Marie Rottrová: To mám tak ráda
Na výsluní popularity se Marie Rottrová nikdy nedrala, nikdy jí nebylo „všude plno“. V uvolněné atmosféře konce šedesátých let jí učarovalo černošské rhythm and blues a v černé Ostravě začala na legendárních čajích o páté zpívat soul. Nejdříve amatérsky s kapelou Majestic a zanedlouho profesionálně s konkurenčním Flamingem. Zrodila se hvězda přezdívaná Lady Soul.
Srpnové události roku 1968 a následná normalizace znamenaly pro Marii Rottrovou mimo jiné i povinnost změnit repertoár. Písně angloamerické provenience musela nahradit původní česká tvorba. Marii Rottrové vynucená změna ale paradoxně prospěla a z interpretky napodobující černošské vzory se stala znamenitou popovou zpěvačkou s vlastním nezaměnitelným stylem a výrazem. Zpěvačkou, která si navíc dokáže téměř neomylně vybírat kvalitní autory, melodie a texty.
Dokument To mám tak ráda se ale nezabývá pouze úspěšnou profesní dráhou oblíbené zpěvačky. Marie Rottrová v něm hovoří o svých partnerech – uměleckých i životních.
Velmi otevřeně přiznává výčitky vůči své rodině, které se nevěnovala tolik, kolik by chtěla a měla. Osud ji jako mladou maminku dvou kluků přivedl na hudební cestu, ze které nedokázala uhnout. Upřímně a bez vytáček hovoří o tom, jak coby dcera antikomunisty činila v časech normalizace povinné úlitby totalitní moci, které vyvrcholily potupným podpisem tzv. Anticharty v roce 1977. Jindy popisuje své nejslavnější období osmdesátých let rámované úspěšnými televizními Divadélky pod věží, zakončené ve stavu totálního vyčerpání. Pud sebezáchovy přiměl vyhořelou zpěvačku ukončit na vrcholu popularity na několik let kariéru. Vdala se do Německa, kde si v anonymitě cizí země odpočinula a nabrala sil. Marie Rottrová se v dokumentu nevyhýbá ani citlivému tématu víry. Pochází z katolické rodiny a její vztah k Bohu se v jednotlivých etapách jejího života měnil.
