22. prosince 2019

V hanáckém skanzenu v Příkazech na Olomoucku, ve statku z roku 1875, se přeneseme do časů starodávných zvyků, kdy se křesťanství mísilo s pohanskou mytologií. Různé rituály měly zajistit hlavně zdraví, hojnost a úrodu. Spousta z nich provázela i Vánoce a hlavně Štědrý den. Než třeba hospodyně prostřela stůl, dala na něj hrst slámy. Byla zlatá a symbolizovala bohatství. Na misku před stolovníky, se sypala sůl, aby nikdo nepoznal hlad a bídu. Chybět nesměly ani pytlíčky s obilím, hrnek másla a medu, cibule, česnek nebo ovoce. Nohy stolu byly spoutány řetězem. To proto, aby rodina zůstala další rok pohromadě, ale také proto, aby dobytek nenapadli vlci nebo nepotkala nějaká pohroma.

Zvyk zdobit na Vánoce smrčky nebo jedličky pochází podle všeho z Německa. První zmínka o něm se nachází v Brémské kronice z roku 1570. Po Evropě se ale začal šířit až v 19. století. V Čechách ho jako první představil ředitel Stavovského divadla v Praze Jan Karl Liebich v roce1812. Na svém libeňském zámečku ho připravil jako překvapení pro své přátele. Dnes si nekrásnější svátky v roce bez stromečku ověšeného koulemi, řetězy a svíčkami nedovede představit většina z nás. Jak se postupem času tahle tradice měnila, to se dozvíme na zámku Loučeň, kde uspořádali výstavu nazvanou Příběh vánočního stromku.

Až se na Štědrý večer u vás doma rozzáří vánoční stromek, nejspíš na něm nebudou chybět tradiční skleněné koule, zvonky nebo třeba rampouchy. Ozdoby, které se narodily na počátku druhé poloviny 19. století v alsaském Goetzenbrucku. Podle legendy se tam tehdy neurodila jablka, která se na větvičky do té doby věšela. A tak jeden mistr práce s křehkým materiálem vyfoukal náhradu. Jeho nápad měl velký úspěch a rychle se šířil. Netrvalo dlouho a dorazil i k nám. A naši skláři se svými foukanými ozdobami už bezmála století dobývají svět. Tomuto sortimentu se víc než skvěle daří ve Dvoře Králové nad Labem, kam se společně vypravíme a budeme sledovat, jak se vánoční křehká krása rodí.

Víte, že největší dřevěný betlém vyřezaný v životní velikosti byste našli u nás? Konkrétně v obci Jiříkov na Bruntálsku, v takzvané Pradědově galerii. Jeho tvůrcem je řezbář Jiří Halouzka. Na kontě má neuvěřitelných 264 soch – zvířat i lidských postav. Nadšenec, kterému nápad zaměřit se právě na biblické postavy vnukl sám papež Jan Pavel II., ještě ale zdaleka s vyřezáváním nekončí. Jeho ztvárnění příběhu zrození Ježíše Krista vytesané do nejrůznějších typů dřeva si prohlédneme. Největší figury váží téměř dvě tuny a jsou vytvořeny z jediného kusu voňavého materiálu. Bude nás zajímat, co všechno práce na nich obnáší.

K Vánocům neodmyslitelně patří i různé druhy pečiva, včetně zdobených perníčků. Ty jsou ovšem mnohem starší než Vánoce samy. Historie výroby pečiva z mouky, medu a koření sahá do starého Egypta, antického Řecka a Říma. V našich zeměpisných šířkách se jeho pečení podle písemných pramenů objevilo v první polovině 14. století. Za jednou dámou, která se mu věnuje, se vypravíme do Mnichovic. Radomíra Bělinová nám předvede i zdobení. Začneme ale přípravou těsta. Jeho základ se nechává dlouho odležet, takzvaně fermentovat. Několik týdnů i měsíců. Až poté se do něj zapracovávají vajíčka a tuk, tedy ingredience, které se snadno kazí a zrání by nevydržely.

A když mluvíme o Vánocích, zapomenout nesmíme ani na svíčky. Symbolizují světlo, kterým se pro lidi stalo zrození Krista. K tradičním voskovým či parafínovým přibyly na konci 19. století elektrické. Žárovky se poprvé na stromku objevily už v roce 1881, ale až poté, co zlevnily a staly se běžně dostupnými, se tato novinka začala šířit. Dnes září nejen stromky, ale celé domy. Českým rekordmanem v tomto ohledu je jeden nenápadný v Chotovicích u Litomyšle. Jeho majitel Václav Trunec na něm rozsvěcí víc než 60 tisíc světélek, které jezdí obdivovat lidé z okolí, ale i z daleka. Takovou podívanou jsme si nemohli nechat ujít ani my.