Anticharta, mechanismus loajality
Masivní propagandistická kampaň komunistického režimu proti signatářům prohlášení Charty 77, ve kterém se dovolávali občanských práv, jež se Československo o rok předtím zavázalo v Helsinkách dodržovat, je dnes známá jako Anticharta. Ze strany režimu šlo o pozoruhodně rozsáhlou akci s využitím plejády sdělovacích prostředků a populárních umělců, kteří měli veřejně podpořit politiku KSČ a její tažení proti chartistům podpisem prohlášení „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.“ KSČ připravila dvě shromáždění, na kterých umělci před objektivy kamer v Národním divadle v Praze a o pár dnů později v Divadle hudby demonstrovali svoji loajalitu totalitní moci, kterou stvrdili podpisem. Umělci, kteří v ony dva dny na daných místech osobně nebyli, byli vyzýváni, aby svůj podpis dodatečně připojili pod prohlášení. Nakonec jich drtivá většina podepsala. Řada z nich později svůj podpis různými způsoby relativizovala. Film se na základě osobních svědectví signatářů tzv. Anticharty snaží vystihnout parametry akce, díky kterým se režimu podařilo přimět tisíce kulturních osobností k tomuto symbolickému gestu.
Režisér Pavel Křemen se svým dokumentem vrací na místo činu, do budovy Národního divadla, které se stalo před 45 lety dějištěm prvního shromáždění. Ke konfrontaci vyzývá mnoho tehdejších aktérů – zpěvačku Evu Pilarovou, hudebníka a textaře Františka Ringo Čecha, výtvarníka Theodora Pištěka, divadelníky Jiřího Suchého a Milana Lasicu i interpretku stěžejního proslovu, herečku Jiřinu Švorcovou. Svůj pohled na význam této události přinášejí i tehdejší vrcholní komunističtí funkcionáři Milouš Jakeš a Jan Fojtík. Historický kontext a souvislosti analyzují historici Petr Blažek a Jan Mervald, s odstupem se k události vyjadřuje signatářka Charty 77 a přední publicistka Petruška Šustrová. Na základě překvapivých svědectví i nově objevených archivních materiálů film prohlubuje pohled na to, jak fungoval mechanismus loajality, který komunistický režim sestrojil pro svou podporu.
