Až po roce 1989 směla pražská židovská obec navázat na tradici péče o staré lidi.
Připravili Z. Brikciusová a A. Kisil.

Oproti vžitým představám, byla v historii zámožná jen malá vrstva Židů - většinu spíše tvořili chudí a tedy potřební. To byl, spolu s izolací společenskou a náboženskou jeden z důvodů, proč měli Židé odedávna velmi propracovaný systém sociální, léčebné a vzdělávací péče. Vzdělavat se, patřilo i v nejchudších rodinách přímo k náboženským povinnostem. Židovská Praha vstoupila do dějin pohřebním bratrstvem, které se nezaměřovalo jen na poslední obřady, ale podporovalo chudé, vydavatelskou činnost a ješivy. O podobné služby se obec snažila i za protektorátu v ghettu Terezín. V roce 1942 byly všechny spolky zlikvidovány. Po válce byla činnost řady spolků obnovena, ale v padesátých letech opět násilně přerušena. Teprve po roce 1989 směla pražská obec navázat na tradici péče o staré lidi.

Židé, kteří přežili válku, buď v koncentračním táboře nebo v emigraci, přišli o většinu svých blízkých. Jedním z míst, kde tráví svá poslední léta, je Domov seniorů Charlese Jordana. Odborný personál se snaží, aby hrůzy zažité v mládí byly alespoň z části kompenzovány klidným stářím, aby lidé, kteří už jednou přišli o všechno, nezůstali se svými traumaty sami.

Napište nám