Ano, jak zní poslední věta kapitoly o hardcoreových fúzích, dál už je to vskutku složitější. A vzhledem k nejasnosti samotného výrazu „hardcore“ i zamotanější.
Co třeba představitelé anti-žánru no wave, newyorští Sonic Youth se svým noise? Patří sem? Když v polovině 80. let přijeli na starý kontinent, evropští fanoušci je za hardcore jednoznačně považovali. Přitom jejich sound stál na zprzněném, rozvrzaném, hlukovém zvuku kytary, známém třeba z nahrávek avantgardistů typu Swans, Chrome, MX-80 Sound a Pere Ubu, folk-rockového hlukaře Neila Younga či dávných part Velvet Underground a Stooges, než na nějakých ultrarychlých běsech á la Black Flag. Kravál určitě, ale nikoli přímočarý na první dobrou, ale spíše zastírající něco, co je za ním. Prostě takový jiný, hodně psychedelický. V tom kapele hodně pomohl avantgardní kytarista Glenn Branca, který se Sonics v počátcích hodně spolupracoval. Jinak hlavními osobnostmi SY byli kytarista a zpěvák Thurston Moore, jeho žena Kim Gordon (bg, voc) a kytarista Lee Ranaldo, bubeníci se zpočátku často střídali. Nakonec po roce 1985 usedl za bicí Steve Sheley.
Výrazněji na sebe soubor upozornil deskou „Confusion Is Sex“ (1983, např. „Confusion Is Next“, „/She´s In A/ Bad Mood“ a cover „I Wanna Be Your Dog“, původně od Stooges), výborné je album „Bad Moon Rising“ (1985, mj. skladby „Death Valley ´69“, „Brave Men Run /In My Family/“, „Ghost Bitch“, „I´m Insane“), ve kterém se Sonic Youth tématicky vypořádávají se všemi neduhy soudobé Ameriky a jejich příčinami. O tom jsou nakonec i kritikou hodně ceněné desky „EVOL“ (1986, např. „Tom Violence“, „Shadow Of A Doubt“, „Expressway To Yr.Skull“, „Starpower“, „Death To Our Friends“) a „Sister“ (1987, např. „Schizophrenia“, „/I Got A/ Catholic Block“, „Tuff Gnarl“, „Pacific Coast Highway“, „White Cross“, „Master-Dik“). Živé album „Sonic Youth“ (1987, mj. „She´s Not Alone“, „Tom Violence“) shrnuje jejich koncertní aktivity v letech 1981-86.
Opravdový výstup z undergroundu ale zažívají až s dvojalbem „Daydream Nation“ (1988, např. „Silver Rocket“, „Trilogy“, „Teen Age Riot“, The Sprawl“, „Eric´s Trip“, „Total Trash“, „Hey Joni“), které je eklektickou směsí písní, které již mají ambice oslovit širší publikum. Poté se sbližují s počínající grunge scénou v Seattle (Moore se tam narodil), kterou svým soundem velmi ovlivnili. Následují poslechově vcelku přístupné desky jako „Goo“ (1990, např. songy „Dirty Boots“, „Tunic“, „Mary-Christ“, „Kool Thing“, „Disappearer“, „Titanium Expose“) a 2LP „Dirty“ (1992, mj. skladby „100%“, „Swimsuit Issue“, „Drunken Butterfly“, „Sugar Kane“, „Purr“, „Youth Against Fascism“), na kterém, když Gordonová zazpívá, jako kdybyste slyšeli Nico bez přízvuku („On The Strip“). Následná alba patří v historii skupiny k nejúspěšnějším, přitom si udržela solidní úroveň. Jde o trojici „Experimental Jet Set, Trash And No Star“ (1994, např. „Bull In The Heather“, „Screaming Skull“, „In The Mind Of The Bourgeois Reader“, „Doctor´s Orders“, „Self-Obsessed And Sexxee“), „Washing Machine“ (1995, např. „Little Trouble Girl“, „The Diamond Sea“, „Junkie´s Promise“, „Unwind“, „Saucer-Like“) a „Thousand Leaves“ (1998, např. „Sunday“, „Female Mechanic Now On Duty“, „Snare, Girl“, „Hoarfrost“).
Kapelu je možné spatřit i v několika videofilmech z koncertů jako např. „Live At Stache´s“ (1985), nebo „Gila Monster Jamboree“ (1992, koncert v Mohavské poušti). Znám je též dokument o alternativních kapelách „1991: The Year That Punk Broke“ (1992, režie Dave Markey), v němž se newyorští noise-coreovci hodně vyskytují. Sonic Youth a jejich sound, se během času stal jedním z nejinspirativnějších zvuků v rocku vůbec – pokud pomineme zmiňované grunge (Nirvana, Mudhoney), jeho stopy můžeme nalézt jak na britské scéně (např. Jesus And Mary Chain, Radiohead), tak mezi nezávislými kapelami v USA (Pixies, Dinosaur Jr., Smashing Pumpkins).
Vedoucí Sonic Youth, zpěvák a kytarista Thurston Moore do millenia natočil jen jednu sólovou desku – „Psychic Hearts“ (1995, např. „Pretty Bad“, „Cindy /Rotten Tanx/“, „Queen Bee And Her Pals“, „Feathers“, „Hang Out“). Z New Yorku pocházeli Live Skull, další podobná noise-coreová skupina jako jako SY, která taktéž patřila do no wave. Vedli ji kytaristé Mark C. a Tom Paine, přičemž od roku 1987 v ní zpívala Thalia Zedek. Pokud se vůbec kdy dostanete k jejím deskám, dejte „Don´t Get Any On You“ (1988, live), „Dusted“ (1988, mj. „Machete“, „Cavity“, „(X) W / The Light“, „5-D“), EP „Snuffer“ (1988, např. „Step“, „Word“, „Face““) a LP „Positraction“ (1989, např. „Circular Saw“, „Mr. Groove“, „Hit And Sink“, „Sunday Afternoon Whiteout“). Moc dobrá parta – škoda, že o ní dnes skoro nikdo neví.
Newyorská parta Cop Shoot Cop zpěváka a basisty Toda Ashleyho hrála agresivní rock plný nečekaných změn se samply a provokativními černěhumornými texty. Někde mezi Killing Joke, Jesus Lizard, Dead Kennedys a Ministry. Zařaditelné též do industrial hardcore. Dejte výborné, byť obtížně poslouchatelné desky „Consumer Revolt“ (1990, např. „Burn Your Bridge“, „Pity The Bastard“, „Eggs For Rib“), „White Noise“ (1991, songy „Discount Rebellion“, „Traitor/Martyr“, „Feel Good“, „Chameleon Man“, „If Tomorrow Ever Comes“), „Ask Questions Later“ (1993, např. „Got No Soul“, „Nowhere“, „Room 429“, „Cause And Effect“, „Everybody Loves You“, „All The Clocks Are Broken“) a „Release“ (1994, např. „Interference“, „Last Legs“, „It Only Hurts When I Breathe“, „Slackjaw“). V polovině 90.let odešel z CSC zpěvák a baskytarista Tod Ashley a založil o trochu klidněji znějící soubor Firewater, který měl větší úspěchy v Evropě než v Americe. V podstatě až na pár kousků možná ani nepatří do této škatule (občasný vliv klezmeru, Bauhaus, Cavea a Waitse), ale zase je tu ono propojení s Cop Shoot Cop. Z desek bych uvedl „Get Off The Gross, We Need The Wood The Fire“ (1996, songy „Some Strange Reaction“, „I Am The Rain“, „Mr. Cardiac“, „Hold On, Slow John“) a „The Ponzi Scheme“ (1998, např. „Green Light“, „Dropping Like Flies“, „Isle Of Dogs“, „I Still Love You, Judas“, „Caroline“).
V souvislosti s New Yorkem je možno zmínit i něco neznámého a zapadaného prachem už jen proto, že to v sobě nese českou stopu. Jedná se o krátkodechou partu Curbcrawler přičemž šest strun v ní mačkal ex-kytarista Majkláčů, Egypta a Půlnoci Karel Jančák. Bohužel natočila jen jednu hustou desku, plnou pomalejšího HC-noise s nezvykle odpudivým, chvílemi až thomasovským vokálem. Album s eponymním názvem „Curbcrawler“ pak vyšlo v roce 1994 (např. „Turn It Off“, „Wise Guys“, „Straight“, „Dirty Eye“).
HC-noise á la Sonic Youth ovšem s dosti nechutnými až odpornými texty valili i původně washingtonští (a vzápětí newyorští) Pussy Galore (cosi jako „hojnost pič“, též hlavní padoušnice z bondovského snímku „Goldfinger“). Vedl je kytarista a zpěvák Jon Spencer, libující si v děsivě garážovém zvuku kytary. Prvním zaznamenáníhodným počinem bylo EP „Groovy Hate Fuck“ (1986, např. „Teen Pussy Power“, „Cunt Tease“, „Dead Meat“), ještě hnusnější a nestravitelnější jsou pak desky jako LP „Right Now!“ (1987, např. „White Noise“, „Hell Spawn“, „Alright“, „New Breed“, „NYC: 1999“), EP „Sugarshit Sharp“ (1988, např. „Handshake“, „Renegade“ plus covery „Penetration In The Center Fold“, pův. od Devo, a „Yü-Gung“, pův. do Einstürzende Neubauten) a LP „Dial ´M´ For Motherfucker“ (1989, např. „Understand Me“, „Solo=Sex“, „Undertaker“, „Waxhead“, „Dick Johnson“). Velmi běsná záležitost.
Shef kapely, zpěvák a kytarista Jon Spencer, později tuto rozpustil , oženil se s velmi přitažlivou zpěvačkou Cristinou Martinez a společně vytvořili kapelový projekt Boss Hog, brutální spojení hardcore, alternativního rocku a blues. Už v roce 1990 vyšlo první LP „Cold Hands“ (např. Gerard“, „Go Wrong“, „Eddy“), následně se stabilizovala sestava (kromě Cristiny a Jona ještě Jens Jurgensen – bg a Hollis Queens - ds) a v půli nineties byla natočena eponymní, posluchačsky poněkud přístupnější, skvělá dvojka „Boss Hog“ (1995, např. „Win Coma“, „I Dig You“, „Sick“ „Ski Bunny“, „Punkture“, „Texas“ plus šílený cover „I Idolize You“, pův. od Ike a Tiny Turner).
Mezitím ovšem v NY Jon paralelně založil explozivní trio, které nazval bombasticky ale pravdivě Jon Spencer Blues Explosion. Kromě pana Spencera (staral se o zpěv, kytaru a theremin) v něm působili Judah Bauer (g, harm, voc) a Russell Simins (ds). Hrálo jakousi alternativně znějící fúzi mezi punkem, rockabilly, hard rockem a blues, do níž Spencer vřeštěl nebo huhlal humorné texty. Navíc jeho vyprzněný, skřípající zvuk kytary byl prostě… boží. Absolutní garáž! Známy jsou desky „Crypt Style“ (1992, např. „History Of Sex“ „Chicken Walk“, „Support A Man“, „Kill A Man“), „Extra Width“ (1993, písně jako „Afro“, „Hey Mom“, „Big Road“, „The World Of Sex“, „History Of Lies“, „Soul Letter“), „Orange“ (1994, např. „Bellbottoms“, „Ditch“, „Orange“, „Dissect“, „Greyhound“) nebo „Now I Got Worry“ (1996, songy „Skunk“, „Chicken Dog“, „Wail“, „Dynamite Lover“, „Firefly Child“, „Get Over Here“). A přihodil bych k nim i „Acme“ z roku 1998 (např. „Do You Wanna Get Heavy?“, „Bernie“, „Blue Green Olga“, „Talk About Blues“, „I Wanna Make It All Right“, „Right Place, Wrong Time“). JSBE je stejně jako PG těžkej nářez a možná inspirace třeba pro takové The White Stripes.
Mnohem kultivovanější než „hojnost pič“ byli massachusettští noisemajstři Dinosaur Jr., vedení zpěvákem a kytaristou Josephem Mascisem. Významnými členy kapely byli i Louis „Lou“ Barlow (bg, voc) a bubeník říkající si Murph (vl. jm. Emmett J. Murphy). Právě Barlow a Mascis hrávali předtím v HC partě Deep Wound, ale poslouchali všechno možné, zejména pokud tam zněla zahuštěná bustrovaná kytara – od Black Sabbath přes Replacements až k Neil Youngovi. Také novovlnný pop-rock a thrash metal. Kapelu Dinosaur Jr. pak trojka Mascis-Barlow-Murph postavila v roce 1984, přičemž koncepčně to dle Mascise mělo být něco jako „ear-bleeding country“ (území ušního krvácení) Zvukově se dinosauři junioři pohybovali někde mezi Pixies, Hüsker Dü, Sonic Youth či starodávnými Byrds a jejich hudbě se někdy říkalo post-hardcore, ale spíše vágně alternative rock, či módně lo-fi. Typickými pro ně byly stěny hlukových kytar, zvuk kytarového wah wah pedálu (vliv Jimi Hendrixe) a neil-youngovsky kvílivý, nervní a občas falešný Mascisův vokál.
Posluchače a kritiky zaujalo až jejich druhé album „You´re Living All Over Me“ (1987, např. „Little Fury Things“, „Sludgefeast“, „Kracked“, „The Lung“), o dalším už se pěly chvály – jednalo se o desku „Bug“ (1988, např. „No Bones“, „Pond Song“, „Don´t“, „Freak Scene“, „Yeah We Know“, „They Always Come“). Kapela se ale po úspěchu singlu „Just Like Heaven“ (cover od The Cure) rozpadla (Barlow pokračoval dál ve své kapele Sebadoh). J. Mascis však společně s bubeníkem Murphem pod značkou Dinosaur Jr. natočili další slušné album „Green Mind“ (1990/1991, např. hit „The Wagon“, dále např. „Blowing It“, „Puke & Cry“, „How´d You Pin That One On Me“, „Water“) plus EP „Whatever´s Cool With Me“ (1991, mj. „Whatever´s Cool With Me“). V dalších letech už s novým basákem Mike Johnsonem přišly opět solidní platňe „Where You Been“ (1992/1993, např. hit „Start Chopin“, dále např. „Get Me“, „Out There“, „What Else Is New“, „On The Way“) a „Without A Sound“ (1994, hit „Feel The Pain“, dále např. „Even You“, „I Don´t Think So“, „Grab It“, „Outta Hand“, „Get Out Of This“). V sedmadevadesátém bylo zrealizováno album „Hand It Over“ (1996/1997, např. „I Don´t Think“, „Nothin´s Goin´ On“, „Never Bought It“, „Loaded“, „Gotta Know“), po kterém se kapela rozpadla podruhé.
Kytarista a zpěvák „dinosaura juniora“ J. Mascis ale předtím, v roce 1996 natočil jen sám s kejtrou album, které nazval „Martin & Me“ (např. „Not You Again“, „Thumb“, „Blowin It“). Zmíněný baskytarista a zpěvák Mike Johnson vydal ve stejném roce, tedy 1996 vcelku vydařenou sólovku „Year Of Mondays“ naplněnou velmi depresivním, řekněme alternativním folk-rockem (např. „Left In The Dark“, „Eclipse“, „Where Am I?“, „One Way Out“, „Circle“, „Say It´s So“).
U následující party mě vždycky napadne, jak je možné, že vznikla v Nashville, centru to country & western music. Ale pak si říkám, nejspíš je to právě proto. Protože onen noise-masakr vyřvaných frustrací a děsu, který produkovala skupina Today Is The Day, je pro rockery vyrůstající ve městě kovbojské skočné asi tou nejlepší očistou. Proto ten hromový rachot někde mezi Swans a Jesus Lizard (viz. níže), proto ten řev, jež se zaryje do mozku jako pinkflojďácká Evženova sekyra. TITD vedl „zpěvák“, kytarista a skladatel Steve Austin a představila se běsnými kousky jako třeba „Supernova“ (1993, např. „Black Dahlia“, „6 Dementia Satyr“, „The Kick Inside“, „Rise“ plus bonus track „I Bent Scared“), „Willpower“ (1994, skladby „Willpower“, „My First Knife“, „Nothing To Lose“, „Sidewinder“, „Many Happy Returns“) a „Today Is The Day“ (1996, např. „Marked“, „Bugs Death March“, „Realization“, „Mountain People“). No, a pro ty největší drsoně, co polknou smrtící chalapeňo, zalijou ho pangalaktickým megacloumákem, sežerou skleničku a navrch si pustí elpíčko Eddy Arnolda, bych k předchozím deskách přibalil ještě „Temple Of The Morning Star“ (1997, např. „High As The Sky“, „Pinnacle“, „Miracle“, „Temple Of The Morning Star“) a strašlivou „In The Eyes Of God“ (1999, např. „In The Eyes Of God“, „Going To Hell“, „Soldier Of Fortune“, „Bionic Cock“, „Martial Law“, „Spotting A Unicorn“). And die, you bastards!
Na stejné noise-vlně (nebo také „post-hardcore“) se vezli i newyorští Das Damen, i když to zatím nebylo tak husté, což jest možno slyšet například na LP „Triskaidekaphobe“ (1988, songy jako „Reverse Into Tomorrow“, „Firejoke“, „555“) a „Mousetrap“ (1989, songy „Noon Delight“, „Mirror Leaks“, „Please Please Me“). Nebo Janitor Joe zpěváka a kytaristy Joachima Breuera z Minneapolis, kteří bývají řazeni až někam k Motörhead; a ani není divu – když si poslechnete alba „Big Metal Birds“ (1992, např. „Early Retirement“, „Voucher“, „Boyfriend“, „Big Metal Birds“) nebo „Lucky“ (1994, např. „Pest“, „Motormouth“, „Flyblown“, „Karl“, „Low Impact Conflict),, uslyšíte hlukové kytary a lemmyovsky vychlastaný hlas. Naopak, z téhož města pocházející HC-noiseoví praštěnci The Cows se zase přímo vyžívali v hledání pořádného zvukového bastarda pro své ulítlé songy. Měli téměř surrealistický smysl humor a vystupovali vymustrovaní v komických kostýmech. Zkuste desky „Cunning Stunts“ (1992, např. „Heave Ho“, „Mine“, „Contamination“, „The Woman Inside“, „Walks Alone“ plus divoký cover ústřední melodie z filmu „Midnight Cowboy“) a „Whorn“ (1996, např. „Divorcee More“, „The Warden“, „Mas-No-Mas“, „Four Things“, „A Gift Called Life“).
Vliv Sonic Youth a grunge zásáhl i Velkou Británii a Evropu.
Byl znát zejména v HC-noise londýnských Silverfish, kde byli hlavními figurami zpěvačka Lesley Rankine a kytarista Andrew „Fuzz“ Duprey. „Karasové“ se prosazovali zejména na začátku deváté dekády. Tehdy natočili mini-LP „Cockeye“ (1990, např. „Dolly Parton“, „On The Motorway“, „T.F.A.“), alba „Fat Axl“ (1991, např. „Pink´n´Lovely“, „Fat Painted Carcass“, „Harry Butcher“) a „Organ Fan“ (1992, např. „Big Bad Baby Pig Squeal“, „This Bug“, „Suckin´ Gas“, „Mary Brown“, „Petal“) či EP „Damn Fine“ (1993, např. „Damn Fine Woman“). Po rozpadu kapely Rankine zpívala v trip-hop projektu Ruby. O něm více v textu alternativních elektronicích. Vynikajícím souborem se na poli tvrdé alternativy stali angličtí Daisy Chainsaw, u nichž byli hlavními figurami Crispin Gray (g) a Katie Jane Garside (voc). Už na začátku nineties měli malý singlový hitík „Love Your Money“ a po něm následovalo výbornéLP „Eleventeen“ (1992, např. „I Feel Insane“, „You Be My Friend“, „Hope Your Dreams Come True“, „The Future Free“, „Pink Flower“, „Waiting For The Wolves“). Po této desce odešla zpěvačka Katie Jane Garside. Jako náhrada se v teamu objevila zpěvačka Belinda Leeth, hlasově občas podobná Siouxsie a s ní kapela natočila album „For They Know Not What They Do“ (1994, např. „Sleeping With Heaven“, „Mosquito“, „Zebra Head“, „Diamond Of The Desert“, „Belittled And Beatem Down“). Přestože kvalitativně byla deska na stejné úrovni, o kapelu tak nějak přestal být zájem…
Soundem někde mezi Smashing Pumpkins, Tomem Waitsem a Cpt. Beefheartem se představila belgická skupina dEUS, jíž vedl zpěvák, kytarista a klávesista se sympatickým jménem – Tom Barman. Hodně střelená záležitost. Doporučuji alba „Worst Case Scenario“ (1994, např. „Suds & Soda“, „Hotellounge“, „Jigsaw You“, „Via“), „In A Bar, Under The Sea“ (1996, „Little Arithmetics“, „Serpentine“, „Memory Of A Festival“, „Roses“). A vlastně i „Ideal Crash“ (1999, např. „Instant Street“, „Sister Dew“, „Everybody´s Weird“, „The Magic Hour“, „The Ideal Crash“). Stejně ulítle vyzerala i tvorba švédských Carbonized, což byl poboční projekt symphonic-death-gotic metalu Therion a jeho kytaristy a zpěváka Christofera Johnssona. Zkuste LP „Disharmonization“ (1993, např. „Succubus“, „The Voice Of The Slained Pig“, „Lord Of Damnation“, „Night Shadows“) a „Screaming Machines“ (1996, např. „My Hate“, „High Octane“, „Fist“, „Psychodelica“).
Problém německých The Notwist, vedených bratry Markusem (voc, g) a Michaelem (bg) Acherovými, tkvěl v tom, že se nemohli rozhodnout, zda se stát punk-metalovým HC nebo noise-kytarovkou. Pořád to hráli na obě strany, buď tvrdě riffovali anebo brnkali do hlukových kytarových ploch, což bylo obé prokládáno Markusovým ospalým a unaveným hlasem. Zkuste desky „The Notwist“ (1991, např. „Is It Fear?“, „One Wasted“, „Agenda“, „Winter“, „I´ve Not Forgotten You“), „Nook“ (1992, např. „Belle de L´ombre/Walk On“, „Nook“, „No Love“, „Another Year Without Me“, „One Dark Love Poem“) nebo „12“ (1995, songy „My Phrasebook“, „M“, „My Faults“, „The Strings“). Na té poslední již jsou náznaky toho, pro co se chlapci nakonec rozhodli - míchačky alternativního rocku s elektronikou.
Zpět do USA.
S výše zmíněnými Sonic Youth jsme se octli u hlukových part No wave – a znovu se naskýtá otázka: patří do HC? Co třeba divoká básnířka Lydia Lunch nebo pomalí, texty hodně nechutní hlukotvůrci Swans (i za předpokladu, že vás za kladnou odpověď L. Vlach vezme sekyrou)? Ne, že bych se strachoval o svou leb, ale přečtěte si o nich v textu o Alternativě a rozhodněte se sami. A dál - už jsme si řekli, že washingtonský straight-edge band Minor Threat do HC určitě patří. Ale jak je to s jeho následníky, mistry fúzí Fugazi? Jsou pokračováním vlny, v které jely kapely jako Rites Of Spring a Embrace a jež později dostala název emo core? Anebo se pro ně hodí hodně obecný a mnohoneříkající termín post-hardcore?
Kdyby dnešní emo-teenageři znali historii rocku, asi by se divili, jaký druh muziky se začal označovat výrazem „emo“. Jednalo se totiž o ostré washingtonské HC party, které sice občas využívaly melodických linek, ale pořád do toho řezali o sto šest. Připomeňme si dvě výše zmíněné skupiny: Rites Of Spring s LP „Rites Of Spring“ (1985, např. „Deeper Than Inside“, „For Want Of“, „Drink Deep“, „Spring“, „Nudes“, „End On End“) a již měkčím EP „All Through A Life“ (1986, např. „All Through A Life“, „Patience“) a také Embrace s albem „Embrace“ (1987, songy „Dance Of Days“, „Money“, „Give Me Back“, „Past“, „End Of A Year“). A svým způsobem sem možná částečně patří i parta Dag Nasty kytaristy Briana Bakera, ex-člena Minor Threat. Hrála jakýsi melodický hardcore a nevyhýbala se ani pomalým písním (sic!), což bylo u běžných HC-part velmi neobvyklé. Ceněno je zejména druhé album „Wig Out At Denko´s“ (1987, např. „Simple Minds“, „Dag Nasty“, „Crucial Three“, „The Godfather“, „Trying“), stejně jako trojka „Field Day“ (1988, např. „Under Your Influence“, „Dear Mrs. Touma“, „The Ambulance Song“, „La Penita“, „12XU“, „ plus cover „Staring At The Rude Boys“, pův. od The Ruts). Na začátku nineties pak vzniklo LP „Four On The Floor“ (1991-92, např. „Lie Down And Die“, „Turn It Around“, „Mango“, „We Went Wrong“, „Downtime“).
Soubor Fugazi (ve slangu veteránů z Vietnamu „zmrvená akce“) bývá – stejně jako dvě předchozí party – zařazován jak do emo-core, tak i do post-hardcore. Na to bych se teď ale opravdu vykašlal. Založili ho ex-člen Minor Threat a Embrace, kytarista a zpěvák Ian McKaye, baskytarista a backvokalista Joe Lally a dva bývalí členové Rites Of Spring, zpěvák a kytarista Guy Picciotto a bubeník Brendan Canty. Od svého počátku se snažili spojovat různé styly do sebe – v jejich crossoveru tak bylo dobře slyšet samozřejmě hardcore, dále hard rock, metal, industrial, reggae, funk a jazz. Tato eklektická směs vyzněla nejlépe na prvním albu „13 Songs“ (1988/1989, skladby „Waiting Room“, „Bulldog Front“, „Bad Mouth“, „Margin Walker“, „Burning Too“), jež vzniklo spojením dvou úvodních minialb. Slušivý nářez obsahuje i albová dvojka „Repeater“ (1989/1990, např. „Turnover“, „Merchandise“, „Shut The Door“, „Repeater“, „Sieve-Fisted Find“), jakož i třetí LP „Steady Diet Of Nothing“ (1991, např. „Dear Justice Letter“, „Reclamation“, „Stacks“, „Latin Roots“, „KYEO“).
Desky „In On The Kill Taker“ (1992/1993, např. „Facet Squared“, „Public Witness Program“, „Smallpox Champion“, „Cassavetes“, „Great Cop“) a „Red Medicine“ (1995, např. „Bed For The Scraping“, „Forensic Scene“, „By You“, „Long Distance Runner“, „Birthday Pony“) se dokonce dostaly do hitparád. V roce 1998 vyšlo poslední předmilleniální album kapely „End Hits“ (1997/1998, např. „No Surprise“, „Place Position“, „Arpeggiator“, „Causic Acrostic“, „F/D“). Fugazi byli – stejně jako Minor Threat – ostře straight edge, což znamená odpor ke všem amorálnostem (rasismu, sexismu) a také k alkoholu a drogám. Pokud byste jim tedy chtěli uspořádat koncert, věnujte jim do šatny dobrou knihu a plató minerálek. Pro jistotu neslazených.
Brendan Canty (ds) z Fugazi začal na konci 80.let spolupracovat s Eli Janneym (voc, bg, ks) a společně dali dohromady band Girls Against Boys. Jelikož Canty z projektu brzo vycouval, spojil se Janney s HC-partou Soulside (Scott McCloud - voc, g, Johnny Temple – bg, Alexis Fleisig – ds) . Jednalo se o mnohem tvrdší verzi sonic-youthovského noiseového rambajzu navíc s dvěma baskytarami, a tím pádem dosti masivní a ponurou záležitost. Doporučována jsou alba „Venus Luxure No.1 Baby“ (1993, např. „Bullet Proof Cupid“, „Billy´s One Stop“, „Learned It“, „Go Be Delighted“, „Rockets Are Red“), „Cruise Yourself“ (1994, např. „Tucked-In“, „Cruise Your New Baby Fly Self“, „Kill The Sexplayer“, „The Royal Lowdown“) a „House Of GVSB“ (1996, např. „Super-Fire“, „Disco Six Six Six“, „Another Drone In My Head“, „Click-Click“, „TheKindaMzkYouLike“). Dobrá husťárna.
Stejně jako Fugazi a GAB pocházeli z Washingtonu D.C. také Jawbox, které vedl James Robbins (voc, g, bg), známý zejména svými výbornými texty. Dalšími členy tohoto spolku byli bicman Adam Wade a baskytaristka Kim Coletta, přičemž po slušném prvním albu „Grippe“ (1991, např. „Ballast“, „Freezerburn“, „Impossible Figure“, „Consolation Prize“, „Bullet Park“) se v kapele objevil ještě kytarista a zpěvák Bill Barbot. Hudebně se Jawbox pohybovali někde mezi Fugazi, Sonic Youth a grunge a někdy je jejich tvorba označována jako post-hardcore. Debutová „chřipka“ vyvolala docela ohlas, a tak washingtonští pokračovali lepším elpí „Novelty“ (1992, např. „Static“, „Cutoff“, „Channel 3“, „Dreamless“, „Spiral Fix“). Po této desce ale Wade odešel, aby ho nahradil Zachary Barocas (ds). Boys and girl se ukázali v tom nejlepším světlei na vynikajícím albu „For Your Own Special Sweetheart“ (1994, hit „Savory“, dále např. „FF=66“, „Motorist“, „Jackpot Plus!“, „Breathe“, „LS/MFT“, „Cooling Card“). Dobrou deskou seale ukázala být i ta následující s eponymním názvem „Jawbox“ (1996, hitík „Mirrorful“, dále např. „His Only Trade“, „Nickel Nickel Milionaire“, „Iodine“, „Absenter“), a jak jinak, svou kvalitu má také kompilační, živé album „My Scrapbook Of Fatal Accidents“ z roku 1998. Bohužel to už vyšlo takříkajíc „posmrtně“, neb Jawbox v tom čase už neexistovali.
Po rozpadu Jawbox založili J. Robbins s B.Barbotem v sedmadevadesátém skupinu Burning Airlines - s názvem inspirovaným jednou z písní Briana Ena. Do millenia natočila jen jedno, velmi dobré album, nazvané Mission: Control!“ (1998/99, např. „Carnival“, „Pacific 231“, „Meccano“, „Crowned“, „The Escape Engine“, „3 Sisters“). Kapelu s takto signifikantním názvem ovšem později (po 11. září 2001) odmítali zvát do klubů, a tak se pak rozešla.
Jako post-hardcore nebo noise jsou označováni také newyorští Unsane, které vedl zpěvák a kytarista Chris Spencer, přičemž v nejlepším období kapely byli dalšími členy ještě Vinnie Signorelli (ds) a Dave Curran (bg). Přesto to ale bylo dosti odlišné od výše zmíněných Jawbox. Až na výjimky pomalý tvrdý sound, hradba hluku vystavěná z ohlušující kytary, basového detonátoru a do toho přes vocoder či kýho jinýho čerta vokál v podobě nelidského řevu. Někde mezi Biohazard, Pro-Pain, Jesus Lizard, Ministry a devítipalcovými hřebíky. Zkuste desky „Unsane“ (1991, např. „Organ Donor“, „Bath“, „Vandal X“), „Scattered, Smothered & Covered“ (1995, např. „Scrape“, „Alleged“, „Out“, „Blew“, „Empty Cartridge“, „Ruin“) nebo „Occupational Hazard“ (1998, např. „Commited“, „Hazmat“, „Humidifier“, „Lead“, „Sick“, „Scam“). Velmi zničující záležitost.
O noise takových Big Black z Chicaga není pochyb, že do hardcore patří. Tedy mimo jiné. Vedl je zpěvák, kytarista a skladatel Steve Albini, výraznou osobností byl v kapele i kolumbijský kytarista Santiago Durango, který na svůj nástroj vytvářel mnohdy až sonic-youthovské pazvuky. Big Black prosluli určitou hardcoreovou zvláštností - Albini totiž používal na místě rytmiky automatického bubeníka, což možná předznamenalo sound takových kapel jako třeba Ministry. Z dnešního pohledu bychom tak mohli Big Black zařadit také do všeobímající škatulky crossoveru, občas neomylně zabodovala osvědčená kóje zvaná „post-hardcore“. Za zásadní alba jsou považována dvě: „Atomizer“ (1986, songy „Kerosene“, „Stinking Drunk“, „Strange Things“, „Jordan, Minnesota“, „Passing Complexion“) „Songs About Fucking“ (1987, např. „Bad Penny“, „The Power Of Independent Trucking“ a „The Model“ - cover od Kraftwerk).
Albini v roce 1987 Big Black rozpustil a založil nový HC-běs, zvaný Rapeman, o nichž se v Rocku proti proudu píše, že „ve své tvorbě docházejí k absolutní děsivosti amerických nočních můr a nelidskosti rytmické kakofonie, doprovázející Albiniho nemocný mumlavý vokál a stále skvělou kytaru.“ Album „Two Nuns And A Pack Mule“ (1989, např. „Steak & Black Onions, „Monobrow“, „Hated Chinee“, „Just Got Paid“) dokonce vyvolalo odpor zaměstnanců firmy, která měla elpíčko distribuovat. Jen tak mimochodem – tu desku vřele doporučuju. Dalším Albiniho projektem bylo sestavení skupiny Shellac, v níž zpíval a hrál na kytaru; kromě Stevea byli dalšími členy ještě Robert S. Weston IV (bg, bvoc) a Todd Trainer (ds). Ono se to označovalo jako HC-noise, ale v podstatě to byla poctivá dusavá kytarová plechárna a la Jesus Lizard (viz. níže). Však dejtež EP „The Rude Gesture: A Pictorial History“ (1993, mj. „The Guy Who Invented Fire“, „Billiard Player Song“) a „Uranus“ (1993, songy „Doris“ a „Wingwalker“) či hutná alba „At Action Park“ (1994, např. „Song Of The Minerals“, „My Black Ass“, „Dog And Pony Show“, „The Admiral“, „Crow“) a „Terraform“ (1998, např. „Didn´t We Deserve A Look At You The Way You Really Are“, „This Is A Picture“, „Canada“, „Mouthpiece“, „Copper“).
Podobně jako BB zněl i smíšený Band Of Susans, garážový noise z NYC se třemi Zuzankami na palubě. No, v podstatě to byla taková hlukovka s předimenzovanou kytarou a upozaděným zpěvem – něco podobného zrovna jelo i v Anglii. Ale BOS určitě měli své osobité kouzlo. Hlavními osobnostmi a skladateli v nich byli Robert Poss (g, voc) a Susan Stenger (voc, bg). Zkuste alba „Hope Against Hope“ (1988, např. „Hope Against Hope“, „Throne Of Blood“, „All The Wrong Reasons“), „Love Agenda“ (1989, mj. „The Pursuit Of Happiness“, „It´s Locked Away“, „Hard Light“) či „The Word And The Flesh“ (1992, songy „Now Is Now“, „Ice Age“, „Plot Twist“, a „Estranged Labour“, která zní jak od Nico), nebo možná nejlepší „Veil“ (1993, např. „Following My Heart“, „Mood Swing“, „The Red And The Black“, „Blind“). I jejich desky stejně jako desky Pixies či Pussy Galore produkoval Albini.
A to třetice něco, co je spojené s Big Black, i když možná tradičnějšího (vlivy Ramones): Durango než odešel k BB, hrával s chicagskou partičkou, která si říkala Naked Raygun, v níž zpíval Jeff Pezzati. Z prvního období je na místě připomenout EP „Basement Screams“ (1983, např. „I Lie“, „Bombshelter“). Duranga pak vystřídal kytarista John Haggerty a tehdy kapela natočila své nejmasakrovitější záležitosti – desky „All Rise“ (1986, mj. „Pacemaker“, „Knock Me Down“, „Home Of The Brave“), „Jettison“ (1988, např. „Walk In Cold“, „Hammer Head“, „Soldier´s Requiem“, „When The Walls Come Down“, „Live Wire“) a „Understand?“ (1989, „Treason“, „ Which Side You´re On“, „Never Follow“, „Wonder Beer“).
Nyní se posuňme o něco v čase.
Pracovitý Steve Albini se podepsal i pod produkci mladé chicagské krve, kterouž byla skupina Chevelle, post-hardcorové trio bratří Loefflerů, v němž byl vůdčí postavou zpěvák, kytarista a skladatel Pete Loeffler. Vzniklo v půli devadesátek a v oné dekádě stihlo natočit jen jedno album – „Point #1“ (1999, např. „Point #1“, „Mia“, „Dos“, „Sma“, „Prove To You“, „Anticipation“). Úspěchu nakročilo naproti až po roce 2000, kdy poněkud vyčistilo svůj sound a dočkalo se aj té platiny.
A abychom tuto „post“ škatuli zakončili New Yorkem, tak posledními newyorskými položkami jsou dvě post-hardcore party druhé poloviny 90.let. Nejprve bych připomněl uřvanou skupinu Saetia, jež byla občas házena do „emo“ anebo do dost nablblé škatulky „screamo“. V bandu, který fungoval zhruba čtyři roky, působili mj. Jamie Behar (g), Billy Werner (voc) nebo Greg Drudy (ds). Z nahrávek bych uvedl třeba LP „Saetia“ (1998, např. „Ariadne´s Thread“, „Corporeal“, „Notres Langues Nous Trompet“, „An Open Letter“, „Sweetness And The Light“, „Woodwell“) a EP „Eronel“ (1999, např. „Roquetin“, „Some Naturel Catch No Plagues“). Nu, a pak tu byla kapela Glassjaw, kterou vedli Daryl Palumbo (voc) a Justin Beck (g, bg, perc, ks). Divoká, syrová záležitost, která potěší všechny milovníky tvrdého alternativního bigbítu, zejména ty s plechovýma ušima. Do roku 2000 toho moc od „skleněný tlamy“ nevyšlo, kromě demáčů se ví o EP „Kiss Kiss Bang Bang“ (1997, např. „Black Coffee“, „Star Above My Bed“, „Pink Roses And The Graveyard“). V roce 1999 se začalo točit album „Everything You Ever Wanted To Know About Silence“, které vyšlo v roce millenia (např. „Pretty Lush“, „Ry Ry´s Song“, „Siberian Kiss“, „Lovebites And Razorlines“, „Hurting And Shoving /She Should Have Let Me Sleep/“, „Babe“). Sušný.
Nyní trošku experimentálního HC.
Třeba z Moto-City. V Detroitu se na konci osmdesátých let dala dohromady radikální parta, která svým soundem jakoby navazovala na místní rebely z přelomu 60. a 70. let MC5 a Stooges. Z dalších vlivů jmenujme Motörhead a Rollins Band. A teď si představte, že máte tyto zvukové a energetické vzory, a mastíte přitom rhythm&blues! Navíc s texty o frustracích a depkách jedince, ztraceném v pustotě velkoměsta. Kapela se jmenovala Laughing Hyenas, hlavními figurami v ní byli zpěvák John Brannon (ex-Negative Approach) a kytaristka Larissa Strickland a v letech 1988-1990 vydala několik drtivých desek, které vám vypláchnou uši lépe než kyselina sírová. Jde o mini-LP „Come On Down To The Merry-Go-Round“ (1987, mj. „Hell´s Kitchen“, „Gabriel“, „Stain“, „Don´t Bouge My High“, „Candy“) a alba „You Can´t Pray A Lie“ (1989, „Love´s My Only Crime“, „Lullaby And Goodnight“, „New Gospel“, „Black Eyed Susan“, „Sister“) a „The Life Of Crime“ (1990, „The Life Of Crime“, „Everything I Want“, „Let It Burn“, „Here We Go Again“). V roce 1995 vyšla další běsná deska „Hard Times“ (např. „Just Can´t Win“, „Each Dawn I Die“, „You´re So Cruel“, „Hard Time Blues“). Takoví White Stripes „chechtající hyeny“ určitě zaslechli.
Něčím podobným se prezentovali také detroitští Mule, které tvořili zpěvák a kytarista P. W. Long a dva ex-členové Laughing Hyenas – Jim Kimball (ds) a Kevin Munro Strickland (bg). Poslechněte si jejich tříštivé a špinavé HC-rhythm&blues na deskách „Mule“ (1992, např. „I´m Hell“, „Mississippi Breaks“, „Drown“, „What Every White Nigger Knows“, „Mama´s Reason To Cry“) a „If I Don´t Six“ (1994, např. „Hayride“, „X & 29“, „Obion“, „The Beauteous“). Posledním výliskem „mezků“ bylo EP „Wrung“ (1994, např. „We Know You´re Drunk“, „Ass“). Taktéž možný vzor pro White Stripes. Howling Diablos, jak jinak z Detroitu, jakoby navazovali na obě předchozí party, využívali masivní kytary, sága a celé to byl jakýsi crossover, v němž bylo slyšet blues, funk, hip-hop, hardcore a kdoví co ještě. Jako takový tip bych navrhl desku „Green Bottle“ (1998, např. „It´s My Party“, „Criminal Mind“, „Green Bottle“, „Babysitter“, „Funky Daddy“, „Junkyard Jesus“). Chicagští Tar se představili prakticky s normálním HC-punkem, ovšem s metalickým zvukem kytary. Zkuste album „Toast“ (1993, např. „Satritis“, „Giblets“, „Altoids, Anyone“) a EP „Clincher“ (1993, např. „Dean Martin“, „Solution 8“).
S producentem Steve Albinim jsou svázání původně texaští Jesus Lizard, dokonce se kvůli nahrávání u něj přestěhovali do Chicaga. Jednalo se o potomky hácéčka Scratch Acid – Davida Yowa (zde voc) a Davida Wm. Simse (zde bg), a s nimi přijel ještě masakrózní kytarista Duane Denison. Prvních pět alb pak odbubnoval Mac McNeilly (ds). Tvorba „Ježíše Ještěrky“ byla opět šílenou míchanicí hardcore s noise, jazzem a blues a to celé se zaškrceným „zpěvem“. Hustá schýza. Začněte mini-albem „Pure“ (1989, skladby „Blockbuster“, „Rabid Pigs“, „Starlet“) a pokračujte třeba deskami „Head“ (1990, např. „S.D.B.J.“, „My Own Urine“, „Pastoral“, „Tight ´n´Shiny“, „Killer McHann“), „Goat“ (1990/1991, např. „Then Comes Dudley“, „Mouth Breather“, „Nub“, „Seasick“, „Lady Shoes“) a „Liar“ (1992, např. „Boilermaker“, „Gladiator“, „Puss“, „The Art Of Self-Defense“, „Rope“), včetně napůl live mini-alba „Lash“ (1993, např. „Glamorous“, „Deaf As A Beat“, „Money Trick“) a exkurs zakončete třeba s „Down“ (1994, např. „50 Cents“, „Mistletoe“, „Horse“, „Din“, „Fly On The Wall“) a „Shot“ (1995/1996, např. „Thumbscrews“, „Thumper“, „Blue Shot“, „Mailman“, „Churl“). A když navrch přihodíte „Blue“ (1997, např. „Cold Water“, „A Tale Of Two Women“, „I Can Learn“, „Soft Damage“, „Eucalyptus“), tak pak… No, pak už vám nezbude než si to hodit.
Taktéž texaské Butthole Surfers založili Gibby Haines (voc) a Paul Leary Waithal (g) na začátku eighties. Začínali jako čisté hácéčko (kontakty a společné koncerty s DK), později do svého soundu „zabudovávali“ psychedelický hard rock, rhythm&blues, rockabilly a country s úmyslem dělat si z každého šoufky. Hodně hnusné texty, hodně hnusný a odpudivý sound. „Prdelní surfeři“ prostě měli chuť šokovat a hodně urážet. Zadařilo se. Tisk je označoval za nejodpornější kapelu, což lze pochopit, neboť Bee Gees v té době nebyli už tolik aktivní. Prvními HC „hity“ byly masakrózní noise skladby jako „The Shah Sleeps In Lee Harvey´s Grave“ a „Hey“ (1983). Z alb jsou doporučována „Psychic… Powerless… Another Man´s Sac“ (1984, např. „Lady Sniff“, „Butthole Surfer“, „Cherub“, „Concubine“), „Locust Abortion Technician“ (1987, např. „Sweat Loaf“, „Graveyard“, „Human Cannonball“, „The O-Men“) a „Hairway To Steven“ (1988, např. „I Saw An X-Ray Of A Girl Passsing Gas“, „Backass“, „Jimi“, „Fast“, „Rocky“, „Ricky“). V roce 1990 měla kapela hity v předělávce od Donovana „Hurdy Gurdy Man“ a ve srandovní parodii na country „Lonesome Bulldog“ na průměrné desce „Piouhgd“ (dále např. „Blindman“, „Golden Showers“). V nineties pak zaujala přístupnějšími alby „Independent Worm Saloon“ (1993, např. „Who Was In My Room Last Night?“, „The Wooden Song“, „Dancing Fool“, „Alcohol“, „Strawberry“, „Clean It Up“) a „Electriclarryland“ (1996, hit „Pepper“, dále např. „Jingle Of A Dog´s Collar“, „Birds“, „Cough Syrup“, „Thermador“, „L.A.“).
Ještě takový dovětek - u Butthole Surfers občas basoval jistý dr. Kramer (Mark Kramer, vl. jm. Stephen Michael Bonner), jinak vedoucí HC-party B. A. L. L., která byla stejně ujetá jako hore surfaři. Krom jiného vydala LP „Bird“, 1988, např. „Charm“, „When Is A Man“, cover „Buick Mackane“, pův. od T-Rex). Hmm, průměrný hluk. O něco pozdější záležitostí je texaská skupina At The Drive-In, zrodivší se v El Pasu, zaprášeném městě na americko-mexické hranici. V souboru měli hlavní slovo zpěvák s pronikavým, „zack-de-la-rochovsky“ vysokým hlasem Cedric Bixler-Zavala a pageovsko-zappovský kytarista a zpěvák Omar Rodriguez-Lopez, dalšími členy byli Jim Ward (g, ks, voc), Paul Hinojos (bg) a Tony Hajjar (ds). ATDI se představili s trochu jinou muzikou než BS – mastili melodický HC-punk někde mezi Hüsker Do, Replacements a Pixies a občas byli označováni jako post-hardcore. Z alb uveďme obě, která soubor v 90.letech natočil: „Acrobatic Tenement“ (1996, např. „Schaffino“, „Ebroglio“, „Initiation“, „Skips On The Record“, „Ticklish“), vynikající „In/Casino/Out“ (1998, např. „Alpha Centauri“, „Chanbara“, „Hulahoop Wounds“, „Pickpocket“, „Transatlantic Foe“) a přidal bych ještě zdařilé EP „Vaya“ (1999, např. „Proxima Centauri“, „Heliotrope“, „Metronome Arthritis“, „Rascuache“). Po rozpadu Cedric s Omarem založili běsný spolek Mars Volta, Ward s Hajjarem podobný běs nazvaný Sparta.
A Texas potřetí, i když… Trail Of Dead, celým názvem …And You Will Know Us By The Trail Of Dead se dali dohromady v roce 1994 v Austinu, když se do něj její dvě hlavní figury, skladatel Conrad Keely (voc, g, p, ds) a Jason Reece (ds, voc) přestěhovaly ze státu Washington. Jsou označováni jako post-hardcore, v jejich hudbě jsou cítit i noisové vlivy Sonic Youth, jen jsou mládenci o něco nasranější. Prošli si obdobím demokazet, přičemž prvním regulérním albem bylo – jak jinak „…And You Will Know Us By The Trail Of Dead“ (1997/1998, např. „Richter Scale Madness“, „Half Of What“, „„Novena Without Faith“, „A Gargoyle Waiting“, „Ounce Of Prevention“, „Fake Fake Eyes“), v devětadevadesátém vznikla dvojka „Madonna“ (např. Mistakes & Regrets“, „Totally Natural“, „Blight Takes All“, „Aged Dolls“). Větších úspěchů kapela dosáhli TOD až po milleniu.
Pokud opět zamíříme na sever, dostaneme se do Ohia. Clevelandská crew zvaná Craw, v níž to smažili mj. Joe McTighe (voc), Rockie Brockway (g), David McClelland (g) a Zak Dieringer (bg), je další kapelou, kterou producentsky – byť až po dvou deskách – zaštítil Steve Albini. Pak je tedy vcelku jasné, o co se tak mohlo jednat: prostě nečekejte žádné slitování. První dvě alba jsou napěchována skladbami s podivnými rytmickými vzorci, nicméně s masakrózními kytarami a brutálním i nervním řevem. Jedná se o „Craw“ (1993, např. Aphasia“, „405“, „Moira Is Vanishing“, „My Sister´s Living Room“, „Echolocating“) a „Lost Nation Road“ (1994, např. „Strongest Human Bond“, „Bypass“, „Shocklight“, „Sound Of Every Promise“, „I Fought Dirty“). Trojku už producentsky povařil hen ten Albini – opět skvělá práce. Album má název „Map, Monitor, Surge“ (1997, např. „Treading Out The Winepress“, „Days In The Gutter/Nights In The Gutter“, „I Disagree /And Here´s Why/“, „I Am Gunk“). Prostě pokud máte rádi třeba Jesus Lizard, sáhnete i po Craw.
Killdozer z Wisconsinu produkovali špinavý, pomalý hardcore, s arytmiemi v rytmice a nelidským řvaním; jejich hudbu jeden americký žurnalista nazval „muzikou šoustajících prasat“. Texty samozřejmě sociálně-politické s morbidním černým humorem. Často také vzali nějakou „nádhernou“ písničku z americké popové historie a brutálním způsobem ji zprznili (např. „American Pie“ od Dona McLeana, „Mr. Soul“ od Buffalo Springfield či „Nasty“ od Janet Jackson). Jinak kapelu tvořili Micheal Gerald (voc, bg), Bill Hobson (g) a Dan Hobson (ds) a spolupracoval s ní také kytarista Tom Hazelmyer, který později stál u zrodu nezávislého labelu Amphetamine Reptile Rec. Pro otrlé uši jsou doporučovány desky „Snakeboy“ (1985, např. „King Of Sex“, „Going To The Beach“ plus cover „Cinnamon Girl“, pův. od Neil Younga), „Little Baby Buntin´“ (1987, např. „Cotton Bolls“, „The Puppy“, „Ballad Of My Old Man“), „Twelve Point Buck“ (1989, např. „Space 1999“, „Richard“, „New Pants And Shirt“, „Ted Key Beefs“,), „Uncompromising War On Art Under The Dictatorship Of The Proletariat“ (1993, např. „The Pig Was Cool“, „Hot n´Nasty“, „Final Market“, „Das Kapital“), eventuelně „God Hears Pleas Of The Innocent“ (1995, např. „Porky´s Dad“, „A Mother Has A Hard Road“, „Spork“, „Daddy´s Boy“, „Big Song Of Hell“).
Drive Like Jehu ze San Diega, vedení bývalými členy Pitchfork, takto Rickem Frobergem (voc, g) a Johnem Reisem (lg, ks, voc), se prezentovali soundem, kterému se dnes říká post-hardcore. Někde mezi Fugazi, Quicksand, Jesus Lizard a Tool. Bylo to prostě syrové, divoké, ukřičené a znepokojivě podivné, ovšem za všech okolností vymakané. Bohužel soubor vydal jen dvě alba: „Drive Like Jehu“ (1991, např. „Future Home Of Stucco Monstrosity“, „Caress“, „Step On Chameleon“, „Spikes To You“, „Good Luck In Jail“, „Turn It Off“) a „Yank Crime“ (1994, např. „Here Come The Rome Plows“, „Golden Brown“, „Luau“, „Super Unison“, „New Math“, „Human Interest“) a mezi nimi singl „Hand Over Fist“/„Bullet Train To Vegas“ (1992). Jak už jsem naznačil, oba protagonisté DLJ působili předtím v tělese Pitchfork, které bylo takovým poněkud slabším předstupněm jejich pozdější kapely (LP „Eucalyptus“, 1990, např. „Placebo“, „Burn Pigs, Burn“, „Loot“, „Goat“). A aby to bylo ještě zamotanější, agilní kytarista John Reis měl svůj boční projekt, HC-punk´n´rollovou kapelu Rocket From The Crypt, kde zpíval také hlavní vokál. Byla známa hlavně výborným albem „Scream, Dracula, Scream“ (1995, např. „Born in ´69“, „On A Rope“, „Young Livers“, „Drop Out“, „Fat Lip“, „Salt Future“). O tři roky později vznikla kvalitní deska „RFTC“ (1998, např. „Lipstick“, „When In Rome“, „Break It Up“, „I Know“, „Back In The State“).
Komplikovaně znělo trio Victims Family ze sanfranciské oblasti – kloubilo HC s hard rockem, progresivním rockem a jazzem. A do toho se vykřikovaly sociálně-kritické, politické, ale humorné texty. Takže ani neudiví, že kámošilo třeba s NoMeansNo (viz níže) nebo s Primus. Ve skupině působili Ralph Spight (voc, g), Larry Boothroyd (bg) a Devon VrMeer (ds), všechno instrumentalisti non plus ultra. Debutová deska se jmenovala „Voltage & Violets“ (1986, např. „Whatever“, „Song X“, „God, Jerry & The P.M.R.C.“, „Sir Onslaught“, „Junkie“), dvojka zase „Things I Hate To Admit“ (1988, mj. „In A Nutshell“, „Liars, Pigs And Thieves“, „NPC“, „Corona Belly“, „Mondo Freudo“, „Shit“), přičemž po ní odešel bicman. Trojku „White Bread Blues“ už nabubnoval Tim Solyan (1990, např. „Caged Bird“, „Ungowa!“, „D.O.G.“, „Bloated Housewives“, „Mousetrap“, „Nirvana“). Stejně jako další kus, výborné album „The Germ“ (1992, např. „Bad Karma“, „New World Hors D´Oeuvre“, „The Germ“, „I Pissed On A Tree“, „Mind You“, „I´m Such A Jerk“, „Who Needs It?“). No, a neopomeneme ani desku „Headache Remedy“ (1994, např. „Powertrip“, „I´m So Lost“, „Ugly Thing“, „ZOO“, „Maybe If I…“). Milióny not, dost těžký na poslech, men! Ale kouř!
Mix HC, punku, funku, „thrash-jazzu“ a alternativní hudby je čitelný zase z tvorby vynikajících kanadských NoMeansNo z Vancouveru, byť vznikli coby bratrské duo v roce 1979 v blízké Victorii. Od třiaosmdesátého vystupovali v sestavě Rob Wright (voc, bg, g), John Wright (voc, ds, g, ks), a Andy Kerr (g, voc), a občas se na jejich někdy až jazzově komplikovanou muziku plnou rytmických i melodických změn s cynickými, černěhumornými texty, lepila nálepka „sophisticated HC“. Je tedy pochopitelné, že všichni nutně museli být excelentními instrumentalisty. Za nejlepší alba jsou považována „Sex Mad“ (1985/1986, např. „Sex Mad“, „Long Days“, „Dad“, „Revenge“, „Dead Bob“), „Small Parts Isolated And Destroyed“ (1987/1988, např. „Beauty & The Beast“, „Victory“, „Teresa Give Me That Knife“, „Smal Parts Isolated And Destroyed“), a super-deska „Wrong“ (1989, např. skladby „The Tower“, „Brainless Wonder“, „Oh No! Bruno!“, „Big Dick“, „I Am Wrong“), na obalu s tou kravskou hlavou v kolárku. Ta byla kritikou velmi ceněna.
Z devadesátých let je znám živák „Live + Cuddly“ (1991) a dále studiové platňe „0 + 2 = 1“ (1991, např. skladby „The Valley Of The Blind“, „Mary“, „When Putting It All In Order Ain´t Enough“, „Joyful Reunion“, „The Fall“, „Ghosts“) a „Why Do They Call Me Mr. Happy?“ (1993, skladby jako „The River“, „Kill Everyone Now“, „The Land Of the Living“, „Madness And Death“, „Cats, Sex And Nazis“), kterou si bratři Wrightové natočili už jen ve dvou bez Kerra. Později začali spolupracovat s novým kytaristou Tomem Hollistonem, s kterým byli v holportu v rámci veselé partičky Hanson Brothers, (viz níže). Ten se objevil už na kompilačním albu LP „Mr. Right & Mr. Wrong: One Down And Two To Go“ (1994, např. „Red On Red“, „Who Fucked Who?“, „Real Love“, „Blinding Light“). Holliston se stal plnohodnotným členem skupiny až v rámci CD „The Worldhood Of The World (As Such)“ (1995, např. „Humans“, „My Politics“, „State Of Grace“, „He Learned How To Bleed“, „Lost“). Známé jsou i nahrávky kapely s Jello Biafrou („The Sky Is Falling…“, viz. text o tatíčcích zakladatelích).
Jak již bylo naznačeno, NoMeansNo, respektive bří Wrightovi měli i boční „hockey-rockový“ projekt Hanson Brothers, tří-akordovou „ramonesovskou“ punkárnu s texty o hokeji. Známé jsou klasičky z nineties jako „Gross Misconduct“ (1992, písně jako „No Emotion“, „Sabrina“, „Go Away“, „It´s A Secret“) či „Sudden Death“ (1996, např. písně „The Hockey Song“, „Sudden Death“, „Stick Boy“, „You Can´t Hide The Heino“).
Když hokej, tak tedy znovu Kanada a také Švédsko – tato alternativní HC-škatule by klidně mohla sedět i na takové soubory jako Voivod nebo Meshuggah, které oba svorně vedeme v přihrádce progressive metalu.
A nyní na daleký východ - svébytným hlukem se totiž prezentovala také japonská scéna, která vyvrhla syrové avantgardní soubory jakými byli třeba jazzcoreoví Ruins bubeníka a zpěváka Tatsuyi Yoshidy s šílenými deskami „Stonehenge“ (1989, např. „Big Head“, „Plexus“, „Kibbutz“, „Infect“, „Stonehenge“) nebo „Burning Stone“ s pro nás zajímavou skladbou „Praha In Spring“ (1992, dále např. „Burning Stone“, „Grubandgo“, „Misonta“, „Negotiation“, „Zasca Coska“). Nebo podobně rachotící ultra-hlasití Zeni Geva kytaristy a zpěváka Kyzuyukiho K. Nulla a jejich alba „Maximum Money Monster“ (1990, např. „War Pig“, „Dead Car, Sun Crash“, „On Suicide“), „Total Castration“ (1991, např. „I Want You“, „Total Castration“, „Bloodsex“) a vynikající „Freedom Bondage“ (1995, např. „Alienation“, „Burn Your Flesh Out“, „Disorganization“, „Hate Trader“, „Freedom Bondage“, „Ground Zero“). Obě kapely měly společné to, že je spojovala postava „ďábelského bubeníka“ Tatsuye Yoshidy.
Ona japonská scéna byla vždy něčím inspirovaná, a tyto inspirace dokázala vehnat do těch největších extrémů. Když si vezmeme třeba skupinu Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso U.F.O., kterou vedl kytarista a klávesista Kawabata Makoto, inspirace psychedelií a acid rockem je tu zřejmá. Při poslechu jejího debutu ale zjistíte, že je nacpaná nejen kyselinou, houbičkami, ayahuaskou, ale nejspíš i něčím, co roste na úpatí Himálaje, a to celé ještě s pěknou porcí amfetaminů navíc. Tato první eponymní deska „Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso U.F.O”, nahrávaná v letech 1995-1997, sice obsahuje názvy skladeb, ale protože tak nějak prostupují sami sebou, album působí jako celek. Něco podobného pak leze i z další desky „Pataphisical Freak Out Mu!!“ (1999). Alternative psychedelic hardcore noise? Nejspíš. Totální nářez? Určitě! Podobným extrémem byla i do industriálu hozená Masonna se svými, mozkové buňky annihilujícími šumy a hluky (např. „Inner Mind Mystique“, 1996, zejména Tracky 4. a 6. jsou masivní). To je fakt hardcore se vším všudy.
Co trošku divadla?
HC-thrashovým happeningem, balancujícím na hranici vkusu, zase prosluli študáci výtvarného umění z Richmondu zvaní Gwar. Na podiu jich bylo vždy tak okolo deseti a každý koncert pojímali coby divadelní kus plný odporností a hnusu. Asi něco jako povrchnější Living Theatre s kýblem krve navíc a lidským mozkem k večeři. Kostýmy Gwar patří vůbec k těm nejhnusnějším v dějinách rocku. Stravte báječný den na jatkách a pak si pusťte třeba alba „Scumdogs Of The Universe“ (1990, songy „Salaminizer“, „Maggots“, „Sick Of You“, „Love Surgery“), „America Must Be Destroyed“ (1992, „Crack In The Egg“, „Gor-Gor“, „Have You Seen Me?“, „Blimey“, „The Road Behind“), „This Toilet Earth“ (1994, např. „The Issue Of Tissue“, „Sonderkommando“, „Saddam A Go-Go“, „Penis I See“) nebo „Carnival Of Chaos“ (1997, „Penguin Attack“, „Let´s Blame The Lightman“, „Endless Apocalypse“, „Billy Bad Ass“). Vychutnejte si tu krví smrdící svěžest!
Zmínili jsme se o jatkách. Ty hudební nás ještě čekají. Úplný brutální masakr.
