Sabina Remundová: Byla to nejspíš má největší dosavadní role
Vy sama jste z významné umělecké rodiny. Brala jste prostředí, kde jste vyrůstala, spíše jako výhodu, či jako něco, co Vás omezovalo?
Kdyby měli rodiče zemědělský statek, je ze mě možná farmářka nebo pletu koše, chovám kozy. S velkou vervou zkouším nové a nové věci a tolik profesí se mi líbí. První dětské zalíbení a první blížení se k mé budoucí práci, to byly drobné parodické scénky v kruhu rodiny nebo blízkých přátel. Smích, který jsem svou produkcí vyvolala, byl motorem mého dalšího směřování. Nikdy jsem nezkoumala výhody a nevýhody. Cestičku mi rodiče neumetali, příležitosti jsem si hledala sama a tvrdohlavě si trvala na své samostatnosti. Zkušenosti s prostředím a profesí jsem ale získávala od chvíle, kdy jsem začala vědomě vnímat, to se dá počítat za výhodu.
Kdy jste byla poprvé v divadle? Vzpomenete si, o jaké představení šlo?
Kdy to bylo poprvé, nevím, ale velmi intenzivně si vybavuji nejrůznější imprese z divadelního zákulisí. Vůně, rekvizity, kouř, smích, dámy v kostýmech. Maminku, která mě nechala řádit u svého stolečku v šatně, a já se omalovala vším, co jsem tam našla, jak jsme se sestrou přelézaly z jedné lóže do druhé a sledovaly zkoušku na jevišti, tátu-režiséra v hledišti. Všechen ten křik a smích, hudbu, tanec. Byla jsem spíš plaché a stydlivé dítě, ale někde za tou plachostí se z prvotního okouzlení rodila přitažlivost a zalíbení.
Dokážete si vlastně představit, že byste se věnovala něčemu jinému než divadlu a filmu?
Nacházím radost a jistý druh odpočinku, spočinutí v manuální práci. Potřebuji být hodně v přírodě, v lese, pracovat na zahradě. Dokážu si představit i jinou práci. Jsem zvyklá zastat leccos. Před rokem by asi nikoho nenapadlo, že budeme v situaci, kdy spousta z nás musí radikálně změnit povolání. Žijeme přítomným okamžikem, věci se mění tak rychle, že to, co řeknu teď, zítra nemusí platit.
Vy sama také režírujete a píšete scénáře. Myslíte, že tato role mění Váš pohled na sebe i jako na herečku?
Určitě. Byla to veliká změna a zážitek, který ovlivnil všechnu mou další práci, když jsem poprvé režírovala. Když se můj scénář stal filmem. Obrovská věc. Pocit štěstí. Získala jsem jistý druh odstupu, nadhledu, který je myslím pro herce důležitý a přínosný. Věděla jsem ale také s naprostou jistotou, že chci být maminkou. Velký kus mého já patří téhle důležité životní roli.
Myslíte si, že kvůli tomu, že režírujete, máte větší pochopení pro další režiséry, kteří s Vámi spolupracují jako s herečkou?
Když se dostanete na druhou stranu kamery, pozbudete jako herec určitou míru vztahovačnosti. Aspoň já to tak zažila. Nevysvětlujete si pak různé procesní události jako svou chybu nebo nedostatečnost, protože máte konkrétní zkušenost, víte, že může nastat spoustu jiných problémů nebo starostí, úhlů pohledu, o kterých herec nemá zrovna představu.
Proč jste se vlastně rozhodla věnovat i režii? Je nějaká látka, které byste se jako režisérka ráda chopila?
Co se týče filmu, televize, mám velikou touhu zase psát, ale nutná koncentrace, klid na psaní mi někdy chybí. Nechci se ale rouhat, protože nic z toho, co mě často od psaní odvádí, ztratit nechci. Je to moje práce herecká a rodina. Hrát v divadle teď nemůžeme, ale začala jsem v divadle Kalich režírovat. V květnu má mít premiéru hra „Pusťte mě ven!!!“ francouzského autora Jean-Marie Chevreta v hlavní roli s mou maminkou.
Co Vás inspiruje při psaní scénářů?
Vždycky je to nějaký příběh lásky. Nemám na mysli nějaký kýč nebo červenou knihovnu, často je to velmi syrové vyprávění. Inspirují mě konkrétní osudy, ale psala jsem i na objednávku. Scénář k seriálu jsem dala před časem přečíst na místě, kde mohl být přijat nebo mít nějakou naději nebo mohl být odmítnut. Dostalo se mi zprávy, že ho mám předělat, že je „žánrově neukotvený“. Ano, to já mám ráda. Žánrově neukotvené věci – protože takový je život. Smějeme se i u lůžka umírajícího, milují se i staří lidé, chápete? Taková neučesanost, drzá laskavost, brutální něha… Neumím a ani nechci umět ukotvovat žánr.
Jak jste se připravovala na svou roli?
Předně – když jsem si přečetla první dva díly, které mi poslali ke castingu, moc jsem si přála Olgu hrát. Velký úkol, příležitost. Téměř nikdy jsem nebyla obsazena na základě castingu. Herci je nemají rádi a pro určité povahy lidí jsou takové zkoušky traumatické a vůbec nevypovídají o schopnosti zhostit se role. Ale je to součást naší práce. Roli jsem dostala. Připravuji se dopředu, myslím, že velmi pečlivě, měla jsem propracovaný systém, jak se vyznat v dějových linkách. Vybrala jsem si nejtěžší obrazy ze scénáře a věnovala jim větší pozornost a přípravu, abych pak během natáčení nebyla svázaná neznalostí textu nebo jen nějakým obecným povědomím o situaci. Byla jsem ráda i za čtené zkoušky s autorem a režisérem. Bisi Arichtev má milou povahu a krom privátní laskavosti má jasnou režijní představu, kterou si držel po celou dobu natáčení, i ve chvílích, kdy přišly problémy, karanténa, kdy se něco nepodařilo, nestihlo.
Bylo to oproti Vašim dalším rolím v něčem jiné? Respektive v čem?
Byla to nejspíš má největší dosavadní role. Přístup stejný, ale v tom množství práce to bylo jiné. Mám ráda přesnost, zkouším si detaily, znovu a znovu jednu větu, dokud pro text nenajdu pocit nějaké vnitřní svobody, obsah. Těžko se to popisuje.
Vaše postava má až úzkostlivě ochranitelské sklony. Byla jste na tom se svými dětmi podobně? Nebo jste byla maminka pohodářka?
Že by Olga byla úzkostně ochranitelská, si nemyslím. To by ji umenšovalo. Je to ona, kdo je hlavou rodiny, i když se tak někdy chová spíš její muž. Olga taky pláče a je bezradná, ale vždycky je celé rodině oporou. V té síle a životní energii je naděje a radost a smysl života. A také pozitivum příběhu. V tom srdnatém boji s ranami osudu může být vzorem a inspirací. Sama se jako maminka hodnotit nechci. Jistě jsem dělala a dělám chyby, ale v nejlepší víře. Mít dvě děti tak brzy po sobě, jako jsem měla já, to moc prostoru pro pohodářství není. Ale neměnila bych.
Je Vám Olga v něčem nesympatická? Co je Vám na ní naopak blízké?
Mám Olgu ještě tak čerstvě v srdci, v hlavě… Říct, čím je mi nesympatická, neumím. Jako bych měla něco odsuzujícího říkat o sobě. Sama sobě podrážet nohy. Miluje svoji rodinu. Zdá se to obyčejné, ale je to nejvíc.