13. komnata

Rozzářený obličej, ve kterém se při úsměvu ztrácejí oči, černé vlasy, které odmítají odrážet věk svého nositele, a za každou větou radost. Tak bych popsala setkání s jednou z legend naší populární hudby Antonínem Gondolánem. Přestože svůj romský původ nikdy nezastíral, cítí se být především Čechem. Právě silný vztah k rodné hroudě, vlastenectví, ho stálo mnoho zklamání. Z úspěšného hudebníka uznávaného po celém světě se po návratu stal zkrachovalý podnikatel, bezdomovec a invalidní důchodce. Přesto všechno se dokáže usmívat. I když ho ten úsměv dnes už hodně stojí.

Je první natáčecí den. Vcházíme do Divadla Na zábradlí. Atmosféra těch prostor nás všechny na chvíli vrátí o víc než třicet let zpátky. I na Toníka Gondolána působí tahle scéna magicky. Přestane vnímat štáb, popadne za ruku Šárku Kubelkovou, moderátorku Komnaty, a zamíří s ní do hlediště. Kameraman Pepa Nekvasil i režisérka Alena Derzsiová za nimi téměř běží. „Ještě nemluvte, Toníku,“ volá zezadu, „Tohle si musíme natočit.“ „Tak tady jsem hrál v pořadu paní Ljuby Hermanové,“ vysvětluje už na mikrofon. „A někde v zákulisí pobíhal Václav Havel. Byli jsme přátelé. Já jsem si ho vždycky moc vážil. To kvůli němu jsem se po revoluci vrátil.“ Proč? Nepředbíhejme.

Antonín Gondolán je ze třinácti dětí.. Tatínek hrál na několik nástrojů. Hudební talent zdědilo pět sourozenců. Toníka si už v patnácti letech vyhlédl sám Gustav Brom. Hudba je pro Toníka nejen obživa, potřeba a radost, ale taky záchranný kruh. Po prvních zkušenostech, které získal na zájezdu s Karlem Gottem v Las Vegas, a úspěšném působení v Semaforu nebo divadle Apollo si založil vlastní skupinu „Sourozenci Gondolánovi“. Tři bratři a jedna sestra. „Jenomže kluci se mi na každém turné v zahraničí zamilovali a hned se tam chtěli ženit,“ směje se Toník. „Ale vy jste byl taky čilý, ne?“ rýpne si Šárka. „Už ve dvaadvaceti jste byl ženatý a měl dvě děti.“ Dvě manželství, několik zásadních vztahů a pět synů – to je výsledek.

Když se skupina rozpadla i díky „nevyslovenému“ zákazu, jak to tehdy u nás chodilo, rozhodl se Antonín Gondolán hledat štěstí na západě. Díky manželce, která byla německého původu, se vystěhovali celkem klidně. Za hranicemi se znovu setkal se sourozenci. Hrál u bratra Jiřího ve Švýcarsku, vystupoval v Německu, v Austrálii. „Víte, že pro něj dokonce poslali jednou helikoptéru,“ vzpomíná sestra Věra. „Tak moc o něj stáli. On byl venku hvězda.“ Otázka: „Tak proč se tedy vracel“ visí ve vzduchu. Antonín odpoví dřív, než padne. „Mě to pořád táhlo domů, do Čech. I když jsem měl všechno, bydlení, peníze, muziku, chyběl mi ten pohled na Hradčany. A říkal jsem si, proč bych tohle nemohl mít i tam.“

Rok 1989. Skupina sourozenců Gondolánových právě podepsala lukrativní smlouvu v Austrálii na tříleté angažmá. V Praze to vře, s Toníkem to pořádně hýbe. Když se stává prezidentem Václav Havel, který je pro něj záruka slušnosti a demokracie, je rozhodnuto. Antonín Gondolán přemluví Jiřího, Františka i Věru (bratr Vojtěch v té době už nežije), vypoví smlouvu a všichni se vrátí domů. Má jasnou představu – založí jazzový klub a splní si tak svůj sen.

A tady je v našem filmu střih.

„Každý má dělat to, co umí. Muzikant má zůstat muzikantem, podnikatel podnikatelem.“ Dneska už to Antonín Gondolán ví. Jenomže tohle poznání ho stálo šest milionů, teror exekutorů, psychické trauma a zdraví.

Stres, který od té doby Antonína Gondolána provází, přispěl k tomu, že tenhle zdravý a silný chlap začal mít potíže se srdcem, které vyústily v operaci, objevily se žaludeční vředy, postihla ho rakovina močového měchýře. Vleklé tahanice se soudy, pocit ohrožení, ztráta osobního života ho opět vyhánějí ven, za hranice. Tam ujíždí zapomenout.

Ale ani přesto všechno se Toník nevzdává. Svoje zkušenosti ze zahraničí týkající se romské otázky i vědomosti, které získal na vysoké škole, kde studoval obor sociální práce, využívá jako člen Rady vlády pro národnostní menšiny při úřadu ministryně Džamily Stehlíkové. Pomohl založit Mezinárodní konzervatoř, kde mají dveře dokořán i nadaní Romové. A hlavně pořád hraje a zpívá. Myslím, že mottem jeho života se stal jeden z jeho hitů – Čekej a neplakej. Vím, že až Antonína Gondolána zase potkám, uvidím znovu jeho krásný úsměv. Jen už budu vědět, co všechno za ním je.