Úvod » 70. léta » Hard rock & Heavy metal » Články

„Rocková muzika zůstala jedinou formou kultury, která mládež – vnímavou k radikálním idejím – zajímá. K mládeži přichází všechno skrze rock´n´roll: móda, slang, sexuální orientace, drogy, návyky a pózy.“

Malcolm McLaren

Lze tedy 70. léta v rocku nějak charakterizovat? Jednoznačně jeho pozice viditelně posílila: v Evropě byl na vrcholu, v Americe se dělil o vliv s moderní country & western. Dalším charakteristickým rysem 70. let bylo jeho rozdělení do mnoha odnoží.

To nejdůležitější však spočívalo v již zmíněném prvním generačním rozporu v rámci rocku. Hippie-ideálům starší „vlasaté“ rockové generace a jejich následnému obchodnímu využití se postavila mladá, oprsklá revoluční garda ježatých punkerů a obarvených novovovlňáků se svým jednoduchým rockem a negací většiny názorů old-school mániček. Prachaté hvězdy hard a art rocku, vystupující na velkých stadionech či v obrovských halách, s aparaturou, jež dokázala naplnit několik velkých kamionů, a světelnými parky evokujícími přistání mimozemšťanů, těžko mohly této nové rockové generaci přinést nějaké poselství. Mladí rebelové tyto kapely (např. Rolling Stones, Pink Floyd, Deep Purple, Led Zeppelin, Yes, EL&P, David Bowie, Queen, Genesis) začali nazývat „rockovými dinosaury“ a „starými nudnými páprdy“, přičemž jejich hudební preciznost jim byla stejně vzdálená jako jejich bohatá konta. „S někým, kdo ke svému životu potřebuje soukromý tryskáč, najde mládež s velkoměstského předměstí dosti těžko společnou řeč,“ napsal výstižně hudební publicista Lubomír Dorůžka ve svém Panorama populární hudby.

Podobný názor má i rocková publicistka Caroline Coon v knize Pata Gilberta Passion Is A Fashion, The Real Story Of The Clash (Clash - Smrt nebo sláva): „Pociťovala jsem to jako zradu, když se z rock´n´rollu stal establishment. Čím víc peněz tyhle kapely vydělaly, tím míň mluvily o tom, jaký je to bejt mladej, a tím víc mluvily o tom, jaký je to bejt rock´n´rollová hvězda. V letech 1972, 1973 jsi mohl vidět fotky Eltona Johna, jak si potřásá rukou s princeznou Margaret. Rebelové, který měli vyjadřovat touhu mládeže po změně v kultuře a ve společnosti, přešli na druhou stranu. Hráli na obřích stadiónech, řídili bentleye, ale nevraceli nic lidem. Takže převládal pocit zklamání a zrady. Pocit, že hnutí hippies selhalo.“

Tedy je jasné, že nevyhnutelně muselo dojít k jakémusi „střídání stráží“. Vření započalo v letech 1975-76, samotná rocková scéna se proměnila v Británii v letech 1977-78. Hudební publicista Morten ono střídání stráží popisuje v magazínu Živel (2001, zkráceno): „Zjemnělé, mnohdy zcela šílené ikony hudební aristokracie vystřídala nasraná figurka proletariátu s otřískanou kytarou v ruce. Surreálné, sofistikované texty glitterových hvězd ustoupily slangu ulice, křísící levicové a nacionální tendence ve společnosti. Barokní nabubřelost a aranžérské přehlcení art rocku smetla tsunami minimalistického šílenství. Partička lidí stmelená kolem Sex Pistols dala jasnou zprávu o své představě zborcení tradičních schémat pop music. Ačkoli punk jako takový oživil tradici rock´n´rollové veselice, odvrací se programově od adorace pop stars a ve své zvukové i vizuální dekonstrukci obnažuje staré rockové kořeny frustrace a městské nudy. Klíčem je ´hudba pro všechny´. Punkové heslo No Future ´paradoxně´ oživuje anarchistické manifesty futuristů z počátku 20. století, kde vše je od základu podřízeno touze po destrukci, očištění, fatálnímu vyhoření staré kultury.“ Sice napsáno poněkud intelektuálním jazykem, ale výstižně.

V Americe byla situace poněkud odlišná: newyorská punková scéna, na ostrovech a v Evropě tolik adorovaná, byla v Americe v podstatě marginální záležitostí – nicméně stala se (zejména Ramones) jednou z inspirací pro pozdější rozmach nezávislé subkultury hardcore. Na tu měly ale možná stejný vliv i party z Británie, zejména The Clash a Sex Pistols. Navíc v době britského punkového boomu vládly v USA britské hardrockové legendy a místní „vznešené“ AOR-ové skupiny. Aj ty „metly“ tu přišly ke slovu až v osmé dekádě. V Americe tedy k onomu střídání stráží došlo o něco později, řekněme na začátku 80. let.

Nelze jednoznačně říci, kdo v souboji hard rock vs. punk rock nakonec zvítězil. Největší ránu punk zasadil art rocku – ten se už prakticky nevzpamatoval a v 80. letech sesychal na úbytě. Ovšem zase: původní punkové proklamace se po „punkovém“ roce 1977 utopily v hudebním a módním průmyslu a zbyla z nich pouze dodnes omílaná klišé. Přesto se punk rock díky svému vábivému odéru rebelie v různých modifikovaných variantách objevoval a objevuje na scéně neustále (hardcore punk, pop-punk, ska-punk). Hard rock vyvázl se „ztrátou desítky“, když zmutoval v rychlejší heavy metal, který taktéž (snad i díky značnému množství substylů, jež dokázal vytvořit) dodnes vcelku slušně prosperuje. Navíc hardrockové riffy pronikly i do „nepřátelského týlu“ – v 90. letech je často používaly ve své tvorbě nové hardcore crossoverové soubory (např. Rage Against The Machine). A k naprostému spojení mezi hard rockem a punkem došlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let v asi posledním rockovém proudu, v němž ještě o něco šlo: v grunge.

Ale zpět. Tehdy, na konci 70. let byl popisovaný generační souboj mezi hard rockem a punk rockem hodně vygradovaný, hodně na ostří nože. Možná že oba kohouti pak vstupovali do arény 80. let trochu oslabeni. A jak je dobře známo: když se dva perou, vyhrává ten třetí. Ač se tedy metalu v té době dařilo vcelku náramně a punk čekal na svou drsnější a političtější tvář, jenž měla přijít se subkulturou hardcore, nejvíce se prosazovali umělci nové vlny a disco rocku. Pohyby na západní kulturně-sociální frontě, s tím související i jistá změna politických a společenských poměrů a vznik hudebního kanálu Music TV jim k tomu totiž dodal potřebný background. A jestliže jsme o 70. letech mluvili jako o obchodně velmi úspěšných, to co následovalo v následujícím desetiletí je ještě mnohokrát překonalo. Hudební byznys stál na svém dosavadním mediálním a finančním vrcholu.

Nová vlna a disco pop, oba vítězné, zcela komerční proudy, se tedy mohly na konci 80. let, kdy jejich výrobky začaly lidi svojí žvatlavou vlezlostí a naprostou myšlenkovou vyprázdněností už unavovat, stát základním kamenem nového undergroundu – elektronické taneční scény. Ta se rozhodla padlé ikony i toho nejstupidnějšího popu prostě milovat a dát jim novou šanci. Navíc z její, řekněme „nekomerční sekce“, začaly souběžně s tím vycházet i produkty experimentální, které si po výpůjčkách od různých rockových substylů (rock impresionismus, minimalistický rock, punk rock, post-punk, ambient, future rock) vytvořily celkem osobitou tvář. Ale to už zabíháme až někam do deváté dekády. Zůstaňme raději v 70. letech a podrobně se s nimi seznamme v rámci jednotlivých rockových substylů.