(1968 – 1983, do roku 1972 Shut Up)
Na podzim roku 1968 se pro potřeby divadla Semafor konstituovala nová skupina, jež měla doprovázet semaforské zpěváky Pavla Bobka, Jiřího „George King“ Helekala, Naďu Urbánkovou, Zuzanu Buriánovou a později Milušku Voborníkovou a Janu Robbovou. Spunktoval ji dohromady a jejím vedoucím se stal bývalý bubeník Olympic a Rogers Band, zarytý slávista František Ringo Čech. Spoluhráči se mu pak stali: jeho bratr Svatopluk „Big“ Čech (bg), zhrzený z vývoje dosud west coastových Rebels, konzervatorista Miloš Nop (ks) a dva běženci z Komet, potažmo z New Force Jiří Kaleš (lg) a Jan Reiner (rg), kteří zaskočeni nepříznivým politickým vývojem, volili raději jistotu divadelního angažmá. A jako host se ke kapele občas připojili saxofonisté Pavel Kondelík nebo později Bohumil Veselý. Čech chtěl do kapely ještě svého bývalého spoluhráče z Rogers Bandu kytaristu Miloše Svobodu, ale ten se rozhodl pro Blue Effect.
Z hlediska popularity i ekonomiky bylo angažmá v Semaforu pro skupinu celkem výhodné, neboť její chlebodárci Miloslav Šimek a Jiří Grossmann začínali být v té době téměř stejně oblíbení jako jejich starší kolegové Suchý se Šlitrem. Navíc dostali formát i v televizi a tak je mohli diváci spatřit v několika pokračováních TV-pořadů „Návštěvní den Šimka a Grossmanna“ a „Hop dva tři“. Kapela, kterou Ringo Čech nazval celkem progresivně Shut Up („drž hubu“), většinou hrála převzaté hity anglo-americké provenience, které semaforští zpěváci interpretovali s českými texty, jež psali Grossmann a hlavně samotný Čech. Občas se vyjelo na zájezd (hlavně s Helekalem), od devětašedesátého se soubor pravidelně objevoval na deskách Supraphonu i Pantonu. Písničky jako „Drahý můj“, „Závidím“ (zpěv N. Urbánková), „Ó, Ruby, nechtěj mi lásku brát“, „Houston“ (zpěv P. Bobek), „Sedlo lásky“ (zpěv J. Helekal) nebo „Janie“ kapele získaly velký ohlas. Skupina krátce spolupracovala také s Karlem Černochem. V roce 1970 do Shut Up nastoupil bývalý kolega Sváti Čecha z Rebels Jiří Korn, přičemž následovaly další převzaté věci (např. „Zazpívám si ratata“), které kapelu začaly směřovat do vod toho nejpokleslejšího popu.
Protože se M. Nop začal věnovat vojenským povinnostem, v únoru 1971 přibyl na určitou dobu do skupiny nezdárný člen Yearning Lorry, klávesista Miroslav Helcl, jehož o měsíc později téhož roku vystřídal Zdeněk Merta (ex-Kyklop). V té době měl Ringo Čech naplánovaný odchod kapely z divadla Semafor. V říjnu 1971 se proto od něj odpoutali Kaleš s Reinerem, neboť chtěli v divadle pokračovat a pro tuto příležitost si založili svůj soubor Groš, s kterým v pořadech Š + G doprovázeli Pavla Bobka a Jiřího Helekala (po dvou letech ale znovuobnovili svoje Komety). Místo nich přišel kytarista jediný - Petr Rezek, bývalý hráč Juventusu Karla Černocha. V té době v Shut Up chyběl také Jiří Korn, jenž se díky určité manažérské ruletě octl už v červnu jako baskytarista a zpěvák v Olympiku , takže Čech potřeboval ještě zpěváka. Nakonec se mu povedl majstrštyk, když přizval do kapely plavovlasého eféba z dob Matadors, který mezitím sklouzl do širokých vod českého popu – Viktora Sodomu. Asi tak tři čtvrtě roku (cca do léta 1972) tedy fungoval soubor v sestavě Franta Ringo Čech (ds, voc), Viktor Sodoma (voc), Svat. Čech (bg, voc), Zdeněk Merta (ks, voc), Petr Rezek (g, voc).
Repertoárově to bylo jak se říká „od Bacha po Vlacha“ – ovšem tato žánrová různorodost Čechovi dávala celkem slušný manévrovací prostor. Shut Up už nebyli vázáni na divadlo, a tak mohli svojí produkcí vyplnit prakticky cokoliv – rockové tancovačky a bály, dožínkové estrády a zcela jistě i svatby a pohřby, pokud to vypadalo na slušný bakšiš. Čech si tím zároveň tak trochu připravoval půdu i pro razantnější vstup na gramofonový trh. Sterilní nablblé písničky, které tenkrát letěly éterem, dokázal se svým plasticky tvárným bandem patřičně napodobit, a kdo by si nekoupil desku kapely, která „u nás hrála tehdá na dožínkách“. Typu hudby, který tenkrát jeho skupina provozovala, se říkalo bubble gum a své naivní humorné texty Ringo nazýval „městským folklórem aneb prvobytně pospolnou poezií“. První úspěchy přišly záhy, singlů s popěvky „Žárlivý kakadu“ a „Parní stroj“ (že by Čechův výraz „njatatá“ z druhé písničky byl jakousi předzvěstí pozdějšího výběrovského „haťapaťa“?) se prodalo na tuny.
V létě 1972 pak následoval odchod Merty a Rezka ke Cardinals, ale Čecha to příliš netrápilo - kdesi v Klatovech na jedné tancovačce totiž objevil kytaristu Oldřicha Říhu, který tam zrovna hrál s plzeňskou kapelou Mahagon (pouze shoda názvu s kapelou Petra Klapky – pozn. autora) a jeho zemitá a jednoduchá hra se mu moc líbila. Proto mu dal okamžitě lano. Nebylo totiž žádným tajemstvím, že Čech se začal shlížet v britském hardrocku a Říha byl ideálním komponentem do jeho pomalu uzrávající myšlenky, vyrazit časem se svoji skupinou do poněkud drsnějších hudebních krajin. S Říhou se do kapely vrátil i klávesista Nop, a na konci roku byl ještě angažován Ernouš Šedivý (ds, ex-Flamengo), ale ten dal přednost nejprve Energitu a posléze emigraci. V prosinci 1972 můžeme soubor, jenž se mezitím přejmenoval na Skupinu F. R. Čecha vidět v tomto obsazení: F. Ringo Čech (ds, perc), Viktor Sodoma (voc), Svat. Čech (bg, voc), Miloš Nop (ks) a Oldřich Říha (g). V té době také „božský“ Ringo zjistil, že ho na pódiu bubny příliš svazují – tahal sice za nitky v zákulisí, ale to mu nestačilo. Chtěl být vedle Sodomy tím hlavním činitelem, chtěl přímo působit na lidi, ovlivňovat je – uvádět písničky, prostě stát v první lajně. Proto, když nevyšel tah s Ernoušem, Čech někdy na začátku roku 1973 přizval do kapely hráče na bicí Tolju Kohouta, on sám si koupil conga a stoupl si za mikrofon jakožto konferenciér. Na podzim v třiasedmdesátém skupinu opustil jeho bratr Svatopluk a tak se do ní dostal baskytarista a zpěvák Jindřich Vobořil (ex-Cardinals, ex-The Alarm Group), což opět znamenalo jisté přitvrzení soundu souboru.
Pak došlo k věci pro český hard rock snad nejdůležitější – do kapely přišel zpěvák Jiří Schelinger (ex-Faraon). V knize Jiří Schelinger – Život a… k tomu F. Ringo Čech říká: „Těsně před tím, než Jirka přišel do kapely, jsem měl se svým bubblegumem velké úspěchy. Šlágr stíhal šlágr. Právě v té době jsem začal poslouchat britský hardrockový kapely Deep Purple a Black Sabbath… Byl jsem z nich úplně hotovej a rozhodl jsem se, že musím postavit skupinu, která bude hrát stejně dobře a hlavně tvrdě jako Párplové a Sabati. Problém spočíval v tom, že Viki Sodoma, který u mě zpíval, byl sice v podstatě bigbíťák, hvězda Matadors, ale pro hardrockovou muziku se nehodil. Jednou jsem potkal Pavla Chrastinu a ten mi řekl, že zná nějakého Jirku Schelingera, zpěváka skupiny Faraon…“ A zanedlouho byla takříkajíc ruka v rukávě. Na diskotéce ve Dvojce si Čech se Schelingerem dali schůzku a okamžitě k sobě pocítili vzájemné sympatie. A tak si nakonec plácli, přesto že měli oba trochu rozdílný hudební vkus (Schelinger měl rád soul, ale třeba také King Crimson, Doors a zbláznil se do Franka Zappy). Skupina F. R. Čecha udělala angažováním Schelingera první krok k tomu, aby se stala českou hardrockovou špičkou.
V té době se v kapele u bicích střídavě objevovali Tolja Kohout s Petrem Eichlerem (kdysi Ruchadze Band), až pak zůstal jenom Eichler – od začátku roku 1974 se Kohout objevoval v různých souborech a různě hostoval (C&K Vocal, Energit, Etc…). Na baskytaru hrál a zpíval zmíněný Jindřich Vobořil, Říha hrál na kytaru a Miloš Nopp na klávesy. Ringo hrál na conga a koncerty moderoval. Nicméně docházelo k dalším změnám. Najednou přestal vyhovovat Eichler (po čase se objevil v doprovodné skupině J. Korna, a na zač. 80. let ve skupině Flop Karla Zicha) a tak Čech vytáhl z Traditional Jazz Studia dávného harcovníka z dob Donaldů a George & Beatovens, bubeníka Jiřího Jiráska. Naopak talentovaného Vobořila už přestávalo bavit hrát nesourodý materiál (napůl hard rock napůl bubble gum) a přestoupil k Václavu Neckářovi a jeho kapele Bacily. Ta se tehdy profilovala jako čistě rocková a navíc zde existovalo i nezanedbatelné ekonomické zázemí, které u Čecha bylo vždy nejisté. Na čas tedy třímal ve Skupině F. R. Čecha v rukou baskytaru Petr „Pecka“ Pechmann (ex-The Alarm Group), který přišel právě na Vobořilovo doporučení.
Mezitím se schylovalo k zásadní obměně na hlavním pěveckém postu. Big manipulátor (anebo „soudruh Pinočet“, jak ho častovali hudebníci) Čech vykalkuloval tento postup: Protože Sodoma byl s onou pop-dechovkou, kterou zpíval, na vrcholku slávy a tedy prospíval i ekonomicky, byla by hloupost se ho zbavovat. Zároveň však měl být Schelinger, tím svěžím větrem změn, které se Čech chystal udělat. A Čech byl rozhodnutý jednoznačně pro hard rock. Navrhl tedy Sodomovi, že první dva roky (než se vytvoří a zkonsoliduje řádně tvrdá sestava kapely) bude hlavním zpěvákem a Schelinger bude jakoby předskokan a po dvou letech se úlohy vymění – Jirka bude hlavní hvězda a Sodoma mu bude pomáhat tuto jeho roli utáhnout. Tato vcelku naivní představa bossovi ale nevyšla – Sodoma ho s ní poslal do řiti a odešel. Časem si založil soubor Katapult, natočil s ním několik singlů a skončil. A dlužno podotknout, že pak už se v naší populární hudbě prakticky neprosadil. Na jeho obranu je nutné říci, že ani Schelinger Čechův nápad neschvaloval, ale měl prostě to štěstí, že Ringo vsadil na něj.
Čech pak přichystal pro veřejnost první velkou prezentaci zpěváka Jiřího Schelingera. Ta ho sice znala jako interpreta písní „Holubí dům“ a „René já a Rudolf“, ale tohle měla být jeho prezentace jakožto zpěváka úplně jiného stylu. Čech nejprve zkompiloval věci natočené jak se Schelingerem tak se Sodomou na albu „Báječní muži“, kde si pro prvně jmenovaného např. vypůjčil od „sabbatů“ skladbu „Into The Void“, se svým textem „Báječní muži“. Poté se v září už jen čistě se Schelingerem pustil do nahrávání dalšího alba, které později dostalo název „Nemám hlas jako zvon“, a jež obsahuje mj. převzaté kousky od Black Sabbath („A National Acrobat“, s Čechovým textem „Metro, dobrý den“), Santany nebo Neil Younga. Zde je nutné podotknout, že vylobbovat si tehdy na monopolech Supraphonu a Pantonu elpíčko bylo záležitostí jen pro silné nervy („Supraphon považoval svůj ediční plán za něco noblesního. A my s Jirkou jsme nebyli noblesa, ale špína.“ F. R. Čech v knize Jiří Schelinger - Život a…). Desky se nakonec v roce 1975 podařilo vydat, ale bohužel ne všechny věci, které se na nich objevily, byly to pravé ořechové.
V knize Jiří Schelinger – život a… to Ringo Čech vysvětluje: „Občas, hlavně zpočátku, jsme byli nuceni udělat věc, která byla dost úděsná, ale bolševikovi se líbila. Mně to hodně vadilo, ale byl jsem obchodník a moc dobře jsem věděl, že se to musí prodat. Každýmu vadí, když mu kecají do práce lidé, kteří ničemu nerozumějí. Ale já jsem se v předtuše toho, že prohrajeme bitvu, ale vyhrajeme válku, dokázal s mnoha věcmi smířit. Jirka, jakožto umělec vetom pravém slova smyslu, se přes to nemohl přenést. Fakt, že nemůže udělat čistý elpíčko podle svýho cítění, mu vadil podstatně více než mně. Měl pravdu, protože posluchači si při sračkové písničce neříkali, že vůl je nějaký člověk z kulturního oddělení bolševické partaje, ale Schelinger, který něco tak hroznýho zpívá. Já byl větší fatalista, věděl jsem, že zlo je tady v takové formě. Spíše jsem se snažil uhnout. Jirka byl tvrdší, méně přizpůsobivý. Když jsme proto poslouchali Nemám hlas jako zvon, byli jsme z toho trochu špatní. Potom se ale deska dostala na trh a my zjistili, že se z obchodního hlediska strašně povedla, lidi jí kupovali. Říkal jsem Jirkovi, ať se vykašle na nějaký emoce, že obchodní úspěch nám dovolí, abychom si tu příští upravili více k obrazu svému…“ A upravili. Nejprve ale došlo k dalším změnám v kapele.
Problémy na postě baskytary se staly očividnými, takže v lednu 1975 už v kapele nehrál Pechmann (v 80. letech se objevil ve skupinách Tučňáci a Flop) a vystřídal ho ostravský Petr Michalík. Zásadní změna se ovšem objevila na postě kytary. Co si budeme povídat – Říha, který v kapele jakoby nastartoval ono zdrsnění stylu, už najednou Čechovi nevyhovoval. Ten chtěl někoho tvrdšího a onoho tvrdšího kytaristu už měl vyhlédnutého. Nakonec využil záminky, že Říha v té době stále hrající v plzeňském Mahagonu a u Ulma, se jednou nedostavil na kšeft v Lucerně včas, pročež mu „soudruh Pinočet“ dal hodinového padáka. Říha později se svým fendrem „Oldou“ přetransformoval Mahagon na Katapult a stal se Čechovi slušnou konkurencí. Nicméně - na jeho místě se pak objevil mladý talentovaný střelec, Stanislav „Klásek“ Kubeš (lg, ex-Respekt, ex-Benefit, ex-Feeling Free, ex-Wizzard,) neboli „Sto Říhů“, jak o něm sám Ringo pyšně prohlašoval. A další změny následovaly - na jaře pětasedmdesátého Michalík s Nopem odešli do doprovodné skupiny Aleše Ulma, která si říkala Citrón, a jejich místa tedy obsadili jazz-rocker a bluesman Lexa Čihař (bg, ex-Impuls) a Radim Smetana (ks, ex-Fousy). Odešel také Jirásek (po čase se objevil u country-rockového souboru Plavci) a tak se za bicími objevil konzervatorista a geniální pianista, ale co se týče bubnů divoký ranař Jiří „Mamut“ Stárek (ex-Beatus, ex-Fousy, ex-Markýz John). V budoucnu se měl projevit také jako mistr aranžmá. A tato sestava (Čech, Schelinger, Kubeš, Stárek, Čihař, Smetana) také konečně nějaký čas vydržela pohromadě.
V té době se začal Schelinger projevovat i jako schopný skladatel a tak možná právě tady se objevuje úsvit úspěšné obchodní skladatelské značky „Schelinger-Čech“. Navíc už od Schelingerova nástupu do kapely dělal manažéra kapele jeden z pozdějších bossů českého pop-průmyslu František Janeček. Vztah mezi ním a Schelingerem vysvětluje Čech ve výše zmíněné knize takto: „Povahový rozdíl mezi Janečkem a Schelingerem byl tak markantní, že ti dva lidé si podle mě rozumět nemohli. Ale možná proto profesionální spolupráce mezi Janečkem a Schelingerem klapala, protože Jirka v něm viděl autoritu a věděl, že to, co Franta dělá, je pro jeho dobro. Ale Jirka Schelinger byl boží dítě, takový český James Dean, zatímco Franta Janeček chladně kalkulující obchodník, spíše klausovský typ. James Dean a Václav Klaus by si spolu moc nerozuměli. Kdybych měl hodnotit spolupráci Jirky a Franty, tak bych to charakterizoval asi tak, že nám Janeček po ekonomické stránce moc pomohl. Kapela by sice šlapala i bez něj, úspěch by se dostavil, ale určitě ne tak rychle.“ Skupina F. R. Čecha se nacházela v přechodu mezi bubblegumem a hardrockem a Janeček se prostě Čechovi ukazoval jako ten nejvhodnější činitel, který tento přechod mezi dvěma absolutně odlišnými žánry dokáže plynule překlenout tak aby kapela ekonomicky nestrádala. To se nakonec podařilo a vzápětí Janeček odešel věnovat se svým vlastním aktivitách (nechvalně známý ansámbl Kroky). V té době se Čechova skupina mihla ve dvou slabších českých filmech „Na startu je delfín“ a „Romance za korunu“ a natočila kratičký recitál pro Českou televizi (všechno 1975).
Rok 1976 ukázal Skupinu F. R. Čecha na pódiích již z větší části v hardrockovém hávu. Navíc bylo rozjednané natáčení další desky, jejíž repertoár až na dvě výjimky - skladby Jiřího Stárka - pocházel z díly Schelinger-Čech. Paradoxem přitom bylo, že kapela neustále balancovala na hraně zákazu vystupování. K čemuž nakonec na čtvrt roku došlo. Během léta se v kapele objevil na záskok baskytarista Pavel Hradil, ale samotné album natáčel osvědčený Lexa Čihař a podílel se na něm i novic Jan Kavale, kterého přivedl Kubeš. Dostalo název „Hrrr na ně…“ a je považováno za první album českého hardrocku. Jak se tehdy ve sterilních českých studiích nosilo, Kubešova kytara je poněkud potlačena, ale zato se blýskne rify jak od „párplů“, Schelingerův „coverdaleovský“ zastřený a syrový hlas drtí vše živé, spolehlivá rytmika se valí jako lokomotiva.
Čechovy texty byly občas hodně ponuré („Kartágo“) a bylo potřeba album trochu odlehčit. V kratičkých humorných artefaktech se poprvé objevila jeho komika. A tak se mezi jednotlivými skladbami „koná hudební bitva u Chlumce“, „ničí oboe“, „krade Schelingerovi řízeček“, „rozlamují pozaunérům housle“, „natahuje Kubešova trumpeta jazzová“ atd. Album vyšlo v roce 1977 a skladby jako „Kartágo“, „Lucrezia Borgia“, „Siréna“ či Stárkovo „Divné tušení“ jsou ctěny milovníky tvrdé muziky dodnes. A aby všemu tvrdému nebyl konec, když Čihař definitivně odešel do Jazz Q (později se objevil v Pro-Rocku Petry Janů), dostal se na jeho místo vyložený hardrocker, již zmíněný baskytarista, Čechem uváděný jako „Viking z Malmö“, Jan Kavale (ex-Benefit). Syrovosti pódiového zvuku napomohl i odchod klávesisty Radima Smetany (ten stál později u zrodu country-rockové skupiny Michala Tučného Tučňáci).
V letech 1977 – 1979 se vykrystalizovalo doposud nejsilnější složení kapely: František Ringo Čech (perc), Jiří Schelinger (voc), Stanislav „Klásek“ Kubeš (lg), Jiří „Mamut“ Stárek (ds, ks) a Jan Kavale (bg). Ringo Čech se jmenoval „císařem českého hard rocku“ a je holý fakt, že jeho kapela v těchto letech absolutně neměla konkurenci. Zároveň se ale pomalu začal stahovat do pozadí. Sice stále zahajoval společně s kapelou koncerty svojí hrou na conga, ale postupně přenechával pódium Jirkovi. Neboť věděl, že ten toho dokáže dokonale využít ve prospěch celé kapely. Schelinger se choval jako absolutní démon – „pořád běhal, mlátil kolem sebe mikrofonem, dokázal se dostat do extáze“ (Ringo Čech). Skupina prostě svým párplovským a sabbatovským hardrockem válcovala sály po celé republice a máničky doháněla k davovému šílenství. Prezentovala se výhradně původním repertoárem, ale na závěr jako přídavek vždy spustila „ironmana“ od Black Sabbath. Navíc se Schelinger stal sexy-symbolem, takže ani o lepé děvy na koncertech nikdy nebyla nouze. „Vztahy v kapele byly velice kamarádské,“ tvrdí Ringo v knize Jiří Schelinger – Život a… „Ke mně měli odstup, ale Jirka byl lidovka. Už proto, že s nimi hodně chlastal. Já jsem nikdy moc nepil a lidi spojuje nejvíc chlast. Muzikanti říkali Jirkovi Peri Hovado, já jsem chodil spát a oni se spolu ožírali. Ráno jsem pak poslouchal, jak Peri Hovado se Stárkem rozmlátili v hotelu všechny rádia… Jediné oč se hádali, byly holky. Tam platilo heslo: Všichni proti Kubešovi. Největší zábavou bylo pokazit Kubešovi slibně se rozvíjející vztah s nějakou buchtou, aby se nedostali na pokoj.“
V roce 1977 jeli Čech & spol. polské turné, kde dělali předkapelu tehdy celkem slavným pop-rockovým Smokie. Tato formace pak celkem silně ovlivnila pozdější, mnohem uvolněnější až téměř poloakustický repertoár Čechovy skupiny, jehož východiskem bylo album „Nám se líbí“. Polsko bylo super, směrem na východ to ale bylo o poznání horší. O rok později totiž kapela absolvovala třicetikoncertní turné po Sovětském svazu, přičemž místní absurdnosti a pikantnosti Čech později s humorem popsal v knize „Ruský týden“. Ve skutečnosti to ale byla naprostá skepse a deprese, z toho co tam hudebníci viděli a zažili. Absolutně nefungující stát a surovost moci. Finančně si sice hodně polepšili, ale na další tamní turné by je tam prý už nikdo nedostal ani heverem.
Vzpomínané album „Nám se líbí“ vypadalo písničkově jako noc a den – na jedné straně ponuré hardrocky typu „Čas“ a „Pohřeb přítele“ včetně vypalováku Nám se líbí“, na straně druhé jemnější, folkové záležitosti jako třeba „Nestálost“. V těch nakonec s kapelou spolupracovali i někteří čeští folkaři, jmenujme Oskara Petra, Jana Hrubého a Petra Kalandru. Prvně jmenovaný dokonce v knize Život a… tvrdí, že Schelingera v tom čase bylo vidět jen s akustickou kytarou, a že jim to spolu tak skvěle hrálo, že byla snaha vytvořit folkový projekt Schelinger-Kalandra-Hrubý-Petr. Sám Jirka z toho byl nadšen, ale bohužel měl závazky k Čechovi a jeho kapele, takže z toho nakonec sešlo. Samotná deska byla tehdejšími příznivci skupiny - tedy hlavně máničkami - přijata poněkud rozpačitě (spíše bodovala singlovka s veselou „schelingerovkou“ „Jahody mražený“ a smutnou „kubešovkou“ „Jsem prý blázen jen“), a tak se Čech se Schelingerem dohodli, že nový program musí být tvrdší než diamant.
Bohužel v době největší jízdy (1979) z kapely odešel Jiří Stárek, což Čecha dožralo hlavně z toho důvodu, že Mamut po chvilce tápání vzal lano od konkurenčního Katapultu. Místo něj se v souboru objevil opět na Kubešův popud Josef Havlíček (ds, ex-Kardinálové). Do toho všeho navíc Schelinger začal tíhnout k duchovním záležitostem (konkrétně k východním naukám, např. „Tibetská kniha mrtvých“), začal cvičit jógu, stal se vegetariánem a pod vlivem svého švagra Viktora Faktora se začal i politizovat (časopis Regula Pragensis). Bylo krátce po Chartě, a bolševik byl háklivý na jakýkoli socialismu nepřátelský podnět. I sám Čech možná cítil, že se schyluje k tomu, že kapela dostane utrum. A věděl, že mu nepomůže ani televizní pořad „Hovoří a zpívá František Ringo Čech“, jehož několik pokračovaní připravil, ani Schelingerův hlas v ústředních melodiích filmů „Hop – a je tu lidoop“ a „Což takhle dát si špenát“.
Po roli v kultovní komedii „Trhák“ se Schelinger naplno pustil do skládání nového programu, který dostal pracovní název „Zemětřesení“. Dohodl se s Čechem, že tématicky by se měl týkat budoucnosti a protože oběma bylo jasné, že nebude růžová, Ringovy texty byly ponurost sama (už předtím vyšla výborná písnička „Znám tisíc důvodů“). Čech tuto ponurost kompenzoval srandovními texty, napsanými na Schelingerovy písničky, s kterými Jirka v programu nepočítal – Ringův lahodný hlas je slyšet např. v písních „Slyšte můj hlas lahodný“ a „Já jsem básník – mistr péra“. A také texty pro svou favoritku, zpěvačku a „bezinku“ Helenu Maršálkovou (zároveň Pacifik) – např. „Velká láska je v háji jak se zdá“. Později se Čech proslavil otextováním prvního alba Pražského výběru, které ovšem – jak bylo v našem kraji zvykem – nevyšlo. Na podzim 1980 se ke kapele připojil jako doprovodný kytarista a zpěvák Jirkův bratr Milan Schelinger, přičemž jeho prvním singlem, kterého se účastnil, byl ten se známými vypalovačkami „Lupič Willy“ a „Co dělá Indián“. Sám „božský“ Ringo se úplně stáhl z pódia a rozhodl se, že se bude věnovat už jenom psaní, shánění kšeftů a nahrávání. Že by ho k tomuto vedly nějaké spory se Schelingrem ale popírá. „Nešlo o žádné velké rozpory. O žádný konflikt… Favorizoval jsem písničky, které měly, jak říkal Mamut tu pilu, prdel na zemi, a řezat do toho od začátku do konce. V tomto ohledu jsem byl asi primitivnější než Jirka, kterému se třeba ´Nám se líbí´ zamlouvalo podstatně víc než mně. A tady byl ten zásadní rozdíl. Já miloval Black Sabbath, Jirka zase Zappu.“ (F. R. Čech v knize Život a…).
Bohužel k realizaci „Zemětřesení“ už nedošlo. Na trhu se sice objevil slibný singl s písněmi „Alchymista“ a „Sen“, ale nakonec veškeré plány a snahy smetla ze stolu tragická událost. V dubnu 1981 byl Schelinger pozván do Bratislavy, aby účinkoval v pořadu Slovenské televize. Dodnes je záhadou proč nebyla pozvána celá kapela. Po poněkud vypitém večeru v restauraci U Františkánů došlo k jakémusi chlapskému souboji o jednu dívku, v němž měli oba rivalové projevit odvahu skokem z bratislavského železničního mostu do vln Dunaje. Bohužel jeden z nich – a byl to právě Jiří Schelinger - už nevyplaval. „Pořád jsme si mysleli, že Jirka někam odjel, bylo pro nás tak těžký se s tím vyrovnat. Zapálili jsme svíčky a čekali na Schelingera.“ (F. R. Čech v seriálu Bigbít).
Skupina měla po smrti Jiřího Schelingera snahu pokračovat ve hraní, občas zpíval jeho bratr Milan, jehož barva hlasu byla trochu podobná, občas novic, znamenitý buráceč Jiří Hopp z Projektilu (jehož opět přivedl Kubeš), ale pak se z ekonomických důvodů rozpadla. I hudebně by možná soubor se svým hardrockem měl problém se prosadit – nezapomínejme, že v té době začínala éra slovenského pop rocku (Žbirka & Limit, Elán) a české nové vlny (Pražský výběr). Z politického hlediska měl navíc zrovna Hopp takříkajíc „špatný kádrový profil“ – jednou z jeho předchozích štací byla i undergroundová skupina Acylpirin, která byla ve spojení s Plastic People. Kavale s Kubešem tedy vzali lano v nově vzniklé skupině SLS Leška Semelky, Havlíček nastoupil do Blue Effectu k opuštěnému Hladíkovi.
F. Ringo Čech se pak věnoval už jenom studiovému nahrávání většinou humorných písniček (z těch lepších např. úchylné reggae „Diskotéka“, či lehce novovlnná „To je starý“) přičemž pro toto nahrávání byl pod zajetou markou Skupina F. R. Čecha jeho doprovodným bandem Projektil Ivana Sekyry. Mezitím si zahrál role v TV seriálech „Dynastie Nováků“ a „Létající Čestmír“, ve filmu „Jak svět přichází o básníky“, od roku 1982 organizoval a uváděl různé rockové soutěže (Beatsalon, Vysočina; jeho pozdrav „milé máničky a drazí punkové“ je dnes už téměř legendární) a později založil Čechovo prozatímní divadlo, přičemž největší úspěch zažíval se svými hrami „Loupežníci na Chlumu“ a „Dívčí válka“. Svými povídkami přispíval do Mladého světa a Melodie, sepsal kultovní povídkové dílko „Z mého života“ (vyšlo 1982, je v něm cítit zřejmý vliv Šimka a Grossmanna), společně s P. Novotným scénář k filmu „Přátelé bermudského trojúhelníka“ (1987), maloval naivní obrázky a díky neskutečnému počtu různých aktivit se stal doživotním všeumělcem a Géniem.
Skupina F. R. Čecha se v čele se zpěvákem Jiřím Schelingerem ač vědoma si ztráty nabytých pozic pustila do toho nejbláznivějšího přerodu, který soubor může prodělat – z úchylně popové záležitosti se přetvořila v tvrdou hardrockovou skupinu, která svojí kvalitou a instrumentální vybaveností u nás v letech 1976 až 1980 absolutně neměla konkurenci. Natočila první hardrockové album u nás a Jiří Schelinger je dodnes označován jako nejlepší zpěvák žánru. Přes veškeré úlety, ústupky a žehlírny se tak nesmazatelně zapsala do dějin naší rockové hudby.
Pozn.: V roce 1992 Schelingerův nerealizovaný program „Zemětřesení“ natočila čtveřice metalových hudebníků, jmenovitě Aleš Brichta, Miloš „Dodo“ Doležal, Vlasta Henych a Štěpán Smetáček.
Bonusy
Co se zachovalo:
- Audio (vybraná diskografie):
Shut Up: SP (Supraphon) – „Mávám vám“/„Birmingham“ (1969), „Cháron a oběšenec aneb píseň viselcova“/„Alkoholik Mr. Poochy aneb píseň opilcova“ (1969), „Jemně nahozená řeč o lásce“/„Blažená paní“ (1970)
Shut Up: SP (Panton) – „Kluci držte mě“/„Sníh zanese tvé stopy“ (1970)
Shut Up: „Shut Up“ (1970, 2EP, Panton)
Shut Up: SP (Supraphon) – „Zazpívám si ratata“/„Lásko má“ (1970, vyšlo 1971)
Shut Up: SP (Panton) – „Janie“/„Písnička jednoho tuláka“ (1971), „Černá Mária“ (1971)
Shut Up: „Ráj slunce“ (1971, EP, Panton)
Shut Up: SP (Supraphon) – „Vám, madam růži dám“/„Jen míli jít“ (1971), „Já volám lásko“/„Kouř stoupá výš“ (1971), „Digi dam“/„Hádej, kdo to je“(1971)
Shut Up: „Dolů větrací trubkou“ (1971, EP, Panton)
Shut Up: SP (Supraphon) – „Hej, hej počkej“/„Země lásky“ (1971, vyšlo 1972), „Malá dívka“/„Já se nevzdávám“ (1972)
Shut Up: SP (Panton) - „Tom Tom“/„Břízy“ (1971, vyšlo 1972), „Neplač děvče“ (1972)
Shut Up: „Krásná neznámá“ (1972, 2EP, Panton)
Shut Up, Viktor Sodoma: „Haló děťátka“ (1972, LP, Supraphon)
Shut Up: SP (Supraphon) – „Parní stroj“/„Neplač, krasavice“ (1972)
Skupina Fr. Ringo Čecha: SP (Supraphon) – „Ježek se má“/„Telefon“ (1972), „Koucour Číro“/, „Láska k říkadlům“ (1972), „Bílá růže“ (1972, vyšlo 1973), „Trpaslíci trávou jdou“/„Šťastný prám“ (1972, vyšlo 1973), „Kytaro hrej“/„Sníh a mráz“ (1972, vyšlo 1973), „Béďa slon“/„Proč jsi mě lásko“ (1972-73, vyšlo 1974), „Šťastné narozeniny“/„Zavolejte na ní Sady“, (1973), „Moje oči bloudí“/„Nedělní ráno“ (1973), „Kosmonaut“, „Vincent“ (1973, vyšlo 1974), „Nehádej se milá“/„Můj den je bílý“, (1973, vyšlo 1974), „Vodotěsná ponorka“/„Věstonická Venuše“, (1973, vyšlo 1974), „Kluci zlatí“/„Až mi bude sto“ (1974), „Tygr z Indie“ (1974), „Tak ať“/„Ať jdou dál“ (1974), „Sim-sala-bim“/, „Formule“ (1974), „Tornádo“/„Dělám hů“ (1974, vyšlo 1975)
Skupina Fr. Ringo Čecha: „Báječní muži“ (1973-74, LP, Supraphon, vyšlo v roce 1975)
Skupina Fr. Ringo Čecha: „Nemám hlas jako zvon“ (1974, LP, Panton, vyšlo v 1975)
Skupina Fr. Ringo Čecha: SP (Supraphon) – „Matko má nedovol“/„Co je to mezi námi“, (1975), „Jsem svítání“/„Já to vím“ (1975), „Romance za korunu“ (1975, LP-sampler, Supraphon, Sk. F. Ringo Čecha 2 písně)
Skupina Fr. Ringo Čecha: SP (Supraphon) – „Já se mám“/„Léto s tebou“ (1975, vyšlo 1976), „Evžénie“/„Ptají se lidé“ (1975, vyšlo 1976), „Tambus“/„Zpověď“, (1976)
Skupina Fr. Ringo Čecha, Jiří Schelinger, František Ringo Čech: „Ovoce z naší zahrádky“ (1973-76, LP-kompilace, Supraphon, vyšlo v roce 1976)
Skupina Fr. Ringo Čecha: SP (Supraphon) – „Šípková Růženka“/„Sníh a mráz“ (1976, vyšlo 1977), „Znáš ten dům“/„Lidé jako my“ (1976, vyšlo 1977), „Blues o bolesti“/„Vivat Tonda Mahavishnu“ (1976)
Skupina Fr. Ringo Čecha: „Hrrr na ně…“ (1976, LP, Supraphon, vyšlo 1977, v reedici 1992)
Skupina Fr. Ringo Čecha: SP (Supraphon) - „Praví muži zkušení“/„Tréma“ (1976-77, vyšlo 1977), „Brouk Pytlík“/„Holka bláhová“ (1977), „Sloní bugy“/„Krev neklidná“ (1977, vyšlo 1978), „Nám se líbí“/„Už není pro mě k mání“ (1978), „Jahody mražený“/„Jsem prý blázen jen“ (1979-1977, vyšlo 1979)
Skupina Fr. Ringo Čecha: „Nám se líbí“ (1978, LP, Supraphon, vyšlo 1979)
Skupina Fr. Ringo Čecha: „Už mě nelíbej“ (1979, EP, Panton)
Skupina Fr. Ringo Čecha: SP (Supraphon) – „Což to není krásné“/„Létáme Franta já, létáme oba dva“ (1978, vyšlo 1980), „Lupič Willy“/„Co dělá Indián“ (1980), „Velká láska je v háji, jak se zdá“/„Kam jít“ (1980, vyšlo 1981), „Alchymista“/„Sen“ (1980, vyšlo 1981), „Zemětřesení“/„Strážci majáku“ (1981), „Nech mě, mamá“/„Vemte to zkratkou“ (1981)
Skupina Fr. Ringo Čecha: „Já jsem básník – mistr péra“ (1979-80, EP, Panton, vyšlo 1981)
Skupina Fr. Ringo Čecha: SP (Supraphon) – „Já už jdu“/„Slyšte můj hlas lahodný“ (1982), „Sněhová královna“ (1982), „Má sestra je tabu“/„Cesty“ (1982), „Jaký jsem byl“/„Diskotéka“ (1982)
Skupina Fr. Ringo Čecha: „František Ringo Čech 1983“ (1982, LP, Supraphon, vyšlo 1983)
Skupina Fr. Ringo Čecha: SP (Supraphon) - „Dobrý den“/„To je starý“ (1982, vyšlo 1984)
Skupina Fr. Ringo Čecha, Jiří Schelinger: „Holubí dům“ (1990, LP-kompilace, Supraphon)
Fr. Ringo Čech, Elektrovox: SP (Supraphon) – „Pražákům, těm je tu hej“ (1984)
Fr. Ringo Čech: SP (Supraphon) – „Mám jí rád a jsem jako slepý“ (1984)
Viktor Sodoma & TOČR: SP (Supraphon) - „Ke hrám míčky jsou“/„Hej, hej, hej“ (1971)
Viktor Sodoma & Orch. V. Zahradníka: SP (Supraphon) – „Říkám jí Laura“ (1972), „Angara“ (1972, vyšlo 1973), „Rybí song“ (1974)
Jiří Schelinger: SP (Supraphon) – „Švihák lázeňský“/„Moudrý strýček Véna“ (1976), „Muzikoterapie – L. Štaidl a jeho sólisté“ (1976-77, LP-sampler, Supraphon , Schelinger zpívá písně „Budu to já“, „Kde jsi moje lásko“, vyšlo 1977)
Jiří Schelinger, Discobolos: SP (Supraphon) – „Což takhle dát si špenát“/„Závodník“ (1977)
Jiří Schelinger: SP (Supraphon) – „Hop, a je tu lidoop“/„Kolem mne je lidí“ (1977, vyšlo 1978), Tvůj první velký kluk jsem já“ (1977, vyšlo 1978), „Píseň mládí – Muchachitos“ (1978, LP-sampler, Supraphon, Schelinger zpívá „Co se děje“)
„Hvězdolet 06“ (1978, LP-sampler, Supraphon, Schelinger zpívá hlavní vokál ve skladbách „Jen ty, právě ty“, „Klaudie“, vyšlo 1979)
Jiří Schelinger: SP (Panton) – „Sestra má mne hýčká“/„Dík za všechno , mámo má“ (1981, vyšlo 1982)
Jiří Schelinger: „Holubí dům“ (1990, LP-sampler, Supraphon, písně z let 1973 – 81)
Jiří Schelinger: „Singly 1972 – 1978“ (1993, LP-kompilace, Supraphon)
Jiří Schelinger: „Holubí dům – Rock Komplet 1973 – 1976“ (1997, CD-kompilace)
Jiří Schelinger: „Lupič Willy – Rock Komplet 1976 – 1981“ (1998, CD-kompilace)
Jiří Schelinger: „Švihák lázeňský – Pop Komplet 1972 – 1979“ (1999, CD-kompilace)
Jiří Schelinger: „Jsem svítání – 1973 – 1981“ (2002, CD-kompilace dosud nevydaných věcí)
Milan Schelinger, Studiová skupina Ivana Sekyry: SP (Supraphon) – „Třešňová nálada“/„Marathon“ (1984)
- V seriálu BIGBÍT písně:
„Parní stroj“
„Sim-sala-bim“
„Evženie“
„Jen ty, právě ty“
„Ptají se lidé“
„Jahody mražený“
„Lupič Willy“
