13. komnata

Při natáčení každé další 13. komnaty si připadám tak trochu jako Kryštof Kolumbus. Pokaždé totiž objevím novou pevninu, nové světy. Jinak tomu nebylo ani při natáčení „třináctky“ s kapelníkem a muzikantem Karlem Vágnerem. Nechci z příběhu příliš prozradit.

Je o trojím osudovém setkání Karla s pomíjivostí lidského života, potažmo se smrtí. A u Karlovy kolébky stály asi jako sudičky opravdu milé a přející dámy, protože z každého karambolu se tento chlapík vylízal a dokázal jít dál a výš. Anebo mohu klidně napsat, že pak vždy šel a pracoval ještě „rychleji, výše, silněji“, tak jak se praví v olympijském hesle.

Dospívající Karel, syn Vágnerových, co žili ve Kbelích v domku s výhledem na fotbalové hřiště, snil sen o kariéře vrcholového sportovce. Hrál fotbal, jak jinak, a věnoval se atletice. Závodil za Rudou hvězdu Praha, dnešní Olymp, a představoval si, jak jednou bude startovat v duchu zmíněného hesla na olympiádě. Věřím, že by se mu to povedlo – kdyby nepřišlo zranění. Nicméně sport Karla zformoval pro celý život. Sport a vzor jeho otce, jednoho z aktérů vzpoury rakouských námořníků, kteří se vzbouřili na konci 1. světové války na ostrově Santa Catarina na Istrii a pak v Boce Kotorské. (Půvabnou knížku pro všechny malé i velké kluky o něm napsal Václav Kubec a jmenuje se Každého desátého zastřelit. Karlův otec Josef, po němž se jmenuje jeden z kapelníkových synů, měl také být tím desátým. Naštěstí nebyl.)

Se štábem 13. komnaty jsme natáčeli i v atletické hale Olympu Praha ve Stromovce. A bylo zajímavé vidět, jak slavného „mistra basů“ svrběly ruce, když vzal do rukou skokanskou tyčku, potěžkal ji a přehodil v dlaních. To byla jeho atletická disciplína. Právě při rozbězích a doskocích („To víš, tehdy ještě do písku, který jsme si sami navršili!“) spřádal své sportovní plány, jak udělá díru do světa. V „třináctce“ o tom hezky mluví Štěpán Škorpil, jeho celoživotní kamarád. A bylo rovněž zajímavé vidět, jak atleti Karla přijali. Jako svého. Ať už to byly hvězdy současného atletického nebe, třeba Svatopluk Ton, anebo legendy minulosti. Se zlatou olympijskou medailistkou ve skoku do výšky z her v Mexico City v roce 1968 Miladou Rezkovou provdanou Hübnerovou jsme se dokonce na památku nechali vyfotit. A kdyby režisér Vlastimil Šimůnek nenaléhal, že musíme jet točit dál, asi bychom se tam zasvěcenými hovory o atletice zdrželi hodně dlouho (u kafíčka, které nám udělala).

Mám několik kamarádů-sportovců, kteří jsou Karlovi v lecčems podobní. Jsou také často nesmlouvaví, někdy tvrdí, vždy ve formě a připravení, v rámci možností přímočaří a nastavení na to, vyhrávat. Jenže měli to štěstí, že mohli excelovat ve sportu. Karlovi to osud odepřel. Ale on dokázal stejně vyhrát. V disciplínách, v nichž se věci řeší spíše po kavárnách a kde pózy jsou často víc než pravda – v kumštu, v muzice. A proto dnes klidně řekne, že svým dětem rád pomůže, když se snaží prosadit v oboru, kterému on rozumí. (Zatímco jiní své ratolesti tlačí, tlačí a říkají, že ne!) Karel také stále jede naplno. A jen tak mimochodem – vedle tohoto chlapíka jsem vůbec nevnímal, že on už byl slavný, když jsem byl ještě kluk, že je zkrátka o pár let starší. Že by to bylo tím fotbalem, který stále hraje? Nebo touhou vyhrávat? I bez ptaní vám rád poví, že za Amforu dal nejvíc gólů právě on a že ten rekord stále navyšuje. A jak to bylo s oněmi třemi osudovými setkáními Karla Vágnera a co si o něm myslí Hanka Zagorová, se kterou jsou nejlepší přátelé tolik let? (Ostatně, Karel o ní mluví jen hezky a taky bez ptaní!) Odpovědí na tyto otázky se dočkáte v další 13. komnatě.