Rozhovor s Vojtěchem Dykem
Když se řekne baroko, vybaví se Vám nějaký pocit nebo konkrétní místo či zážitek?
Myslím, že to bude podobný jako Táňa. Je to hlavně naše svatba na Sv. Antonínkovi. A pak spoustu kostelů, ve kterých jsem zpíval jako malej kluk.
Co musí dokumentarista udělat pro to, aby mu komentář namluvily tak úspěšné hvězdy, jako jste Vy? Nevybavím si, že bych někdy v dokumentu slyšela Váš hlas nebo hlas Vaší manželky.
Tak předně musí mít dostatek kreditu nebo neomezené volání, aby nám mohl prostě zavolat. A když je to dokumentarista jako Petr, kterej už toho udělal tolik, že se na to dá i předem kouknout, tak se s ním setkáte a po té schůzce už nepochybujete, že s tím člověkem prostě musíte pracovat. Jeho práce má totiž přesah, do lidský duše, a navíc do přírody, a s tím souzním.
Když jsem byla přítomna pracovní projekci dvou dílů, při kterých si lidé běžně povídají, připomínkují, nepadlo během celé hodiny ani slovo. I já měla sevřené hrdlo, a nebyla jsem v tom sama. Měl jste někdy ve studiu při čtení komentáře nebo později jako divák podobný problém? Dojalo Vás něco?
To víte, že dojalo, ale já se u přírody, dojímám stále. U baroka mě to trochu samotnýho překvapilo, ale není se čemu divit, člověku před očima prolítne celá historie.
Ovlivnila nějakým způsobem práce na seriálu Vaše vnímání barokní architektury?
Řekl bych, že spíš ne. Já architekrutu obdivuju už dlouho.
Myslíte si, že lze architekturou vyjádřit stejné emoce jako hudbou a naopak?
No to si pište, však jsme se oba dojali. To jsou emoce způsobené architekturou.
Když vidíte, co všechno tenkrát lidé postavili a jak žili, a srovnáte to se současností, jak z toho vychází dnešní společnost?
No, já myslím, že je stále dost a dost dobrých architektů, ale samozřejmě je nás taky víc, takže je i dost těch špatných. Někdy se vytrácí obsah, funkčnost. Vidím pak stavby jako skořápky nabubřelosti, které nejsou pokorné. Mysím, že architektura by měla být dráždivá, účelná, kreativní, ale zároveň pokorná…