(1976 – s přestávkami dodnes)
do roku 1981 název TETAUR JAZZ GROUP SILNĚ nebo zkráceně TETAUR
Někdy v polovině 70. let, snad pod vlivem hudby svých oblíbenců Franka Zappy a King Crimson, založila partička mániček z pražské periferie rockové trio. V sestavě: Michal „Pes“ Chylík (g, voc), Jindřich „Karpich“ Peroutka (bg) a Martin „Bidlo“ Skála (ds) však vydrželo hrát jen krátce a proto k sobě po čase přizvalo ještě další hráče – na saxofon začal hrát a mikrofon okupovat Ivan „Sak“ Jandečka, a „psovu“ kytaru doplnil kytarista Jindřich „Pindr“ Hašek. Nu, a protože se všichni pravidelně scházeli na Kazíně u Berounky v hospodě U Tetaurů, název skupiny byl vyřešen prakticky ihned. Od roku 1976 tedy můžeme do nepřeberného množství českých rockových kapel zařadit také Tetaur Jazz Group silně.
Skupina se tehdy snažila vycházet ze svých výše uvedených vzorů, takže její prokomponovaná hudba stála zcela jednoznačně na jazzu a art rocku, a od běžné písničkové produkce, postavené na klišé sloka-refrén-sloka-refrén, se silně odlišovala. První koncert si „tetauři“ odbyli v Radotínském klubu mládeže a přestože ohlas publika byl slušný, doba bohužel rocku nepřála, takže to byl jeden z mála oficiálních koncertů na kterých si skupina zahrála. Karpich to smutně komentuje ve stati o kapele (2002): „Čím víc jsme měli chuť hrát, tím míň bylo příležitostí a tak nás to stahovalo víc a víc do akcí, který povolený nebyly, ale kde byla naděje, že si zahrajem. My jsme je sami nevyhledávali, ale ta situace s hraním tady byla tak bídná, že to vlastně ani jinak nešlo.“ Asi po roce fungování souboru vystřídal Bidla u bicích talentovaný tehdy sotva patnáctiletý bubeník Milan Peroutka (Karpichův bratr), a v době Jandečkova nuceného pobytu na vojně obsluhoval ságo Jiří Haas (souběžně hrající s Neduhou v kapele Mezanin).
V tomto prvním období skladby vznikaly na zkouškách během kolektivních improvizací, protože v kapele nebyl nikdo, kdo by byl schopen si doma připravit věc, která by stála za to aby se hrála. Vlastní texty soubor neměl a tak zhusta využíval hlavně tvorbu prokletých básníků a také Františka Gellnera. Všem členům vyhovoval její temný a pesimistický charakter, neboť to naprosto konvenovalo s dobou, ve které se československá společnost tehdy nacházela.
Zahrát si na koncertě bylo pro kapelu čím dál více tristnější záležitostí. Většina akcí, kde si kapela utajeně mohla zahrát často ukončovala svým příjezdem policie. Jmenujme pár míst, kde se kapele vystoupit podařilo – Petrušov u Moravské Třebové, Praha-Lahovice, Všenory (s Jablkoněm), Usobrno.
Z čirého zoufalství se někdy na podzim 1981 členové Tetauru dohodli, že bigbítovou akci uspořádají sami. Mělo jít o jednodenní festiválek kapel v Praze-Lipencích na místním hřišti. Nejprve požádali M. Chadimu, aby si vzal na starost dramaturgii výběru skupin, a sami si pak vymohli na MNV Lipence (možná i díky nevědomosti úřadu) potřebné povolení. Na akci se tehdy sjelo přes tisíc lidí z celé Prahy, což byl na svou dobu nebývalý počet. „Jediným spojením byl autobus 241 ze Smíchova a ten jezdil jednou za hodinu. Řidič autobusu volal na dispečink pro autobusové posily a z dispečinku volali na policajty, co se kde děje. Ty o ničem samozřejmě nevěděli a tak jeli přímo na stadion v Lipencích. Bohužel přijeli právě v okamžiku kdy hrála Nápravná a zpívala ´že to tady stojí za hovno´.Akce pokračovala ještě dobrou hodinu, mezitím to Stb filmovala a stadion obsadily policejní antony a akci ukončily. Půl roku se akce v Bartolomějské vyšetřovala.“ (Karpich, 2002). Akce tedy skončila průserem a těm třem členům skupiny, kteří studovali ČVUT, se jen tak tak vyhnulo vyhození z vysoké školy. Lipence byly též dostatečným osvědčením k tomu, aby se soubor dostal na známý seznam zakázaných kapel kulturního dohlížitele Trojana.
Jméno skupiny pak dostali vedoucí kulturních středisek v okolí s tím, že ji nesmí povolit žádný koncert, takže veřejná vystoupení po Praze byla pro Tetaur zapovězena. Tento tlak nakonec formaci donutil ke změně názvu na Kvintet MF, pod kterým na jaře (tedy ještě před průserem v Lipencích) snadno udělala přehrávky, nicméně vzápětí se rozešla.
Asi po půlroce od průšvihu v Lipencích se Kvintet MF dal znovu dohromady v sestavě J. Peroutka (bg), M. Peroutka (ds), Petr Stefan (lg), Vlastimil Praisler (ks), přičemž oba posledně jmenovaní přišli ze skupiny Park. Hudebníci už začali být poněkud opatrnější, nicméně se ale smířili s tím, že vystupovat budou už jen na undergroundových koncertech a to pouze příležitostně. Na těchto podzemních akcích se totiž pomalu ale jistě začínaly objevovat první punkové soubory, jejichž hudba členům Kvintetu nic neříkala. Kapela „načuchala“ nové podněty z úplně jiného břehu – Level 42, Jeffa Becka, Alana Holdsworda či Chicka Coreu – a muzikanti měli pocit, že s podobným, čistě převzatým repertoárem, zpívaným navíc v originále (tedy v angličtině), by možná zůstali nepochopeni. Přesto svými několika vystoupeními vzbudili ohlas, například na únorové narozeninové akci roku 1983 u Dobronína v jednom přes zimu opuštěném letním táboře. Tam je na pozoun v šíleném jamu doprovodil jejich kamarád a oslavenec Milan Korbel.
Kvintet MF se tedy v polovině 80. let zaměřil skoro výhradně na domácí hraní, ale v roce 1986 přišla celkem šokující personální změna. Talentovaný Karpichův bratr Milan Peroutka dostal totiž lano od kapely, která stála úplně někde jinde – od populárního Jandova Olympicu! Tam nahradil odcházejícího bubeníka Petra Hejduka. Místo Peroutky tedy za bicí Kvintetu MF usedl Michael Henych.
Na konci dekády pak ještě skončil V. Preisler a místo něj přišli hned tři hudebníci – klávesisté Jan Kopecký a Roman Knap a zpěvák s „schelingerovskou“ barvou hlasu, rockový harcovník Petr Flynn (ex-Jazz Q, ex-Yetti). A v této sestavě také Kvintet MF vstoupil do devadesátých let.
Soubor pak opět vystupoval s vlastním repertoárem a až na tříletou pauzu se z jeho najazzlých propracovaných skladeb mohou posluchači těšit dodnes.