Pokud bychom se chtěli dopátrat kořenů čs. alternativní scény, museli bychom se vrátit někdy do roku 1968, kdy jakýsi mladíček Miloš Čuřík začal pořádat v pražském kulturním středisku Cíl první „alternativní“ akce. Tehdy vlastně zahájil svoji "kariéru" hudebního organizátora. Zprostředkovával vystoupení bigbeatových kapel, divadel, souborů pantomimy, pouštěl zajímavé filmy (např. Švankamajerovy věci), pomocí dokumentů, půjčených z francouzské a americké ambasády, seznamoval publikum s avantgardním uměním.
Tenkrát se v Cíli začaly scházet tzv. "podivné bytosti" - máničky a vlasatci z celé Prahy. Jak uvádí Čuřík v seriálu Bigbít, bylo docela legrační, když se jakýkoli vlasáč octl na psychiatrické léčebně (tehdy se tak kvůli odvodu na vojnu daly získat tzv. papíry na hlavu a následná „modrá knížka“, jejíž majitel nebyl na vojnu odveden - pozn. autora), tak ihned při pohovoru na něj bylo vypáleno konstatování, že je určitě návštěvníkem Cíle. "Tehdy jsem měl dojem, že se všechno bere strašně vážně. Třeba když umřela Janis Joplin (v roce 1970), tak spousta návštěvníků naprosto spontánně přišlo na pořad s černejma páskama na rukávě.“ (M. Čuřík v seriálu Bigbít)
V Cíli se Čuříkovi podařilo překlenout i začátek normalizace, čímž nabyla jeho činnost ještě větší důležitosti, protože na začátku 70. let tu byla, řečeno slovy Egona Bondyho, „taková kulturní poušť, jakou si v dějinách už pravděpodobně nikdo nikdy nebude moci vůbec představit.“ Nicméně v Cíli skončil někdy v roce 1971.
Po nuceném pobytu na vojně vedl Čuřík cca od roku 1972 klub Labyrint v Invalidovně na Praze 8, což byl sice jenom sálek pomenší, ale začaly v něm vystupovat právě kapely budoucí alternativní scény jako Stehlík, Extempore (ti tam měli dokonce zkušebnu), máničkovské party typu Perpetuum Mobile, „problematičtí“ folkaři jako třeba Hutka a Třešňák, byly zde pořádány pravidelné besedy se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, pouštěny ukázky z alb zahraničních kapel, české trezorové filmy (např. Passerovo "Intimní osvětlení") atd. atd.
Na podzim 1973 založil Čuřík tzv. Rockové a jazzové centrum na Rokosce, kde vedle sebe hrály jak profesionální kapely (Blue Effect), tak i poloamatérské a amatérské skupiny z alternativní scény, přičemž některé tu zahajovaly svoji hudební dráhu (např. Expanze). Na jaře 1974 se mu dokonce podařilo uspořádat v té době skoro nemožnou věc – první přehlídku pražských rockových kapel. V září 1976 byla ale činnost Rockového a jazzového centra kulturními orgány zastavena. Čuřík pak často vyjížděl i mimo Prahu, kde stejně jako Jan Rejžek nebo Jiří Černý se svými Anti-diskotékami, pouštěl ve svých pořadech LP a SP zajímavých (experimentálních) zahraničních kapel. V hlavním městě pak tyto pořady uváděl hlavně v sále U Zábranských v Karlíně.
„Ani já jsem mnoha věcem, které jsem tu lidem pouštěl (hudba, filmy) nerozuměl,“ tvrdí v seriálu Bigbít Čuřík o své činnosti ve všech uvedených zařízeních, „ale měl jsem potřebu tu informaci prostě zprostředkovat. Informaci o tom, co se děje v západní kultuře, protože tehdy byla informační bariéra neprostupnější víc, než kdy jindy.“
Už v polovině 70. let se Čuřík aktivně zapojil do práce pro Jazzovou sekci, ačkoliv se nikdy nestal jejím členem. Moderoval koncerty na Pražských jazzových dnech, přičemž také některé amatérské soubory na Dny doporučoval. Spoustu jich totiž znal z jejich vystoupení u "sebe doma" na Rokosce. Zasloužil se také o první koncert polské art rockové legendy SBB u nás (1975).
Jeho dráha moderátora koncertů a hudebního organizátora skončila v říjnu 1985, když společně s brněnskou kolegyní Lenkou Zogatovou a dramaturgem Vojtěchem Lindaurem uspořádal neoficiální koncert slavné americké rockové ikony Nico v pražském kulturním domě na Opatově. Lindaura za to na hodinu vyhodili a Čuřík? "Asi týden na to mě Pražský kulturní středisko odejmulo licenci - já jsem byl veden jako ´umělec mluveného slova´ - takže jsem tehdy skončil," smutně poznamenal v seriálu Bigbít.
