11. ledna 2014

Rodiče Huyen Do Thu se přistěhovali do Československa už v osmdesátých letech. Bydlí v Liberci, kde mají dům, vietnamskou restauraci a nehtové studio. Jejich dcera Huyen Do Thu po gymnáziu nastoupila v Praze na Unicorn Collage, kterou právě dokončuje. Rok studovala ekonomii v Kalifornii, v San Franciscu udělala velkou zkušenost, studovala se studenty z dalších sedmdesáti zemí. Zpočátku to pro ni byl šok, dnes je ráda, že se jí rozšířily obzory a dál s řadou z nich komunikuje. Uspořádala také jejich setkání právě v Čechách. Dokončuje ekonomické studium, ale už má svůj internetový obchod s potravinami, spolupracuje s občanským sdružením Dráček pro integraci Vietnamců, chodí sem jako lektorka učit češtinu. Chce se orientovat na cestovní ruch – výjezd Čechů do Vietnamu.

Diana Siswartonová a její sestra Leona mají předky po otci z Indonésie. Sorodjo přišel do Československa v šedesátých letech jako student s pěti desítkami dalších a žije zde dodnes, mluví dobře česky. Po krvavém převratu (2 miliony mrtvých) se otec nemohl vrátit do republiky. Země se pak víc orientovala na USA a on byl student v komunistickém bloku. Díky tomu také bylo nemožné, aby komunikoval se zbytkem rodiny, jinak by je vystavoval smrtelnému nebezpečí. Nerad o minulosti mluví, celá indonéská kapitola pro něj znamená velké trauma. S komunitou Indonésanů se stýká, na rozdíl od své dcery, a vede kurzy dýchání. Diana říká, že indonéský svět se úplně lišil od všeho, co zažívala mimo domov, co v jednom bylo normální, ve druhém byl těžký prohřešek – jako dítě se v tom těžko orientovala. Začínalo to jídelníčkem, v Indonésii nelze jíst žádné jídlo bez rýže, takže svíčková i koprová se servírovala s rýží, navíc rýži byla zvyklá jíst z domova rukama. Jako dítě se často cítila sama.

Manželé Natálie a Alexandr Kozlovi přišli z Ukrajiny v roce 1991 a dostali politický azyl, výtvarné vzdělání získali na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Sankt-Petěrburgu. Vytváří obrazy, sochy a Alexandr restauroval i řadu významných barokních soch u nás, kalvárií, mariánských sloupů. Říkají, že v ČR mohou svobodněji vyjádřit své umělecké přesvědčení. Alexandr Kozlov se do 30 let nepodíval za hranice, neměl naději, že bude mít auto a uvidí originály světových malířů. Ukrajina se po rozpadu SSSR složitě dostává z vlivu velkého souseda, určitý zlom znamenala Oranžová revoluce v roce 2006. Kozlovi jsou rodina, která celá mluví výborně česky a celkem hladce se integrovala. Mají tři nadané děti. Ke slovu se dostane zejména nejstarší Patricie, která virtuózně hraje na housle, je komunikativní a získává ocenění u nás a účastní se i mezinárodních soutěží. A své názory pozměnila. Alexandr je nadějný chemik, s vyhraněným zájmem o genetiku, vyhrál olympiádu, chce studovat chemii na UK, pěstuje stále kvetoucí kaktusy. Chce zůstat a žít v Čechách.