11. června 2017

Architektonickou perlou městečka Budyně je bývalé panské sídlo, do něhož se vchází přímo z náměstí. Ještě před sto dvaceti lety moc radosti svému okolí tahle stará stavba nedělala. Byla to ruina využívaná k hospodářským účelům. Až poslední soukromí majitelé, pánové z rodu Herbersteinů, mezi roky 1900–1913 přistoupili k obnově. A pokusili se vrátit památce její původní romantický kabát. Posoudíme, jak se jim to podařilo, ale připomeneme si i časy jiného zdejšího pána. Jana Zbyňka Zajíce z Hazmburku. Ten ze svého sídla před stovkami let učinil centrum společenského života. Hostil na něm významné osobnosti a taky vybudoval alchymistickou dílnu. Toužil totiž po zlatě, kameni mudrců i elixíru mládí. A dílna prý byla věhlasnější než ta, kterou měl k dispozici Rudolf II.

V plzeňských ulicích můžete klidně narazit na dvojici oblečenou do kousků, z nichž mnohé pamatují časy rakousko-uherského mocnářství. Manželé Pickovi se do oděvů časů dávno minulých doslova zamilovali a díky sběratelské vášni pana Pavla a šikovným rukám paní Libuše se tyhle poklady dochovaly do současnosti. Paní domu měla ráda lidové kroje od mala. A časem je začala sbírat a renovovat. Její chloubou jsou piešťanské nebo chodské. Ale jako správná patriotka se zaměřuje hlavně na ty plzeňské. Jsou pro ně typické balonové rukávy na košilích, fěrtoch, sukně a taky spodničky, kterých se nosilo až pětadvacet. Přesněji od pěti do pětadvaceti. Když šla hospodyně do chléva, brala si jenom čtyři. A dozvíme se i to jak se podle kroje poznala vdaná žena od svobodné.

Příznivce železnice potěšíme výletem po trati z Klatov do Železné Rudy, která letos slaví kulaté narozeniny. Stavěla v časech, kdy hodně horalů na Šumavě živily sklářství a dřevorubectví. Z hutí před tím dopravovali své výrobky k zákazníkům na povozech, tolik žádané dřevo putovalo z kopců do podhůří hlavně po vodních tocích, a to s velkými ztrátami. Proto byly vlaky vítaným pomocníkem. Ale vybudovat v těchto končinách dráhu nebylo jen tak. Všechny náspy a mostky vznikaly bez mechanizace, za pomoci primitivních nástrojů. Tunely se musely vystřílet a vylámat na krátkém úseku hned tři. Prohlédneme si několik nádraží, především to, které vyrostlo v nejzazším koutě naší země. V Alžbětíně najdeme unikátní 135 metrů dlouho staniční budovu, jejímž středem prochází státní hranice.

Časy, kdy na jihu Čech u říčky Stropnice stával mlýn, připomíná velká sýpka na obilí. Dočkala se obnovy a proměnila se v malé muzeum Novohradska. Představuje historii či osobnosti příhraničního kraje. Návštěvníci tu samozřejmě můžou proniknout i do tajů mlynářského řemesla a vyzkoušet si zemědělskou techniku. Dozvědí se spoustu zajímavostí o prastarých nástrojích, ale rovněž o technických zázracích z doby zhruba před sto lety. Třeba o výtahu, který obilí dopravoval do vyšších pater sýpky. Řeč bude ale i o přírodě Novohradských hor a životě zdejších lidí. K činnostem, kterým se kdysi hojně věnovali, patřila kupříkladu tvorba podmaleb na skle.

V Mladých Bucích na Trutnovsku se vydáme po stopách havířů, kteří zřejmě i tady kdysi dávno dobývali pod zemí ukryté bohatství. Písemných dokladů o jejich působení se moc nedochovalo, jedním z mála je krátká archivní zpráva z roku 1551, která říká, že Ferdinand I. udělil tomuto místu horní práva. Najdeme v ní navíc zmínku o tom, že v oblasti jsou zavalené a zatopené doly. Jeden z důkazů o působení havířů v těchto končinách se ukrývá v kostele, který si společně prohlédneme. A z něj se vydáme do míst, kde se kdysi zřejmě těžilo zlato. K vrcholům Krakonošova království nás povede značená turistická cesta, z níž se nám občas naskytne krásný výhled na Černou horu. Asi po dvou kilometrech začne stoupat. Tam se v lese ukrývá lokalita nazývaná Zlatá Panna, kde odborníci objevili řadu šachet.