „Wait“, „Buy This War“), LP po ní zůstala pouze dvě: „Give Thanks“ (např. 1984, mj. songy „Give Thanks“, „I Objectify“, „In Your Suit“, „Every Man For Himself“, „In This Jungle“) a „In This Life“ (1986, např. „Wait For Me“, „In This Life“, „Remain In Memory“, „Trains“).
Během cesty na východ by asi nebylo špatné zastavit se také v Detroitu, tradičním to městě tvrdé hudby. Zde od začátku osmdesátek působili Negative Approach a stali se tak průkopníky žánru v této oblasti. Hlavní figurou v ní byl zpěvák John Brannon, za ním pak stáli řežbaři Chris „Opie“ Moore (ds), Rob McCulloch (g) a Graham McCulloch (bg). Šílenou jízdu „negativního přístupu“ si můžete poslechnout na EP „Negative Approach“ (1982, např. „Can´t Tell No One“, „Ready To Fight“, „Nothing“, „Whatever I Do“) a LP „Tied Down“ (1983, songy jako „Evacuate“, „I´ll Survive“, „Friend Or Foe“ či „Hypocrite“). Kapela skončila ve čtyřiaosmdesátým, Brannon posléze založil jiný běs Laughing Hyenas.
Jednou z prvních skate-coreových skupin vůbec byli Big Boys z texaského Austinu. Z prvního období existence je možné připomenout singlovky „Frat Cars“, „Wipe Out“, „I´m Sorry“ (1980-81) a LP „Where´s My Towel/Industry Standard“ (1981, mj. „Security“, „Identity Crisis“, „Complete Control“). Pokud zůstaneme u průkopníků skate-core, asi bysme měli zmínit i JFA z Arizony, kteří vznikli v roce 1981. Od nich existuje velice těžko sehnatelná deska „Live 1984 Tour“ (1984).
Pokud bychom se přesunuli na východní pobřeží USA, nalezli bychom v New Jersey tvrdou punk-noise-kapelu Misfits, v níž se odvazoval zpěvák Glenn Danzig (vl. jm, Glenn A. Anzalone, dále g, p). Působila už od roku 1977 a kromě Danziga byl jejím druhým zakladatelem baskytarista Jerry Only (vl. jm. Gerald Caiafa Jr.). Tato divoká parta byla ještě tak trochu načichlá divadelními prvky rocku, přestože mezi své vzory počítala Damned a Ramones (což je na jejich písničkách nakonec slyšet) - viz album „Static Age“ (1978, vyšlo o dvacet let později, např. „Static Age“, „Hybrid Moments“, „Some Kinda Hate“, „Last Caress“). Posléze hodně čerpala z béčkových horrorů - v Danzigových textech se to jen hemžilo ponurostmi, hrůzou a hororovými tématy. Začalo to na EP „Horror Business“ (1979, např. „Horror Business“, „Teenagers From Mars“) a pokračovalo singly „Halloween“ a „Who Killed Marilyn“. Zásadním albem je v tomto směru „Walk Among Us“ (1982, např. „20 Eyes“, „Astro Zombies“, „Braineaters“, „Skulls“, „Vampira“,), výborné je zcela HC-elpí „Earth A.D../Wolfs Blood“ (1983, např. „Earth A.D.“, „Devilock“, „Death Comes Ripping“, „Mommy Can I Go Out And Kill Tonight“). Kapelu následně opustil Danzig a ta prakticky skončila. Dohromady se znovu dala (bez Danziga) pod vedením Jerryho Onlyho v půli devadesátek a natočila dvě průměrná alba „American Psycho“ (1966/1997, mj. „Dig Up Her Bones“, „American Psycho“, „Shining“) a „Famous Monsters“ (1999, např. „Scream‘“, „Lost Space“, „Dust To Dust“, „Crawling Eye“, „Saturday Night“).
Glenn Danzig po rozpadu Misfits založil noise-band Samhain (např. průměrné LP „Initium, 1983/1984, mj. „All Murder, All Guts, „All Fun“, „Macabre“, „He-Who-Can-Not-Be-Named“), od roku 1986 už nahrává pod svým vlastním jménem jako Danzig. Jeho alba, v nichž mísí hardcore s hard rockem a blues lze jen vřele doporučit, navíc každé z nich znamenalo určitý hudební posun. Glenn skvěle zpíval, většinou ve dvou polohách – v té střední měl jeho hlas takovou zvláštní morrisonovskou naléhavost (aby taky ne – The Doors byli jedním z jeho hudebních vzorů), ve výškách zase trochu gahanovatěl. Produkci jeho nahrávek si vzal do parády známý Rick Rubin, první sestavu jeho skupiny Danzig tvořili většinou hráči z amerických hardcoreových skupin.
Z desek lze doporučit cokoliv – začněme debutem „Danzig“ (1987/1988, např. „Mother“, „Am I Demon?“,, „She Rides“, „Not Of This World“, „Twist Of Cain“), přes „Danzig ll – Lucifuge“ (1989/1990, např. „Her Black Wings“, „Tired Of Being Alive“, „Devil´s Plaything“, „Girl“, „Long Way Back From Hell“, „Killer Wolf“) a „Danzig III – How The Gods Kill“ (1991/1992, např. „Dirty Black Summer“, „How To Gods Kill“, „Left Hand Black“, „Sistinas“, „When The Dying Calls“) až k albu „Danzig 4“ (1993/1994, např. „Until You Call On The Dark“, „Cantspeak“, „Brand New God“, „I Don´t Mind The Pain“, „Little Whip“). Na konci 90.let pak byla natočena skutečná temnota, koketující s gothic metalem – „6:66 Satan´s Child“ (1998/1999, např. Five Finger Crawl“, „Belly Of The Beast“, „Unspeakable“, „Firemass“, „Cold Eternal“, „Satan´s Child“). Brr, děsivé… ale svůdné.
Naprostá anarchie vládla na koncertech další newyorské party Reagan Youth, která fungovala v 1. pol. 80. let. Kdyby ji pan president slyšel, asi by ho klepla pepka. Měla songy jako třeba „Reagan Youth“, „No Class“ nebo „New Aryans“. Kytarista Reaganovy mládeže Victor „Venom“ Dominicis pak založil další anarchistický HC-punk zvaný Nausea,v němž zpívalo duo Amy Miret a Al Long. V podstatě to bylo proti všem a proti všemu – od americké vlády, přes studenou válku, nukleární zbraně, rasismus, křesťanství, až po nedodržování lidských práv. Typická záležitost. Pokud si chcete zahrozit pěstí, dejte… no v podstatě asi nějaký výběr, kde jsou songy jako např. „Cybergod“, „Here Today“, „Clutches“, „Godless“, „Butchers“ či „Extinction“. A co se týče NYC ještě takovou perličku – někdy v roce 1982 vydalo svoje EP „Polly Wog Stew“ (např. „Beastie Boys“, „Holy Snappers“, „Riot Fight“) mladé a ostré HC seskupení, které se později proslavilo v trochu jiné hudební oblasti. Věřte tomu nebo ne, ale jmenovalo se Beastie Boys. A že to hoši sakra švihali.
Na severovýchodě USA do toho nekompromisně bušili i Bad Brains, kombinující HC a reggae. Jednalo se o tvrdou černošskou kapelu, působící ve Washingtonu D.C. a N.Y.C. Tvořili ji otrhaní dredaři Gary „Dr. Know“ Miller (g), Darryl A. Jenifer (bg), Paul „H. R.“ Hudson (voc) a Earl Hudson (ds), všichni velmi dobří instrumentalisté a také pěkní zhulenci. V textech, které byly ovšem vykřikovány s obvyklou HC-naléhavostí, se právě díky průniku jamajského stylu a filosofii rasta často objevovaly pozitivní a mírové prvky. Přestože začali už v sedmasedmdesátém, prvním zářezem na hardcorové pažbě byl singl „Pay To Cum“ (1980), dalším pak MC „Bad Brains – ROIR Cassette“ (1981). Klasikou se stalo debutové album „Rock For Light“, které vlastně obsahuje spoustu znovu nahraných kousků z předchozí kazety (1983, např. skladby „Banned In D.C.“, „Attitude“, „Destroy Babylon“, „Joshua´s Song“, „I And I Survive“, „F.V.K“, „Rock For Light“).
Vysoko hodnoceno je další – pomalejší ale hudebně vymakanější - album „I Against I“ (1986, např. „Secret 77“, „Re-Ignition“, „Sacred Love“, „I Against I“, „Return To Heaven“, „Hired Gun“). Výborný je živák, stručně nazvaný „Live“ (1988), a také o rok později vydaná tvrdá studiovka „Quickness“ (1989, např. skladby „Voyage Into Infinity“, „Soul Craft“, „The Messengers“, „With The Quickness“, „Sheba“, „No Conditions“, „The Prophet´s Eye“), na níž BB trochu zpomalili a H.R.-ův odpudivý hlas se stal ještě odpudivějším. Pak už lze zmínit snad jen alba „Rise“, na němž místo H.R. zpívá „příliš hezky“ Israel Joseph I (vl. jm. Dexter Pinto) (1993, „Rise“, „Coming In Numbers“, „Free“, „Without You“, „Unidentified“) a „God Of Love“ opět s navrátivším se H.R.-em (1995, např. „God Of Love“, „Tongue Tee Tie“, „Thank Jah“, „Justice Keepers“, „Long Time“). O Bad Brains se často hovoří jako o předchůdcích Living Colour.
A také možná Naked Truth, radikálních černochů z Atlanty, kteří ve své tvorbě míchali HC, thrash a jazz, což lze slyšet třeba na desce „Fight“ (1993, např. „Door“, „Tormented World“, „Downtown“).
Za první „Straight Edge“ kapelu jsou považováni Minor Threat z Washingtonu D.C., které vedl zpěvák, kytarista a skladatel Ian MacKaye. Dalšími členy byli Lyle Preslar (g), Brian Baker (bg, g) a Jeff Nelson (ds), všechno mladíci okolo dvacítky. Už od začátku existence ve svých textech brojili proti chlastu a drogám. Píseň „Straight Edge“ dala také název celé jedné „pozitivní“ HC subkultuře, nazvané (překvapivě) staight edge. Což v podstatě znamenalo něco jako „i nedokneš se chlastu, hulení, v žíly stříkaných preparátů chemických, masa bílého i červeného, sexu užívati budeš pouze bez narážek machistických, kořínkami a porosty bylinnými živ budeš, a vodu čistou pít“. A že MacKay v tomto směru jednal nekompromisně jako nějaký hrozící straight-edge-zuita. Z ranných songů MT jmenujme ještě např. „I Don´t Wanna Hear It“, „In My Eyes“, „Filler“, „Stand Up“, album ale kapela vydala pouze jedno – „Out Of Step“ (1983, např. „Out Of Step“, „Look Back And Laugh“, „No Reason“, „Betray“, „Think Again“). Skutečným zájemcům o tvorbu „menší hrozby“ bych asi doporučil shrnující výběr, výmluvně nazvaný „Complete Discography“ (1988). Minor Threat se rozešli v roce 1984 a v 80. letech byli uznáváni za jednu z největších inspirací celé hardcoreové scény. Mj. stáli i u založení nezávislého labelu Dischord. Po svém rozchodu členové kapely působili v HC-subkultuře i nadále.
Jestliže zbytek „minorů“ mastil HC v parodické partě zpěváka a basáka Tesco Veea The Meatmen (mj. LP „War Of The Superbikes“, 1985, např. „War Of The Superbikes“, „Abba God And Me“, „What´s This Shit Called Love“), kytarista Brian Barker se dal dohromady s dalšími hácéčkáři a vytvořili partu Dag Nasty. A poslední člen MT, zpěvák MacKaye založil skupinu Embrace a následně HC-crossoverové Fugazi. Ale to už je jiná historie. Krátké profilky všech tři jmenovaných kapel naleznete v HC-textu „Alternativa v alternativě“.
V americkém hlavním měste začínal i pozdější frontman Black Flag, naštvaný zpěvák Henry Rollins. Kapela se jmenovala State Of Alert a jednalo se o vcelku rychlé, ale průměrné HC. Skladby okolo minuty (no spíš pod) a deska „No Policy“ (1981, „Draw Blank“, „Girl Problems“, „Public Defender“). Washingtonská smíšená kapela s výsostně hardcorovým názvem The Scream, vznikla už na začátku 80. let, ale výrazněji na sebe upozornila až v jejich druhé polovině. Tehdy vyšel singl „Walking By Myself“ a album „Banging The Drum“ (1987, např. „Choke Word“, „I.C.Y.U.O.D.“, „Mineshaft Burning“, „The Rhythm Beating“, „When I Rise“), obé zatěžkané HC-soundem, v němž jsou patrny vlivy sedmdesátkového hardrocku. Skupinu vedli černošský baskytarista a zpěvák Skeeter Thompson a bělošský zpěvák Peter Stahl, přičemž dalšími členy byli ještě Franz Stahl (lg, bvoc), Robert Lee Davidson (g, bvoc) a Kent Stax (ds). Jo, a v kapele taky začínal nirvanovský bubeníček Dave Grohl, který nabušil desky „No More Censorship“ (1988, např. „No More Censorship“, „Hit Me“, „Fucked Without A Kiss“, „No Escape“, „Building Dreams“) a výbornou „Fumble“ částečně ovlivněnou Bad Brains (1989, songy „Caffeine Dream“, „Gods Look Down“, „Mardi Grass“, „Land Torn Down“, „Dying Days“, „Gas“), která ale vyšla až o několik let později (1993).
Nyní šestkrát Boston a jeho nejrychlejší kapely na světě. I když tedy u té první jmenované, The Freeze byť to dokázala mlátit festovně, byl její sound pomalejší a o něco vymakanější než takové ty minutové honičky mlácené na 64-tiny. Skupina, původně založená vysokoškoláky, také netíhla k filosofii straight edge, čímž se od většiny bostonských part odlišovala. Hlavní figurou v ní byl zpěvák Clif Hanger. Z tvorby „mrazu“ bych uvedl první singl „I Hate Tourists“ (1980), EP „Guilty Face“ (1982, např. „Guilty Face“, „Violent Arrest“,) a LP „Land Of The Lost“ (1983, např. „American Town“, „Food Lava“, „No Exposure“, „Days Of Desperation“, „Sickly Sweet“) a „Rabid Reaction“ (1985, např. „Trouble If You Hide“, „No One´s Coming Home“, „Before I Hit The Rubber Room“, „Warped Confessional“). Následující party přízvisko „nejrychlejší“ splňují dokonale.Tak třeba dalším představitelem HC-linie straight edge byla zničující skupina SS Decontrol se svými sotva minutovými palbami. Od ní bych připomenul LP „The Kids Will Have Their Say“ (1982, např. „The Kids Will Have Their Say“, „Boiling Point“, „War Threat“) a EP „Get It Away“ (1983, např. „Get It Away“, „Glue“). Možná ještě šíleněji a zběsileji si počínali další Bostoňané Negative FX, kteří to měli se stopáží písniček podobně jako SSD. I jejich muzika byla podobná – jednalo se o štěkaný ultra-speed hardcore sound. Zkuste desku „Negative FX“ (1984, songy jako např. „Negative FX“, „I Know Better“, „Feel Like A Man“, „Together“, „Protestor“, „Mind Control“).
Podobnou jízdou byla třeba i s oběma předchozími partami spřízněná kapela D.Y.S. s drtivým EP „Brotherhood“ (1983, např. „Brotherhood“, „Stand Proud“, „Escape“, „Yellow“) než prošla určitou stylovou změnou (zpomalila) a natočila (již pomalejší) HC-crossoverové LP „D.Y.S.“ (1985, např. „No Pain, No Gain“, „The Loner“, „Closer Still“, „Which Side Am I“, „Graffiti“). Téměř byste ji nepoznali. Dále bych upozornil na bostonský Gang Green zpěváka a kytaristy Chrise Dohertyho s jejich mini-LP „This Is Boston Not L.A.“ (1981) a alby „Another Wasted Night“ (1986, např. „Alcohol“, „19th Hole“, „Protect And Serve“), „You Got It“ (1987, např. „LDSB“, We´ll Give It To You“, „Bomb“) a „Older… Budweiser“ (1989, např. „Just One Bullet“, „We Can Go“, „Tear Down The Walls“, „Casio Jungle“). Nu, a poslední kapelou ze severovýchodu, kterou je třeba v této kapitole zmínit, jsou opět bostonští Slapshot. Ti přešli od zběsilého HC k ještě zběsilejší fúzi HC s metalem. Pro srovnání dejte např. alba od „Back On The Map“ (1986, např. „Where There´s Smoke“, „Moment Of Truth“, „Might Makes Right“), přes „Step On It“ (1990, např. „No Friends Of Mine“, „I´ve Had Enough“, „Step On It“, „Could It Be“) až k „16 Valve Hate“ (1996, songy „16 Valve Hate“, „Teach Me To Kill“, „Truth Hurts“). No, i když vlastně…
Ze státu Massachusetts pocházela běsná parta Deep Wound, která přesně v rámci hácéčkových pravidel drtila velmi krátké a ultrarychlé songy, snad prý dle vzoru Discharge (viz. níže). Rozhodně je ale možné říci, že kousky z první poloviny eighties (jako např. „I Saw It“, „Sick Of Fun“, „Time To Stand“, „Deep Wound“, „In My Room“, „Sisters“, „Video Prick“) mají tendenci rozšmelcovat vám mozek na kaši. Co je ale důležité - v kapele se sešli tři budoucí exponenti pozdějších zajímavých bandů – zpěvák Charlie Nakajima založil HC-crossover Gobblehoof, bubeník J Mascis vložil vše do své skupiny Dinosaur Jr. a kytarista Lou Barlow po údobí právě u „dinosaura mladšího“ dal dohromady grunge partu Sebadoh. Další skupinu z Massachusetts, Siege pak řešíme v kapitolce o thrash core „HC – Brutální masakr“.
Nyní se na okamžik přesuňme na Britské ostrovy.
V samotné Anglii na konci 70. let existovala jedna odnož punku s podobnou myšlenkovou náplní jako americká hácéčka – tzv. anarchopunk, politicky a sociálně orientovaný směr, jehož hudba byla také daleko brutálnější než klasický punkový styl ´77. Svoje písničky si tito amatérští umělci nahrávali a vydávali sami. Hlavním představitelem byli Crass, kteří jen tak mimochodem - jako první použili ve svém názvu anarchistické áčko v kroužku. Ohlas vyvolalo zejména jejich album „Stations Of“ (1979, např. „Mother Earth“, „White Punks On Hope“). Ve stejném duchu jeli i Poison Girls (LP „Chappaquiddick Bridge“, 1980, např. „Statement“). O trochu více se dozvíte v kapitolce Punk.
Poté se začal britský hudební prostor od punku jakoby čistit – spousta kapel počala přibírat do svého soundu nové prvky, další se rozpadly, jiné se zaměřily na poněkud experimentálnější post-punk a gothic rock. Druhá vlna plus někteří pamětníci sice pokračovali ve stylu 77, ale se střídavými úspěchy. Na povrch se ale začaly drát z podzemí party, které do toho (zase snad pod vlivem heavy metalu) třískaly jako o život, a je proto možné je označit oním americkým výrazem hardcore. V první řadě se jednalo o kapely The Exploited a Discharge.
Skotští proletáři (z Edinburghu) The Exploited původně vycházeli z oi! punku a ve svých sociálně-kritických textech vztekle reagovali na drsnou realitu thatcherovské Británie – prali to do Maggie, do policie, do armády, do médií. Když se v jedenaosmdesátém objevili v Top Of The Pops (se songem „Dead Cities“) měli otvírači nenávistných dopisů na BBC o zábavu postaráno. Kapelu vedl divoký zpěvák-troglodyt Walter „Wattie“ Buchan s oranžovým čírem na hlavě, ostatní hudebníci se často střídali - z prvního období lze jmenovat například Big Johna Duncana (g), s přestávkami v kapele působil Wattieho mladší bratr „Wullie“ Buchan (ds), v první půli devadesátek kytaru hobloval Fraser Rosetti. Exploited se proslavili nejen svým logem (lebka s čírem), ale zejména krutým debutem, jehož název hovořil za vše – „Punk´s Not Dead“ (1981, např. „Punks Not Dead“, „I Believe In Anarchy“, „Royalty“, „S.P.G.“, „Mucky Pup“, „Army Life“). Na něj navázali dosti mizerně sejmutým koncertem „Exploited On Stage“ (1981). Někdy tehdy se začalo soundu kapely říkat punk-core.
Po drsných singlech „Don´t Let´em Grind You Down“ a „Attack“ vyšlo husté album „Troops Of Tomorrow“ (1982, s nejslavnějším hitem kapely „Sid Vicious Was Innocent“, dále např. „Germs“, „Jimmy Boyle“, „Alternative“, „UK 82“, „Fuck The U.S.A.“). Dobrá práce je odvedena i na desce „Horror Epics“ (1985, např. „Law And Order“, „Horror Epics“, „My Life“). Běsná jsou i alba „Death Before Dishonour“ (1987, např. „Power Struggle“, „Sexual Favours“, „Scaling The Derry Walls“, „Death Before Dishonour“) a „The Massacre“ (1990, skladby „The Massacre“, „Police Shit“, „Fuck Religion“, „Porno Slut“, „Dog Soldier“). A to i přesto, že Wattie v té době vyměnil číro za oranžové copány, Což mu vydrželo i u výborného ničivého alba Exploited, jež se zovalo „Beat The Bastards (1995, hit „Beat The Bastards“, dále např. „Affected By Them“, „Don´t Blame Me“, „Sea Of Blood“, „Law For The Rich“). Asi jako když HC zkřížíte s Motörhead. The Exploited zůstávají dodnes jednou z nejrespektovanějších HC-punkových kapel vůbec.
Discharge ze Stoke-on-Trent bývali přímo označováni za jakési zakladatele ostrovního HC. Jejich brutální sound byl v podstatě průnikem Motörhead a Black Flag, přestože v té době o „černé vlajce“ těžko mohli vědět. Jelikož něco takového jako Discharge v GB dosud nikdo neslyšel, byla dokonce pro kapelu vymyšlena speciální škatulka – D-Beat nebo také discore. Sestava se také měnila, nejdéle setrvávali v různých obdobích šílený (a velmi obratný) kytarista Tony „Bones“ Roberts, zpěvák Kelvin „Cal“ Morris, baskytarista Roy „Rainy“ Wainwright a bubeník Gary „Garry“ Moloney. Toto je také asi nejzákladnější obsazení (přestože spolu hrálo zhruba jen dva roky). Po odchodu Bonese přišel na jeho post vcelku schopný Peter „Pooch“ Purtill (g), ale zůstal jen dva roky. Pak bohužel postupně došlo k příklonu k dosti příšernému heavy metalu, což platilo vlastně po zbytek dekády. Následně se hudba kapely zlepšila a změnila v jakýsi hardcore metal, ale přesto to nejlepší, co po Discharge zůstalo, pochází z období let 1980-83.
Diskografie kapely je dosti nepřehledná, připomeňme EP „Realities Of War“ (1980, např. „Realities Of War“, „But After The Gig“), další songy z épéček jako „Fight Back“, Decontrol“ (obě 1980), „Never Again“, Two Monstrous Nuclear Stockpiles“ (obě 1981), nebo stejně pekelně rychlé album „Why“ (1981, např. „Visions Of War“, „Does This System Work“, „Why“, „Massacre Of Innocents“), singly „State Violence State Control“, „The Price Of Silence“, „The More I See“, „Ignorance“, a běsné elpí „Hear Nothing, See Nothing, Say Nothing“ (1982, např. „Hear Nothing See Nothing Say Nothing“, „The Nightmare Continues“, „The Final Bloodbath“, „I Won´t Subscribe“, „The Possibility Of Life´s Destruction“, „The Blood Runs Red“, „The End“) plus živák „Live At The City Garden New Jersey“ (1989), který dokumentuje koncerty z let 1983-4. Existuje i starodávné (a nepříliš kvalitní video) „Discharge – Victoria Hall – Hanley, Stoke-On-Trent – 1983“. Vše je absolutní čoud, brainwashing hlukovou hradbou kytar, ušní noční můra, spolehlivý zabiják slabších povah. Nikdy nic předtím ani potom nebylo takové jako Discharge.
No, a pro ty, kteří raději ten HC-metal, tak snad od Discharge LP „Massacre Divine“ (1991, např. „Lost Tribe Rising“, „White Knuckle Ride“, „Terror Police“, „Sexplosion“).
Odštěpkem Discharge se stala kapela Broken Bones, jíž založil kytarista Tony „Bones“ Roberts po svém odchodu z domovské formace. Styl? No, co asi tak mohla hrát, když tam řezal do kytary Bones, že? Diskografie této běsné HC-punkové party je opět značně nepřehledná (spousta mini-LP a živáků), ví se třeba o prvních singlech „Decapitated“ a „Crucifix“ (oba 1983) a vyzdvihl bych i SP „Seeing Thru My Eyes“ (1985). A co se týče velkých desek, tak snad - pokud je seženete - dejte třeba alba „Dem Bones“ (1984, např. „Wealth Rules“, „Who´s To Blame“, „Big Hard Man“, „Terrorist Attack“, „City Fodder“) a metalovější „F.O.A.D..“ (1987, skladby „Kick Down The Doors“, „Teenage Kamikadze“, „S.O.T.O“, „Programme Control“, „Missing Link“) a v podstatě také „promakanější“ „Losing Control“ (1989, např. „Killing Fields“, „Losing Control“, „Nowhere To Run“, „Shutdown“, „Brain Dead“). Běsný je též živák „Live At The 100 Club“ (1985). Všichni pravověrní hácéčkáři by se měli po nahrávkách BB pílit.
Další D-Beatovou partou byli The Varukers, vedení zpěvákem Anthony „Rat“ Martinem. Známy jsou singly „I Don´t Wanna Be A Victim“ (1982), který se objevil též na prvním LP, a „Die For Your Government (1983). Z alb bych jmenoval „Bloodsuckers“ (1983, např. „Protest & Survive“, „Don´t Confirm“, „Government´s To Blame“) nebo lepší „Prepare For The Attack“ (1986, např. „Killed By Man´s Own Hands“, „Animals“, „Stop Killing Now“, „Soldier Boy“). Podobně se prezentovali Amebix zpěváka a basisty Roba Millera s deskami „Arise!“ (1985, např. „Fear Of God“, „Largactyl“, „Arise“) a „Monolith“ (1986, např. „Monolith“, „I.C.B.M.“, „Last Will And Testament“) nebo středoangličtí Antisect s LP „In Darkness There Is No Choice“ (1983, např. „The World´s Biggest Runt“, „The Buck Stops Here“, „Heresy“). No, a pak bych uvedl další podobnou partu Hellbastard z Newcastle. Ta možná dodala i další stylové označení výše zmíněných běsů - crust punk. To pochází z prvního dema souboru, nazvaného „Ripper Crust“ (1986, např. „Nazis Killed“, „Massacre“, „Insanity“).
Pojďme si vyjmenovat některé další skupiny, které lze označit jako britské hardcore.
A začněme tou nejkontroverznější: hardcoreový zvuk, sociálně-kritické, ale také nenávistné rasistické texty – to byly hlavní devízy londýnské skin party The 4-Skins. Jejich tvrdá deska „The Good The Bad And The 4-Skins“ (1982) byla svého času mezi hololebci velkým kultem. Vyjmenujme též pár nejznámějších songů – „One Law For Them“, „Brave New World“, „Bread Or Blood“, „Low Life“, „Chaos“, „Evil“. English Dogs z Granthamu měli hlavně protiválečné a protisystémové texty, muzikou tvořili jakousi fúzi mezi HC a metalem. V kapele se střídali muzikanti i frontmani, z těch známějších tu působili třeba kytarista Graham „Gizz“ Butt, který později hrál s Prodigy. Doporučována jsou alba „Forward Into Battle“ (1985, např. „False Prophet“, „Wall Of Steel“, „Five Days To Death“, „Brainstorm“) a „Where Legend Began“ (1987, např. „The Eye Of Shamahn“, „Calm Before The Storm“, „Epilogue“).
Určitě sem patří Chaos UK z jihozápadní Anglie, s textovými tématy „od skateboardu po válku“. Celé to bylo velmi rychlé, velmi brutální a s velmi odpudivým vokálem. Levověrní však ať neváhají a vlijí do uší např. LP „Chaos UK“ (1983, např. „Selfish Few“, „Fashion Change“, „Parental Love“, „Urban Guerilla“), „Short Sharp Shock“ (1984, např. „Lawless Britain“, „Living In Fear“, „People At The Top“), split „Radioactive“ (1986) nebo desku „The Chipping Sodbury Bonfire Tapes“ (1989, např. „Indecision“, „Uniform Choice“, „Brain Bomb!“). Ze stejné oblasti (konkrétně z Bristolu) pocházeli hodně političtí Disorder. Ti se nejprve zaměřovali na épéčka, jako např. „Disortion To Deafness“ (1981, mj. „More Than Fights“, „You´ve Gotta Be Someone“) či „Perdition“ (1983, např. „Stagantion“, „Out Of Order“, „Condemned“, „Remembrance Day““), první album „Under The Scalpel Blade natočili v roce 1984 (např. „Driller Killer“, „Security Guard“, „Bent Edge“, „Prisoners Of Conscience“). Z 90.let bych uvedl EP „More Noise“ (1991, např. „Double Standarts“, „Togetherness And Unity“).
Dále sem patří birminghamská dělnická skupina G.B.H., kombinující punk s metalem. Cca do roku 1984 vystupovala pod názvem Charged G.B.H. a hlavními figurami v ní byli zpěvák Colin Abrahall a kytarista Colin „Jock“ Blyth. Co k očírovaným mládencům říct? Fuck se s tím nesrali. Oblíbená jsou alba „Leather, Bristles, No Survivors And Sick Boys…“ (1982, songy jako např. „Race Against Time“, „Necrophilia“, „State Executioner“, „No Survivors“), základní „City Baby, Attacked By Rats“ (1982, skladby jako „The Prayer Of Realist“, „Time Bomb“, „Slut“, „City Baby Attacked By Rats“, „Sick Boy“, „Maniac“) a „City Baby´s Revenge“ (1983, např. „Give Me Fire“, „I Feel Alright“, „Diplomatic Imunity“, „See The Man Run“), které kapela vydala ještě pod již zmíněným názvem Charged G.B.H. Už pouze jako G.B.H se představila deskami jako např. „Midnight, Madness And Beyond…“ (1985, např. The Seed Of Madness“, „Guns & Guitars“, „Too Much“, „Limpwristed“) „No Need To Panic!“ (1987, např. „Transylvanian Perfume“, „To Understand“, „Makin´ Whips“, „Gunning For The President“). Úspěšně se prodávalo koncertní video „G.B.H Live At Victoria Hall, Hanley“ (1983). Z 90.let bych upozornil na desku „Church Of The Truly Warped“ (1992, např. „Where The Wild Things Are“, „Not Enough Hate“, „Candy Man“, „Church Of The Truly Warped“). G.B.H je jednou ze základních part britského hardcore punku.
Podporou organizací Animal Liberation Front a Artist For Animals byla zase známa vegetariánská kapela Conflict, která udržovala také velmi přátelské vztahy - asi díky stejnému přístupu k životu a tvorbě - s anarchopunkovými Crass (viz. text punk). Za mikrákem Colin Jerwood, muzika syrová, neučesaná, texty většinou antisystémové, pacifistické. Namátkou vybermež alba „It´s Time To See Who´s Who“ (1983, např. „Kings & Pun ks“, „Meat Means Murder“, „Conflict“), „Increase The Pressure“ (1984, např. „Increase The Pressure“, „Law And Order“, „From Protest To Resistance“), „Ungovernable Force“ (1986, např. „Piss In The Ocean“, „Mental Mania“, „The Battle Continues“), nebo „The Final Conflict“ (1988, např. „Let The Battle Commence“, „The Cord Is Cut“). Britskou obdobu životního stylu „straight edge“ představovala kapela The Stupids, v níž byli pány hlavnými sebestředný zpěvák a textař Tommy Stupid a baskytarista a zpěvák Wolfie Retard. Hrála tvrdé, ultrarychlé řežby ovlivněné Black Flag , Scream a Suicidal Tendencies. Z desek bych připomněl „Peruvian Vacation“ (1985, mj. „This Is The Norm?“, „You Shoulda Listened“, „Born To Build To Grind“, „Wipe Out“), Mini-LP „Van Stupid“ (1987) a LP „Jesus Meets The Stupids“ (1988, mj. „Bug Blood“, „Skid Row“, „Jesus Meets The Stupids“, „Animal Crackers“).
Skotští oi anarchisté Oi Polloi u nichž hulákal frontman Deek Allen, byli téměř učebnicovou ukázkou typické hardcore-punk kapely té doby. Tvrdý sound á la Exploited a do toho nasrané texty ve skotském-gaelském jazyce proti: ničení životního prostředí, rasismu, sexismu, homofobii, komunismu, fašismu, imperialismu, Thatcherové a s reaganovskou Amerikou se taky dvakrát nemazali. Moment… jo, aj proti tej atomovej hrozbě se stavěli. Tedy komplet obvyklá témata. Zkuste EP „Resist The Atomic Menace“ (1986, např. „Resist The Atomic Menace“, „Hands Off Nicaragua /Americans Out/“) a LP „Unite And Win“ (1987, např. „Scum“, „We Don´t Need Them“, „Kill The Bill“, „Pigs For Slaughter“, „Commies And Nazis“). Parodičtí Dr. and The Crippens z Lancesteru většinou vystupovali vymustrovaní jako strašáci do zelí, využívali rekvizity a občas hráli tak rychle, že to už uši ani nestačily vnímat. Sestava byla následující: Max Von Reinhead (voc), Wayne Crippenski (bg, voc), Tom Crippen (g, voc) a Jesus Van Gogh (ds). Bohužel působili jen krátce. Existuje ale několik nosičů k připomenutí: LP „Fired From The Circus“ (1988, např. „Mr. Creosote“, „Pneumatic Geek“, „The Ballad Of Farmer Vincent“, „Don´t Look In The Feezer“), výborné EP „Avant Gardening“ (1989, např. „Global Shafting“, „Melt“, „Death Of Pinnochio“) a konečně druhé LP „Raphanadosis" (1989, např. „Enter The Garden“, „Braindead“, „Garden Centre Murders“, „Anti-Christ On Button Moon“). A pak ještě koncertní video „Live Snit – Live At The Fulham Greyhound, London“ (1989).
S motörheadovským rámusem švihnutým kapánek Hüsker Dü přišli ze severoanglického Sunderlandu ve druhé polovině eighties i drsn Leatherface. Skupinu vedl zpěvák a kytarista Frankie Stubbs, přičemž důležitým členem byl i kytarista Dickie Hammond. Doporučují se alba „Fill Your Boots“ (1990, např. „New York State“, „Razorblades & Aspirin“, „Peasant In Paradise“, „Here Comes The Judge“, „Fate“) a „Mush“ (1991, songy „Springtime“, „Not Superstitious“, „I Want The Moon“, „Bowl Of Flies“, „I Don´t Want To Be The One To Say It“). Vlastně i další deska „Minx“ je taky pěkná mlátírna (1993, např. „Fat, Earthy, Flirt“, „Do The Right Thing“, „A Sad Day Indeed“, „Heavent Sent“, „Books“).
A Evropský kontinent? Zde lze pokládat za jakési předchůdce hardcore například holandské The Ex, vyznávající postoj DIY a aktivní přístup k životu (pomoc nezaměstnaným, bezdomovcům, squaterům), stejně jako Crass nebo Dead Kennedys.Oni by mohli patřit do vícera škatulí, neboť muziku předváděli spíše garážově post-punkovou, noiseovou až industriální a samozřejmě se sociálně-kritickými texty. Kapela, u níž byli zásadními figurami Terrie (g) a G.W.Sok (voc) a později ještě Luc (bg) a Katrin (ds) a která si v roce 1987 (tedy ještě za totáče) zahrála i u nás, vydala mj. desky jako LP „Pokkeherrie“ (1985, např. „Nurse!“, „Soviet Threat“, „Mmm Crisis“, „White Liberals“, „Everything We Never Wanted“), SP „The Spanish Revolution“ (1986, např. „Ay Carmela“) a alba „Aural Guerrilla“ (1988, např. „Meanwhile At McDonna´s“, „Godgloeiendeteringklootzak“, „Headache By Numbers“) a „Joggers & Smoggers“ (1989, např. „Pigs And Scales“, „Nosey Parker“, „Kachun-K Pschüch“) včetně kompilace „Hands Up! You´re Free“ (1989). Z devadesátých let bych uvedl world music ovlivněnou desku „Mudbird Shivers“ (1995, např. „Hunt Hat“, „Shore Thing“, „Formel Reporter“, „Thunderstruck Blues“).
Holandské hardcore by mohli zastoupit také Anarcrust třeba s alby „Coalescence“ (1991, např. „One-Way To Death“, „Blue Eyes“, „Pushed“) a „Progression Of Decline“ (1993, např. „My Endless Search“, „Stupid, Arogant And Fooled“, „Help Me Out“). Obé pak vyšlo na kompilaci „Freedom Of Coalescence“ (1993). Vedle na jihu, v Belgii působila divoká, špinavá banda říkající si La Muerte a fungující v sestavě Marc du Marais (voc), Dee-J (g), Paul „Dunlop“ Delnoy“ (bg), Michel De Greef (ds). Tuto skupinu si mj. v závěru svého života oblíbil LSD-guru Timothy Leary. A to nejen kvůli názvu – nadšeně vyprávěl zejména o albu „Death Race 2000“ (1989, např. „Shoot In Your Back“, „I Would Die Faster“, „Black God White Devil“). Následně kapela vydala LP plné hustých coverů „Experiment In Terror“ (1990, např. „Experiment In Terror“ pův. od Henry Manciniho, „Crazy Horses“ pův. od Osmonds, „Summertime Blues“, pův. od Eddie Cochrana). Stopy po La Muerte mizí někdy v polovině 90.let.
V Itálii je dodnes legendou turínská banda Negazione, založená na začátku eighties trojicí Guido „Zazzo“ Sassola (voc), Roberto „Tax“ Farano (g) a Marco Mathieu (bg) – bubeníci se střídali -, známá vzteklou, surovou muzikou s protiválečnými texty. Určitě si sežeňte desky „Lo Spirite Continua“ (1987, např. „Niente“, „Straight A Rebel“, „Lasciami Stare“, „Che La Guardi“) nebo „Little Dreamer“ (1988, mj. „Unity“, „We Need To Heal“, „The Beautiful Names“), singl „Sempre In Bilico“/„La Nostra Vita“ (1989) a LP „100%“ (1990, např. „Back To My Friends“, „Yesterday Pain“, „Get Away“, „Brucia Di Vita“, „It´s Hard“). Zmínku by si zasloužili i rakouští hároši Stand To Fall už jen proto, že byli svého času označováni za nejlepší domácí HC-kapelu. Na scéně působili cca od roku 1987, a v nejlepším období fungovali v sestavě Josef „Joshua“ Vitek (voc), Andi Ehrenberger (bg), Heli Bacher (g), Christoph „Stoffel“ Schmidt (g), a Thomas „Albino“ Leitner (ds). Zůstalo po nich několik nahrávek jako třeba splitko „Sometimes It´s Like…“ (1988, např. „Cruel End“, „Fear“, „A Personal Question“) a alba „Stand To Fall“ (1989, „Welcome To Paradise“, „Angry Young Men“, „Loneliness“) a „Fear“ (1993, např. „Pride“, „Sister“, „Dying Alone“, „Prison“). Méně známí jsou Němci z Hammerhead (LP „Evil Twin“, 1993, např. „Evil Twin“, „Anvil“).
Nu, a pokud půjdeme na sever, HC rozhodně byli a hráli norštíi So Much Hate, kteří 10 let působili v sestavě Gunnar Nuven (voc), Borre Lovik (g), Per Arne Haugen (bg) a Finn Erik Tangen (ds). Jednalo se o pěkné vzteklouny, což lze oveřit na jejich nesmírně těžko sehnatelných deskách „How We Feel (1987, např. „How We Feel“, „Blinded“, „Screams“, „How Could It Be Worse Before“, „Apathy“), „Blind Alley“ (1988, např. „It´s So Easy To Ruin It All“, „Sometimes I Feel“, „Trapped“), „Seein´ Red“ (1990, např. „Warsong“, „Ghosts“, „X-Song“, „Rip Off“, „Seein´ Red“, „Weakness“) a „Lies“ (1993, např. „New Breed Of Fleas“, „Last Drop Of Fear“, „Corrupted Nations News“, „Sinking“). Po leteckém přesunu na východ zmíníme i zástupce země tisíce jezer, jimiž byli nepochybně finští speed-punkeři Kaaos (např. songy „Mallakka“, „Todellisuus“).
Tím jsme si odbyli první anglický (a evropský) výlet, ale na starý kontinent, potažmo na ostrovy, se ještě podíváme.
