S tímhle rockovým žánrem by to mělo být zdánlivě jednoduché jak facka. Je tomu ale právě naopak a my brzy uvidíme proč. Samotný výraz „heavy metal“ (volně přeloženo „těžký kov“) se objevil už v 19. století, kdy v chemii označoval prvky s vysokým molekulárním číslem. Ve dvacátém století je jeho tatíčkem starý beatnik Will Burroughs, v jehož sci-fi úletu „Nova Express“ z počátku 60. let vystupuje figura Uranium Willy, the Heavy Metal Kid (neboli „Willy z Uranu, Těžkokovovej Zajda“ jak přeložil Josef Rauvolf). O to by snad ani nešlo, horší je to s umístěnkou pojmu na rockové scéně.
Poprvé se pojem „heavy metal“ v souvislosti s rockovou hudbou objevil na konci 60. let v New York Times v článku jednoho žurnalisty, který napsal o Hendrixovi, že „Jimiho hudba zní, jakoby padal z nebe těžkej kov“. Jelikož toto přirovnání připadlo některým hudebním publicistům jako velmi poetické, automaticky ho použili pro určité, na tu dobu velmi drsně znějící soubory, většinou se odlišující od běžné beatové nebo rhythm&bluesové produkce. Tyto kapely proslulé hřmotným soundem kytar a bicích se již muzice pozdějších HM ansámblů hodně blížily, a v jejich skladbách se objevily určité postupy či riffy, ze kterých jejich hudebně ještě tvrdší následovníci vycházeli. Proto jedna skupina publicistů považuje za jakési průkopníky heavy metalu první hardrockové grupy přelomu 60. a 70. let, jako třeba Jimi Hendrix Experience, The Who, Cream, Mountain, Iron Butterfly, Blue Cheer, Steppenwolff, MC 5, Stooges a hlavně Led Zeppelin nebo Black Sabbath a Deep Purple.
Pak je tu další řada heavy odborníků (např. publicista Ian Christe nebo antropolog a filmař Sam Dunn), která ze jmenovaných part přiřknula založení stylu pouze kapele Black Sabbath a jejím pomalým písním s tématy mysticismu a okultismu – to je vcelku rozumné vydělení, neboť žánr jako takový ve svém vrcholném období na těchto aspektech vyložené stál. Ovšem „sabbati“ byli ve své době dlouho jediní, kdo o těchto tématech zpíval (snad kromě Atomic Rooster), takže o nějakém širším myšlenkovém nebo módním hnutí nemohlo být ani řeči. Pokud tedy nebudeme brát v potaz ještě „zeppeliny“, kteří ovšem s černou magií koketovali osobně (J. Page) ale v textech písní ji raději zaměňovali za svět fantasy. Navíc první polovina 70. let byla kromě klasického hard rocku jasně pod nadvládou glam (glitter) rocku s jeho nablejskanými androgynními vesmířany. Postavení Black Sabbath jako praotců metalového boomu, který začal na přelomu 70. a 80.let, je ale jistě neoddiskutovatelné (zábavná historka: když se sabbaťáckého kytaristy Tony Iommiho někdy v půli sedmdesátých let jeden novinář zeptal na muziku BS, přičemž ji nazýval heavy metalem, chudák Tony vůbec netušil, o čem ten chlápek vlastně mluví – pozn. aut.).
Nu a třetí fronta publicistů (mj. třeba Nick Kent – z jeho úst byste v seventies slovo heavy metal slyšeli marně) pravý zrod heavy metalu vkládá právě až do druhé poloviny 70.let, kdy se původní hard rock značně vyčerpal a navíc ho začal postupně smetávat britský punk rock. (Staro)nová generace vládců tvrdé kytary se jala svého hardrockového tatíka bránit silou nebývalou – zvýšila rychlost, tvrdost a po krátkém, řekněme sociálně kritickém období (pod vlivem punku) určila myšlenkové pojetí stylu (mj. viz. Black Sabbath). Pomineme-li úvodní, značně žánrově ortodoxní etapu, začala do sebe vstřebávat i hudební prvky z jiných oblastí, takže tento její heavy metal rostl takovým způsobem, že se v průběhu 80. let stal nejrozšířenějším rockovým žánrem. A po spojení s hardcore, punkem, art rockem, pop rockem a dalšími styly zůstal mocný a silný až vlastně do dnešní doby.
U nás navíc k všeobecnému zmatení pojmu přispěl i hudební publicista Josef „Zub“ Vlček, přiřazující se k první skupině hudebních publicistů, tedy těch, kteří podle nestora kritiky Lestera Bangse považují za první heavy metal tvorbu skupin The Who, Cream a Jimi Hendrix Experience ze druhé poloviny 60. let. Vlček tuto linii naznačuje v serii článků „Metalový pravěk“ (Melodie, 1988). Jenomže později, ve svém slovníčku rockových stylů, už cpe heavy metal někam do začátku 70. let; označuje ho jako „derivát hard rocku, vzniklý na počátku sedmdesátých let částečně přímým vývojem z anglo-americké hardrockové školy, částečně z druhé generace detroitského punku, v obou případech pod výrazným vlivem psychedelické hudby. Je v něm ještě více zdůrazněn jednotvárný, řinčivý rytmický základ a agresivní hlasitá kytarová hra, bombastické riffy, dlouhá sóla a často i pseudooperní zpěv.“ Tedy - až na spornou dataci vzniku a „výrazný vliv psychedelie“ to vcelku jde, ale když budeme číst dál, zjistíme, že je to trošku pomotané – Vlček poletuje z desetiletí do desetiletí, někde striktně vychází z hudebních východisek, někde nikoli a hlavně vůbec nebere v potaz myšlenkové pojetí stylu a dobové kulturně-sociální aspekty. Občas střílí naslepo, občas se trefuje. Proto se můžeme dočíst věty s kterými lze souhlasit: „Hned v první fázi se metal diferencoval na lehčí, většinou americkou školu (viz pomp rock a hair metal), orientovanou na hitparády a fantaskní, divadelní styl. Dále se na scéně držela pravověrná tvrdá metalová linka, založená Black Sabbath, která měla sklony k mystice, satanismu, drsným stylizacím a co nejdrsnějšímu zvuku (např. Judas Priest). Tento trend vyvrcholil na konci osmdesátých let špičkovými skupinami kalifornské školy (Metallica, Megadeth atd.)…“ Na druhé straně pak lze čísti skutečné perly, např. stačí, když předchozí větu jenom dokončíme: „…a na začátku devadesátých let seattleskou školou grunge. Třetí trend se objevil koncem sedmdesátých let jako nová vlna britského heavy metalu, která pod vlivem punku došla k několika speciálním proudům jako speed metal, hard core punk atd…“
S tímhle by jistě většina fandů a interpretů HM nesouhlasila. Termín „Nová vlna britského heavy metalu“ je pouze dalším novinářským výmyslem (konkrétně časopisu Sounds) - stejně jako jí je dnes nálepka „nu metal“ pod kterou jsou cpány kapely, které s heavy metalem (hlavně s jeho myšlenkovým obsahem) nemají nic společného. Díky nástupu novovlnných part se totiž v druhé polovině 70. let začalo módně říkat „nová vlna“ všemu, co se jen kapičku odlišovalo a neminulo to ani rank hard rocku. Sám autor termínu, novinář Geoff Barton v knize Micka Walla Iron Maiden – Run To The Hills tvrdí: „Výraz New Wave Of British Heavy Metal byl mírně nadnesenej termín, kterej se objevil v jednom podtitulu. Trošku jsme to nafoukli, aby ten článek dostal víc šťávy. Po pravdě řečeno, ty kapely neměly po hudební stránce zase tolik společnýho, ale bylo zajímavý, že se jich vynořilo takový množství a prakticky ve stejnou dobu.“ Ano, i zde to byl ten hlavní důvod pro „new wave“ – ono náhlé množství kapel tvrdého ranku. A tak se i v tomto žánru pro nástup nových, neokoukaných skupin, které začaly klást důraz na větší tvrdost a rychlost svého soundu, začal používat výraz „nová vlna“. Nu, a pak tam díky terminologickému zmatku, ovlivněnému Amerikou (tam se víceméně hard rock = heavy metal) stačilo vrazit obecné slovo „metal“ a novináři měli zase možnost psát o něčem „novém“.
Takže jak to s tím hard rockem a heavy metalem vlastně je? Interpretace a vysvětlení jsou různá, jeden tvrdí to, druhý ono, co si však vybrat?
Pojďme si raději – po vzoru třetí skupiny žurnalistů - hned oba výrazy trochu oddělit: vložme „hard rock“ do 1. poloviny 70. let a „heavy metal“ berme coby jeho pozdější reakci na punk - v průběhu dalších odstavců zjistíme, že to celou věc hodně zjednodušuje a navíc je to i celkem opodstatněné. Kromě toho se totiž jednalo také o reakci na zavedené hard a art rockové velikány. „Motivace ke vzkříšení zájmu o žánr, který byl časopisy jako NME již dávno prohlášen za mrtvý, vzešla z neuspokojení podobného tomu, které provázelo nástup punku. Tehdy se nově nastupující generace odvrátila od zlenivělých monolitů orientovaných výhradně na vydávání alb. Kolem roku 1979 byly kapely jako Led Zeppelin, Pink Floyd, ELP a Yes– do té doby prominentní členové vládnoucí rockové šlechty – jen zřídkakdy k vidění v Británii. A pokud už se tyto kolosy náhodou uráčily nakrátko objevit, místo uspořádání opravdového turné dávaly přednost pohodlnějším (a lukrativnějším) vystoupením ve velkých, odosobněných halách, jako je londýnský Earl´s Court. Rockové skupiny začaly být grandiózní a pompézní a jejich hudba předčasně zestárla. Následkem toho se propast mezi těmi na pódiu a těmi pod ním prohloubila víc než kdy předtím.“ (Mick Wall: Iron Maiden – Run To The Hills).
Pokud se tedy v rámci tohoto odlišení opět vrátíme k Vlčkovi a jeho definici, měli bychom mluvit o „nové vlně britského heavy metalu“ nikoli jako o „třetím trendu“, ale hlavním trendu. Dále: „hard core punk“ je punkový a nikoliv metalový subžánr; takový Wattie z Exploited by svými oranžovými copány Vlčka asi hnal. A nejvzpurnější student „seattleské školy grunge“ Kurt Cobain by Zubovi za to, že ho zařadil k metálistům, které nesnášel, možná rozflákal svého telecastera o hlavu. I on totiž chápal své oblíbené sabaty a zeppelíny jako hard rock; metal pro něj znamenaly hlavně jím opovrhované ošminkované party z LA.
Ale popojděmež a hledejme pro naše tvrzení další opěrné body. Hudební publicista a odborník na heavy metal Petr „Kory“ Korál je sice v knize „Beaty bigbeaty breakbeaty“ ještě lapidárnější než Vlček, neboť podle něj je „heavy metal termín jaksi všeobecný, pod nějž lze ´napasovat´ defakto veškerou ´kovově´ znějící muziku.“ Ale zároveň z jeho dalších slov vyplývá, že tento rockový styl nejpřesněji vystihuje tvorba kapel, které se na tvrdě rockové scéně objevily koncem 70. let (zkráceno): „Kromě tohoto významu je v současnosti (HM) chápán jako označení produkce těch skupin, jež buďto pokračují v tradicích prvotního těžkého kovu (protože patří mezi pamětníky, rozuměj přímé účastníky někdejšího metalového třesku první poloviny 80. let), anebo na ně – ať už vědomě nebo nevědomě – navazují. K těm prvním patři především doposud existující anglické soubory, jež kdysi tvořily scénu zvanou New Wave Of British Heavy Metal a jejich generační souputníci z jiných zemí, kteří… holdují rychlé, leč melodické metalové muzice, vycházející z tradičního hard rocku a hrané především v nejzákladnějším heavy obsazení: dvě kytary, baskytara, bicí a zpěv…“ Korál tedy zaměřuje svou mušku na konkrétnější cíl a to ten, který určila ona třetí skupina publicistů. Nu vida, pomalu se blížíme k jádru pudla.
Navíc, kdybyste s Vlčkovým slovníkovým heslem vyrukovali v 80. letech na starší generaci hardrockerů, mnozí z nich by určitě začali oponovat, že s heavy metalem nemají nic společného, a naopak - i pravověrní metalisté, ač se dnes k „zeppelínům“ nebo „sabbatům“ hlásí jako ke kořenům, by tehdy řekli, že tyto kapely do heavy metalu nepatří. Toto jistě generační a na obou stranách kdysi silně ortodoxní rozdělení bylo v osmdesátkách velmi patrné, a je nepochybné, že ho způsobil právě onen třetí bod (trend) ve zmatené Vlčkově definici, ten, na který poukazuje i Korál – New Wave Of British Heavy Metal čili Nová vlna britského heavy metalu (dále jen NWOBHM). Nebylo tedy všechno až zas tak pod jednou střechou, jak by se hudebním teoretikům mohlo zdát. Třeba publicista Steven Rosen v knize Black Sabbath poznamenává o konkurenčních „Led Zepp: „Média neustále definovala „Page a spol. jako ´heavy metal´. Zkuste tento termín před Jimmym použít při popisu jeho hudby a budete mít štěstí, jestli vás jenom promění v žábu.“ Page přesto doporučoval médiím a rádiím třeba takové AC/DC. Zato párplovský kytarista Ritchie Blackmore AC/DC nenáviděl a prohlásil o nich, že jsou „novou spodinou rocku“. Na což se mu dostalo z jejich strany lakonické odpovědi, že „je sráč“. „Iroňácký“ Bruce Dickinson „párply“ miloval, ovšem Steve Harris, basák „Iron Maiden, o tvorbě kapel Deep Purple a Led Zeppelin tvrdil, že jejich produkce mají „hodnotu kuchyňského dřezu“ (no, ale zase ulítával na Genesis, tak nevím…). Též zpěvák Deep Purple Ian Gillan oba styly dělil a o britské vlně metalu prohlásil: „Jestliže u nás byla tvrdost prostředkem, u těchto kapel je cílem. To je základní rozdíl mezi hardrockem sedmdesátých a heavy metalem osmdesátých let.“
Nu a tyto rozdíly vyvřely ze situace, která v Anglii nastala ve druhé polovině 70. let.
V té době totiž došlo ke krizi hard rocku. Jak je zmíněno výše, velké hvězdy stylu (Led Zeppelin, Black Sabbath, The Who a další) se soustřeďovaly většinou na vydávání desek a koncerty omezovaly na zaoceánská stadiónová show. Jejich místa pak zaujímali různí epigoni, takže zákonitě muselo dojít k inflaci stylu. Hédonistický styl života (sex, drogy, chlast a jen trošku rock´n´roll) navíc přinášel své následky: kupříkladu takoví Rolling Stones hráli tehdy velmi popově a na koncertech někdy tak blbě, že by jim to nandala i podprůměrná venkovská tancovačková parta z Horní Dolní. Hezky celkový stav popsal právě J. Vlček v Melodii (1989 - zkráceno): …V Anglii rostly závratným tempem punkové kapely a stejnou rychlostí metal (tedy původní hard rock – pozn. autora) ustupoval do pozadí. Nepřestal se hrát, …ale už o něm nepsal tisk, kterému více vyhovovali punkáči se svým koncepčním myšlením než vylízané palice sólových kytaristů. ´Já nevím… názor… no, já prostě zmáčknu kytaru a jedu´, z toho se článek do novin napsat nedá. Staré partě navíc docházel dech – s těžkými personálními změnami se potýkali Uriah Heep a Deep Purple…, svou aktivitu snižovali smůlou (nebo následky černé magie) pronásledovaní Led Zeppelin i Who… Mnozí na svou rodnou zemi rezignovali – nejen z daňových důvodů jako Rolling Stones nebo Rod Stewart, ale i proto, že v USA se mezi čtvrtmiliardou obyvatel určitě našlo více zájemců o jejich hudbu než ve zmlsaném ostrovním království…“ Hardrockové kapely se tedy začaly orientovat na americký trh a Británii nechaly ležet ladem pro špinavou provokatérskou kometu, zvanou punk.
Bylo jasné, že pokud má někdo vzkřísit skomírající tvrdě rockovou scénu, musí to být buď někdo úplně nový a generačně o něco mladší, a nebo někdo z osvědčených starých veteránů, ovšem s novou kapelou a hlavně s novým, čerstvějším zvukem. Prvními ze „starců“, kteří pochopili, že je třeba vylézt na scénu s něčím oživujícím, byli v polovině 70. let členové britského hardrocku Deep Purple. Kapelu rozpustili a z trosek legendy nechali vyrůst hned tři nové soubory - Rainbow, Ian Gilllan Band a Whitesnake. Jejich osvědčené skladatelské postupy v těchto kapelách sice zůstaly neměnné, nicméně písničky nabraly trochu větší rychlost a s vývojem nahrávacích technologií se oblékly i do novějšího zvukového kabátu. Ale ač se pánové snažili seč jim síly stačily, stále to mělo s původním hard rockem příliš mnoho styčných ploch.
Ty první výrazné impulsy totiž přišly z Austrálie a Německa. Australští rebelové AC/DC se se svým expresivním dirty rockem začali valit Evropou cca od roku 1976 a svým chuligánstvím a anti-glamovou vizáží tvořili jakousi hardrockovou odpověď na první vlnu punku. Byli divocí a hlavně mladí – kupříkladu Malcolmovi a Angusovi Youngovým bylo v té době okolo dvaceti. Mládí bylo sice důležitou součástí přerodu scény, ale stejnou váhu měla i neokoukanost. Proto němečtí veteráni Scorpions, které do poloviny 70. let v Anglii téměř nikdo neznal, opustili svoje hendrixovské psychedelické podněty, navlékli se do kůže a rychlým melodickým metalem pomalu ale jistě získávali světový ohlas. Ve stejné době byla Anglie zase šokována surovým a ultra-hlasitým soundem brutálně rychlých barbarů Motörhead drsného souboru „špinavců“, k němuž se posléze začali hlásit jak příznivci metalu, tak punku. Samotný Lemmy se sice na označení své hudby jako metalu dívá značně skepticky (pro něj je to prostě „rock´n´roll“), ale ona neokoukanost (kapela začala normálně fungovat až v roce 1976) a zběsilá rychlost „motorhedy“ jednoznačně zařazují k heavy metalu. Na black-sabbathovské kořeny navazovali zase (v hard rocku již drahný čas zavedení) Judas Priest, kteří ovšem také začali svůj sound postupně zrychlovat. A pak se náhle začala Británie podobat hnízdu vos – na scéně se objevili i ti mladší a nepříliš známí, a diváci tak museli začít akceptovat názvy skupin jako Iron Maiden, Diamond Head, Saxon, Samson, Def Leppard či první vyšší dívčí Girlschool; takzvaná „nová vlna britského heavy metalu“ byla na světě.
Amerika, půl dekády omámená otravným stylem disco, odpověděla na NWOBHM ostrou, „130-decibelovou“ partou Van Halen. I když ona to vlastně odpověď ani tak nebyla. Po pravdě řečeno ve Spojených státech o mladé britské metalové vlně ještě na začátku eighties vědělo dost málo lidí – ti zatím tvořili jakýsi underground v kůži a první kapely amerického HM teprve prožívaly éru kazetových demáčů a vlastním nákladem vydaných desek. Na přelomu 70.-80. let totiž v USA kromě Van Halenů a hardrockového kytarového střelce Teda Nugenta opravdu tvrdý bigbít skoro nikdo nehrál – Aerosmith a Alice Cooper byli v krizi (koks, chlast) a Kiss svůj hard rock podkládali rytmem disco. DJ a sběratel desek Ron Quintana říká v knize Ďáblův hlas – heavy metal: „Disco pět let mučilo lidi, co fandili hard rocku, a zahnalo je do kouta. Byli jste jako krysy, které pobíhají pod zemí sem a tam a snaží se najít jedna druhou a povědět všem ostatním o těch nových metalových skupinách, které se prodírají ven.“
V průběhu osmdesátých let se ale situace změnila a právě díky nástupu těchto nových kapel prožil tvrdý rock svoji opětovnou renesanci – nastal věk heavy metalu. Ten, oblečen do kůže, posvěcen prvním HM festivalem Monsters Of Rock v britském Doningtonu, sypouc informace o „tvrdém“ dění z prvního HM magazínu Kerrang! z Londýna zavelel k útoku.
Přibyly další metalové časopisy – Metal Fury a Metal Forces v Anglii, Circus, Hit Parader, Metal Mania, New Heavy Metal Revue a Kick Ass Monthly v Americe, Metal Hammer v Německu –, přibyly krámy s metalovou veteší jako např. Shades na St. Anne´s Court v Londýně, The Record Vault v San Francisku a Record Exchange ve Walnut Creek, či Metal Kids a The Black v Tokiu. Přibyly kapely a samozřejmě přibyli fanoušci. Už v roce 1983 na U.S. festivalu v San Francisku sledovalo metalový den (např. Van Halen, Scorpions, Ozzy, Judas Priest, Mötley Crüe) čtyři sta tisíc lidí, což bylo o dvě stě tisíc více než předchozí den patřící kytarovkám z nové vlny. Navíc z obou hudebních táborů bylo cítit vzájemné přezírání.
Heavy metal se tak stal protipólem první a druhé generace kytarových i klávesových novovlnných kapel. Ty tvořily většinou skladby založené na jednoduchých motivech a popěvcích, jednoznačně mířící do sféry jakéhosi rafinovaného popu. HM naproti tomu předkládal instrumentálně kvalitní drsnou muziku, postavenou na bustrovaných kytarách, kanonádách bubnů, s jednou chraptivým, podruhé zas skoro operním vokálem, elektrickou jízdu, vonící světem magie, fantasy, comicsů, piva a ocelového chlapáctví. Svou zvýšenou rychlostí reagoval na zběsilost punku, pro ještě tvrdší sound pak volil místo kláves druhou kytaru. To byla hlavní nástrojová změna oproti hardrocku. A ještě v jedné věci se heavy metal odlišoval od svého hardrockového fotříka – až na výjimky (Motörhead, Van Halen) prakticky zcela vymizely citace blues, eventuelně rhythm & blues.
