Úvod » 70. léta » Články

U hard rocku rozeznáváme přibližně čtyři ani tak ne vývojová jako spíše historická údobí. Zdálo se totiž, že styl je natolik vybroušený, že žádný vývoj ani nebude potřeba, což se nakonec ukázalo jako kardinální omyl. Proto u členění jednotlivých období raději vycházíme z hledisek společenských a obchodních, z kterých lze vydedukovat zvýšení či pokles zájmu o tento žánr.

To první období, časově velmi volně ohraničené léty 1966 - 1968, spojujeme zejména s nástupem hard rocku, jemuž vévodili první pionýři tvrdých kytar - americký genius Jimi Hendrix a ostrostřelci z britských skupin Cream (E. Clapton), The Who (P. Townshend) a Yardbirds (J. Beck a J. Page). Tedy - ony se tvrdé riffy objevovaly v písničkách i předtím, za úplně první bývá kupříkladu považován ten v songu „You Really Got Me“ skupiny Kinks. A určitě si vzpomeneme i na další: Stouni měli „Satisfaction“, Troggs „Wild Thing“, tvrdé riffy by se našly třeba u Yardbirds nebo dokonce u Beatles. Bohužel zvukové možnosti zatím ještě nebyly na takové úrovni, aby dodaly skladbám onu dráždivou hutnost. Ta přišla až se jmenovanými pionýry tvrdé kytary a jejich partami. V letech 1968 - 69 je následovaly britské soubory Jeff Beck Group, Led Zeppelin, Deep Purple, Free či Black Sabbath a severoamerické formace Steppenwolf, Iron Butterfly, Blue Cheer, Mountain, Guess Who, přičemž zvláštní zmínku si zaslouží detroitské řinčivé party MC 5, Stooges, Amboy Dukes a některé další, dnes již zapomenuté skupiny. Hudba, kterou tyto kapely předváděly (tedy až na zlobivé detroitské) sice dosti zásadně vycházela z blues s občasnými jazzovými názvuky, ale její provedení – to byl naprostý hlukový masakr. I samotní posluchači si v tomto prvním období teprve navykali na decibelový rachot, ale z ohlasů, které na desky a koncerty jmenovaných skupin přicházely, lze vyčíst, že si na něj zvykli velmi rychle.

Další etapu můžeme pracovně nazvat „zlatými léty hard rocku“ a její přibližné časové určení lze situovat do let 1969 – 1976. V tom čase se vyrojila spousta výborných a zajímavých kapel, které do žánru přinášely další aspekty ať už hudební (přejímání prvků dalších stylů – viz výše) nebo vizuální (pyrotechnické efekty, divadelní show, hororový nebo sci-fi design interpretů atd.). Najednou bylo nutné z obchodních důvodů scénu nějakým způsobem rozlišit, protože hardrockové riffy se objevovaly (ať už jako základní prvek nebo jen jako oživení) v celém širokém spektru tehdejší rockové hudby. Své zastoupení měl v zemitém blues rocku (se svou rychlejší americkou boogie odnoží, nazývanou jižanský rock), dále blýskavém glam rocku, sice minimálně, ale občas i v melodickém pop rocku, určitě ve sférickém a komplikovaném art rocku, experimentálním progressive rocku, hardrockové figury používali i někteří jazz-rockeři.

Pionýři prvního věku v tomto období, až na výjimky způsobené rozpadem kapely, osobní smůlou či při nejhorším smrtí, figurovali coby hlavní ikony. To nejslavnější a nejlepší ze žánru vytvořily soubory tzv. „britského triumvirátu“ Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple. Ale měli schopné konkurenty – v Británii (namátkou Uriah Heep, Nazareth, Free, Bad Company, Atomic Rooster, Faces, UFO, Rainbow, Jethro Tull, Queen, D. Bowie, T-Rex, Slade, Sweet), Irsku (Rory Gallagher Band, Thin Lizzy), v USA (Mountain, Grand Funk Railroad, Alice Cooper, New York Dolls, Kiss, Aerosmith, Ted Nugent, Blue Öyster Cult, ZZ Top, Lynyrd Skynyrd, Montrose, Van Halen) i v Kanadě (BTO, Rush), Austrálii (AC/DC), Nizozemsku (Golden Earring) a Německu (Lucifer´s Friend, Scorpions).

V tomto období se hard rock stal prakticky mainstreamem a tím i výhodným obchodním artiklem. Bohužel nárůst obrovského množství kapel v polovině sedmé dekády způsobil jeho inflaci – moc nového se v žánru už vymýšlet nedalo, a tak spousta part už jenom opakovala úspěšně zavedená klišé. Objevovaly se podobné a mnohdy téměř stejné riffy, dokonce podobné a mnohdy i stejné písně, lišící se snad jen v textech. Jak každý vykrádal každého, pro posluchače začaly skupiny splývat, byly stále více zaměnitelné s jinými.

Dále - jmenované vrcholné soubory stylu odehrávaly své koncerty ve velkých sportovních halách nebo stadionech, kde nemohlo dojít k bližšímu kontaktu s divákem, jako třeba v klubech. A tak pozvolna narůstalo odcizení se publiku. Pokud budeme konkrétní, tak třeba na ostrovech se toto odcizení hodně prohloubilo tím, že britské megastars harcovaly zejména po Americe, kde se dala vydělat spousta peněz a na svou rodnou hroudu se moc nehrnuly. Každý je tam přec znal. Klasickým příkladem jsou třeba Zeppelíni. Navíc okázalá prezentace hédonismu, vycházející z okřídleného hesla „sex, drogy a rock´n´roll“, podpořená tučnými konty vlasatých rockerů, začala v době, kdy ekonomika zejména v Británii padala na hubu, nejmladší rockové fanoušky vcelku slušně srát. A přišlo, co zákonitě přijít muselo – narcistické, pačesaté a často vykoksované superhvězdy byly jakoby naráz vystřídány ježatými, šklebícími se figurkami nového undergroundu, pocházejícími z dělnické třídy, které ve svých tříakordových výstřelech přinášely poselství zmaru, zpackaného života a profízlované společnosti, ve které beztak nikdo nemá budoucnost. Objevil se punk rock.

Hard rock si nejdříve nebezpečí punku neuvědomoval. Prodeje desek sice od poloviny 70.let klesaly, ale pořád se ještě nejednalo o nějaký strmý propad. I na stadiony stále chodila spousta lidí, takže jakoby nebylo čím se znepokojovat. Najednou se ale britské hardrockové hvězdy začaly vytrácet z obálek hudebních časopisů a jak nemáte na své straně média, můžete to rovnou zabalit. Navíc spousta háratých kapel se potácela s obvyklými problémy (stagnace nápadů, personální výměny, drogy, úmrtí atd.), takže ani moc nevystupovala a ona špinavá punková kometa společně s dalšími novovlnnými styly (new romanticism, futuristic rock, gothic rock) si pro své jednoduché šlapavé songy vyuzurpovala celkem slušný prostor a tím i dobré obchodní odbytiště. I tak ale v těchto letech (cca 1976 – 1981), některé hardrockové kapely, hlavně v Americe, vcelku slušně prosperovaly, zejména z důvodu, který jsme už uvedli - styl se stal rockovým středním proudem a lidé si na něj prostě zvykli. Objevovaly se uhlazenější partičky s jemnějším, „hodnějším“ zvukem, výraznou melodikou a se slušně propracovanou kompozicí skladeb jako třeba Boston, REO Speedwagon, Foreigner, Journey, Styx, Toto, Gamma, Cheap Trick nebo Asia a ELO (Britové). Byly označované jako AOR (rock pro dospělé) a se svým melodickým bigbítem jakoby stále vládly.

V Británii ale nutně musela nastat změna. Pokud party z ostrovů jezdily po USA a Kanadě, všechno bylo v pořádku - davy šílely, penízky se sypaly -, ale pokud se vrátily domů, nikdo se o ně příliš nezajímal. Muselo se nějak reagovat na přidrzlé punkové hajzlíky a novovlnné intelektuály. První to pochopili pohrobci Deep Purple a postavili tři nové kapely Rainbow (R. Blackmore, později Glover), Ian Gillan Band (I.Gillan) a Whitesnake (D. Coverdale, J. Lord, I. Paice). Snaha to sice nebyla špatná, ale staří kozáci stále zůstávali kompozičně u zavedených klišé.

Prvním impulsem pro změnu v žánru se stali až australští AC/DC, jejichž dirty rock se začal valit z anglických klubů právě v době vzrůstajícího punkového boomu – tedy v roce 1976. Jejich mladé chuligánství, surový drsný bigbít a proletářský vzhled (tedy až na školní uniformu A. Younga) vytvořily skvělý protipól k první generaci punkových skupin. O rok později se navlékli do kůže němečtí Scorpions; rezignovali na podněty psychedelického hard rocku a la Hendrix, svůj sound zjednodušili, hodně zrychlili a – první úspěchy na sebe dlouho nenechaly čekat. Zvýšená rychlost je záchrana – tohle už dávno věděl jistý Ian „Lemmy“ Kilmister, když zakládal svou brutální crew Motörhead. Nakonec kapela nasadila tak drsný a vulgární sound, že první desky jejich label nechtěl ani vydat. Z hard rocku se na metal velmi úspěšně přeorientovali i Judas Priest. Pak přicházeli další – Iron Maiden, Saxon, Diamond Head a tuto záplavu nových kapel tvrdého rocku novináři nazvali New Wave Of British Heavy Metal. Léta 1978 – 81 jsou pro formování těchto ansámblů nejdůležitější – kapely dokázaly otupit ostří punku (no, on se spíš odrovnal sám), převzaly si od něj jeho rychlost a zpočátku také sociální témata a bez bázně a hany vstoupily do 80. let, která jim nakonec vyhrávala do jejich vítězného pochodu. Hard rock tak přežil, neboť ho zachránilo jeho rychlejší a divočejší dítko - heavymetal.

V 80. létech zavedené hardrockové skupiny zjistily, že je pro ně výhodnější nová alba příliš nevydávat, ale spíše koncertovat se starými osvědčenými songy, natáčet klipy, prodávat různé cetky a využívat svého jména jakožto obchodního pojmu. Co se týče rocku - tuto dekádu hudebně ovládaly heavy metal a čím dál popovější nová vlna, od poloviny dekády se z undergroundu začaly drát na povrch ještě drsné soubory hardcore a naštvaní černí hiphoppeři. Hard rock víceméně ustrnul – pomohla mu až kultura MTV a adorace jeho byvšími příznivci, kteří se v té době stávali šéfy showbyznysu, reklamy a médií. Tedy těmiž lidmi, kteří ho podporovali z víceméně alternativních pozic už v 70. letech. Nyní měli spoustu peněz a moci, takže mohli ovlivňovat i veřejné mínění. Navíc jejich stárnoucí rockeři už vlastně ani nebyli žádnými rebely, což pro ně v této konzervativní dekádě bylo vcelku výhodou. Z těchto vět tak trochu vyplývá, že období osmdesátek znamená pro hard rock jeho postupné začleňování do struktur establishmentu, a jeho někdejší hvězdy (např. Rolling Stones, Ozzy Osbourne, Deep Purple, Eric Clapton, Phill Collins, Queen, Rod Stewart, Kiss, Aerosmith, Alice Cooper, ZZ Top atd.) konečně získávají statut konzervativních společenských celebrit.

Z metalového podzemí se ovšem na výsluní pomalu, ale jistě začali cpát také noví mladí dravci, oblečení v nablýskaných hadrech a ozdobeni dlouhými hřívami a zatím skrytí pod škatulkami pop metalu nebo glam metalu. Když si ale jejich hudbu poslechnete, zjistíte, že je v ní více hard rocku, než by si ortodoxní metalový fanda vůbec dokázal připustit. Šlo o party jako Bon Jovi, Skid Row, Vixen, Europe, Mötley Crüe, W.A.S.P., Ratt, Poison, Dokken, Winger a další. Jejich náhle získaná sláva je samotné ale poněkud sežrala a jimi produkovaný našminkovaný rock na přelomu 80.-90.let už nějak fanoušky přestal bavit. 

Devadesátá léta pak znamenala pro hard rock určitou satisfakci. Osvědčení machři ze seventies (Rolling Stones, Aerosmith, Page & Plant, Deep Purple, Uriah Heep, Nazareth, ZZ Top, Rush atd.) sice stále koncertovali a natáčeli desky, ale spousta mladších rockových fanoušků je měla za staré páprdy. Důležitější tak byla infiltrace stylu do jiných žánrů – nejklasičtějším příkladem je grunge, postavený na fúzi hard rocku a punku (Soundgarden, Nirvana, Pearl Jam, Alice In Chains). Hardrockové figury se objevovaly i u některých HC-crossoverových skupin (např. Faith No More, Rage Against The Machine, Clawfinger). Navíc se našla spousta mladších skupin a interpretů, kteří styl opět jakoby oprášili - jednalo se mj. o substyly jako street rock (sleaze rock) či stoner rock a jiné (Guns´n´Roses, Ugly Kid Joe, Black Crowes,Lenny Kravitz, Reef, Monster Magnet,  Kyuss atd.).

Okolo millenia hardrockovou muziku představují např. skupiny Audioslave (potomci RATM a Soundgarden) nebo Velvet Revolver (potomci G´n´R a Stone Temple Pilots). A to je vcelku zajímavé, uvážíme-li že žánr se zdál být vyčerpán už v polovině 70.let. Holt, není nad staré dobré postupy a riffy.

Obecně lze říci, že hard rock (a jeho odnože) se stal asi nejúspěšnějším stylem rockové hudby vůbec. Dodnes je z něj čerpáno a to i v tak odlišných oblastech, jakými jsou třeba filmová hudba či současná taneční nebo etnická (např. latinsko-americká, orientální) hudba.