14. června 2015

Načeradec je městys ve středních Čechách nedaleko legendární hory Blaník. Jeho historie se začala psát zřejmě ve 12. století. Tehdy už totiž stával místní kostel sv. Petra a Pavla. Jeho původní románskou podobu dnes připomíná jen věž, protože svatostánek v době gotické a pak ještě v 18. a 19. století prošel několika proměnami. Zastavíme se taky u radnice, ke které přiléhá další zajímavá stavba. Její přízemí kdysi sloužilo jako solnice. Trochu stranou najdeme další dvě místní pamětihodnosti. Jednou z nich je starý židovský hřbitov, druhou pak křížová cesta v návrší zvaném V kapličkách. A připomeneme si taky časy, kdy v Načeradci žila a pracovala řada ševců. Po vypuknutí první světové války vyráběli boty pro odvedence. Na oslavu jejich řemesla i patrona chystají místní na konce června velkou slavnost.

Jihočeskou Sedlici proslavila snad ze všeho nejvíc místní krajka. Tradice její výroby je stará bezmála půl tisíciletí. Takřka v zapomnění upadla díky tomu, že nějaký čas vznikala pod značkou Vamberecká krajka. Největšího rozmachu se tvorba zdejších žen dočkala v 18. století. Tehdejší majitelka panství totiž nařídila, že ženy nebudou pracovat na poli, ale doma paličkovat. A po zrušení roboty se téhle činnosti začaly věnovat celé rodiny. Na konci 19. století dokonce vznikla krajkářská škola, která fungovala celých sto let. Výrobní postup zůstává pořád stejný a my samozřejmě budeme sledovat, jak se ta křehká krása rodí, a dozvíme se, kolik času práce na ní trvá. Ale projdeme se taky mezi sedlickými památkami. Tou nejvýraznější je kostel sv. Jakuba Většího.

Do Světlé pod Ještědem přijela Johanka Mužáková poprvé po smrti své malé dcerky. A zdejší krajina ji naprosto učarovala. Rodná obec jejího manžela dokonce natolik, že si její název dala do svého uměleckého jména. Ano řeč je o Karolíně Světlé. V Podještědí nacházela inspiraci pro svou tvorbu a taky lék na bolavou duši. Místy, které měla ráda, nás provede naučná stezka. Zastavíme se například u lípy, k níž umístila děj jedné ze svých povídek. Mimochodem, sama pod ní ráda sedávala. Stejně jako to dělávala spisovatelka, i my si dopřejeme výhled směrem ku Praze, Bezdězu a Ralsku. Zajímat nás bude i to, jak se zrodila povídka Cikánka a co bylo impulsem k jejímu vzniku. A nemineme samozřejmě ani dům, v němž Karolína ve Světlé pobývala u své švagrové.

Bez kávy si mnozí z nás nedovedou představit start do nového dne. Jiří Sýkora z Pardubic si ji ale zamiloval natolik, že s ní den začíná i končí. V duchu rodinné tradice, kterou započal už jeho pradědeček Josef, zrna praží. A svou provozovnu doplnil poklady z rodinné sbírky všeho, co s kávou a jejím zpracováním souvisí. Prohlédneme si zařízení, která sloužila k pražení i mletí a taky různé doplňky. Dozvíme se, jak se liší druhy zrn, bude nás zajímat, jak lahodný mok konzumují ve vzdálených koutech světa a samozřejmě taky samotné pražení, které je hotovou alchymií. Pokud si myslíte, že káva při tomhle procesu voní, jak se říká, tak vás vyvedeme z omylu. Možná i proto se pražírny stavěly na okrajích měst. A neplatí prý ani naše zažité, že čím větší je množství vody, tím slabší káva je.

V okolí Tábora se vydáme za stříbrným pokladem. Tedy po stezce, která připomíná dobu dobývání rud v kraji. První zmínky o těžbě pocházejí ze 13. století. Největšího rozmachu se dočkala zhruba o tři stovky let později, ale po třicetileté válce došlo k jejímu útlumu. Na stezce nás čeká osm zastavení. To první v místech, kde dřív fungovaly nejstarší lázně v Česku. Sirnatou a železitou vodou se v nich kurýrovaly třeba chudokrevnost nebo nemoci pohybového ústrojí. Prohlédneme si taky štolu sv. Jana Nepomuckého, která nejprve odváděla vodu ze šachet a později z ní byla potrubím vedena ta léčivá do lázní. Další zastávky nás seznámí s důlními díly, která takřka upadla v zapomnění. A na závěr nás čeká odměna v podobě krásné vyhlídky do kraje z rozhledny Hýlačka.

Dobu slavné Velkomoravské říše připomíná výstava, na kterou se společně vypravíme do Císařské konírny Pražského hradu. Nemusíte se ale bát žádné nudné výpravy do historie. Sešly se tu totiž poklady, které nám umožní nahlédnout do běžného života i slavnostních chvil jejích obyvatel. Začneme tím, že už tehdy se lidé rádi zdobili. A tahle záliba nebyla vlastní jen ženám. Prohlédneme si typické gombíky, ale taky různé ostruhy nebo opasky. A zjistíme, že zdatní byli i kováři, kteří vyráběli výzbroj, výstroj pro jezdce i koně, ale rovněž nářadí pro zemědělce. Připomeneme si, na jakém území se říše rozkládala a jak na tom byla s obchodováním. Podle některých badatelů byli oblíbeným vývozním artiklem Velkomoravanů otroci. A prohlédneme si i modely některých starých svatostánků.