Marta Dancingerová: Předobrazem pro Terezu mi byla moje reálná kamarádka z dětství
Spolu s Markem Adamczykem ztvárňujete pár, kterému jsou vyměněny děti – dokážete si takovou situaci jako matka vůbec představit?
Upřímně si takovou situaci nedokážu představit. Pokud by k tomu mělo dojít, asi bych si přála, abych se to nikdy nedozvěděla.
Jaký byl Váš pocit, když jste si poprvé přečetla scénář?
Když jsem si četla scénář, napadalo mě pořád dokola: „To je výzva.“ A moc se mi líbilo, že všechny hlavní postavy jsou kladní hrdinové. S každým se dá ztotožnit a fandit mu. Obě manželství jsou šťastná, stojí na pevných základech a tohle je pro ně obrovská zkouška.
Troufáte si odhadnout, jak byste se Vy sama zachovala, kdyby se Vám toto stalo?
Myslím, že bych si prošla širokou škálou emocí. Zmatenosti. Asi bych měla chuť sbalit to svoje dítko a odjet od toho všeho. Nevím… Ale tak statečně jako Tereza bych tomu asi nedokázala čelit.
Máte s Vaší postavou nějaké společné rysy?
Určitě by se nějaký našel, i když já bych nedokázala být takhle trpělivá a nesobecká, jako je Tereza. Předobrazem mi byla moje reálná kamarádka z dětství, která tyhle rysy má. Umí řešit věci s chladnou hlavou, je trpělivá, praktická, hledá vyhovující řešení pro všechny. Tuhle svoji kamarádku jsem si často představovala, jak by jednala.
Jak se dá na takovou roli připravit, aby její ztvárnění působilo důvěryhodně?
Kromě toho, že jsem si často představovala tuhle svoji kamarádku, která se shodou náhod jmenuje taky Tereza, jsem se snažila si při čtení scénáře představovat, co ta postava průběžně dělá, co dělá mimo napsaný scénář. Jaký je její život. Jestli chodí běhat nebo jestli ráda čte, jestli pije kafe nebo čaj. Takové drobné detaily mě baví na postavách zkoumat a vymýšlet si je.
Jak vlastně mateřství Vy sama s odstupem vnímáte? Užíváte si roli matky? Nebo začínáte vnímat i její úskalí?
Já si roli matky užívám čím dál víc. Péče o miminko je strašně intenzivní a člověk si musí zvyknout na to, že se během dne většinou všechno dítěti přizpůsobí. Takže nároky na svoje vlastní plány jsou malé. Tahle totální odevzdanost mi někdy dělala problém. Teď, když je Toník dopoledne ve školce, mám víc času na sebe nebo na práci, tak se mu potom dokážu věnovat víc a pečlivěji. Jsou mu čtyři roky a je to úplně boží věk, i když mám pocit, že jsem to říkala v každém období.
Co říkáte na výkony představitelů dětí? Jak se Vám pracovalo s Viktorem Sekaninou?
Byl skvělý. Oba kluci. Ale s Viktorem jsem samozřejmě byla víc. Na Viktorovi jsem obdivovala, jak se dokázal soustředit. Myslím, že to je v jeho věku opravdu mimořádné. A Theo měl zas schopnost krásně se rozžít před kamerou, vymýšlet, sršel energií. Na oba kluky jsme měli fakt velké štěstí.
Vy jste pro diváky známá především z celé řady seriálů. Přijde Vám, že jsou pro herce v něčem těžší než filmy?
Tvorba seriálu je pro herce určitě náročnější v rychlosti natáčení. Což je na jednu stranu těžké, ale na druhou stranu mně někdy u hraní pomáhá to, že nemám příliš času nad situací dumat a udělám to první, kam mě srdce táhne. Někdy si zas říkám: „Škoda, že nemám dvě tři klapky navíc.“ U filmu je příprava určitě preciznější, možná soustředěnější. Ale těžko říct, každý herec je z jiného těsta, každému vyhovuje jiný styl práce.
Střihla jste si i roli princezny. Jaká to byla zkušenost?
Každá zkušenost je dobrá, i ta špatná. Princezna byla můj křest ohněm a nejsem na to nijak zvlášť pyšná, ale těším se, až se na ni tak za dvacet let podívám. Viděla jsem tu pohádku totiž jenom jednou a už si ji skoro nepamatuju.
Myslíte si, že existuje nějaký charakterový prototyp, který jako herečka představujete?
Asi ano, ale já moc tohle rozdělování nemám ráda. Na školách to rádi dělají, pak má člověk strach hrát něco jiného, protože na to přece není typ. Třeba Tereza nebyla myslím můj typ role, ale o to víc mě bavilo ji hrát. V herectví každého se odráží to, co se mu zrovna děje nebo stalo v reálném životě, takže zaškatulkovat se do něčeho ve dvaceti a pak hrát jen to, je hercova zkáza. Myslím, že všichni jsme typy na všechno.
Jak se Vám spolupracovalo s režisérem Biserem Arichtevem?
S Bisim se mi spolupracovalo dobře. Snaží se vycházet z herce, je to empatický režisér. Cítila jsem, že mu můžu říct, když se v něčem nebudu cítit dobře, s něčím nesouhlasit, a on to bude brát na vědomí. Pomáhal moc a hlavně si vážím, že mi takovou příležitost dal. A to teda nejen on, ale celý produkční tým.
V době natáčení čekal dítě, padaly na jeho adresu v tomto ohledu nějaké vtipy?
Ano, s koncem natáčení občas ano. Myslím, že často dostal dotaz, jestli si bude po natáčení Kukaček svého syna u porodu víc hlídat.