Martin Myšička: Víc se teď dívám na zločince jako na lidi se svými klady i zápory
Jak jste se dostal k Božím mlýnům?
Pro herce vlastně tím nejmilejším způsobem. Jeli jsme se ženou v autě, zrovna jsme řešili koupi nějakého většího předmětu do domu, probírali, jestli si to můžeme dovolit a že by to chtělo nějaký kšeft, a v tom volá Honza Hřebejk s tím, že má pro mě docela zajímavou roli. Poslal mi scénáře a já jsem zjistil, že je to role jedna z hlavních a že mě to baví a přitahuje. A bez nutnosti absolvování nějakého dalšího konkurzu jsem se k seriálu dostal. Takových nabídek bych si přál víc.
Neměl jste na druhou stranu nějaké protichůdné myšlenky, když jste se podíval na autora scénáře, investigativního novináře Janka Kroupu, a naproti tomu komediálně laděný seriál?
Je pravda, že když jsem si připomněl Jankovu práci, tedy jeho reportáže, ale i seriál Expozitura, jehož byl spoluautorem, tak jsem si tím celkovým vyzněním nebyl zcela jistý. Ono z té verze scénáře, kterou jsem dostal, ještě nebylo ani zcela zřejmé, o jak moc velkou nadsázku se jedná. Nad tím pro mě visel otazník. Při první společné schůzce, tedy i s dalšími herci kolegy, jsme se i o tom dosti bavili, aby to bylo uvěřitelné, mělo to tajemství a překvapení, ale aby to bylo zároveň i zábavné. Posun k nadsázce zrál dál, což si myslím, že byl i zřejmý záměr Honzy Hřebejka, který se snažil společně s Jankem vymanit ze všedního realismu.
Je Vám právě tato odlehčená podoba bližší, nebo byste si raději zahrál v seriózní detektivce?
Hravost mi určitě blízká je a v jistém smyslu mě to osvobozuje. Kdybychom dělali detektivku seriózně „natvrdo“ a chtěli se co nejvíc přiblížit realitě, tak bychom se dostali k dosti jinému typu práce. Stejně jako kdybychom se snažili o thriller, tak by to zřejmě na mě kladlo i jiné nároky. Třeba bych pak potřeboval nějaký výcvik. Například jak použít revolver. Což je zajímavá výzva, ale humoru bychom si asi moc neužili.
Hrajete policistu, zároveň univerzitního profesora. Sám jste vystudoval DAMU a Matematicko-fyzikální fakultu. Čerpal jste ze svých studijních let, jak například komunikuje učitel se svým žákem?
Těch scén z univerzity tam zase tolik není. Ale je pravda, že třeba přednášková místnost, ve které jsme točili, ve mně vzbudila jistou lehkou nostalgii. Nemůžu říct, že bych nějak „čerpal“ ze studentských let. I když je možné, že studium fyziky, tedy ve smyslu rozvíjení analytického myšlení, mě možná ovlivnilo tím, že jsem Jankovi šťoural do scénáře a ptal se ho, co a jak má do sebe logicky zapadat. Mám rád, když film, a o to více detektivka, logicky funguje, a to i zpětně.
Měl jste tedy tendenci ověřovat možné postupy a pravdivost konání hlavních hrdinů?
Že bych po tom vyloženě pátral, to ne. Ale rozhodně jsme se o tom bavili. Vždy jde o vyváženost uvěřitelnosti a filmařské nadsázky. A jak jsem říkal, mám rád, když v jednáních postav nejsou logické kiksy. Nebo když má být někdo na něco odborník, tak aby i ty detaily jeho práce takzvaně „seděly“. Například detektiv Fait si rád zapálí dýmku, zároveň si je ale taky vyrábí. Proto jsem byl v kontaktu s Michalem Novákem, který je sběratelem i výrobcem dýmek. Byl jsem se podívat u něj v dílně, zároveň se přišel on podívat na naši filmařskou dílnu a kontroloval některé postupy, aby nebyly zcela „mimo mísu“. Třeba když vedeme dialog, u kterého zároveň jen tak mimochodem brousím dřevo na nějakou dýmku.
Je Vám tato aktivita blízká? Ať už kutilství, nebo kouření dýmky?
Dýmku jsem si s chutí už párkrát v životě zapálil, ale nepovažuju se za kuřáka. Během natáčení to byl pro mě vlastně takový příjemný návrat. Kdysi na DAMU nás inspiroval náš profesor na akrobacii, pan Petr Pachl. Na vodáckém kurzu si pokuřoval přímo v lodi, to nás nadchlo a my jsme si tehdy hned v prvním obchodě taky koupili dýmku, abychom mohli kouřit jako pořádní chlapi. A co se týče řemesla, které jsem u pana Nováka mohl odkoukat, to je opravdu nádhera. Od sehnání kvalitního materiálu, opracování dřeva, abyste našli ten správný budoucí tvar, protože z konkrétního kusu neuděláte jakýkoliv typ dýmky, až po nějaké broušení, lakování a vyrábění náustku. Žádný obdobný koníček sice nemám, ale tím, že žijeme v domě se zahradou, mě život k nějakému kutilství občas donutí. Vlastně posledních pět let se ženou včelaříme a to je taky krása.
S Faitovým kouřením dýmky přišel Janek Kroupa, který tento zvyk sám má. Je to prvek, který Vám pomáhá k uchopení a následnému ztvárnění postavy?
Jakákoliv konkrétní věc, skrze kterou se dá nějak ukázat vnitřní svět postavy, je vždycky dobrá. Jednotlivé scény pak nejsou jen odříkáváním nějakých replik, ale divák díky tomu může číst i nějaké další vrstvy. Takže když třeba během dialogu čistím dýmku nebo opracovávám dřevo na nějakou jinou, získávám tím možnost ukázat nějaký vnitřní stav, emoci. A to mě baví.
Kde jste naopak nabíral inspiraci pro detektivní polohu své postavy?
Vycházel jsem především za scénáře a pak jsem byl nejvíc v kontaktu s Jankem a Honzou. Janek mi třeba doporučil, abych se podíval na seriál Luther. Ten je tedy mnohem drsnější a žánrově dosti jinde. Ale i tak mi byl inspirací, třeba už jen vizáží a určitou výtvarnou stylizací. Luther v podání Idrise Elby chodí vždy dobře a vlastně stejně oblečen, Fait je profesor, takže nosí svoje sako se záplatami, ale taky dbá na to, jak vypadá. Má v sobě jistou eleganci, ale zároveň vnitřní rozpor a tajemství. S Honzou jsem pak konzultoval jednotlivé situace, které musel řešit a díky kterým se mi jeho postava postupně vyjasňovala. Na Jankovi jsem zase vyzvídal, jak on sám se musel třeba někdy v přestrojení infiltrovat mezi „mafiány a gangstery“. V takových chvílích jsem si uvědomoval, že my si tady jen na něco hrajeme, ale on že v tom byl naostro, což je podstatně něco jiného, a že mnohdy šlo fakt o život. Čímž mi došlo, že Fait musí být dosti odvážný.
Režisér a scenárista zmiňují mnoho inspiračních zdrojů od příběhů s Růžovým panterem přes Podraz po Dannyho parťáky. Možná to někomu připomene slušněji podané gangsterky Guye Ritchieho…
Kéž by to tak dopadlo, sám jsem výsledek zatím neviděl a jsem na něj velmi zvědavý. Hledání té správné míry je vždycky složité. Aby to bylo takzvaně „nakoplý“, mělo to jiskru a drive, ale aby to zároveň nebylo přehrávané, nějaká kýčovitá karikatura. V tom musím věřit režisérovi, že to ohlídá, a když to tam takzvaně není nebo naopak je tam něco navíc, že to nepustí. Srovnávat se například s Dannyho parťáky je bohužel dosti problematické. Už jenom rozpočtem – a od toho se odvíjí i to ostatní. Za jeden díl „Parťáků“ by se natočilo možná asi padesát podobných seriálů, jako jsou Boží mlýny. U nás se neustále zvyšuje tlak na to, aby se za co nejméně natáčecích dnů vyrobilo co nejvíce dílů něčeho skvělého a zábavného. A aby to pak sneslo mezinárodní srovnání. Chápu, šetří se, ale když není dost času na natáčení, znamená to, že v tom časovém presu pak není ani čas na nějaké hledání, když se něco nepodaří hned, jak se říká, na první dobrou. A to nemluvím o svícení, technicky zajímavých záběrech, výběru lokací a podobně. A protože se točí v exteriérech, stačí, když jednou nevyjde počasí, a už jsme ve skluzu a je to pak pro všechny dosti stresující.
Ústřední trojice má svůj signál – dvojité letmé přejetí nosu. V původním námětu nebyl, s tím jste přišel Vy.
Vlastně se tím hlásíme k filmu Podraz, kde měli podobné gesto, když „šli do akce“. Není to realismus, nýbrž nadsázka. Jde o určitou formu hry. Má to ale i své opodstatnění, protože když rozjedete akci a jste inkognito, musíte si přece dát nějak nenápadně najevo, že vše je v pořádku a běží, jak má. Během natáčení jsme měli ambici přicházet s nějakým obohacením, jiskřičkami, které udělají vyprávění šťavnatější, a občas se něco ujalo.
Vaše postava musí do akce několikrát obléct kostým. Strávil jste v kostymérně hodně času?
Převléknout kostým je rychlovka, náročnější je to ovšem v maskérně. A my jsme nemohli používat příliš časově náročné masky, protože by to ani nebylo technicky možné, aby se stihl natáčecí plán. I když nějaké výrazné proměny jsem absolvoval. A nejen já, ale i kolegové. Důležité bylo, aby výsledek vypadal dobře, a přitom příprava nezabrala příliš času. Výsledek je zásluha kostýmní výtvarnice Vladimíry Fomínové a zkušeného maskéra Zdeňka Kliky. Honza třeba řekl, že bych měl mít westernový vzhled, když jsem se jako Fait vydával za někoho jiného. No a Vladimíra a Zdeněk to uměli stvořit tak, že v tom byla jak ta nadsázka, tak to bylo i uvěřitelné a také převlek, líčení i následné odlíčení přitom netrvalo příliš dlouho. Jinak bychom to nestihli. Protože dvě hodiny natáčíte v převleku, pak už musíte být na place zase v civilu.
Změnilo natáčení Božích mlýnů Váš přístup k investigativní žurnalistice a obdobným kauzám?
V tomto smyslu asi moc ne. I když dneska víc vnímám jakousi relativitu trestu. S Jankem jsem mluvil třeba o tom, že když nějaký gangster není potrestán ve smyslu, že jde sedět do vězení, nemusí to vůbec znamenat, že vyhrál a je mu hej. Žije sice dál na svobodě, ale způsobem, který je v jistém smyslu dokonce horší než vězení. Má sice obrovské nakradené peníze, ale nemůže je normálně použít. Neustále je na útěku nebo ve stresu, kdy ho odhalí, neustále je ve strachu, kdo po něm půjde a bude ho chtít sejmout. Taky se teď víc dívám na zločince jako na lidské bytosti se svými zápory i klady. A taky jsem se dozvěděl, že mnohdy i ty nejvyhraněnější chvíle můžou mít banální vysvětlení a rozhoduje třeba slabost pro ženské, gamblerství, ale i vztah ke zvířatům nebo uražená ješitnost.
Přijal byste možnost vzít spravedlnost do svých rukou? Že byste upletl na někoho obdobnou kulišárnu?
Já na to asi nemám náturu. Je to nevyzpytatelné a na hraně. Několikrát jsem se Janka ptal, jestli je tohle ještě legální, jestli se už náhodou naše postavy nedostávají, ve snaze potrestat zločince, také na stranu zločinu. A on „naše“ akce obhajoval tím, že past, do které měl zločinec spadnout, dávala v každém okamžiku možnost volby. S čím kdo zachází, s tím také schází. Dotyčný se chytí, protože chce udělat další lup nebo podvod, ale netuší, že tím podvede sám sebe. Věřím a doufám v to, že boží mlýny fungují a že na každého jednou nějak dojde. A také že věci mají hlubší smysl, na který třeba nejsem schopný v tuto chvíli dohlédnout. Pro mě je v současnosti největší výzvou umět se vůči takovým lidem a situacím v životě vymezit, aby mě to vnitřně nesemlelo. Abych se uměl radovat ze života i v konfrontaci s tím, že se dějí zlořády.
Nedávno jsme Vás viděli jako Václava Staňka (Božena) a doktora Herzoga (Zločiny Velké Prahy). Teď to je kapitán Fait. Brzy se chystá ještě Osada. Můžete k ní něco prozradit?
To je zase úplně něco jiného. Seriál, který lidi snad pobaví a v něčem třeba i inspiruje. V osadě je nějakých pět šest chat, v každé tráví své volno zcela jiná rodina. Tradice ale velí, že spolu všichni musí vyjít. Něco jako: tady bude pohoda, i kdybychom se měli zabít! Já hraju ajťáka, moji ženu hraje Pavla Beretová, která pronajme uvolněnou chatu, abychom si v přírodě odpočinuli od velkoměsta a stresu v práci a přišli na jiné myšlenky. Ukáže se však, že to v osadě není zas až tak jednoduché.