25. srpna 2019

Už víc než sto let patří k chloubám beskydských Pusteven chaty Maměnka a Libušín, které jsou dílem architekta Dušana Jurkoviče. Před pěti lety ta druhá z nich vyhořela. Jenže milovníci tohohle koutu země i vzácné památky se odmítli smířit s tím, že už by nikdy nepřivítala hosty, a tak vznikla veřejná sbírka na její obnovu. Práce byla zahájena před dvěma lety a pomalu se chýlí ke konci. Zjistíme, jak probíhá a na co se návštěvníci už brzy můžou těšit. Navíc vás zavedeme k jedné novince, kterou je stezka vedoucí korunami stromů. Jmenuje se Valaška a nás bude zajímat, jak vyrostla a jaké zajímavosti o zdejší přírodě se na ní dozvíme.

Dům na rohu pražského Václavského náměstí a Vodičkovy ulice poutá pozornost především sgrafity Mikoláše Alše a Josefa Fanty. Říká se mu ale Wiehlův. Jeho stavitel architekt Antonín Wiehl je považován za otce české neorenesance, významně se ovšem zasloužil taky o naši památkovou péči či muzejnictví. Spolupracoval s největšími umělci své doby, například Václavem Myslbekem či Františkem Ženíškem. Budovu, ve které žil a pracoval, odkázal na konci svého života Akademii věd, která v ní sídlí dodnes. Dozvíme se, proč nechal ozdobit fasádu různými nápisy a taky to, jaká další díla měl na svém kontě.

Věhlas českých sklářů šířil po celém světě nejen křišťál nebo vánoční ozdoby. Velké oblibě se těší i zvířátka či postavičky vytvořené z rozžhaveného křehkého materiálu. Vyrábět se u nás začaly ve třicátých letech minulého století v Železném Brodě. Dnes byste mistry, kteří se téhle práci věnují, spočítali takřka na prstech jedné ruky. Patří mezi ně i Blanka Musílková z Mirotic na Písecku. Kousky z její dílny putují do celého světa, ale začátky prý rozhodně nebyly lehké. Štěstí jí kupodivu nepřinesl kominíček, který měl být její první figurkou, ale až slon. Prozradí nám, jak to přesně bylo a ukáže, jak její figurky vznikají.

Flájská přehrada vyrostla na severu Čech v letech 1951 – 1963 a byla chloubou vodního stavitelství poválečného Československa. Její hráz sice nepatří k nejvyšším u nás, vyniká však v jiných ohledech. Už jen fakt, že se budovala v těžko dostupné krajině hřebenů Krušných hor s nadmořskou výškou přesahující 700 metrů, celý projekt náležitě komplikoval. Od poslední železniční stanice museli kvůli dopravě materiálu dokonce postavit osm kilometrů dlouhou lanovku. Letos bylo tohle vodní dílo zpřístupněno veřejnosti, takže jeho unikátnost můžeme obdivovat pěkně zblízka. Projdeme se taky jeho okolím, které nabízí i spoustu dalších zajímavostí.

Jemnice byla ve středověku oporou královské moci na jihozápadní Moravě. Pyšnila se mohutným opevněním a taky řadou privilegií. Jedním z nich bylo právo těžby drahých kovů. Jenže ve městě se žádné viditelné stopy po dobývání podzemního bohatství nedochovaly. Zmapovat tuhle takřka zapomenutou slavnou kapitolu místních dějin se před pár lety rozhodla skupinka nadšenců, kteří se pustili do hledání zaniklých štol. A po dlouhém pátrání mohli světu oznámit, že našli důkazy o tom, že havíři v jejich městě skutečně ve středověku kutali. A do štol, které objevili, nás taky nechají nahlédnout.

Jedním ze symbolů druhé poloviny minulého století byly ostnaté dráty rozdělující dva světy. Termín Železná opona poprvé veřejně použil britský premiér Winston Churchill v roce 1946, když nařkl představitele Sovětského svazu z dělení Evropy. Její hmatatelná podoba se objevila o pár let později. Nechyběla samozřejmě ani na moravsko-rakouském pomezí. Dnes se naštěstí mezi oběma zeměmi můžeme toulat bez omezení. A tak náš výlet odstartujeme v Šatově v Areálu Československého opevnění v Šatově a pak se vydáme do Retzu na druhé straně hranice. Zjistíme mimo jiné, kdy a proč tam z kašny místo vody teče víno.