Sama doma

Záznam chatu z úterý 5. března 2024

Petra: „Dobrý den, jak, prosím, jednoduše a citlivě rozlišit již v raném věku panovačné dítě od toho, které je přirozeně vůdčí typ? Syn (2,5 roku) je od raného věku sociálně velmi napřed a přirozeně bez tlaku rád organizuje, starší děti na hřišti ho poslouchají, doslova za ním jdou a vyhledávají jeho přítomnost atd. :-) Děkuji!“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, děkuji za dotaz. Přirozeně vůdčí typ ostatní rádi následují, cítí jistotu z jeho vedení. Zároveň u těchto přirozeně dominantních dětí nevidíme silné emoční záchvaty, jimiž si prosazují své požadavky. Tyto děti jsou sice vůdčí osobnosti, na druhou stranu samy dovedou respektovat požadavky jiné autority. Také pravděpodobně disponuje sociálními kompetencemi, má pravděpodobně dobré komunikační dovednosti, asi bude i emočně pozitivní. Děti panovačné příliš pozitivní emočně nebývají.“

ANTIMONY: „Má panovačné dítě i pozitiva?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, zcela určitě ano.:). Mívají velmi dobré organizační schopnosti, často bývají komunikativní - umějí druhým vysvětlit, co chtějí, do určité míry dominanci můžeme vnímat pozitivně, bývají houževnatí... Problém vyvstává, když nejsou schopné svoje požadavku upozadit, a začnou si je prosazovat výrazně emočně negativně. V rámci výchovy je tedy potřeba usměrnit tu situaci, kdy se musí naučit emočně zvládat situaci, která se jim nelíbí. Zároveň, zde pěkně vidíme, že je vhodná respektující komunikace s dítětem, vhodné je doptat se dítěte, co by potřebovalo, jak lze situaci řešit, i když zrovna konkrétní požadavek nemůžeme z výchovných důvodů posunout.“

ANTIMONY: „Je panovačné dítě vlastně tzv. malý tyran?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Panovačné dítě, tak jak je tento pojem chápán, skutečně můžeme označovat pojmem malý tyran. Jde o to, že dítě svými požadavky terorizuje okolí, vynucuje si své vlastní požadavky agresivně, vztekem. Bohužel se stává, že rodiče této agresivitě ustupují, čekají, že to přirozeně neodezní. Aby první projevy přirozeně odezněly, je potřeba, aby dítě mělo vymezené hranice a naučilo se je akceptovat. To znamená, že by z nich rodiče neměli ustupovat.“

Marcela: „Dobrý den, především bych se zeptala hned na začátku, jak přistupovat k dítěti, citlivě, vysvětlováním....nebo trochu důrazněji? Děkuji. Marcela“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den. Pokud mluvíme o dítěti v obecné rovině, pak určitě citlivě, vysvětlovat. Od nejranějšího věku je vhodné dětem nastavovat jasné a srozumitelné hranice. To vede k tomu, že se při prvním období vzdoru lépe rodičům daří zvládat situace, kdy se dítě tyto hranice snaží posunout. Pokud mluvíme o důrazu, pak bych ho vnímala jako způsob, kdy z hranice neustoupím. Nevidím důvod, aby rodič na dítě křičel, používal slova typu "a basta", i zde lze s dítětem diskutovat, nikoliv však o požadavku. VHodná je asertivita - např. Rozumím, nyní je potřeba toto, večer, v klidu, si můžeme popovídat o tom, jak to udělat příště jinak. Shrnu - důraz bych chápala tak, že neukazujeme dítěti nejistotu, ale že chápe jasně, co se po něm chce. Neslyší "nevím", a chápe, že ani po 5 min vztekání rodiče neustoupí.“

Pavla: „Dobry den,chtela bych se zeptat mam syna 6let a dceru 3 roky a prave s dcerou mame problem. Dcera je panovacna a opakuje ja chci zacne se vztekat nekdy zacne kricet ne kdyz ji napominam a nekdy mame plac s krikem dohromady a je to vytlacivany plac,co mame delat? Jako matka mam hranice nastavene uz od malicka syn je obvykle respektuje ale dcera je uplne ignoruje,uz jsem bezradna co delam spatne a jak ji uklidnit aby mohla hlidat i babicka. Dekuji za odpoved“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, moc děkuji za dotaz. V případě, jak ho popisujete, by mohlo pomoci to, že ji nebudete napomínat, když křičí (je dobré to vysvětlit ostatním členům rodiny, že to je záměr, ignorovat její chování), naopak je důležité jí dát pozornost, když své chování změní (např. hezky požádá, udělá, co bylo požadováno). Také hodně pomáhá věnovat dceři více pozornosti - i když věřím, že jí pozornosti věnujete dost, dítě může mít pocit, že má pozornosti málo... může i žárlit na sourozence, tím, že jí napomínáte pozornost má. Třeba by pomohlo v rámci rodinné situace najít chvíli jen pro aktivity vy dvě samy... Zároveň, když dcera ignoruje hranice... co následuje? Přirozený důsledek? Diskuse? V zásadě platí, že jakmile dáváme něčemu negativnímu pozornost, vlastně to podporujeme. Snad to takto po chatu je srozumitelné, držím palce. :)“

Jaromír: „Dobrý den. Syn s aspergerovým syndromem již jednou změnil školu. Ani ve druhém pedagogické kolektivu se nesnaží dodržet určitá doporučení od spp či lékařů. Dítě vstupuje do puberty a začíná mít mimo klasické panovačné sklony i agresivní přístup k asistentce pedagoga nebo rodičům. Psychiatrie má plno, nechtějí další pacienty. Přemýšlím o medikaci pro útlum, ale kdo by mohl předepsat léky, když nás na psychiatrii odmítají?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, vaše situace je trochu jiná. U dětí s asp.syndromem nelze mluvit o klasické panovačnosti... zkusila bych, i když píšete, že škola moc nespolupracuje, znovu oslovit výchového poradce, nebo požádat, aby z PPP nebo SPC kam chodíte, komunikovali se školou, aby se kontrolovala doporučení, případně, aby se doporučení upravila tak, aby seděla dítěti, ale i škole. Důležité jsou tripartity - asistent, vy, dítě. Jasně si domluvit pravidla, signály, jimiž může jeden nebo druhý signalizovat své potřeby. Tlumení dítěte bych vnímala až jako nejzazší možnost. Snažila bych se najít skupinovou terapii pro děti s PAS, ptala bych se ve spádové poradně, nebo ve specializovaných společnostech, které s dětmi s PAS pracují. Držím palce.“

Eva: „Dobrý den, paní docentko, děkuji za užitečné a zajímavé vysílání s Vámi. Chtěla bych se zeptat na svého skoro dvouletého synka- je to hodné, živé dítě, ale občas se u něj objeví vztek- hodně tomu propadne, zalyká se a chvilkami popadám dech, modrají mu rty. Jak v této situaci postupovat-snažím se zklidnit a nepanikarit. Jde tomu nějak pomoci? Jak takto malému dítěti dát hranici? Děkuji Vám za odpověď a preji hezké jaro.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, děkuji za milé řádky i za dotaz. V rámci takových emocí bych si snažila všímat, co může být spouštěčem. Jsou děti, které tímto záchvatem připoutávají pozornost rodiče, jsou děti, které opravdu propadnou panice. ROzpoznat to není jednoduché, u dětí, které se pak v přítomnosti rodiče uklidní, můžeme předpokládat, že je to tedy účelové chování. Pak je vhodné hledat cesty, jak tento mechanismus tolik nepodporovat... minulý týden jsme hovořili o ochlazování rukou chladnější vodou... společně byste to mohli zkusit, jako hru, nabídku na pomoc... nebo nabídnout (klidně) dítěte chladný kapesník, šetrně mu otřít čelo, položit na ruce... nabízet mu podobné techniky,které může volit samo. Také je vhodné vytvořit místečko, kde si dítě emoce může odžít samo bez pozorování, mít tam polštářek, dovolit dítěti do něj i bouchnout... emoce je dobré nechat vyventilovat, ale bezpečně, zároveň mu nabídnout postupy, které může dítě využít někde i mimo domov. U vás doporučuji to co jsme si dnes říkaly - jednoduché dechové techniky, selektivní ignorace, fixování nějakého podnětu, na který se soustředím:).“

Mruška (13): „Mám sestřenici která má rozvedené rodiče a je převážně u matky a babičky z matčiny strany která má statek na kterém se asi nemluví uplně nejslušněji. I její táta, můj strejda, je trochu sprostý. Ona taky mluví sprostě a to je jí teprve 5 ( narozená v listopadu). Jde o to že se mnou a mými bratry mluví sprostě a my s ní nemáme takovou trpělivost jako babička. Její táta je trpělivý ale většinou ji nakonec seřve a můj děda je zvykli že děti poslouchají. Respekt má jenom k mé mámě a tátovi ( její strýc a teta). U mě je buďto jako že ,,Já tě mám tak ráda'' nebo ,,Nenávidím tě Maruno pitomá hloupá.'' teď spolu máme být na jarních prázdninách a často se neudržím a jednu jí natáhnu a pak ji utesuju protože nechci problém. Mám přechodnou povahu a tak často měním názory jestli si něco zaslouží nebo ne. One je v klidu jenom když ji její táta pořádně vičiní. Co mám dělat?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, Maruško, děkuji za zajímavý dotaz. Je vidět, že nad situací přemýšlíte, vnímáte, že sestřenice mluví jako její rodiče. Vaší sestřenici - je malá - pomůže, když jí budete dobrým vzorem, budete mluvit hezky, můžete vyzkoušet, že na sprosté mluvení "nebudete slyšet". KDyž vás to zlobí, je dobré najít jiný způsob, než ji plácnout. Když ji pak utěšujete, vlastně je to pro ni zmatek... Je dobré si o tom promluvit s rodiči, probrat, co by vám poradili oni. Vaší sestřenici hodně pomůže, pokud se vám podaří názorově trochu ustálit:), důležité ji ale opravdu nebouchat, nestrkat do ní.“

Pavlína: „Dobrý den, mám dcerku 3 roky a syna 5,5 let. Dcerka má záchvaty vzteku. Stačí nesplnit jeji požadavek, třeba nepodám hračku, když chce a přikazuje mi to a v tu chvíli přijde křik, dupání pláč a někdy i napřáhne ruku a chce uhodit. Brášku třeba i kousne. Nebo chci aby si vyzula nebo obula boty a když se jí nechce přijde vztek. Při nákupu nebo mezi cizími lidmi se nevzteka a chová se dobře. Prosím jak se mám chovat, když ji nechci vyhovět s požadavkem, chci aby to udělala sama, ale nechci aby přišel záchvat vzteku. Děkuji za odpověď.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, důležité je v tom, co píšete, jak na vztek dítěte reagujete. jestli s ní začnete diskutovat, nebo si ji přestanete všímat. I když je to těžké, pomáhá si dítěte nevšímat. A ještě těžší bývá, když se dítě uklidní, navázat klidně tam, kde se komunikace přerušila. TEdy klidně odpovědět nebo reagovat jako by emoční záchvat nebyl. Při pokusu kousnout, bouchnout, je vhodná jasná, stručná instrukce - a dost. přestaň. nabídnout polštářek, do kterého si může bouchnout (nebo i kousnout), aby emoce šly ven... . Pomáhat může, když se dítěti dává možnost něco mít pod vlastní kontrolou - chci, aby dítě něco udělalo, ale nechám na něm, jak to udělá. Souhlasila bych, pokud dítě na hračku dosáhne, že ji nepodám, když si dítě hezky neřekne, nebo si ji může podat samo... zároveň bych si všímala, v jakých situacích se vzteká. Důležité je, aby dcera nezískala zkušenost, že si vztekem něco vymůže - např. vaši pozornost.“

Alena: „Dobrý den, paní docentko ,co když je dítě panovačné po rodičích?Přiznaji si to ?A zamysli se i třeba nad tím,že musí dělat něco sami se sebou?Děkuji“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Aleno, pokud je dítě panovačné po rodičích, většinou se tito rodiče nad sebou nezamyslí, ono to hodně souvisí se schopností zdravé reflexe. Ale pomoci by mohla škola, dobrá práce s třídním kolektivem, hry na podporu zdravé sebereflexe, hry na rozvoj komunikačních dovedností. Rodiče tedy nepředěláme, ale pro dítě ještě mnoho udělat můžeme v rámci pravidelné práce s třídním kolektivem.“

Věra: „Mám vším rozmazleného 4letého pravnoučka. Jak si k němu najít cestu, když mě se ten "malý car" vyhýbá, protože s ním v mnoha věcech nesouhlasím?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Věrko, moc děkuji za dotaz. On v podstatě dosahuje svého, že? Doporučovala bych probrat s rodiči, kde je možné najít nějaké shodné výchovné momenty, stavět na tom, co ho baví, přitom tomu nastavit hranice, které předpokládám, že jsou pro vás běžné a používala jste je při výchově vlastních dětí/dítěte. V něčem je potřeba ustoupit, dnešní malé děti jsou jiné, mnohem více používají moderní technologie, i když se nám to nelíbí, jejich úplné odstranění nemívá pozitivní důsledky... Která činnost ho vysloveně baví? třeba by to mohl i ukázat, vysvětlit? Nebo mu nabídnout něco, čím je to u vás "jiné"... je to jen u prababičky.. nějaký kouzelný šuplík... tajemné místo... Držím palce.“

Klára: „Dobrý den, do jakého věku lze panovačnost dítěte odstranit?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Kláro, děkuji za dotaz. S panovačností lze pracovat celoživotně.:) čím dříve začneme, tím snáze to půjde. Hodně pomáhá pracovat s podporou zdravé sebereflexe, aby si dotyčný začal uvědomovat, že okolí jeho projevy vadí. TAké pomáhá pracovat s přijatelnou ventilací emocí. A nastavování hranic je v pozdějším věku náročné, zde je opravdu zásadní vybrat hranice, které jsou důležité, jejichž dodržování bude mít i smysl pro dítě, pochopí, v čem je dodržování požadavků nejen důležité, ale vlastně i "výhodné".“

ANTICYKLON: „Může panovačnost znamenat i noblesu, hrdost, individualismus, originálnost, moralismus, čestnost?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den. Osobně mám za to, že panovačnost může znamenat hrdost, individualismus, originálnost. U těch dalších, vámi uvedených vlastností bych byla opatrná, pokud budeme mluvit o panovačnosti jako projevu osobnosti zdravého dítěte (jiné to může být u dítěte s nějakou zdravotní situací - např. dítěte se PAS). Noblesu vnímám jako vlastnost vnitřně prostupující celou osobnost, ne jen někde na veřejnosti, čestnost to samé. Panovační lidí často s druhými manipulují, aby bylo po jejich, záměrně manipulují, což je podle mého názoru v rozporu s noblesou i ctí.“

ANTI: „Potřebuje panovačné dítě psychologa?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Panovačné dítě, respektive i rodiče panovačného dítěte, často psychologickou (psychoterapeutickou) pomoc potřebují. Pokud se jim projevy dítěte nedaří zvládnout vlastními silami, pak je vhodné se obrátit na odborná pracoviště, a přímo s ohledem na kontext situace dítěte, volit konkrétní výchovné kroky, terapeitické působení (např. terapie pevným objetím, rodinná terapie).“