Tady Havel, slyšíte mě?

Díky vzájemné důvěře mezi hrdinou a jeho filmařem se snímek dotýká nejen oficialit, ale i intimních a fatálních situací. Jsme svědky Havlova blízkého vztahu s dalajlámou, Madeleine Albright, Milošem Formanem nebo Joan Baez, setkání s Henry Kissingerem či bývalým prezidentem USA Billem Clintonem. Potkáváme se s jeho přáteli doma i na proslulé chalupě na Hrádečku, absolvujeme s ním schůzky v jeho pražské kanceláři, užíváme si s ním svobodomyslnou náladu na open air festivalu v Trutnově, anebo přípravu a natáčení jeho filmového debutu „Odcházení“. Ale doprovázíme ho také na jeho poslední soukromé cestě do USA, kde jsme s ním a jeho ženou Dagmar Havlovou v nejtěžších chvílích. Václav Havel se po ataku mrtvice ocitá na prahu smrti a lékaři newyorské nemocnice bojují o jeho záchranu.

Film připomíná Havlovu specifickou osobnost, kombinaci síly a křehkosti, pochybností i rozhodnosti. Dotýkáme se znovu jeho originálního způsobu přemýšlení, humoru, tvůrčích postupů. Ale především je film zprávou o tom, jaký byl Václav Havel skutečně v době svého odcházení. Nabízí metaforickou připomínku „havlovské jistoty“, že se všechny události, k nimž v lidském světě dochází, ukládají (dle Havla samotného) do „paměti bytí.“ Autor snímku nemá ambici sumarizovat či posuzovat hrdinovy životní výhry či prohry. Podává univerzální svědectví o člověku, který byl svému okolí i sám sobě už od mládí podezřelý svou snahou o život v souladu s vlastním svědomím. O muži, jenž vyznával přehledné životní hodnoty a často musel snášet nepřízeň osudu. O tvůrci, jenž sice před kamerou dokumentu definitivně slábne a „opouští scénu světa“, ale dokáže až do nevyhnutelného konce zůstat svébytným a hrdým režisérem vlastního osudu, který se navíc nebojí otevřeně svoje osobní „odcházení“ v Jančárkově dokumentu komentovat.