8. ledna 2011

Loni před Vánocemi se to stalo už podruhé, a tak možná vzniká každoroční tradice. Dva editoři, tentokrát Miloslav Topinka a Jakub Řehák, vybrali, seřadili a okomentovali Nejlepší české básně za poslední rok – a čtenář si v nich nyní může křížem krážem číst a přemýšlet: Opravdu se u nás poezie pořád víc píše, než čte? A není to jen tím, že si neuvědomujeme, co všechno je nebo mohlo by být poezií? V knize z nakladatelství Host jsou vedle klasických čtyřveršových strof a rozmáchlých pásem publikovány i texty, které na pohled jako básně nevypadají. Jenže poezie se neposuzuje od oka. Miroslav Topinka v úvodu uvažuje, oč v ní jde: nikoli o pokrok a vývoj od horších básní k těm lepším, ale o víc: „O totální proměnu nejzákladnějších zkušeností. O dotýkání se zakázaných oblastí, hranic prostoru, řeči i těla. Jde o probouzení nového, jiného vnímání, o odkrývání nové citlivosti.“