Hnutí Rock In Opposition (rock v opozici) neboli R.I.O. či RIO vzniklo programově v březnu 1978, kdy anglická experimental-rocková skupina Henry Cow ústy svého manažéra Nicka Hobbse vyzvala další čtyři podobně zaměřené skupiny z Evropy, aby se zúčastnily festivalu v Londýně, nazvaném právě Rock In Opposition. Sdružovalo víceméně levicově orientované skupiny, které se svojí hudbou velmi ostře vymezovaly vůči soudobé rockové scéně. Odmítaly používat osvědčená rocková klišé a kritizovaly i vizuální bombastičnost rockových koncertů. Zároveň se bouřily i proti monopolizaci hudebního průmyslu, ovládaného několika gigantickými gramofirmami – z toho důvodu svoje neobvyklé nahrávky natáčely u malých nezávislých labelů, z nichž nejznámější byl Recommended Rec., vedený Chrisem Cutlerem. Svým způsobem tak prováděly vlastně totéž, co o generaci mladší punkeři. Zároveň se členové těchto part snažili propagovat i kapely mimo rámec anglo-americké rockové scény (Mexiko, Švédsko, Itálie, Japonsko, ČSSR); jako první tak odmítli trhem a médii proklamovaný anglocentrismus v pop music.
Po hudební stránce soubory R.I.O. stály někde na pomezí rocku, jazzu a artificiální hudby; vzhledem k faktu, že byly tvořeny instrumentálně velmi vyspělými hudebníky, do svých kompozic tyto skupiny vnášely celkem neobvyklé postupy, kořenily je improvizací a využitím netradičních nástrojů a zvuků. Nechávaly se inspirovat intelektuálním undergroundem přelomu 60. a 70. let (F. Zappa, Cpt. Beefheart, Magma, Gong), free jazzem (O. Coleman, J. Coltrane, Sun Ra) a tvůrci vážné hudby (E. Varese, C. Orff). Jejich snahy o přílišnou „uměleckost“ tvorby se však často stávaly terčem kritiky, navíc ono odpoutání se od rockové tradice bylo někdy tak radikální, až to zavánělo samoúčelným experimentováním.
V R.I.O. se vše točilo zejména okolo již zmíněného levicového intelektuála a bubeníka Chrise Cutlera, v USA narozeného Angličana, a jeho anglického kolegy, kytaristy Freda Fritha (dále ks, vln, xyl, bg). Oba londýnští hudebníci byli samozřejmě těžkými proti-thatcheriány a svoje názory vkládali i do svých skladeb – zřejmě jejich nejznámější hudební politickou markou byla skupina Art Bears, v které je doplňovala ještě zpěvačka Dagmar Krause (ex-Slapp Happy). A onou deskou, nesoucí se v tomto duchu, je album The World As It Is“ (1980, např. „The Song Of Investment Capital Overseas“, „Truth“, „Freedom“, „(Armed) Peace“, „The Song Of The Martyrs“, „The Song Of The Dignity…“). Trojice vytvářela krátké, neobvykle strukturované songy se smutným, nervním vokálem, free-rockovou kytarou, mnohdy „break-beatovou“ rytmikou, řadou hluků, šumů a přednatočených pásků; tyto písně pak byly vybaveny dosti depresivními texty. Tedy nelze jinak, než uvést i předchozí desky – „Hopes & Fears“, s kterou jim hudebně pomohla kapela Henry Cow (1978, např. „Joan“, „Moeris Dancing“, „In Two Minds“, „Terrain“ plus cover „On Suicide“, pův. od Brechta a Eislera) a „Winter Songs“ (1978/1979, např. „The Bath Of Stars“, „First Things First“, „Rats & Monkeys“, „The Skeleton“, „The Winter Wheel“). Bohužel, jakmile Frith s Cutlerem měli za to, že se potenciál nějakého jejich projektu vyčerpal, opustili ho, a vrhli se zase do dalšího. Zrovna u Art Bears je to škoda, existence tria trvala jen asi tři roky, ale na druhé straně skončilo v podstatě na vrcholu…
Před Art Bears působili Frith a Cutler v již zmíněné kapele, legendě avantgardního rocku, zvané Henry Cow. Tato skupina vznikla už v roce 1968 a u jejího zrodu stáli právě Fred Frith (g) a klávesista Tim Hodgkinson. Od roku 1969 v ní působil John Greaves (bg, p, bvoc), později – v roce 1971 - se připojil i bubeník Chris Cutler. Po dvou letech byl natočen debut „Leg End“ (1973, např. „Amygdala“, „Teenbeat“, „Teenbeat Reprise“, „Nirvana For Mice“), v dalším roce pak dvojka „Unrest“ (1974, např. „Bitter Storm Over Ulm“, „Ruins“, „Half Asleep/Half Awake“), už s hobojistkou a vokalistkou Lindsay Cooper. Obě desky jsou koláží rocku, jazzu, elektroniky a soudobé artificiální hudby a dokonce je přijali i britští skladatelé vážné hudby. Což ovšem prodeji příliš nenapomohlo.
Henry Cow se posléze spojili s v Západním Německu tvořící, mezinárodní avantgardní skupinou Slap Happy, kterou tvořili Dagmar Krause, Peter Blegvad (g, voc) a Anthony Moore (p). Po společném LP „Desperate Straights“ (viz krautrock – Slapp Happy), pak bylo - už pod markou Henry Cow - natočeno další album: vznikl jakýsi souboj protikladů - částečně přístupnější a částečně mnohem více kolážovitá deska „In Praise Of Learning“ (1975, např. „Living In The Heart Of The Beast“, „Beautiful As The Moon – Terrible As An Army With Banners“, „War“, „Beginning The Long March“), s texty zabývajícími se kulturně-sociálními tématy. Nejsvobodnější přístup k rocku určitě představuje dvojalbum, sestavené z koncertních ukázek Henry Cow z let 1974-1975, které vešlo ve známost pod lapidárním názvem „Concerts“ (1976), a které je plné rozsáhlých improvizací. Bohužel vyšlo v době, kdy se kapela stala pro vydávající label přítěží a v roce 1977 dostala padáka. Důsledkem vyhazovu pak byla myšlenka následně uvedená v praxi – zrod hnutí R.I.O.
Ještě rok se skupina držela, koncertovala, ale časté personální změny ji vyčerpávaly. Trhnout se chtěli zejména Frith, Cutler a Krause, neboť oproti zbytku kapely prosazovali spíše písňovou formu nad instrumentální. Nakonec společně založili výše zmíněné Art Bears, nicméně zároveň pokračovali i v rámci Henry Cow. Poslední deskou, jíž Henry Cow realizovali, byla „Western Culture“, natočená v základní sestavě Hodgkinson-Cooper-Frith-Cutler s hosty Dagmar Krause (voc) nebo Georgií Born (bg, voc) (1978/1979, např. „On The Raft“, „1/2 The Sky“, „Falling Away“, „Industry“), která ovšem vyšla až po rozpadu souboru. Za nejlepší alba „Jindry krávy“ lze považovat „Concerts“ a právě „Western Culture“.
Při nahrávání společných projektů Henry Cow a Slapp Happy si muzikantsky sedli John Greaves a Peter Blegvad. Greaves (bg, ks, voc) napsal hudbu, Blegvad (g, voc) texty, přičemž do projektu zapojili americkou zpěvačkou Lisu Herman – vzniklo tak konceptuální album „Kew.Rhone“, které plně korespondovalo s hudebním cítěním obou hudebníků (1976/1977, např. „Twenty-Two Proverbs“, „Seven Scenes From Painting ´Exhuming The First American Mastodon´ by C. W. Peale“, „Catalogue Of Fifteen Objects And Their Titles“, „Nine Mineral Emblems“). Úplně jako první ale opustil projekty Henry Cow a Slapp Happy, klávesista, kytarista a zpěvák Anthony Moore. On tak nějak směřoval ke srozumitelnějším formám hudebního vyjadřování, kamsi k alternativnímu rocku, o čemž svědčí jeho pěkné sólo LP „Out“ (1976, např. „Stitch In Time“, „A Thousand Ships“, „The River“, „Johnny´s Dead“, „Dreams Of His Laughter“) nebo i další deska „Flying Doesn´t Help“ (1979, např. „Judy Get Down“, „Lucia“, „Ready Ready“, „Timeless Strange“, „Girl It´s Your Time“). Nakonec se v osmdesátých letech dostal i k tomu, že napsal několik skladeb pro Pink Floyd.
Během hraní v Henry Cow, těsně po rozpadu bandu či během působení v Art Bears vydal několik šílených desek i kytarista Fred Frith. Za nejlepší jsou považována alba „Gravity“ (1980, natočené společně s kapelami Muffins a Zamla Mammas Manna, např. „Don´t Cry For Me“, „Norrgarden Nyvla“, „What A Dilemma“, „Come Across“) a „Speechless“ (1981, společně s Massacre a Etron Fou Leloublan, např. „Carnival On Wall Street“, „Ahead In The Sand“). Frithova předchozí zničující elpíčka „Guitar Solos“ I až lll (1974-79) mají skvělý punc zvukového anarchismu a lze je poslouchat jen po požití hodně silných „dobrot“. Anebo s revolverem po ruce („Alienated Industrial Seagulls“).
Další zajímavou kapelou hnutí byli belgičtí Univers Zero, vedení bubeníkem Danielem Denisem (ex-Magma) a kytaristou Rogerem Trigauxem. Oba byli výsadními skladateli skupiny. Po odchodu Trigauxe (1980) se vedle Denise stal novou skladatelskou osobností právě příchozí klávesista Andy Kirk. Ponurá hudba Univers Zero, oproštěná (až na naprosté výjimky) od improvizace, kombinovala jazz rock (a la Lifetime), avantgardistický rock typu -Magmy a Cpt. Beefhearta, se silnými vlivy vážné hudby (Orff, Stravinskij, Penderecki, Huybrechts). Všudypřítomnou hudební temnotu skupina ještě umocňovala tím, že všichni členové vystupovali v černém. Skupina debutovala v roce 1977 elpíčkem „1313“ (např. „Ronde“, „Docteur Petiot“, „Malaise“). Rozhodně ale zkuste alba „Heresie“ (1979 - jedna z nejděsivějších desek rockové historie - tři skladby „La Faulx“, „Jack The Ripper“, „Vous Le Saurez En Temps Voulu“, v reedici ještě „Chaos Hermetique“), „Ceux du Dehors (1981, např. „Dense“, „La Corne Du Bois Des Pendus“, „La Tete Du Corbeau“, „Triomphe Des Mouches“) a live mini-LP „Crawling Wind“ (1982, např. „Toujours Plus A L´est“, „Influences“, „Before The Heat“). Někteří kritici doporučují i desku „Heatwave“ (1986, např. „Chinavox“, „Bruit Dans Les Murs“, „The Funeral Plain“).
Trigaux po svém odchodu z UZ založil posluchačsky poněkud přístupnější projekt Present (LP „Triskaidekaphobie“,1981, mj. „Promenade Au Fond D´un Canal“, „Le Poison Qui Rend Fou Part l“) . Z Belgie též pocházel další obskurní projekt Aksak Maboul pod jehož markou skládal a hrál klávesista Marc Hollander plus různí hosté. Na rozdíl od ostatních kapel R.I.O. je u AB znát silný příklon k nové vlně a elektronice jako např. LP „Onze Danses Pour Combattre La Migraine“ (1977, např. „/Mit I/ Saure Gurke /Aus I Urwald Gelockt/“, „Milano Per Caso“, „The Mooche“, „Mastoul Alakefak“) a „Un Peu De L´ame Des Bandits“ (1980, např. „Geistige Nacht“, „I Viaggi Formano La Gioventu“). Hollander je také znám svou spoluprací s Art Bears.
Ve Francii působily v rámci R.I.O. dvě velmi podivně znějící kapely.
První se jmenovala Art Zoyd a na přelomu 60.-70. let začínala pod vedením „Zappy ze severu“, kytaristy Rocco Fernandeze s psychedelickým undergroundovým bigbítem, inspirovaným – jak jinak - Zappou a Cpt. Beefheartem. Což je slyšet z debutového singlu „Sangria“/„Something In Love“ (1971). Poté se její sestava obměnila a hlavní slovo v ní získali skladatelé Gérard Hourbette (vln, fl, ks, p) a Thierry Zaboitzeff (bg, vcl, ac-g, perc, voc). Ve tvorbě skupiny byl pak kladen zvláštní důraz na vážnou hudbu a později na ambient. Jinak kapela byla personálně propojena s belgickými s Univers Zero a míchala z podobných tyglíků. Celé to znělo dynamicky a hodně ponuře. Za nejlepší desky Art Zoyd bývají považovány „Musique Pour L´odyssée“ (1979, např. „Musique Pour L´odyssée“, „Trio Lettre D´Automne“), „Géneration Sans Futur“ (1980, např. „La Ville“, „Speedy Gonzales“, „Divertissement“, „Trois Miniatures“, „Sangria“), „Phase IV“ (1982, např. „Dernière danse“, „Chemins de lumière“, Etat d´urgence“, „Naufrage“, „Et avec votre esprit“, „Ballade“) a „Les espaces inquiets“ (1983, např. „Ceremony“, „Images d´une ville-poussiére: II. Cortége des officiel“, „Migrations“, „Le bruit du fer“).
Druhá z francouzských kapel žila nějaký čas coby hippie komuna a s názvem Étron Fou Leloublan ji založil zpěvák a saxofonista Chris Chanet. V obsazení basa-bicí-sax valila do posluchačů spontánní free-jazz-punkový sound vycházející z podnětů Cpt. Beefhaerta a Soft Machine. Důležitým prvkem byl samozřejmě také hudební humor. Chanet ještě před natočením debutní desky odešel a nahradil ho Francis Grand. Jinak takovou základní dvojku Etronů představovali Guigou Chenevier (ds, voc) a Ferdinand Richard (bg, voc). Skupina debutovala albem „Batelages“ (1977, např. „L´amulette et le petit rabbin“, „Histoire de graine“). Nejlepším albem je pravděpodobně deska „Les trois fou´s Perdégagnent /au pays des…/ (1978, např. „Face a l´extravagante montée des ascenceurs…“, „Le fleuve e tle manteau“, „P.O.I.“).
K R.I.O. se přihlásili ještě letití političtí aktivisté Stormy Six z Itálie, u nichž byli známějšími figurami kytaristé a zpěváci Franco Fabri a Umberto Fiori. Měli cosi jako hitík už v roce 1971 v songu „La Manifestazione“, a později natočili LP jako třeba „Un biglietto del tram“ (1975, např. „Stalingrado“, „La fabbrica“, „Nuvole a Vinca“, „Dante di Nanni“, „La Sepoltura dei Morti“) nebo „L´Apprendista“ (1977, např. „Il Labirinto“, „L´apprendista“, „Buon lavoro!“, „Carmine“). V roce 1981 vydali singl „Cosa Danno“. Patřili sem také švédští Zamla Mammaz Manna, které vedl klávesista a skladatel Lars Holmer.Tvořili jakýsi ulítlý, ale výborný free-jazz rock a vydali kupříkladu album „Family Cracks“ (1980, např. „Five Single Combats“, „The Forge“, „Panting Short Story“, „Kernel In Short And Long Castling“). Předtím, pod podobným úlítlým názvem Samla Mammas Manna vznikla deska „Maltid“ (1973, např. skladby „Dundrets Fröjdur“, „Oförutsedd Förlossning“, „Minareten“).
Některé kapely R.I.O. pokračovaly ve svých zvukových experimentech i v 80. letech, jiné se rozešly a jejich muzikanti vytvořili projekty nové; jmenujme alespoň Massacre, Material, Red Balune a Cassiber.
