Vztahy hudebníků alternativy vůči ostatním rockovým směrům byly víceméně individuální. Ostatně tehdy zatím ještě neexistovaly žádné rockové subkultury mládeže, které by byly vyhraněné vyloženě jedním směrem. Obecně byli uznáváni rockeři, kteří se nezpronevěřili bigbítu jako takovému (Plastici, Mišík, Žlutý pes), rockeři, kteří na samotnou alternativu nepohlíželi s despektem (CK Vocal), někteří amatéři, kteří na tom byli s možnostmi hraní stejně bídně, anebo ti, kteří se snažili v rámci své profesionální dráhy přijít s něčím novým (Stivín).
K tehdejšímu módnímu jazzrocku alternativci - nebo amatéři, jak byli tehdy nazýváni - přistupovali buď tak, že ho vyloženě nesnášeli (Chadima, Neduha), anebo ho akceptovali (Richter, Marek), někteří ho naopak obhajovali a sanžili se ho hrát (kapely Combo FH a Expanze). K hard rocku měli vztah víceméně kladný, zejména k tomu progresivnímu, nakonec nejméně půlka alternativních kapel z něj vycházela. Navíc pokud se zahrál s patřičným elánem a drive, byl to ve své době docela čoud. Sympatickým se alternativcům zdál i proto, že byl tak trochu protipólem k právě někdy dost akademického jazzrocku. Populární hudba těch let naopak alternativcům sloužila vyloženě k tomu, aby si z ní dělali srandu. Nic jiného nebylo - punk se teprve klubal, nová vlna jakbysmet.
Zvláštní bylo, že vztahy mezi oběma nejvíce pronásledovanými rockovými subkulturami - undergroundem a alternativní scénou - nebyly ideální. K tomu říká hudební publicista Josef Rauvolf v seriálu Bigbít: „Ten vztah androši (Jirous) a alternativci byl zajímavej. Jirous odmítal jakýkoli kontakt s vnějším světem, protože jak tvrdil – ďáblovi říkej NE a to NE mu říkej stoprocentně, kdežto alternativci si občas někde polooficiálně zahráli. Režim se k androšům choval dalekto tvrdějc, oni chodili sedět do kriminálu, a i když ani alternativci neměli zrovna dvakrát na růžích ustláno, přece jenom ten tlak ze strany režimu na ně nebyl tak silnej. Takže i když obě komunity měly společnýho nepřítele, který je dusil, vztahy mezi nima byly dost špatný.“
Obě komunity také stavěly na odlišných hudebních kořenech. Trefně to opět v seriálu Bigbít vyjádřil hudební publicista Vojtěch Lindaur: „Androš bylo uzavřené společenství lidí, skoro ghetto, kdežto alternativci byli přece jenom otevřenější. A když vezmeme hudební stránku – jestliže bohem undergroundu byli Velvet Underground, bohem alternativní scény byl Frank Zappa.“
