Sama doma

Záznam chatu z pondělí 7. října 2024

ANTI: „Který čas je nejlepší pro nastavení pravidel v rodině?“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, nelze jednoznačně říct, který čas je ten "nejlepší" - každý jedinec je unikátní, stejně jako každá rodina je jedinečná, má své hodnoty a tomu jsem přizpůsobena pravidla a hranice. Pravidla pro komunikaci a vzájemné fungování si nastavují ve vztahu partneři mezi sebou na základě vzorů, které si přinášejí často ze své původní rodiny. Po narození dítěte se tato pravidla přizpůsobují odlišné rodinné dynamice a změně v systému. Obecně se dá tedy říci, že nejlepší čas pro nastavení pravidel v rodině je ve chvíli, kdy rodina vzniká. S pozdravem a přáním pěkného dne Veronika Šporclová“

Petra: „Dobrý den, mohu se, prosím, zeptat jak postupovat, když s partnerem syna (3 roky) vychováváme respektujícím stylem s tím, že partner s tímto stylem souzní, ale v krizových situacích, při únavě atd. vždy "vybouchne" a uvažuje iracionálně. Sám byl vychováván zvláštně - otec je asociální, nikdy si s ním prý nehrál atd. Jeho matka si s manželem nerozuměla, takže z domova opravdu žádné partnerské ani rodičovské návyky nemá. On sám naši výchovu chválí, ale v krizových chvílích mu vadí, že syn např. klasicky "neposlouchá" atd. Děkuji!“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Petro, děkuji za váš dotaz a důvěru. Ve vašem dotazu vnímám jako velmi důležité sdělení, že jste s vaším partnerem v souladu s výchovným stylem pro vašeho syna. Je běžné, že váš 3letý chlapeček občas "neposlouchá" - dokonce si troufám říci, že je to důležitý vývojový úkol, aby děti v tomto období občas "zlobily", testovaly hranice a tím si bezpečně poznávaly svět kolem sebe i sebe samo. Stejně tak je v pořádku, pokud dítě vidí rodiče občas se zlobit. Samozřejmě nevím, co znamená, že váš partner "vybouchne a uvažuje iracionálně". Ale pokud dá zřetelně vašemu chlapečkovi jasně, srozumitelně a adekvátně najevo, že se zlobí, je to pro vaše dítě také důležitá zkušenost. Učí se tím jednak poznávat hranice a pravidla v rodině a respektovat hranice druhé osoby, ale také posiluje svou frustrační toleranci. A když se mu dostane správný vzor, jak se vztekem (zlostí) nakládat, může to být pro něj dobrá zkušenost, kterou si přenese i dál do svého života. Přeji vám vše dobré a ať je ve vaší rodině více radosti a spokojenosti a méně vzteku. Veronika Šporclová“

Karolina: „Krásný dobrý den paní doktorko, mám dotaz trochu mimo téma, ale již si nevíme rady s přílišnou strachy u dcerky 9let. Nevydrží ani malou chvíli doma, na kroužky ji musím vozit, nedokáže jet autobusem ani se spolužáky. Děkuji a krásný den“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Karolíno, pokud vaše 9 letá dcerka takto silně bojuje se svým strachem, přála bych jí, aby na svůj strach nebyla sama a naopak mohla mít někoho, kdo jí s tím pomůže. Strach je velmi důležitá emoce, která nás chrání před případným nebezpečím. Objevuje-li se ale v situaci, která není nebezpečná, pak hovoříme o úzkosti. Je důležité si uvědomit, že "boj" s úzkostí/strachem je pro každého energeticky velmi náročný a vyčerpávající, ovlivňuje nejen kvalitu života, ale také fyzické i mentální zdraví, soustředění, výkonnost, spánek, apod. Tzv. separační úzkost, kterou jste ve vašem e-mailu u vaší dcerky popsala, je běžná u dětí v kojeneckém a částečně také v batolecím věku. V 9 letech už není adekvátní, proto bych doporučovala konzultaci s odborníkem, který by vám i vaší dceři pomohl objasnit příčinu úzkostných stavů a vaší dceři (a tím i vám) pomohl úzkost zmírňovat. Držím pěsti a přeji vám vše dobré. S pozdravem Veronika Šporclová“

Karolína: „Proč většinou vnoučata vzpomínají s takovou láskou na své prarodiče?, zejména babičky.“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Karolíno, vztah s prarodiči je unikátní a specifický. Často se říká, že prarodiče (zejména babičky :-) jsou na rozmazlování, hraní, zábavu. Prarodiče mají na své vnouče jasně vymezený čas, který si mohou společně užít (narozdíl od rodičů, kteří musí řešit každodenní povinnosti). Životní zkušenosti prarodičů, vzpomínky, které sdílí, mohou být pro dítě velmi obohacující, inspirativní a nesmírně důležité. Pokud si prarodiče dovolí užívat čas se svými vnoučaty, být jim přirozeným vzorem a svým laskavým a láskyplným vedením je inspirovat, pak je to odpovědí na váš dotaz "Proč většinou vnoučata vzpomínají s láskou na své prarodiče?". Se srdečným pozdravem Veronika Šporclová“

Petra: „Dobrý den, snažíme se syna 3,5roku vychovávat respektujícím způsobem. Bohužel, se někdy nevyzni křiku :( Je to vesele, hodně, opravdu hodně upovídané dítě, zvídavý a také dost svehlavy, těžko snáší NE, dostane se kolikrát do obrovského křiku, vím ze v tu chvíli nemá smysl vysvětlovat, jelikož vůbec nevnímá, ale nevím jak postupovat… snažím se mile, chápat jeho frustraci, ale někdy je to přes čáru… říká věci, ve smyslu, ze něco rozbije, ze mě bouchne apod… řekl to i pani učitelce ve školce - chodí tam velice krátce, teprve se adaptuje. Nevím jak s tím správně naložit :(“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Petro, respektující přístup neznamená absenci křiku, zlosti. Vztek je velmi důležitá emoce, která nám pěkně ukazuje hranice naše i druhých. Ve chvíli, kdy narazíme na hranici, což může být "NE" - pochopitelně dojde k rozčílení a ke snaze hranici posunout nebo odstranit (což je ne vždy možné a pro kohokoliv užitečné). Ve chvíli, kdy dítě bojuje se svým vztekem, nemá opravdu cenu nic vysvětlovat. Děti mohou pod vlivem silných emocí říkat nepříjemné a zraňující slova, která ale nejsou pod vědomou kontrolou, proto by si je dospělí neměli brát osobně. Velmi často děti při intenzivním vzteku odmítají i přítomnost druhé osoby, chtějí být samy. Proto je velkou pomocí, pokud dítěti umožníte (v bezpečí) vztek vyventilovat. Ke srozumitelnému vysvětlení může dojít až ve chvíli, kdy je dítě v klidu, pak je možné dítě vést i k jiným způsobům pro zvládání vzteku. Dá se předpokládat, že i s dozráváním centrální nervové soustavy a nabíráním zkušeností se dítěti bude dařit svůj vztek postupně ovládat, bude lépe zvládat nastavení hranic (="Ne"). Kdyby tyto afektivní stavy přetrvávaly a ovlivňovaly fungování vaší rodiny, doporučuji se poradit s odborníkem. Někdy stačí 1-2 konzultace, které mohou být pro všechny zúčastněné pomocí. Přeji vám pěkné podzimní dny. Veronika Šporclová“

Olga: „Zdravím do studia, kdy začínají mít děti zájem o své vrstevníky? Našeho chlapce zajímají jen miminka nebo starší děti, které ho překvapivě mezi sebe bez problému berou. Děkuji“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Olgo, zájem o vrstevníky mají již batolata. Zpočátku je hra či společná aktivita více paralelní, děti se pozorují, napodobují a testují/posouvají hranice (proto dochází u dětí k častým konfliktům, které zatím neumí zvládat). Po 3.roce se začíná rozvíjet i kooperativní hra, roste zájem o děti a role vrstevníků stále posiluje. K největšímu zájmu o vrstevníky a také sílící vliv vrstevníků je specifický pro období puberty a dospívání. Výše jsem velmi stručně popsala vývoj vrstevnických vztahů, který je nejčastější. Ovšem každý člověk je jiný, inklinuje k jiným skupinám, ve kterých se cítí dobře. Nevím, jak je starý váš syn, ale jestli je spokojený s miminky nebo dětmi výrazně staršími a tyto vztahy fungují, pak by to mělo být v pořádku. S pozdravem ze studia Veronika Šporclová“

Anet: „Dobrý den, paní doktorko, jste moc milá již od pohledu. Ráda bych se zeptala: jak pracovat se synem, který nemá prakticky od narození rád velké prostory, hluk, … na nějaké akci si zacpává uši/nechce tam vůbec jít. Např. do muzea by ani nevkročil. Do roka a půl prakticky nemohl mimo domov, brečel. Budou mu 3 roky… např. obchody, hotely na dovolené mu nevadí. Ale ukřičené dětské akce ani nezkoušíme, protože je odmítá už z dálky“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Anet, děkuji za váš dotaz a důvěru. Z vašeho dotazu vnímám porozumění a respekt vůči specifikům v chování u vašeho chlapečka. Píšete, že nemá rád hluk, velké prostory, zdá se, že je celkově citlivější, proto např. hlučné dětské akce nenavštěvujete. Všímáte si situací, které váš syn dobře zvládá (např. dovolené), ale také citlivě zaznamenáváte situace, které pro něj mohou být opravdu vysoce stresující, proto se z nich snaží uniknout. Dá se předpokládat, že s postupným dozráváním se postupně bude posouvat i hranice komfortu a toho, co váš chlapeček bude schopný zvládnout. Nicméně nyní pro něj děláte intutivně to nejlepší, co potřebuje a co svým chováním dává najevo - vystavujete ho situacím, které pro něj sice mohou být zatěžující, ale zvládá je. A nevystavujete ho tomu, co ho ohrožuje a je extrémně stresující. Držte si tuto vaši rodičovskou dovednost a empatii. S přáním všeho dobrého Veronika Šporclová“

Lída: „Jsem babička, jakmile hlídám vnoučata jsou naprosto úžasná, poslechnou, uklidí a vše jde v pohodě...jakmile přijdou rodiče jako když je obrátíte naruby. Zlobí, kňučí, nejí co uvařím naprostá katastrofa. Co s tím dělat?“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Lído. někdy je důležité jen přijmout, že vztah prarodičů a vnoučat je specifický a odlišný od vztahu dítě-rodič. Proto je přirozené, že se děti v kontaktu s rodiči chovají odlišně než s prarodiči. Děti se dokážou přizpůsobit pravidlům, která platí v různých prostředích. Někdy jsou děti zahlceny emocemi, které jsou způsobeny změnou situace i hezkými zážitky s vámi, prarodiči. A když pak dojde k setkání s rodiči (=k návratu do běžného režimu), mohou jednat pod vlivem těchto emocí a nějakou dobu trvá, než se stabilizují. Může se vyplatit věnovat větší pozornost tomu, že i před rodiči zdůrazníte hezké momenty a společné zážitky s vnoučaty (včetně toho, co uvádíte ve vašem dotazu - jak vnoučata poslechnou, uklidí a vše je v pohodě) - a citlivě přejdete chování, které vnoučata ukazují při setkání s rodiči. Přeji vám spoustu pěkných chvil s vnoučaty. Veronika Šporclová“

alenahyrkova@seznam.cz: „Dobrý den, Můj bývalý manžel naši 25letou dceru psychicky vydírá přes peníze. Dcera bude příští rok končit VŠ. Teď je na Erasmu v zahraničí. On bere víc než 2x tolik co já. Opakovaně nutil dceru, aby jeho a babičku pozvala na oběd, oba na to neměla. Po úrazu chodila o berlích a nemohlka na brigády. On ji napsal ošklivou zprávu a, že si ji zablokoval v telefonu, že už od něho neuvidí ani korunu, že je sobecká, chamtivá, že myslí jen na sebe. Že ji takhle nevyvjoval. Dcera je z toho hodně nešťastná. Moc jí to mrzí. Přestala s ním komunikovat a já taky. Je to normální? Co si o tom myslíte? Děkuji. Alena“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Aleno, mrzí mě, že řešíte takto nepříjemnou a nepochybně stresující situaci. Doporučila bych vám, resp. vaší dospělé dceři, konzultaci s odborníkem a ukotvení v tom, na co má či nemá nárok, zmírnění zátěže, kterou pro ni střet s otcem může představovat. Mohlo by jí pomoct, aby o svých pocitech otevřeně a v bezpečném prostředí hovořila s někým, kdo není v situaci emočně zaangažován. Držím pěsti a přeji pěkný den, Veronika Šporclová“

Kamila: „Dobrý den, jak mohu u teenegera15/16 let nastavit hranice používání telefonu , večer , co doporučujete , jak to zdravě nastavit. Je dobré ho odevzdávat, jakou máte s tímto zkušenost, a dítě je pakna druhý den vždy unavené a na nic neslyší , usíná s telefonem a velmi pozdě, jak tedy co nejlépe tuto situaci vyřešit ? Děkuji“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Kamilo, používání technologií u dětí v tomto věku je velkým a silným tématem nejen mezi rodiči, ale i mezi odborníky. Stejně silným tématem je nastavování hranic a omezování času u displaye. Dospívající jsou (obecně) velmi citliví na příkazy, zákazy, autoritativní přístup - proti tomu se mají tendence vymezovat a hledají způsoby, jak zákaz obejít. Osvědčuje se s dospívajícími na toto téma hovořit a být jim také příkladem. Jestliže v rodině (i pro ostatní členy rodiny) není mnoho prostoru pro telefon a technologie obecně, pak je to lepší výchozí pozice, než když se limity vztahují pouze na dítě. Můžete vašemu synovi vysvětlit, proč chcete čas u displaye limitovat, ukázat mu také články a názory odborníků, kteří se tímto tématem a riziky zabývají. Pokud syn pochopí, že vám jde primárně o jeho bezpečí a o jeho zdraví, pravděpodobně bude méně vzdorovat. Dohodněte se na podmínkách pro využívání telefonu i době, která je pro vás (i pro něj) akceptovatelná. A nabídka aktivit, které pro něj mohou být také lákavé a nejsou spojena s telefonem, je příjemným bonusem. Věřím, že se vám to podaří společně zvládnout. S pozdravem Veronika Šporclová“

Jitka: „Dobrý den, syna jsme přihlásili na kroužek. Moc se na ten těšil. Když jsme však předávali trenérům, šprajcl se téměř na celou hodinu. Jen ke konci se zapojil. Je velmi výřečný, když jde o dospělé a to i k cizím lidem. Rád si povídá i s dětmi ve školce. Ale u dětí, které nezná se začne bát, říká, že je nezná a že jim nechce říkat své jméno. Po tréninku nám řekl, že to byl parádní trénink a že hodně makal. Nechceme ho stresovat. Ale teď nevíme, jestli ho tam dávat nebo ne. Děkuji“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Jitko, podle vašeho popisu se zdá, že se váš syn se situací vypořádal poměrně hezky. Po překonání prvního velkého ostychu a strachu se na konci zapojil, dokonce to hodnotil jako "parádní trénink". Tyto překážky, které se mu podařilo překonat, zdůrazněte a tím posilněte jeho sebejistotu. Nevidím důvod, pro který by neměl jít na další "parádní" trénink :-) Se srdečným pozdravem Veronika Šporclová“