Úvod » 60. léta » Progressive rock » Články

„Teenageři každé generace po roce 1955 byli tak uchváceni vlastní, pomíjivou směsí hudby a módy, že věřili v jedinečnost a zvláštnost právě své doby. Šedesátá léta ovšem měla význam pro mnohem širší věkové spektrum, než kterékoliv předchozí údobí. Duch oněch let se šířil napříč generacemi a zaplavoval západní svět pocitem omlazující svobody, srovnatelné s radostí, kterou cítí žák, jehož pustí za slunného odpoledne dříve ze školy. Přestože povznášející optimismus šedesátých let byl nepochybně výslednicí vlivů hlubších než je pop, ideálně ho vyjadřoval právě on, a nejdokonaleji v hudbě Beatles.“ Ian MacDonald, Revolution In The Head

Ti, kdo to všechno začali, tedy The Beatles, byli zcela výjimečným souborem, který nelze zařadit do jedné jediné škatulky, protože prošel téměř vším, co šedesátá léta přinesla a to doslova a do písmene.

Mládenci začínali na konci 50. let coby skifflová skupina, na své „střední hudební škole“, jíž absolvovali v hamburských barech, hráli velmi syrově a neučesaně americké rock´n´rolly a také své vlastní tvrdé songy. Bráno z dnešního hlediska valil se tehdy z jejich nástrojů rámus, jemuž by se klidně mohlo říkat pub rock nebo punk – navíc oblečeni v kožených bundách vypadali hodně divoce a nespoutaně. V Hamburku se jim poštěstilo poprvé natočit vinylovou desku – doprovázejí na ní sice hlavně zpěváka Tony Sheridana, ale na albu je i jejich (konkrétně Harrisonova) vlastní instrumentálka „Cry For Shadow“. V přístavním městě jim také výtvarnice Astrid Kirchherr a fotograf Jürgen Vollmer vymysleli jejich proslulé a tehdy velmi provokativní účesy ve stylu anglických pážat - delší vlasy s ofinami vpředu - zvané „arthur“ či „mop-top“ nebo v době jejich slávy „beatle look“ (ovšem u nás se tomuto modelu říkalo pejorativně „být učesán na blbečka“). Tehdy hráli v sestavě John Lennon (g, harm, voc), Paul McCartney (bg, g, voc), George Harrison (g, bvoc) a Pete Best (ds). S kapelou krátce působil i Stuart Sutcliffe (bg), který ale v roce 1962 po vážné nemoci zemřel.

Když se pak Beatles vrátili do Liverpoolu, kde rachotili hlavně v pajzlu zvaném Cavern Club, měli už spoustu vlastních skladeb (v podstatě skládali už od roku 1957 ještě pod názvem Quarry Men), takže existovala snaha vydat nějaký ten singlík. Ale stále byli jedněmi z mnohých, přestože z těch lepších. V té době začal s kapelou spolupracovat manažér Brian Epstein, přičemž měl jediný úkol: nějak ji umírněně prezentovat široké veřejnosti. Sixties a životní styl „swingujícího Londýna“ se teprve rozjížděly a ještě nebylo obvyklé (a ani možné) vypustit na posluchače divou zvěř a pak jen počítat prachy, které vydělá. Ono to totiž mohlo skončit i naprostým krachem, neboť šéfové gramofirem stále preferovali nablblé zpěváčky v nažehlených kvádrech s filmovými úsměvy ve tvářích a rockeři v kožených bundách je nezajímali. Naštěstí tehdy Brian přivedl skupinu k producentovi George Martinovi, který ve vlasatých mládencích vytušil jejich velký hudební potenciál. V té době také došlo k zásadní personální změně; Beatles totiž vyměnili bubeníka – Peteho styl bubnování se nelíbil Martinovi, a ostatní brouky taky štvalo, že z nich byl největší fešák a nejvíc na něj letěly baby. Takže místo Besta přišel Ringo Starr, bicman menší postavy s velkým nosem, na nějž i přesto letěly baby zase nejvíc. Poté byla zvolena ta nejideálnější prezentace kapely, která měla být jakýmsi kompromisem – nabízela eleganci a svěžest, ale zároveň nespoutanost a drsnost. V praxi to vypadalo tak, že Epstein oblékl „beatlesáky“ do speciálně ušitých obleků, obul do bot Chelsea, ovšem Martin jejich syrovou ale melodickou muziku citlivě nechal být na pokoji.

Nástup Beatles v roce 1963 byl onou bombou, na kterou se vlastně čekalo. John Lennon (voc, g, harm, ks), Paul McCartney (voc, bg, ks, g), George Harrison (lg, voc) a Ringo Starr (ds) se okamžitě stali idoly a jejich písničky „Please, Please Me“, „I Saw Her Standing There“, „P.S. I Love You“, „She Loves You“, „I Want To Hold Your Hand“, „It Won´t Be Long“, „All My Loving“, „I Wanna Be Your Man“, „Can´t Buy Me Love“, „A Hard Day´s Night“, „I Should Have Known Better“, „If I Fell“, „And I Love Her“, „I´ll Be Back“, „Things We Said Today“, „I Feel Fine“, „No Reply“, „I´m A Loser“, „Baby´s In Black“, „Every Little Thing“, „Eight Days A Week“, „Help!“, „The Night Before“, „You´ve Got To Hide Your Love Away“, „You´re Going To Lose That Girl“, „Day Tripper“ či „We Can Work It Out“ začaly válcovat hitparády nejprve na jedné a od čtyřiašedesátého na obou stranách Atlantiku. A vzpomeňte také na převzaté songy, které Fab Four znovu proslavila – „Twist And Shout“, „Money“, „Til There Was You“, „Devil In Her Heart“, „Long Tall Sally“, „Bad Boy“ nebo „Rock And Roll Music“. Z elpíček tohoto prvního, „beatového“ období je vzýváno album „Please Please Me“ (1963) – asi protože bylo první. A také „With The Beatles“ (1963) – asi protože hned následovalo. Za nejlepší jsou považovány „A Hard Day´s Night“ (1964) a „Help“ (1965).

Díky stejným účesům a oblekům mladí Beatles působili dojmem semknutosti, dojmem klukovské party, která se hudbou hlavně baví. Stačí se jen mrknout na dva Lesterovy beatlesácké filmy z té doby „A Hard Day´s Night“ (Perný den, 1964) a „Help!“ (Pomoc!, 1965). Brouci jsou v nich vtipní, veselí, rádi popíjejí a prohánějí děvčata. Právě onen pocit „party“ nebo „kmene“, který ze skupiny vyzařoval, byl velkým impulsem pro mnoho klukovských crews, potulujících se po velkých britských městech („Kdybych měl peníze, opatřil bych každému nezletilému v našem městě kytaru,“ řekl liverpoolský policejní president poté, co díky bigbítu náhle poklesla kriminalita mládeže). Rozpoutalo se cosi, co doposud nemělo ve světě obdoby. Beatlemania.

Propukla v Británii v létě třiašedesátého, od začátku roku 1964 se rozšířila jako nákaza po USA a posléze po celém světě. Všude kam John, Paul, George a Ringo přijeli, vítaly je řvoucí davy. Ze začátku pohoda, později noční můra. Koncerty beatlů se začaly proměňovat v souboje se slastně křičícím davem roztoužených dívek, schopných čehokoli, nejlépe všeho. Čtyřka mnohdy ani sebe sama neslyšela. Navíc neustálé harcování po světě skupinu dosti sráželo v jejím tvůrčím procesu. Na odpočinek nebyl čas. Všechno mělo stejný mustr – příjezd (hysterie), tiskovka (vtipkování), koncert (hysterie), odjezd z koncertu (pronásledování), hotel (obléhání) a všudypřítomné únava a stres (amfetaminy, později travka). A ve chvílích, kdy se nekoncertovalo, nástup do studia. A tak plynul beatle-život.

Soundu Beatles novináři začali říkat podle místního časopisu (jenž měl v názvu řeku Mersey, ústící v Liverpoolu do moře) Mersey beat nebo také Mersey Sound. A co vlastně onen zvuk představoval? Většinou se jednalo o rychlý, hlasitý, melodický, kytarový rock s perfektně propracovanými vícehlasy. Ty se osvědčovaly ale také v pomalých baladách, postavených opět na elektrické kytaře. Dalo by se říci, že tento styl byl do jisté míry jakýmsi elektrifikovaným folkem, neboť písničky obsahovaly folkově průchodné akordy. Byl ale hrán drsněji – Beatles měli totiž v krvi jak anglické skiffle, tedy ostrovní odrůdu folku (reprezentoval ji třeba Lonnie Donegan), britský kytarový rock (Johnny Kidd & The Pirates, The Shadows), tak americký rock´n´roll (vyjma Presleyho spíše ten černý – od Little Richarda a Ch. Berryho). Inspiraci pro vokální složku zase obstaraly vícehlasy černošských amerických doo-wapových skupin nebo country-folk typu Everly Brothers. Toto skloubení stylů pak společně s beatlesovskou spontaneitou, energií a hudebním analfabetismem (neznali noty), který byl hlavní složkou jejich neotřelých nápadů, vytvořilo nový, čerstvý a jiskřivý žánr – Mersey sound.

Beatový styl začalo mnoho dalších skupin napodobovat i když je pravda, že některé s ním vyrukovaly souběžně s Beatles, jenom prostě neměly to štěstí a neprorazily. V samotném Liverpoolu např. Swinging Blue Jeans, Gerry & Pacemakers, Billy Kramer & The Dakotas, The Tremeloes neboThe Searchers, v Manchesteru The Hollies, v Londýně Dave Clark Five nebo The Paramounts. V Německu The Rattles, na Slovensku The Beatmen, v Americe např. Young Rascals, Tommy James & Shondells a zejména The Monkees, v Austrálii Bee Gees. Nu, a pak styl tak nějak sládl - hippie revoluce vyvolala potřebu všeobjímající lásky a ostrému svěžímu beatu bylo k tomuto účelu nutno poněkud obrousit hrany. Řekněme, že Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich a Herd ještě jakž takž obstojí, ale Herman´s Hermits už to tahají kamsi do bubble gumu. Což bylo na konci sixties poslední stadium beatu a jeho naprostá koncovka – viz. kapely jako Ohio Express, Archies či Christie.

Ale nechme žvýkačkový pop spát a vraťme se zpět k našim entomologickým záležitostem. Svět pop music se tehdy nadchl pro beatlesovský Mersey beat, ale jak jsme jemně naznačili, samotní Beatles už se pohybovali dávno někde jinde. Hudebně i myšlenkově. Na začátku pětašedesátého vznikl hit „Yesterday“, experiment se smyčcovým kvartetem, ve stejné době brouci nahráli hutnou skladbu „Ticket To Ride“, která byla zjevně ovlivněna soundem britských rhythm&bluesových skupin (nejvíce The Who a The Kinks) a také možná prvním psychedelickým zážitkem s LSD. Rozhodně ale znamenala úhybný manévr z vod Mersey soundu.

Na konci téhož roku Beatles natočili desku „Rubber Soul“, která byla až na výjimky („In My Life“) plna podobných songů (např. „Drive My Car“, „Norwegian Wood“, „Nowhere Man“, „Michelle“, „The Word“, „Girl“, „Run For Your Life“), a celá tato série vyvrcholila v roce 1966 revolučním albem „Revolver“. Je vidět, že hoši v tom čase zobali hodně dobrot - zejména Lennon se po celý šestašedesátý topil v acidu. Na Revolveru se už objevují písničky vyloženě směřující k psychedelic soundu a elektronickým experimentům („Tomorow Never Knows“ - ta je později citována i taneční scénou 90. let, dále např. „She Said She Said“) nebo jsou ovlivněné např. indickou hudbou, tzv. raga rock („Love You To“), klasikou („Eleanor Rigby“), rhythm&blues („Taxman“), folkem („Here There And Everywhere“) či vojenskými marši („Yellow Submarine“). Ještě předtím, na singlové skladbě „Paperback Writer“, šlo vysledovat stopy budoucího hard rocku. Písnička se posléze objevila na výběru „A Collection Of Beatles Oldies… But Goldies“ (1966).

Z předchozího odstavce vyplývá ještě jedna, pro rozvoj, vnímání a hlavně poslech rockové hudby, důležitá věc. Beatles a další rockové soubory totiž začali vytvářet tak zajímavou a rozmanitou tvorbu, že posluchači už pomalu přestávali reflektovat na malé desky (SP, singly), na kterých mohli slyšet jen dvě písničky, ale rovnou si obstarávali celá alba (LP), kde se skladeb mohlo objevit třeba deset a více. Přestože dlouhohrající desky vycházely již dlouhou dobu (zhruba od začátku 50.let), hlavní těžiště obchodu s pop music dosud představovaly singly. Ale nyní byla mládež tak ekonomicky silná, že si mohla dovolit mnohem dražší alba kupovat. Brouci tak nevědomky odstartovali další nový trend, který se v pop music dosud neobjevil a který vydržel téměř až do začátku milénia. LP v prodejích poprvé překonala singly někdy v roce 1968. K úplnému ovládnutí obchodu s muzikou pak dlouhohrajícím deskám nahrála následující doba, kdy se začala vytvářet tzv. koncepční alba.

V šestašedesátém skupina skončila s veřejným vystupováním. Bylo to z mnoha důvodů – za prvé se pořád ozýval z publika ten šílený řev, takže kapela víceméně hrála a zpívala po paměti, neboť vůbec nic nebylo slyšet. „Ukázalo se, že fanoušci populární hudby v roce 1966 – určitě v případě skupin Beatles a Rolling Stones – chodí na koncerty proto, aby své idoly spatřili. Když je chtějí poslouchat, pustí si desku.“ (John Kerr, Music Maker). Dalším aspektem byla šílená únava z neustálého létání a objíždění štací. A pak - koncerty se pro skupinu staly jen jakousi automatickou činností, navíc nové skladby, ve studiu opatřené bohatým aranžmá, nešlo na pódiu věrně přednést. Last gig in San Francisco a šmytec. Konečně dovolená. Brouci se po čtyřech letech, kdy byli prakticky neustále spolu, mohli rozjet do světa. George do Indie, Paul do Afriky, Ringo do barů a diskoték. Nejviditelněji si během volna počínal Lennon – zahrál si ve filmu „How I Won The War“ (Jak jsem vyhrál válku, 1966, režie Richard Lester).

Když v sedmašedesátém Beatles natočili LP „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“, které se stalo zřejmě nejslavnějším rockovým albem všech dob, ptali se hudební kritici kam až vlastně mohou Lennon, McCartney, Harrison a Starr dojít. Kupříkladu takový Kenneth Tynan, slovutný kritik britských Timesů o albu dokonce napsal, že je to „rozhodující moment v historii západní civilizace“. Deska je fúzí všeho možného, co šlo v té době v hudbě najít – od hard rocku s dechy („Sgt. Pepper´s Lonely…“), přes pop rock („With A Little Help From My Friends“), snově plující psychedelické kytary („Lucy In The Sky With Diamonds“), baladické smyčcové skladby („She´s Leaving Home“), kabaretní songy („Being For The Benefit Of Mr. Kite“), indickou hudbu („Within You, Without You“), zvukové experimenty (v každé skladbě něco) až k soudobé vážné hudbě („A Day In The Life“). Přitom působí neuvěřitelně kompaktně. Je celá nesena v mámivém halucinogenním psychedelickém kabátě, a tedy jemně opředena hippiesovskou atmosférou. Některé texty jsou až jakýmisi psycho-surrealistickými vizemi. Však také její první neoficiální pouštění proběhlo na LSD-večírku v londýnském klubu Speakeasy (přítomni Beatles, Monkees, Clapton, Lulu atd.).

Určitou perličkou je fakt, že neměla být jediná – původně se uvažovalo o double LP. A tak se na album nedostala jedna z nejlepších věcí, jaké kdy Beatles natočili, téměř hymna psychedelie, skladba „Strawberry Fields Forever“. Objevila se až na následujícím doplňkovém LP „Magical Mystery Tour“ (1967, vydaném pouze v Americe). Na něm jsou k mání skladby ze singlů a EP („Magical Mystery Tour“, „All You Need Is Love“, „Fool On The Hill“, „Hello Goodbye“) i další lennonovská, téměř „protistátní“ litanie „I Am The Walrus“. Toto období je pak zachyceno ve stejnojmenném průměrném filmu (jak jinak – „Magical Mystery Tour“), který natočili samotní Beatles, a který je v podstatě platformou k prezentaci filmového zpracování některých písní z alba.

Pak si brouci poněkud zameditovali v indickém ašrámu v Rishikesh u chlapíka jménem Maharishi Mahesh Yogi, jenž byl tvůrcem tzv. transcendentální meditace, a zároveň zde začali psát songy na další album. Posléze zjistili, že Maharishi není to pravé (ždímal z nich prachy), a na základě nařčení, že jogín sexuálně obtěžoval jednu ze svých žaček, a též přítomnou herečku Miu Farrow, ašrám opustili. Později se ukázalo, že s nařčením, které se ukázalo jako nepravdivé, přišel Lennonův kámoš, a zvukař, známý jako Magic Alex, neb žárlil na Maharishiho velký vliv na Johna a Georgeho. Brouci pak  zkusili jiného Krišnovského guru, Swami Prabhupadu, který pro své hinduistické učení už předtím „ulovil“ Allena Ginsberga. Jediný, kdo se z Beatles začal hlouběji o Krišnu zajímat, byl nakonec George Harrison. Naopak Lennon, který byl k těmto věcem zpočátku přístupný (nejspíš díky LSD), je později zcela odmítl. Publicista Steve Turner tento okamžik popisuje ve své knize „Hungry For Heaven – Touha po nebi“: „Zeptal jsem se Lennona, proč je tolik lidí, kteří hledají vykoupení, přestože, jak věří, jsme osamělí lidé ve světě bez Boha. ´Hledají svého guru,´ odpověděl mi. ´Stejně jako jsem ho hledal já. Hledají nějakého supertátu a já vám řeknu proč. Nikdy jsme nedostali dost lásky a dotyků a tak dál, když jsme ještě byli děti. Je to prostě tak.“

Ale už k nové desce. Opakem kompaktnosti „seržanta Pepře“ se stalo beatlesovské „White Double“, písničkové 2LP, které ukázalo kapelu v té největší možné stylové šíři. Obsahuje vyložené tvrďárny („Helter Skelter“, „Birthday“, „Everybody´s Got Something To Hide Except Me And My Monkey“), hard blues („Yer Blues“, „Why Don´t We Do It On The Road“), kytarové balady („While My Guitar Gently Weeps“), rock´n´roll („Back In The USSR“), country rock („Don´t Pass Me By“), jemný folk („Blackbird“, „I Will“), názvuky music hallu („Honey Pie“), zvukový experiment („Revolution No. 9“), skladbu s dosud nezvyklou stavbou A-B-C-D, vytvořenou tedy z několika odlišných a již se neopakujících částí („Happiness Is A Warm Gun“), a mnoho dalších kousků. Desku navíc předznamenal úspěšný singl „Hej Jude“ / „Revolution“. V té době jde do kin i další beatlesácký, poprvé animovaný film „Yellow Submarine“ (1968, režie George Dunning, výtvarná složka Heinz Edelmann), ke kterému vyšlo i soundtrackové album – půlku tvoří orchestrální skladby producenta George Martina, půlky písničky Brouků (mj. úlety typu „It´s All Too Much“, „Only a Nothern Song“ a „Hey Bulldog“).

V té době mládenci, poblouzněni tím, jak dobře vydělávají, rozhodli se založit společnost, v které by si sami vydávali svoje alba, ale jež by také dávala šanci mladým talentovaným umělcům – přeloženo do beatlesovštiny by do nich prostě cpala peníze a pomáhala jim prorazit ven (McCartney to škodolibě nazýval „západní formou komunismu“). A nemělo se jednat jen o muziku, měla podporovat i filmaře, spisovatele, básníky, divadelníky, výtvarníky, fotografy, módní návrháře, prostě veškeré kumštýře. Společnost byla skutečně založena – dostala sympatický název Apple Corps – nicméně vzápětí se octla doslova v obležení. V jejich dveřích se objevovala pestrá směsice lidiček, od skutečných talentů přes naprosté pošuky a blázny až k hochštaplerům, kteří cítili, že by na obchodu neznalých broucích mohli vytřískat slušný peníz. A taky že vytřískali. Beatles pak hledali někoho, kdo se o Apple postará, což se proměnilo v bitvu mezi McCartneyem, který navrhoval svého tchána Johna Eastmana, povýšeného naboba, a Lennonem, který přišel s Allenem Kleinem, chlapíkem s ne zrovna příliš čistou minulostí. Nakonec se stal novým ředitelem společnosti Klein a tento dravý selfmademan v podstatě celou firmu ovládl a posléze rozvrátill. Kromě Beatles je s Apple spojen snad jediný úspěšný interpret, zpěvačka Mary Hopkin (ta co pořád nevěděla, jestli bude folk nebo pop), která v roce 1969 nazpívala song „Those Were The Days“. A o tom, jak dopadla skupina Badfinger, se můžete dočíst v textu „Kdo po Beatles“…

Samotní Beatles pokračovali ve zvukovém experimentování na dvou posledních albech, která pod jejich hlavičkou vyšla.

Komplikovanější bylo nahrávání desky s pracovním názvem „Get Back“, kdy se chtěl zejména McCartney vrátit ke kořenům, a částečně ho natočit živě. Díky tomu došlo ke slavnému poslednímu koncertu Beatles na střeše studia (leden 1969), který ukončila policie. Jinak se nahrávání táhlo: filmovalo se, jamovalo se, hádalo se, a nakonec byl hudební materiál dán k ledu (pravda, ne všechen, některé nedodělané písně se použily na Abbey Road). Prostě – byla zde znát únava ze společného fungování, což je dobře vidět i v dokumentu „Let It Be“, který natočil Michael Lindsay-Hogg. Významnější z obou alb bylo nakonec „Abbey Road“, už kdyby jen kvůli nejslavnějšímu obalu všech dob, kdy Beatles kráčejí po přechodu pro chodce před studiem v Abbey Road (1969, hity „Come Together“, „Oh, Darling“, „Something“, „Here Comes The Sun“, dále např. „I Want You/She´s So Heavy/“, „Because“, „Golden Slumbers/Carry That Weight/The End“). Natáčelo se v dubnu a v létě 1969 („I Want You“ se vzalo z předchozího materiálu z ledna, a dopracovalo se). A všichni do toho dali všechno, protože cítili, že kapela brzo definitivně skončí. Nicméně i když bylo hotovo, vyostřily se vztahy mezi Lennonem a McCartneym, a John po konci natáčení řekl, že z Beatles odchází. Aby neohrozil prodeje alba, souhlasil s tím, že nevydá veřejné prohlášení. Jenže navíc tu ještě zbyl napůl živý materiál z ledna 1969, který ležel ladem, a nikomu z kapely se nelíbil. Lennon s Harrisonem tedy pozvali proslaveného producenta Phila Spectora, aby s tím něco udělal. A tak posledním zářezem na pažbě Brouků zůstalo Spectorem ošmytcované, lehce nadprůměrné LP přejmenované z „Get Back“ na „Let It Be“ (1969/1970) s hity „Let It Be“, „Get Back“ a výbornými songy „Across The Universe“, „The Long And Winding Road“ nebo „I´ve Got A Feeling“. Po jeho vydání v květnu 1970 McCartney vydal prohlášení, že skupina Beatles se rozpadla.

Rozchod, který vyústil v děsivou bitvu právníků, byl zákonitý. Za těch pár let se soubor změnil z celku na útvar, sestávající ze čtyř výjimečných ale rozdílných osobností a každá z nich si svoji hudební  (a obchodní) cestu představovala jinak. Nicméně svým přístupem k rocku se Beatles stali nejen nejprogresivnějším souborem své doby, ale zároveň navždy poznamenali jeho tvář. A z jejich hudebního odkazu rocková muzika žije vlastně podnes.

Pokud byste si chtěli historii Beatles zopáknout v hudbě a obrazech, doporučuji výborný šestidílný dokument „The Beatles Anthology“ (1995, režie Bob Smeaton a Geoff Wonfor). Jen tak mimochodem: tehdy se zbylí mládenci (John byl už po smrti, takže Ringo, Paul, George) dali znovu dohromady, a coby propagační písně k dokumentu oživili dva staré Lennonovy demosnímky, k nimž přilepili svoje nástrojové party. A tak nám v roce 1995 John zazpíval jaksi ze záhrobí „Real Love“ a „Free As A Bird“…