18. června 2017

Zámek Ploskovice patří k těm nejpůvabnějším u nás. Jeho stavitelka Anna Marie Františka Toskánská si jeho vybudováním na počátku 18. století plnila sen přiblížit se podobou svého letního sídla zahraniční šlechtě. K jeho chloubám patřily umělé jeskyně, takzvané grotty. Sloužily vždy k ochlazování panstva v parném létě. Bylo v nich šest kašen, které když chrlily vodu, jejíž šumění bylo slyšet po celém zámku a navozovalo pohodovou atmosféru. Z příjemných prostor navíc panstvo vozil další místní unikát – výtah. Zámek učaroval i panovníkovi Ferdinandu Dobrotivému, který si v něm po své abdikaci užíval politického důchodu. Přidal sice další patro, ale snažil se dochovat ducha stavby. Takže všechny úpravy probíhaly velmi citlivě. A po Ferdinandovi si místo oblíbila i další významná osobnost našich dějin. Dozvíte se, která.

Do světa záhad a tajemna se vypravíme v Lokti. Právě tam totiž vzniklo Muzeum tajných spolků, které je jedním z mála svého druhu na světě. Základem expozice je sbírka, která vznikala pětadvacet let. Poklady v ní shromážděné pocházejí z Evropy i obou amerických kontinentů. Najdete mezi nimi různé listiny, řády a medaile, symboly i rituální předměty. Některé patří Bratrstvu růže a kříže – rosenkruciánům, jiné zase iluminátům. Největší část tvoří ty, které připomínají minulost i fungování svobodných zednářů. U nás bychom jich našli jen několik stovek, mnohem víc je jich v sousedním Německu nebo v USA. Kupříkladu v tamním Kongresu v osmnáctém století zasedali jen čtyři muži, kteří nebyli zednáři a patřilo mezi ně hned 14 prezidentů Spojených států.

Když se řekne Český ráj, většině z nás se nejspíš vybaví hlavně Prachovské skály, Trosky nebo třeba Hruboskalsko. Tenhle malebný kout naší země, kterému poetické pojmenování dali už na konci 19. století hosté lázní Sedmihorky, ale nabízí i řadu méně známých míst, kde voda, vítr, sníh a led vymodelovaly z pískovce nejroztodivnější skály, rokle, jeskyně i celá skalní města. Okružní trasa nedaleko Mnichova Hradiště na samém okraji chráněné krajinné oblasti propojuje hned několik zajímavých lokalit. Start i cíl přibližně desetikilometrového okruhu je v obci Boseň a po cestě nás čeká například studánka, které se říká Hrdinka nebo Hynšta, na níž ve středověku vyrostl hrádek. Podzemní prostory v tomto kraji skýtaly útočiště českým bratřím, kteří je využívali v 17. století jako modlitebnu a ukrývali se v nich před svými pronásledovateli.

Počátky slavné éry světa stříbrného plátna máme snad všichni spojené hlavně s francouzskými bratry Lumièrovými, kteří v roce 1895 v Paříži představili světu kinematograf. Jenže historie tohoto fenoménu se začala psát dřív. První promítačky existovaly už v 17. století, říkalo se jim laterna magika a pouštěly se na nich statické obrázky. Pak přišel na řadu pohyb a další efekty, které do světa kouzel, iluzí a hry se světlem a stínem patří. Tohle všechno si můžeme připomenout ve filmovém muzeu v Praze, které se zrodilo v hlavách dvou studentek filozofické fakulty. Jejich cílem nebylo nabídnout vitríny plné cenných exponátů, na které se nesmí sahat, ale naopak představit všechno interaktivní formou, kdy si návštěvníci můžou mnohé vyzkoušet. Mají možnost si dokonce vytvořit vlastní film.

Synagoga v Krnově je jedním z mála židovských svatostánků, které se na severní Moravě dochovaly. Po nedávné obnově se návštěvníkům představuje ve své plné kráse. Svatostánek vyrostl v roce 1871 - 1872 v novoromantickém slohu. Osud mu ale přichystal řadu těžkých chvil. Takřka zázrakem přežil Křišťálovou noc z 9. na 10. listopadu roku 1938, kdy měl stejně jako řada dalších synagog lehnout popelem. Zachránil ho sousední dům. Ten patřil krnovskému starostovi, který by riskoval, že se obětí červeného kohouta stane jeho domov, domov říšského občana. A díky tomu byla synagoga ušetřena. Svému původnímu účelu samozřejmě dál sloužit nemohla. Stala se z ní městská krytá tržnice. Po válce fungovala jako trhárna textilu a byla taky sídlem Státního okresního archivu. Dnes se v ní zase konají bohoslužby.

Své jméno dostali pravděpodobně z maďarštiny. V ní tento výraz označuje strážce brány. A za ty byly zřejmě považovány průsmyky, které spojují bývalé Horní Uhry s Moravou. Ano řeč bude o portáších. Jejich sbor začal fungovat přesně před třemi stovkami let. Předchůdci jeho členů zřejmě byli takzvaní věrní Valaši. Ty už od roku 1638 povolával císař v případě nebezpečí. Čelili invazi Turků nebo řádění Kuruců, což bylo vojsko uherských stavů, které se kolem roku 1700 vzbouřilo. Průsmyky ale byly zavírány i při nebezpečí nákazy, třeba prasečího moru. A součástí jejich služby byla taky ochrana ekonomických zájmů hlavy monarchie před pašeráky. Jejich časy připomínají portášské chodníčky, tedy trasy, po kterých pravděpodobně kdysi chodili. Dnes slouží hlavně jako turistické cesty, protože jsou to hřebenovky. A my si malou procházku taky nenecháme ujít.