Vlak smrti

Konec 2. světové války byl spojen s nevídanými přesuny lidí. A to z nejrůznějších důvodů. K nejtristnějším událostem tohoto období patří tzv. pochody a transporty smrti. Deseti tisíce vězňů z koncentračních táborů, k nimž se blížili Spojenci, se nedobrovolně vydaly na cestu, o jejímž konci si nedělaly iluze. Putovaly pěšky nebo v otevřených nákladních vagonech. Ve zmatku konce světového konfliktu, bez řádné stravy, bez lékařského ošetření, v roztrhaném oblečení. Podobný transport smrti projížděl naším územím ve dnech 29. dubna až 8. května 1945. Jeho jízda však probíhala poněkud jinak než v oblastech obývaných německým obyvatelstvem. Během zastávek v Kralupech nad Vltavou, v Roztokách u Prahy, v Praze samé, v Olbramovicích a ve Velešíně, projevovali Češi vůči nešťastníkům namačkaným v sedmdesáti sedmi nákladních vagonech své sympatie. Přes nebezpečí, které hrozilo od esesáckých strážných, lidé přinášeli vězňům jídlo, poskytovali jim zdravotnickou pomoc a řadě z nich dokonce napomohli k útěku. Jízda vlaku č. 94-803 skončila 8. května 1945 osvobozením transportu u jihočeského Velešína. Ze 4000 jeho nedobrovolných cestujících, jich až sem dorazilo 2500. 1300 vězňům se podařilo uprchnout a dvě stě jich transport smrti nepřežilo. Peripetie oněch dramatických dnů připomíná německý dokumentární film autorů Andrey Mocellinové a Thomase Muggenthalera, kteří za něj v roce 2018 obdrželi Cenu Mileny Jesenské udělovanou Česko-německým fondem budoucnosti.