Je pravda, že jste měl původně hrát ve Slunečním státě někoho jiného?
Přesnější je, že mě režisér Šulík původně testoval pro dvě postavy – Milana, přímočarého tátu problematického teenagera, a Karla, otce mnoha dětí se smyslem pro komično. Já ale šaškuju hrozně nerad a myslím, že to ani neumím. Když jsem tedy na konkurzu předváděl Karlův žertovný výstup, kterým v kuchyni rozesměje svoje dcerušky, úplně jsem se z toho orosil. Martin Šulík mě naštěstí z téhle – pro mě dost obtížné - etudy brzy vysvobodil a nabídl mi chlapáckého Milana. Roli Karla tak vyfasoval Oldřich Navrátil, který ji vystřihl s noblesou a naprostým přehledem.
Milan je Ostravák s pádnou pěstí, kterou neváhá na protivníky vytáhnout. Co vy? Už jste se někdy doopravdy popral?
Spíš jsem už doopravdy dostal přes hubu. Před několika lety jsme kolegou táhli nočním Brnem a alkohol kolující v naší krvi zřejmě způsobil, že jsme se začali pošklebovat dvěma urostlým Slovákům – copak dělají tady, na Moravě, když mají sedět doma? Myslím, že jsem ještě vykřikoval, že můžou být rádi, protože doma mají jen toho blbého Jánošíka. Což oni kupodivu vzali jako osobní urážku a v následné rvačce mi zlomili ruku.
Dobový tisk ale líčí věc trochu jinak: článek o tomto incidentu mluví jako o vandalském napadení Igora Bareše, významného člena Mahelovy činohry. Doprovází ho i fotografie z nemocničního lůžka, kde čtenářům dojemně máváte tou zraněnou rukou.
No bylo to už dávno. Dneska z toho zbyla tahle pěkná historka a tady nad loktem i pěkná deseticentimetrová jizva.
Momentálně jste na volné noze: vyhovuje vám to? Nebojíte se o práci?
Zatím jsem náramně spokojený. Zatímco ve filmu Sluneční stát hraju chlapa, který by nějaké důstojné zaměstnání zoufale potřeboval, ale já sám tenhle pocit díkybohu neznám. Práce mám momentálně dost.V Brně dohrávám jednu inscenaci v Mahence a v Divadle U stolu představení tři, včetně Snu směšného člověka od F.M. Dostojevského. A ten „zbytek“, asi 15 představení měsíčně, mě čeká po různých divadlech v Praze. Z přesunu do hlavního města ale nejsem zrovna nadšený, protože urbanizované prostory nemám rád, nerad se v nich pohybuju. V Praze to řeším tak, že jsem většinu času zašitý v Nuslích, kde mám teď svůj byt, vedle hospůdku, krámek a vůbec všechno, co k životu potřebuju.
Filmujete rád? Co vám tahle práce dává?
Filmové příběhy - jakkoli jsou zdánlivě obyčejné a civilní - nikdy nevyprávějí o úplně běžných lidech nebo situacích. Takže jejich prostřednictvím můžete potkat neobyčejné lidi a prožít jejich vypjaté životní okamžiky.
To ale prožíváte v kůži Dostojevského hrdinů taky – a bývají to dost dramatické výlety, herci se v nich někdy svezou až hranice duševního zdraví….
To sice ano, ale na filmování mám rád i skutečné cestování prostorem. Divadelní herec ve stálém angažmá se málokdy podívá na místa, kde ještě nikdy nebyl. Filmování ale nabízí takové přesuny běžně: často natáčíte venku, v přírodě, v malebných nebo nějak pozoruhodných exteriérech, ocitáte se v nejrůznějších končinách. Díky Slunečnímu státu jsem se tak znovu vydal do Ostravy, kde jsem měl kdysi přítelkyni – než ode mne jako obvykle utekla a namířila si to zas do té zatracené Prahy. Scénu vykrádání kostela jsme třeba točili v už neexistující vesničce na Karvinsku, která byla kvůli těžbě kdysi vystěhovaná a zbyl z ní právě jen ten osamělý kostel. Tam bych se nebýt filmu těžko dostal.
Není to divné, že před kamerou pořád něco řídíte? Přece už jste mnohokrát prohlásil, že ve skutečnosti žádný řidičák nemáte.
Co naplat, v povědomí režisérů jsem zřejmě zafixován jako všestranný šofér. Ve filmu už jsem ovládal auto, autobus, tramvaj. Martin Šulík mi teď do rukou svěřil dokonce náklaďák. Kdysi jsem si papíry na auto udělal, ale průkaz jsem obětoval v rámci velkého simulantského tažení za modrou knížkou. Tu jsem sice získal - společně s cejchem duševně labilní osobnosti - ale o řidičák tím zřejmě navěky přišel. Nedávno jsem jen tak pro zajímavost zjišťoval za jakých podmínek by mi papíry zase vrátili. Ale je to bída. Musel bych znovu dělat všechny jízdy i teoretické testy. Tak jsem se na to vykašlal a jezdím dál radši vlakem.
Vlakem? To mezi rodnou Olomoucí a Brnem a Prahou pendlujete třeba desetkrát měsíčně vlakem?
Já mám náhodou vlaky moc rád. Když počítáte s velkou pravděpodobností drobného zpoždění, je to ten nejpohodlnější způsob cestování, jaký znám – žádné zácpy na dálnici, žádné zplodiny, koukáte z okýnka na krajinu a tiše sníte. Vlastně se divím, proč se mnou ještě neudělal rozhovor nějaký železničářský časopis, když jsem tak věrný a spokojený klient?
Třeba se vám teď od dráhy konečně ozvou… Co ale vaše profesionální dráha, chystáte nějaké změny?
Z jedné pražské scény mi přišla nabídka, která se neodmítá. Věc je o to vážnější, že já ji odmítl už dvakrát. Takže už asi budu muset kývnout – a možná na chvíli přibrzdit na jednom místě.