Úvod » Československo » 80. léta » Články

Plzeňský patriot, hudební publicista Radek Diestler zahájil svou stať o plzeňské neoficiální scéně 80. let takto: „Plzeň - a západní Čechy vůbec - platily v 70. a 80. letech za nedobytnou pevnost tzv. tancovačkového rocku. Po většinu desetiletí nebylo toto označení zpochybňováno zvenčí a zevnitř: kredit zábavových matadorů byl kovu trvalejší. Až v poslední fázi dekády se ovšem ukázalo, že ´pevná hráz socialismu a míru´(dobový terminus) skrývá i jiné krysaře.“

Těmi krysaři byly samozřejmě místní punkové a novovlnné party. Undergroundových kapel existovalo pomálu (v Plzni snad jen The Suřík) a androšských lokalit taktéž - tou nejznámější byl barák Zdeňka „Mao“ Šmerdy v Lomničce, kde se hrávalo v místní konírně. Mao však v roce 1987 spáchal sebevraždu a tak se občasné podzemní akce odehrávaly na mlýně manželů Chnápkových v Osvračíně u Domažlic.

V první polovině 80. let můžeme v Plzni a okolí brát životnost a tvorbu punkových souborů jako epizodní. Od roku 1979 to byly formace Šrot a hlavně Kuličkové ložisko (alias Ball Bearing), v průběhu dalších let pak ještě Zkrat, Krach, Petr Mach atd. Za důležité persóny této scény však můžeme považovat některé hudebníky, kteří se prosadili později - kytaristu Dému (Šrot, Kuličkové ložisko) a „plzeňského Malcolma“, bubeníka Jožžina, kteří se na dvě sezóny sešli v roce 1983 v souboru Zastávka Mileč. Předělem je rok 1985, kdy zanikají poslední punkové skupiny první generace. Klíčovým zjevením se pak stala asi nejznámější parta tohoto stylového zaměření - Znouzectnost, mající své kořeny v Zastávce Mileč. V druhé polovině 80. let se objevily i další soubory, buď punkové anebo již koketující s hardcorem. Jednalo se např. o PVC, AK Plech (a z nich vzniklý HC band OPM), pubrockovou Bradavici, pohrobka [artist:ID=2788|text=„kuličkovýho“ Ložisko], Gigantickou pauzu a stylově těžko zařaditelný Velký žert.

Okolo něj se vytvořilo velmi volné společenství, z kterého později vyšly skupiny Chronická nevinnost (zpěvák Emil Hrubý) a posléze Požár mlýna. A nesmíme samozřejmě také zapomenout na další kapelu z podobného ranku - Kudy kam. Tyto, řekněme alternativní party hrávaly povětšinou v hospodě Pod kopcem v Plzni-Božkově. Mezi důležité punkové osobnosti Plzně a okolí můžeme zařadit šedou eminenci místního punku Honzu Rampicha, dále Václava Žufana, vydavatele punk-magazínu Attack a již v Praze působícího Petra Votavu, známějšího pod přezdívkou Tráva, jenž se později stal známým DJ-em.

Již zmíněné tancovačkové kapely z Plzně a okolí mají alespoň jeden primát - patřily ve svém „oboru“ k těm nejlepším a nejuznávanějším. Dokázaly prorazit s vlastní tvorbou nejen na tanečních zábavách ale i na samostatných koncertech. Z nich asi nejznámější kapelou byla Běhavého a Nového Odyssea, která měla původ již v 70. letech - stačí připomenout její předchůdce Kouli a Vozembouch. Nový pak z Odysseji na čas odešel a věnoval se svému folk-bluesovému souboru Pohoda. Další tancovačkovou partou, za kterou se táhly davy, je možné označit třeba Bumerang. Ten si dokonce Petra Janů vybrala v roce 1980 za svůj doprovodný band, ale vydrželo to asi jen jednu sezónu. Kytarista Richard Kybic pak (už v Praze) Bumerang přejmenoval na Turbo, jež se posléze „proslavilo“ svým poněkud vykalkulovaným rockem.

Z dalších kapel pak ještě můžeme jmenovat Kaktus, tolik úspěšný na obnoveném Beat salonu, jazz rockovou Elegii bratří Rajtmajerů, která se později přetavila v známý heavy metal Extraband a se stejným stylem zápolící Ferat a Sapon. Zábavový metal určitých kvalit pak předváděly spolky jako Fata Morgana s kytaristou Danem Švarcem nebo Excalibur. Představitelem black metalu byl pak ansámbl zvaný Tudor. Odlišnou partou, věnující se pop-funku, byla další plzeňská formace Generál Bass se začínajícím zpěvákem Bohoušem Josefem. Kluby vyhlášené nějakou vynikající dramaturgií v Plzni nebyly, nicméně hrávalo se v Dominiku nebo ve vysokoškolském Voku.

Za nejznámější mimoplzeňskou skupinu lze považovat klatovský metal Asmodeus, ve kterém zpíval i nynější hudební publicista Petr „Kory“ Korál, o kus dál na jih v Nýrsku, ležícím na hranicích Šumavského národního parku, působila heavy rocková parta Kečup. Za zmínku stojí, že o pár kilometrů na jihovýchod v Sušicích začínala v první pol. 80. let s teenagerským punkem, nazvaným Ďáblovi soustružníci, budoucí nejslavnější osobnost českého funku - Roman Holý. Sušice byly také na konci 70. let známy undergroundovými aktivitami bratří Černěgových.

Plzeň se do dějin českého bigbítu zapsala také v roce 1987 svým pořadatelstvím tzv. Festivalu míru (koncert za Olofa Palmeho, socialisticky orientovaného švédského premiéra, který se stal obětí atentátu). Šlo o projekt, jehož cílem bylo spojit dva antagonistické bloky - Východ a Západ - pomocí hudby. První festival se konal v tehdejším Západním Německu, druhý v Plzeňském Lochotíně a tehdy se ukázalo, jak zoufale neumíme velký festival udělat. Do dramaturgie na naší straně zasáhla politika, a tak se vedle Stromboli, objevili jako reprezentanti české hudby Michal David nebo Dalibor Janda.

Němci bez jakýchkoli tlaků vyslali do Plzně své „národní“ pankáče Die Totenhosen a tvrdě industriální Einstürzende Neubauten, což byl kámen úrazu. „Mrtvý kalhoty“ rozparádily publikum natolik, že to o něco později vystupujícího diskotékového zpěváčka Davida vyhnalo z pódia odpadky. Poté museli zasahovat i „esenbáci“ a ti se navíc ještě pustili obuchy do „našich hostů ze Západu“, kapely Einstürzende Neubauten. Ta byla nakonec vyhoštěna, takže si v Plzni ani nebrnkla.