Trosečník

Výtvarník a režisér Šimon Koudela natočil vizuálně podmanivý trikový film Trosečník jako vyprávění o dospívajícím chlapci, který našel dočasné útočiště v magickém prostoru – na střeše starobylé gotické katedrály. Uzavřený svět žije svým vlastním životem i rytmem, uprchlíkovo útočiště je však bezpečné jen dočasně. I do něj vstupují vlivy z vnějšku, i svět katedrály směřuje k vychýlení z rovnováhy, k nevyhnutelné změně. „Hlavní hrdina filmu, dvanáctiletý kluk, je ve věku pomalu končícího dětství a zatím ještě vzdáleného dospívání,“ říká autor filmu, Šimon Koudela. „Je to doba imaginace, hravosti a volnosti, ale také čas uvědomování si nejednoznačnosti všeho dění kolem.“

Jako úkryt si malý hrdina zvolil střechu gotické katedrály – místo vysoko nad městem, tedy nad nebezpečným územím, kde mu hrozí trest za to, že zasáhl do vypjatého konfliktu mezi matkou a agresivním otcem. Je to útočiště dostatečně odlehlé, kam nikdo nechodí, plné nejrůznějších skrýší, tajemných zákoutí a motivů zjitřujících obrazotvornost a touhu po dobrodružství. Gotická katedrála je druhou hlavní postavou vyprávění. Šimon Koudela vnímá veledílo dávných stavitelů jako tajemnou prastarou stavbu – sochu, kamennou šifru obrazu světa a řádu vesmíru i sídlo víry. „Francouzské katedrály byly stavěny z vápence – ze zkamenělých schránek živočichů dávného zaniklého světa,“ vysvětluje tvůrce. „Mají tedy další rozměr dokladu biblického příběhu a hlavně důkazu principu neustálé proměny a znovuožívání přírody. Při bližším pohledu je katedrála navíc plná života, jako skalní útes nad mořem, jako ostrov uprostřed oceánu.“ Katedrála je monumentální, úchvatná i děsivá, v celku i v detailu. „Nejde o realistický příběh a nebude ani vyprávěn realisticky. Ve filmu mohou dostat prostor i malé detaily, přehlédnutelné děje, které ale dohromady vytvářejí kauzální systém, který může ovlivnit děj vyprávění a příběh postavy, a naopak,“ říká Šimon Koudela. Ztracený chlapec není jedinou lidskou postavou vyprávění. V hrdinových vzpomínkách se objevuje milovaná matka – a je to rovněž ženská postava, která vychýlí z křehké, možná zdánlivé rovnováhy jeho nový svět. Slepá varhanice, dívka z vnějšího světa, intuitivně pochopí situaci chlapce na útěku, současně se však stává hybatelkou dramatických změn. „Něco končí, zaniká, aby dalo prostor jinému. Katedrála třeba není jen lidské dílo, statický pasivní výtvor, ale živý systém,“ podotýká Šimon Koudela. „Co je dole, je i nahoře, co je nahoře, je i dole, vše prostoupeno duší světa, božím vědomím.“