Teplice, v první polovině 20. století ještě oblíbené lázně, se za bolševika proměnily v šedé, zaprášené město, které svými zanedbanými honosnými domy už jen vzpomínalo na svou bývalou krásu. Znečištěné ovzduší, zdevastovaná příroda a tím i život v drsných podmínkách zákonitě musely mít nějakou uměleckou odezvu. A ta přišla na začátku 80. let.
V Teplicích - Dubí žije dodnes jedna z nejdůležitějších osobností českého punku, manažér teplických punkových kapel, Petr Růžička. Ten už na konci 70. let objevil punkovou hudbu, zvláště díky poslechovým pořadům M. Čuříka, ale také díky známosti s punkovým věrozvěstem Karlem Habalem, který ze své návštěvy Anglie v r. 1978 přivezl nějaké desky s tímto divokým rockovým stylem. Růžička se pak stal členem [artist:ID=2688|text=Jazzové sekce] a pod vlivem PJD se pokoušel pořádat nějaké oficiální koncerty i v Teplicích, což v té době šlo zařídit jen přes SSM, ale vždy s tím přicházely nějaké komplikace.
„V roce 1979 jsem byl v kriminále za pobuřování proti socialistickýmu zřízení,“ říká v seriálu Bigbít, „a když jsem se po roce vrátil, byl jsem hrozně nasranej. Na všechno, na lidi, na celej svět. A tehdy jsem potkal Čuňase (František Stárek, vydavatel undergroundového Vokna - pozn. autora) a ten mi povídá: ´Doufám, že ti je už jasný, že teď se s establishmentem můžeš bavit pouze na bázi tý druhý strany.´A měl pravdu. Takže někdy v roce 1980 jsem si s Mírou Wanekem založil F.P.B..“
P. Růžička také jakožto člen [artist:ID=2688|text=Jazzové sekce] zásoboval frontmana F.P.B. M. Waneka nahrávkami světové alternativní scény (novou vlnou, sanfranciským undergroundem a kapelami hnutí Rock In Opposition), a tím se významně podílel na utváření jeho hudebního názoru.
První vystoupení F.P.B. se konalo v domku, kde Míra Wanek bydlel. P. Růžička: „Nebylo moc hospodskejch, který ti dovolili uspořádat koncert. Punkový kapely většinou neuměly moc hrát a jejich členové taky dost bizarně vypadali. Svoje neumění muzikantský ale doháněli svým srdcem a energií“. Nedostatek zručnosti však nechyběl jedné z nejznámějších českých punkových kapel, kterou byli právě F.P.B. Ti odstartovali onen boom teplických kapel v 80. letech.
Kromě F.P.B. zastupovali teplickou punkovou scénu třeba Svaz Áček (jehož členové se občas objevili jako hosté nebo na záskok v F.P.B.), ve druhé polovině 80. let působící militantně punkoví Do řady (chvíli se „Sidem“ Hoškem jako frontmanem), teenagerský Hluchý telefon,a divoký Šanov 1, přičemž jeho někteří členové dali dohromady i boční projekt, punkovou kapelu Divize T. Existovali tu Dolanského ASP (předtím P.O.P.Š.), ze kterých vznikli Už jsme doma, což byl jakýsi experimentální hardcore s dechy, a nelze nevzpomenout na další punk band Veselé Plavkyně. S Divizí T, Wankem a Růžičkou jezdila i šílená „punk“ dechovka Fabrikanti a soubor podobného ražení Vyžvejklá bambule, která nejraději vystupovala nahá. K partě samozřejmě patřili i význačný výtvarník Martin Velíšek (v 90. letech výhradní autor obalů desek Už jsme doma), hudební manažér František Wanke a také „tanečník“ Jarmil Chromý, štamgast pražské hospody U Jirásků. Toto poměrně barvité společenství dosáhlo na konci desetiletí tak velkého ohlasu, že dokonce uspořádalo na přelomu 80. a 90. let několik ročníků festiválku „Dny Teplic v Praze“. Nu, a z nejmladší teplické punkové generace můžeme jmenovat třeba partu Jateční ulice.
Druhá linie teplického rocku 80. let se táhla od velice kvalitní (řekněme progresivní) zábavové kapely Emise, přes Hever, až k souboru Aku Aku, který už byl vlastně undergroundovou skupinou s dosti politickými texty a klasickou ponurou atmosférou skladeb. Všechny tyto kapely spojovala baskytara Luďka Zedníka. Nu a nakonec tu existovalo hudební mládí, které přišlo s metalem - nejznámějším představitelem byl Motorband se zpěvákem Kamilem Střihavkou, pomalu se k životu klubala i pozdější legenda 90. let, skupina Kabát.
Na přelomu 70. a 80. let získala věhlas, coby místo setkávání mániček, hospoda Vyšehrad zvaná lidově Věšák, kde se promílaly a zpracovávaly zprávy (a fámy) o konání různých podzemních akcí, o tom kde jaká undergroundová kapela hraje a domlouvalo se tu i to, na kterou se pojede tancovačku. Restaurací také prošla valná většina všech teplických hudebníků, kteří později tvořili místní rockovou scénu.
Teplice byly též známé svým undergroundovým časopisem "Pako", jehož duchovním otcem byl Eduard Vacek, který kolem sebe soustředil komunitu mladých lidí se zájmem o alternativní kulturu.
Byla to nelehká doba. Punkové byli terčem nejrůznějších prud ze stran VB a StB i v Praze a což teprve v mnohonásobně menších Teplicích! Hlavní punková persona Petr Růžička však vždycky dokázal svým souborům najít i v těchto nelehkých podmínkách hodně příležitostí ke koncertování. To, že tyto punkové akce, většinou odbývané neoficiálně na bázi undergroundu, končily skoro vždycky pořádným průserem (policejní zásahy), to už byl prostě takový kolorit doby. Růžička nicméně svojí činností dokázal vytvořit v obecném podvědomí rockuchtivých fanoušků obraz Teplic jako punkového města - a ony skutečně do jisté míry punkovým městem opravdu byly.
