4. února 2018

Ropáky ze severočeských uhelných dolů jsme vám představili už v našem prvním díle. A tak se pokusíme zjistit, jak se jim vede po patnácti letech. Bude nás zajímat i to, jak se změnila krajina, v níž žijí a co všechno tu čeká návštěvníky, kteří sem nejen za nimi už téměř deset let jezdí na prohlídky. V roce 2009 se totiž, i díky oněm ropákům, tedy stádu muflonů, proměnily do té doby veřejnosti nepřístupné těžební prostory s velkými stroji v Uhelné safari, které dosud přilákalo víc než třicet tisíc lidí. Obdivovat tu můžou nejen zvířata, kterým se zalíbilo v neobvyklé krajině, ale taky obří rypadla a další stroje, bez nichž by se dobývání uhlí neobešlo.

K oblíbeným cílům milovníků historických památek patří vodní zámek Kratochvíle. V době, kdy vyrostl, neměl tento renesanční skvost u nás obdoby. Poslední páni z rodu Rožmberků si na něm užívali zábavy a radovánek. V dalších dobách tu pak vždy až tak veselo nebývalo. Svého času kupříkladu v prostorách bývalého panského letohrádku našli azyl sirotkové, svého času fungovaly jako hospodářství. Pak se v nich ale na čtvrtstoletí zabydleli hrdinové našich animovaných filmů. S touhle expozicí má většina z nás areál spojený asi nejvíc. V roce 2006 se však Mach se Šebestovou i jejich kolegové odstěhovali a před památkáři stála otázka, co dál. Nakonec se rozhodli navrátit sálům a komnatám zašlý lesk a nabídnou zájemcům nahlédnutí do času, kdy tu páni z Růže a jejich hosté hodovali a tančili.

Milovníky železniční historie zase jistě potěšíme návštěvou v muzeu ve Zlonicích. Letos slaví dvacáté narozeniny a jak sami uvidíte, od našeho posledního natáčení prošlo neuvěřitelnou proměnou. Přestěhovalo se do nových prostor a výrazně se rozrostlo. Dřív vypadaly vystavené kousky železniční techniky spíš jako skládka šrotu. Na novém místě se našlo nejen víc místa na jejich prezentaci, ale došlo i na jejich postupnou opravu. Té se dočkala mimo jiné cenná sbírka historických nákladních vozů, kterými se už před 100 lety dopravovalo po dráze nejrůznější zboží. Nové sídlo umožnilo vznik tematických expozic, třeba té, která představuje návštěvníkovi, vjezd do železniční stanice Zlonice z pohledu strojvedoucího v době mechanických návěstidel.

Před šedesáti lety vznikl v Jihlavě zookoutek, v němž se zabydleli velbloudi a kozy. Málokdo z tehdejších návštěvníků by dnes areál poznal. Dnes v něm žije přes tisícovku zvířat víc než dvou set druhů. Velkému zájmu se těší i nové pavilóny a expozice přibližující život na jednotlivých kontinentech. Najdeme tu kupříkladu australskou farmu, africkou vesničku, ale taky babiččin dvoreček. Původní části zoo dominuje architektonicky výrazný tropický pavilon s dobrodružně pojatým interiérem. Působí přirozeně. Ať už jde o vodní svět či prostředí pralesa. Nad hlavami procházejících tu volně pobíhají vzácné opice lvíčci zlatí. A zelení bazilišci bivakují v kabině letadla ztroskotaného v džungli. Živo je ale i ve venkovních výbězích.

Když jsme vás před lety seznámili s Václavem Obrem, snil o tom, že jednou vybuduje muzeum historických kočárů. A ten sen si splnil. Expozice v Čechách pod Kosířem je největší svého druhu ve střední Evropě a najdeme v ní řadu unikátů. Jeho zakladatel si moc váží i toho, že mu lidé pomáhají shánět další kousky. Díky tomu se každý rok dočká velkého objevu. Tím předloňským byly vyřezávané součástky, z nichž se po složení vyloupla barokní karoserie nedokončeného vozu. Loňský byl pro změnu ukryt na půdě domu nedaleko Opočna. Jde o předchůdce autobusu – omnibus pro 14 lidí. Jedním z nejvzácnějších exponátů muzea je největší smuteční kočár na světě. A pozornosti návštěvníků se těší i zlacený povoz, kterým se vozili olomoučtí arcibiskupové.

V poslední reportáži nebudeme objevovat nová místa naší země ani obdivovat um zlatých českých ručiček. Ohlédneme se za patnácti lety našeho pořadu. Zní to neuvěřitelně, ale poprvé jsme společně na výlet vyrazili 2. února 2003. Takže si dovolíme trochu rekapitulovat a vzpomínat. Na to, kdy a jak se zrodila myšlenka na vytvoření cestovatelského magazínu, jak se jeho podoba postupně měnila i na to, kdo všechno se na něm podílí. Hodně se toho změnilo, ale základ zůstal stejný. Pořadem vás stále provázejí Iveta Toušlová a Josef Maršál a režisérem je od začátku Hanuš Hackenschmied. Právě oni budou vyprávět o tom, jak vypadá práce na Toulavé kameře. Dojde i na to, jak viděli její budoucnost před 15 lety a jak ji vidí dnes.