Úvod » 70. léta » Soul & Funk » Články

Tím hlavním důvodem vzniku jazzrocku, bráno ze strany samotného jazzu a jeho tvůrců a muzikantů, byly ekonomické příčiny. Jak už jsme uvedli, jazz se postupně svým ponorem do stále svobodnějších vod odpoutával od běžného publika a tudíž mu začaly silně klesat prodeje. A jelikož rock si v té době spokojeně užíval obrovského komerčního úspěchu, nezbylo jazzovým hudebníkům než zakomponovávat do svých skladeb i rockové prvky. A někteří z nich dokonce zjistili, že jim rock otevřel vcelku nový pohled na muziku a své verze jazzrocku dělali s chutí a rádi.

Druhý důvod vzniku jazzrockové fúze je prakticky podobný jako u vzniku art rocku: jazz-rockoví muzikanti vzešlí z rockového břehu hráčsky vyspívali a stávali se vynikajícími instrumentalisty. Takovým už těžko stačí k vyjádření pět šest akordů. Zbývaly jim pouze dvě cesty – buď se vybít v dlouhých, improvizovaných sólech u blues rocku anebo vstoupit do vod jazzu a vlastně se učit novým postupům a ozvláštňovat svoji hudbu jazzovým kořením. Příkladů těchto přestupů z rocku do jazzu je spousta, stačí když uvedeme dvě jména kytaristů – ve světě např. John McLaughlin a u nás Luboš Andršt.

V roce 1975 pak jazzrockový „tatíček zakladatel“ Miles Davis prohlásil, že „jazz je mrtev“. Tímto svým názorem hodně pravověrných jazzmanů pěkně dožral, byť měl svým způsobem docela pravdu. Pár let se totiž jazz válel na okraji zájmu - v 70. letech se podílel na celkovém prodeji desek jen asi třemi procenty. Zato jazzrock seděl pevně na koni a prožíval svůj vrchol popularity. Časem ale některým kritikům už začínal lézt pořádně na nervy. Jazz-rockem se v té době oháněl prakticky každý – jazzový muzikant je totiž člověk chudý a ze spojení s rockem koukaly alespoň nějaké ty prašule. Přes všechna Milesova prohlášení a zdrhání jazzmanů do vábivé rockové oblasti, však v samotném jazzovém podhoubí stále cosi kolotalo. A vyčkávalo.

Bohužel pro jazzrock se ve druhé polovině seventies objevil styl, který svou podstatou instrumentální ekvilibristiku popíral. Punk coby vzpoura rockového proletariátu prostě nasadil čtyřakordový rámus a jeho divoké a nepředstírané neumětelství se stalo novou normou. A pompézní art-rockoví dinosauři a jazzrockoví instrumentalisté šli do háje. Stejně jako punk se začala chovat celá nová vlna britských i amerických kapel: pryč se složitostmi, v jednoduchosti je krása. Do toho všeho se na vrchol popularity dostalo primitivní nablýskané disco. Nastala doba jazzrockového kómatu. Samozřejmě že třeba Hancock a někteří další zkušení a protřelí muzikanti dokázali přijmout i disco a nenuceně ho vkládali do své tvorby. Čímž si v osmé dekádě, tedy věku MTV, rytmického jacksonovského kníkaní a panování malého Prince (viz kapitola funk), dokázali zajistit slušné ekonomické podmínky. Nicméně nové heslo doby znělo: jazzrock je mrtev, ať žije disco-funk!

Ve druhé polovině 80. let, kdy už naopak diskojuchajdy přišly mnoha lidem hodně otravné, přišla nová generace mladých hudebníků a dokázala jazzu a vlastně také jazzrocku vlít do žil čerstvou krev. Tito „young lions“, tedy Branford a Wynton Marsalisové, Kenny Garrett, Geri Allenová, Cassandra Wilsonová a spol. dokázali oprášit staré jistoty jazzových mistrů (od Ellingtona až po Coltrana), nezříkali se spolupráce s kvalitními pop-rockery (Sting), znovu připomenuli Milese Davise a sami se pouštěli do nových jazzových dobrodružství.

A když se hned vedle popu v deváté dekádě přihlásila o slovo elektronická scéna, neváhala, a jazzové skladby, figury a sóla – to všechno ale zejména v podobě samplů – přijala za své.