Janek Kroupa: Detektiv musí být chytřejší než zločinec
Jste jedním z dvanácti vnuků Hany Proškové. Sám jste se k detektivnímu žánru dostal prostřednictvím jejích příběhů. Ovlivnila Vás babička v tomto směru?
Na rozdíl ode mě uměla babička psát. Své detektivky má hezky vystavěné, zejména díky dokonalé drobnokresbě charakterů postav. Strašně dobře rozumí lidskému chování, a to nejen u hlavních postav. Zpravidla na tom je postavené řešení případů. Naopak Boží mlýny takto nestavím. Snažím se pracovat s logikou. Babička někdy pracovala s náhodou. Což je v detektivkách velmi obtížné, ale i to právně fungovalo, protože to dokázala zařadit do příběhu. K životu to ostatně patří. Já ty postavy neumím tak dobře vykreslit, více se v detektivce držím logiky. Teď jsme přidali navíc humor. Sranda detektivkám chybí obecně. Přestože to je určitá forma pohádky, prezentují se jako obraz pravdy. Vážní policajti řeší případ a zločinec je potrestán. Ve skutečnosti tím ale příběh nikdy nekončí. Například máte lidi, kteří v případě vraždy přišli o svého blízkého. Že jde zločinec sedět, to už jim oběť nevrátí. Realita navíc dokazuje, že to darebákovi častokrát projde. To byla vlastně trochu inspirace pro naše detektivky – začínají v momentě, kdy je evidentní viník volný, bez potrestání. Tehdy začíná příběh, kdy se hrdinové neohlížejí do minulosti, ale rozvíjejí děj dopředu. Na konci je tak zlo potrestáno, protože se jako zlo chová. Nejen policejním způsobem, aby se dostali zločinci za mříže, ale že si z nich děláme trochu i legraci.
Sledujete kromě čtení knih i televizní a filmové detektivní příběhy? Jaké Vás baví?
V poslední době mě bavil seriál C.B. Strike, který vychází z románů J. K. Rowlingové. Pak jsem se taky hodně díval na Arsèna Lupina, kde mě zamrzelo, že jsme s naším seriálem nepřišli trošku dřív. V určitém duchu je to totiž podobné.
Když se ještě vrátíme k Vaší babičce, sledoval jste televizní adaptace jejích příběhů s ústřední dvojicí Vašátkem a Horácem? Která dvojice ji podle Vás vystihla nejlépe?
Nejlépe si vybavím dvojici Lukavský–Kemr, ty považuju za nejlepší. Tak nějak jsem vnímal Horáce s Vašátkem. V tomto případě jsou už předobrazy jasně dané.
Vy jste si ale musel postavy celé vymyslet. Stojí to na nich, nebo jsou v Božích mlýnech nosné případy?
Nedá se to úplně oddělit. Vyprávíme příběh, ale bez postav by to nefungovalo. Máte totiž nezvyklou čtveřici. Vysokoškolského profesora, policajta, novinářku a fracka ze zlaté mládeže. Ten má navíc v rodině problematického tátu, a přestože vyrůstá ve zlaté kleci, zůstává odvážným fakanem. Martin Myšička s Eliškou Křenkovou a Vincentem Navrátilem mají svého sekundanta v Robertu Nebřenském. Všichni čtyři dokázali svoji postavu dopracovat, věděl jsem, že jim stačí dát návod a oni si s tím jako výborní herci poradí. Jak už jsem zmiňoval, nejsem dobrý v psaní postav. Jedinou jsem napsal skvěle. Opravdu dokonale. To je postava mého psa Kaštana. Velkou práci odvedl Honza Hřebejk, který dokázal přidat spoustu vtipů přímo na place. Scénář jsou jen písmenka, která potom filmaři, za kterého se nepovažuji, přetvářejí a dodělávají.
Jaký byl vývoj s námětem, sepsáním scénáře a konečnou realizací?
Přišla za mnou režisérka Jana Rezková, jestli bych nevymyslel nějaké detektivky. Začal jsem tedy přemýšlet, v mezičase se řešila produkce, pod kterou by se seriál natáčel, zároveň byl přizván k projektu spoluautor Honza Drbohlav. Vše vznikalo hodně pozvolně. V momentu, kdy se do toho vložila Česká televize, padla volba na režiséra Honzu Hřebejka, který by nám pomohl seriál žánrově usadit. My jsme totiž neměli předobraz žánru, vyloženě referenci, která by nás navedla, jsme u filmu ani v televizi neměli. Tohle je seriál na pomezí komedie a detektivky, zahrává si s něčím, co je v kriminálce strašně riskantní, protože nechcete sklouzávat ke směšnosti. Můžete si dělat legraci, ale nesmíte působit pitoreskně až parodicky.
Inspiroval jste se také svojí knihou Zločin jako profese?
Ano, stejně tak jako Expoziturou nebo Atentátem. Všechny příběhy jsou vystavěny na konkrétních událostech a postavách. Novinářka Markéta má svůj předobraz v mé kolegyni. Zločinec z prvního dílu je také napsaný podle jednoho chlapa, kterého jsem znal. Majitel kasina, který toužil být celý život zemědělcem. Protože seriál je fikce, postavu jsem napsal jako vraha. Je to ale přesné prostředí, které jsem znal. Jenže lokační pořád nemohli takové místo najít, aby to splňovalo detaily včetně krav, u kterých bude možné natočit porod telete. Proto mě začali přemlouvat, abych se zeptal dotyčného, podle kterého jsem postavu a prostředí napsal. Prvně se mi do toho nechtělo, protože vysvětlujte někomu, že jste si ho představoval, když jste psal gaunera. Nakonec jsem ale sebral odvahu, vytočil číslo a k mému překvapení se ten člověk zasmál a souhlasil. Pod podmínkou, že dostane roli, jsme mohli natáčet u něj na statku.
Když zmiňujeme vedlejší postavy, navíc s reálným předobrazem, Vy jste čerpal ze svých poznatků. Naplnili ale herci Vaše očekávání a vize?
Předčili. Doufám, že se herci neurazí, ale ne u všech herců se dá očekávat nadhled. Jeden režisér mi kdysi řekl, že vynikající herec musí být buď velmi chytrý, nebo úplně blbý. Tyhle dvě varianty a nic jiného. Tady to byl ten první případ.
Nesklouzáváte u svých postav někdy až příliš k stereotypům?
Doufám, že ne. Ale zpětně bych asi dnes taky některé věci psal jinak. Na druhou stranu pracujeme s hodinovou stopáží, kdy nejde o psychologický thriller, ale detektivku. Těžiště příběhu je pořád v daném případu, kdy musíte odvyprávět logickou zápletku a její řešení. Potom zůstává strašně málo prostoru k odehrání pozadí postav a rozvíjení vztahů. I přesto má ale každý nějaký svůj příběh. Pokusím se to vysvětlit, aniž bych prozrazoval děj. Fait má dýmky. Alex Braun je fakan. Novinářka má psa, což, uznávám, může působit banálně. Zároveň se ale podílí na řešení případu a díky převlekům vstupuje aktivně do děje pod jinou identitou.
Seriál má pouhých šest epizod, námětů ale asi budete mít v zásobě více. Podle čeho jste je vybíral pro těchto pět příběhů (poslední rozdělen do dvou dílů)?
Nejedná se o usazený žánr, takže pořád nevíme, jak to bude fungovat. Umím si představit pokračování. Jinak o této podobě šesti dílů jsem měl jasno. Rozhodujícím prvkem byla pro mě možnost vystavět detektivku dopředu. Bohužel ne vždycky to jde. Velký důraz jsme kladli na záporáky. Celý příběh u nich začíná a o nich to celé je. Záporní hrdinové musí být něčím zajímaví, od toho se vyvíjel výběr zápletek. Ani v jednom případě není antagonista anonymní vrah, ale protihráč hlavních hrdinů. Proto bylo důležité dobře obsadit i tyto postavy.
Nacházel jste v reálu dostatek inspirace u padouchů?
Ti zločinci jsou daleko zajímavější než policisté. Ti vždycky jedou podle nějakého mustru. Přijedou na místo činu, musí to ohraničit, vyslechnout první svědky, sebrat otisky, sesbírat pachové stopy. Pak dojde na poradu, vyslechnou širší okolí, nasadí odposlechy… Tenhle přesně daný postup nepředpokládá nějakou invenci a genialitu. Zatímco naše detektivka předpokládá důvtip hlavních postav. Musí být vždycky chytřejší než ten zločinec. A to je jedno z pravidel, které platí pro dobrou detektivku. To ovšem není otázka reálného života. Tam to zpravidla bývá naopak.
Musel jste kvůli práci na tomto projektu odložit nějaké své investigativní vyšetřování?
Nemusel, práce na Božích mlýnech trvala asi rok a půl. Zaplňoval jsem tím volný čas, protože já neumím odpočívat nicneděláním. Potřebuji zaměstnávat mozek něčím jiným. Vymýšlení detektivek je něco, čím relaxuju. Když špatně spím a nemůžu usnout, tak si pouštím v hlavě film, abych ho ráno přepsal.